Because we have had problems with spam bots, new persons wanting to edit have been temporarily suspended.

Žalář nejtemnější/Budu ti předčítat

Free texts and images.

Jump to: navigation, search

Příběh tetičky Emy Žalář nejtemnější
Budu ti předčítat
written by Ivan Olbracht
Olověný mrak
Info Simple bw.png Žalář nejtemnější: Information and licence SemiPD-icon.png



Budu ti předčítat


Komisař Mach si v těchto dobách několikrát vzpomněl na jeden Jarmilin výrok, který byl také příspěvkem k jeho „patrně".

Bylo to ještě za dob komisařova plného zdraví. Ředitel měšťanské školy, starší ženatý pán, chodil za slečnou pokladní z nádraží a po městečku z toho bylo mnoho klepů. Jarmila řekla: „Ty mne nebudeš nikdy podvádět, vid'?!" Odpověděl jí: „Miluji tě, a proto tě nemohu podvádět. Nemohu prostě a není v tom tedy žádná zásluha. A kdybych tě snad jednou přestal mít rád a zamiloval si jinou ženu, řekl bych ti to." Vzala ho kolem krku. „Ne, ne!" Jako by se o něho bála,. A za chvíli mu šeptala hlasem trochu rozechvělým: „Kdybys mne někdy ošidil, neříkej mi to! Udělej to tak chytře, abych se o tom nikdy nedověděla. Nemohla bych ani pak žít bez tebe, a kdybych to věděla, bylo by mi těžko."

Ejhle, ženská logika! Ovčí logika! Její logika!

A teď ji využívá proti němu!

Neboť Jarmila ho klame!

Od chvíle, kdy odmítla jeho žádost, aby se rozešli, byl na tuto možnost připraven. Je konečně zcela pochopitelné, že si při neradostném životě, který má s mužem slepcem, hledá radost nové lásky. A přece, když nabyl jistoty, zeje klamán, padla na něho hrůza.

Když nabyl jistoty! Smát se mu chce! Což pro něho nějaká jistota jest? Ne, nenabyl jistoty, nikdy jí nenabude, právě v tom byla ta hrůza. Neboť ani ta hrůza nebyla poctivou hrůzou. Ta nevěra byla prolhaná, ta hrůza byla prolhaná, ta tma byla prolhaná, vše kolem komisaře Macha lhalo.

„Byl u nás dnes někdo?" zeptal se jakoby mimochodem na procházce Anduly.

„Nebyl, milostpane."

A za chvíli:

„Nezapomněla jste dát dnes milostpaní to psaní na poštu?"

„Ne, nic jsem nenesla na poštu; milostpaní mi nic nedávala."

„Kde jste byly včera s paní?"

„Kupovaly jsme nádobí."

I ta Andula byla prolhaná, ta hloupá Andula, která se zdála tak mělká a průhledná jako luční studánka.

Poprosil jednoho jitra Jarmilu, aby mu došla na berní úřad. Když odešla, poslal z domu také Andulu. Chtěl dnes čekat na listonoše sám.

Konečně zazněl zvonek v předsíni.

Šel otevřít. Listonoš doručil tři psaní, lístek a krajinský časopis.

Aj?!... Od koho najednou tolik psaní? Snad již tři týdny nepřišla tak velká pošta a podivno, že přichází právě dnes, kdy ji přijímá sám! Sevřel listy v ruce.

„Poslyšte, pane listonoši," řekl, „služka nám včera založila poštu. Nepamatujete se náhodou, co to bylo?"

„Myslím jen korespondenční lístek včera."

Ano, to by se tedy shodovalo. Včera přišel jen lístek od švadleny.

Listonoš odešel. Komisař položil psaní na piano a netrpělivě přecházel pokojem. Čekal.

Když se žena vrátila, řekl jí:

„Na pianě máš poštu, Jarmilko."

Slyšel, jak trhá obálky. Čtla. Trvalo to velmi dlouho.

„Bratr Josef píše a paní adjunktova. To je tvoje, účet od knihkupce a pak ještě pohlednice, také od paní adjunktové, byli na Hrubé Skále na výletě. Máš trpělivost poslouchat? Přečtu ti to."

„Je tam něco zajímavého?... Nu, čti!"

Čtla plynně a bez rozpaků. Bylo to opravdu psaní od švagra Josefa o rodinných záležitostech a s pozváním na venek, pak list přítelkyně s několika maloměstskými novinkami a klípky a bezvýznamný pozdrav z výletu, podepsaný bývalými komisařovými kolegy a známými.

Jeho nervy se na okamžik uklidnily.

Ne, to nebyl pravý systém dopátrat se kouska pravdy! A Jarmila byla dosti chytrá, aby vystihla z tohoto jediného případu, že má nedůvěru ke psaním, která ona přijímá, a kdykoli nyní přicházely, bylo první, že mu je přinášela a říkala: Od toho, od toho, od toho; máš trpělivost poslouchat?; přečtu ti je. A nebyl-li náhodou v době listonošova příchodu doma, hlásila mu příjem pošty ihned po jeho návratu a zase říkala: Máš trpělivost poslouchat?; budu ti předčítat. A říkala to s tak rafinovanou přirozeností, jako by ani netušila, zeji podezřívá. Ne, to nebyla tedy správná cesta dopátrat se kouska pravdy! Ale jak? Jen jak? A že se za jeho zády cosi děje, to věděl.

Cosi!... „Cosi" je hrozné slovo. Ne tak ostře mučivé blízkou nedosažitelností jako „patrně", zato tím dusivější svou beztvárností. A toto „cosi" vyplnilo teď celé jeho nitro. Bylo tam ostatně vždy, ale netušil, že může nabýti rozměrů tak ohromných. Kvasilo však v horkých nocích, rostlo, a když stěny hrudi j iž nestačovaly, opíralo se o ně trvalým tlakem a hrozilo jev příštích chvílích roztrhnout. A to bylo zase to: ne teď, ne za hodinu, ale až v kterýchsi příštích chvílích! Ohavné! A nebylo lze zbaviti se ho. Míval někdy pocit - a přitom byl nucen sedět klidně na pohovce a odpovídat laskavě na Jarmiliny otázky - že by je snad mohl vyplivnout zároveň s hlasem svého hrdla, kdyby se teď rozkřičel; že by se mu ulehčilo, kdyby mohl někoho rdousit a bít mu hlavou o zem, nebo vehnat si kulku do prsou, aby tímto otvorem mohlo „cosi" vyproudit ven. Ale věděl, že nic z toho neudělá.

A za nocí, které se ode dní lišily jen ještě větší blízkostí ženinou, přicházela Jarmila do jeho lože, pohladila ho po čele, políbila ho na vlasy a říkala: „Och, tvá Jarmilka není hloupá a ví, co se v téhle hlavičce děje. Ale nikdy se mne nezbavíš. Mrač se, nepromluv za celý den jediného teplého slovíčka, ubližuj si mi v srdci, a já přece každého večera přijdu, pohladím tě po vlasech a řeknu ti, že jsi můj a že tě miluju." Znělo to pokorně, ale znělo to i vítězně. Byla si příliš vědoma, že noc patří jí. A s prvním pohlazením ženiných paží - což při těžkém postavení Jarmilině mohl být přísný k jejím lžím? - cítil desateronásobně celé nevolnictví vůči ní a cítil, co životní síly a hrůzy bude stát probojovat se. Byla krásná, vlahou hebkost jejího těla vnímal hmatem zmnohonásobeným a tvary jejích nohou a prsou, dotek jejích vlasů jej denně naplňovaly novou bolestnou rozkoší a její vůně jej vydražďovala v bezmoc. „Jarmilo!" sténal, zuby zatínal do rtů a veškerá síla jeho života vcházela do hrotů prstů, jimiž viděl, a vždy nově viděl úžas její krásy, do prstů, které horečně sbíraly polibky s jejích ňader, dávaly se laskati vlasy jejího těla a chtivě v sebe sály její vonné teplo.

Chvíle štěstí? Jedna ze zbylých radostí života? Och nikoli! Manželské lože snad mohlo dát vteřiny zapomenutí slepému žebrákovi z jizerského mostu, ne však bystrému komisaři Machovi. Ten znal, odkud prýští tato věčná a nikdy neukojená touha: Za neobyčejně parných červnů, kdy půda ztvrdla v kámen a žhavý vzduch se chvěje nad zemí, vznikají v lánech zeleného obilí plochy žlutých skvrn. To schnou klasy, které pod sebou ztratily živnou vláhu a jsou odsouzeny zemřít. Klasy vědí, že propadly smrti, a v tomto umírání se jich zmocnila jediná, divoká touha: vydati plod. Přepadla je zoufalá vášeň plození. Vypjaly poslední síly a vyhnaly v klas, sebraly poslední život a vlily jej v zrno. Pak zemřely. A chorobný plod jejich poslední vášně zahynul s nimi, mrtvý již při narození.

Komisař Mach znal zákon své vášně, a přece si bral vždy znova tuto ženu, která nepatřila jemu, která ho klamala a obelhávala, bral si ji, poněvadž musil, poněvadž ji miloval, poněvadž byl slabý, poněvadž byl podlý, poněvadž byl umírající. A pak šly bezesné noci, kdy Jarmila klidně po jeho boku oddechovala a on cítil nenávist k ní a touhu zardousit ji. A: „Zardousit?" vysmíval se sám sobě. „Teď?"... Hodiny míjely a on se stravoval odporem k sobě samému.

A nebylo bodu, jehož by se bylo možno zachytit, ani nikoho, kdo by jim dal v tomto jejich sporu spravedlnost a ukázal jim cestu. Neboť na koho se obrátí? „Proč?" zeptá se ho v pláči Jarmila; a ostatní: „Jak vypadá to vaše ,cosi'?" Lidé chtějí vše vidět. Jejich myšlení se řídí jinými zákony. Kdo? Co? Proč? To jest jejich zraková logika. Říkají tomu důkazy. Ne. Nikoho není. Je sám, jako jím vždy byl. Sám žalobcem, soudcem i odsouzeným.

„Jaké máte důkazy, pane žalobce?" zeptal by se ho soudce, který nikdy nebude. Co by odpověděl? Zahryzl by se vzdorovitě do rtů a mlčel by?

„Jaké máte důkazy, pane žalobce?" ptá se ho soudce, který není.

Ale ne! Ten soudce jest! Komisař Mach ho vidí jasně. Vidí síň okresního soudu posledního působiště, bílou a starobyle klenutou. Soudce sedí za zeleně potaženým stolem se dvěma svíčkami v mosazných svícnech a tuctovým litinovým křížem mezi nimi. Je to jeho známý, rada zemského soudu Černý, starý, mrzutý pán s šedivým plnovousem, šedivou rozcuchanou hlavou a šedivým tlustým obočím. Vše je na tom muži šedivé; i oči a barva obličeje a rukou. Jen soudcovský talár je černý. Na zeleném stole leží černý baret. Pan rada se tváří nevlídně. Přelíčení započalo soudcovou otázkou.

Podrobí se mu komisař Mach? Ano. Nemá chuť zahrýzti zuby do rtů, mlčet a stát se z žalobce obžalovaným. Obhájí svou věc i před šedivým soudcovským rozumem.

A odpovídá panu radovi:

„Často u nás v předsíni vrznou bez zvonění dveře, dojista častěji, než se stává v jiných bytech, a není slyšet hlasy, nebo jen několik letmých a nehlučných slov. Neptám-li se, neřekne se mi o tom vůbec, ptám-li se, vrátila se to služka z koupi, nebo to byl žebrák, nebo muž s reklamou, nebo podomní obchodník, nebo kominík, a vím jistě, že to ti lidé nebyli."

„Přesvědčil jste se někdy určitě o tom?"

„Ne."

„To je všechno, co víte?"

„Není to všechno. Žena často vychází beze mne, k přítelkyni prý nebo k švadleně, a vracívá se svěží, veselá, plná životní energie, kterou předtím neměla."

„Odchází proti vaší vůli?"

„Ne. Sám ji posílám, aby se šla osvěžit."

„Zjistil jste někdy, že byla jinde, než vám udala?"

„Jak mohu? Jsem slepý, pane rado, a přítelkyně by mne obelhala stejně, jako mne obelhává žena a služka."

„Co ještě?"

„Její názory jsou takové, že opravňují podezření."

„To by bylo tedy něco. Jaké jsou její názory?"

„Neříkat nepříjemné věci."

„Jak se jeví tyto názory v praxi?"

„Schovala přede mnou psaní svého ctitele z mládí - snad jen ctitele - a zapřela, že jí při divadelní zkoušce partner políbil ruku. A to jsem viděl... Ostatně... ostatně mne také vodívala na koncerty vojenské kapely."

„To je vše?!"

„Totiž... Naposled vám to nestačí, pane rado?!"

„Vysvětlete mi, pane žalobce, jak je při vaší inteligenci možno nechápat, jak směšné je vše, co jste mi zde přednesl. To nazýváte důkazy?"

„Ne, počkejte, soudce, počkejte přece... vzpomenu si ještě na mnohé. Vystihl jste správně, že nejde v mém případě ani tak o zjištěná fakta jako spíše o celé naše názory, o celou naši povahu. Ovšem... Mám vám vyprávět o jisté příhodě z dob našeho zasnoubení?"

„Myslíte-li, že to má důležitost pro posouzení věci, vypravujte prosím!"

„Tedy... nu ano, seznámili jsme se, jak se již na malém městě lidé seznamují. Zahradní koncerty, sokolský a mládenecký ples, výlety. A já jsem měl v úmyslu se oženit. Našel jsem si hodnou dívku z řádné rodiny. Měla také na naše poměry značné věno, ale věřte, to mi bylo zcela lhostejné, jsem sám zámožný a nikdy jsem své příjmy nespotřeboval. Myslím, že jsem ji měl již tehdy rád - zamilujeme si obyčejně ženu, kterou si chceme vzít - a řekl jsem jí to zčervenalé kdysi večer, kdy se společnost vracela z výletu a my zůstali pozadu. Požádal jsem o její ruku, a byli jsme zasnoubeni. Jaképak výklady dále? U všech snoubenců naší společnosti to je stejné. Třeba dodati, že jako člověk, který má životní cíl, jsem nikterak nepřeceňoval význam manželství, ale nepodceňoval jsem jej také. Svou budoucí ženu chceme ovšem znát, pozorujeme, sledujeme; ale nenajdeme-li nic obzvláště zarážejícího, odkládáme velmi trestuhodně bližší poznání do budoucnosti a utoneme v sladkostech snoubeneckých týdnů. Zamiloval jsem se do ní. A teď poslyšte příhodu, která je pro nás oba velmi charakteristická. Měli jsme asi měsíc před svatbami. Šli jsme po večeři s Jarmilou na procházku podél Labe. Nebyl nikterak poetický večer, jak byste se snad domníval, bylo nehezky, měsíc nesvítil, z luk byla skosena tráva a páchly mlhou. Šli jsme daleko za město a vyprávěli si. Úmyslně jsem se vyhýbal něžnostem. Byla příliš cudná, aby je sama vyhledávala, a příliš křehká, aby se nepodřídila náladě, kterou jsem určil já. Vymýšlel jsem si tehdy hezká slovíčka, viďte? Křehká! Račte dovolit ještě maličkost: Co vám budu vyprávět, zní hodně hrubě, ale ujišťuji vás, že to ve skutečnosti nebylo tak drsné jako ve vypravování, těžko si vysvětlit proč, vím jen, že jsem v příštích dnech nepocítil nejmenšího studu a stud že se dostavil teprve mnohem později, až ve vzpomínkách, kdy mi patrně již vymizely okolnosti, které událost provázely. V onen nepůvabný večer jsem jí tedy náhle pravil:, Jarmilko, co bys mi odpověděla, kdybych ti řekl: Jarmilo, chci tě mít!?' Myslíte, že to byl výraz nějakého okamžitého nadšení? Ne. Ta otázka mi nedala pokoj několik dní a rozhodl j sem se, že j i položím. Snad jsem chtěl Jarmilu zkoumat, snad jsem se chtěl přesvědčit, zda mi důvěřuje, snad to byla hra s ohněm, snad všechno dohromady, nevím dnes již, vím jen, že nebylo nic z toho, proč obyčejně k podobným otázkám docházívá. Jak by se chovala jiná dívka? Snad by nechápala otázku úmyslně položenou tak neurčitě, nebo by se alespoň tak tvářila; snad by byla rozhořčena; snad by si v studu zakryla rukama tvář; snad by se rozplakala; snad by nehezky žertovala; snad by mi roztouženě padla do náručí a šeptala s polibky svoje ano... nic z toho neučinila Jarmila. Pohleděla na mne velkýma modrýma očima a odpověděla: ,Řekla bych ti: Vezmi mne!' Co bylo v těch zvětšených modrých očích a co bylo v tom hlasu, se mne ptáte? Ano, smát se mi chce. Nevím to, pane rado! Již tenkrát jsem nic nevěděl. Zachvělo se mi tehdy nitro nad tou samozřejmostí, srdce se mi sevřelo a váhal jsem, mám-li jít dále, nežli jsem šel. A šel jsem ještě o krok. Řekl jsem jí stejně suše jako prve: ,Nuže, já chci!' Jen ještě o něco více oči rozšířila, ale neváhala ani vteřinu, rukou se mne nedotkla, tváře si nezakryla, oči nesklopila. Nešel jsem dále. ,Odpusť mi,' pravil jsem, ,chtěl jsem jen vědět, miluješ-li mne a věříš-li mi.' A této dívce bylo devatenáct let, byla panna a nebylo v ní jiskřičky smyslnosti. Stala se přece později mou ženou vím to, a smyslnost jsem v ní teprve já vznítil... Co tomu říkáte?"

„Čekám na vaše důkazy."

„Na moje důkazy?"

„- - - " „Což nechápete, že nevím nic, ale co horšího, že také ona neví nic? Což nerozumíte, že pro totéž nic a s touž samozřejmostí se může dát ovládnout jiným člověkem, prvním, který přijde?... Což... eh... nač čekáte, soudce?"

„Je to již vše?"

„Ne, ne, to ještě není vše. Můj cit mi to říká."

„... Cit?... Má-li člověk přebytek fantastických citů, píše prý dobré verše. Ale před soudce nechodí. S lékařem nervových chorob jste se ještě neradil, pane komisaři Machu?"

Ale komisař odpovídá vášnivě:

„Což nechápete, soudce, že vám nemohu podati důkazy, jimž byste ve své stupidní moudrosti rozuměl? Nevidíte, že jsem slepý? Nechápete, že ve tmě je možno klamat člověka v jeho přítomnosti? V mém vlastním bytě, v mé vlastní ložnici, na mém vlastním loži? Zeje možno, že se rozplývám láskou k ní, chvěji se něhou, říkám j í sladká slova, a v témž okamžiku dva kroky ode mne, že j i někdo líbá a ona že mne neposlouchá a přivírá oči v rozkoši stupňované mou přítomností? Což nechápete, soudce, že jsou to muka takto žít, že nelze takto žít, že nelze, nelze?"

Komisař Mach cítí, že ulehčil svému srdci. Ulevilo se mu že nalezl tuto formuli. Napětí nitra povoluje a do očí mu vstupují slzy. Slzy nad jeho neštěstím; jeho velkým neštěstím.

Soudce mlčí. Ano, neboť co by mohl říci?

Soudce mlčí a komisař Mach tiše slzí. Hle, jeho pýcha povolila a on slzí.

Náhle pozvedá k soudci oči.

Co to?

Soudce není dojat, soudce není přesvědčen?

Soudce se na něho dívá, upřeně, zle dívá utkvělýma očima? A čí jsou to oči... To přece nejsou soudcovy!? Ten měl šedivé oči... Komisaři Machovi probíhá pod pokožkou lebky nepříjemně lechtavý proud. Proč se na něho dívá? Nevěří mu snad?... A kde již viděl komisař Mach tyto modré, krutě krásné oči?

A soudce, nespouštěje z něho pohled, praví pomalu a s vážnou monotónností:

„Nehřejte zde komedii, komisaři Machu, komisaři Machu, vy sobecký, požívačný člověče, vy - lháři!"

Komisař divoce vyskakuje, aby soudce chytil za prsa a udeřil jej za urážku v tvář.

Ale oči soudcovy jej zarážejí na polovině cesty. A nyní také s hrůzou poznává, čí to oči j sou. Jsou Jarmiliny. Ale není v nich měkkosti a něhy, Jarmiliny oči se rozhořely tygřím žárem, jako by byly vsazeny do dravci hlavy.

Komisař klesá pod jejich silou zpět na židli.

A oheň očí hasne a stávají se zase jen přísnými a na něho upřenými. A soudce se zdvihá a jde pomalým krokem k němu, pomalým a obřadně důstojným. Staví se před něho a komisaři probíhá lebkou a zády mráz. Cítí, teď že bude vynesen rozsudek.

„Vzpomínáte si na všetatské nádraží, komisaři Machu?"

Podivno! Komisař jakoby náhlým vnuknutím si vzpomíná na všetatské nádraží a na událost, kterou má soudce na mysli.

„Ošidil jste tam chudého pikolíka o korunu osmdesát haléřů. Vy, komisaři Machu, jste slušný člověk jen navenek...," přísné oči se vbodávají svou modrostí do bezmocného mozku komisařova a ukazovák soudcovy ruky, dlaní vzhůru obrácené, se pomalu tyčí, „... ale ve své duši jste podlec. Ro-zu-mí-te mi přece, komisaři Machu?!"

„Chcete snad říci, darebáku, že se chci zbavit Jarmily a s ní viny, které jsem se nikdy nedopustil? Chcete snad říci, že nepravdivý člověk nikdy nenajde pravdu?"

Chtěl tato slova soudci zařvati v tvář, překonat jistotou svého pohledu zlou potměšilost těchto modrých očí... ale řekl to kupodivu tiše. - -

Ano. Tento soud skutečně byl. Ne ve snu, ale pravdivě se konal v ložnici penzionovaného komisaře Macha.

Komisař Mach má hlavu přeplněnou k rozskočení a v celém těle cítí nevolnost.

Hodí prudce sebou na loži, hlavu zabořuje do podušky a tiskne křečovitě pěsti ke slepým očím.

Ještě jednou sebou hodí na druhou stranu a vyskakuje z postele.

Jde se napít vody.

Uprostřed pokoje se zastavuje, natahuje se, rovná se v kříži a ruce rozpíná doširoka.

„Prokletý život! Eh!"

Když se napil a vrací se k loži, probouzí se Jarmila.

„Karlouši... co je, Karlouši?"

„Nic," praví podrážděně. „Spi!"

Ale když uléhá, mrzí ho zlý tón těch slov a hledá ve tmě Jarmilinu ruku.

„Nezlob se, Jarmilko! Nemocní bývají někdy podrážděni. Nu, nezlob se!"

Jarmila se k němu naklání a klade mu ospale hlavu na prsa.

„Jak bych se na tebe mohla zlobit, miláčku? Nikdy se na tebe nebudu zlobit."

A znova usíná.

Ale komisař neusne do rána. V duši mu sedí soudce.

Ráno, ráno. Co je to, ráno? Pod okny začnou hrčet tramvaje. Andula čímsi bouchá v kuchyni, mlékařka klepe, Jarmila se myje a člověk vstává z postele do téže tmy, do níž včera uléhal, uštvanější teď než večer.

A pak začne den. Prázdný a dutý, jako by člověk seděl v sudě.

„Teď je konec října, viď?" ptá se ženy.

„Ano. Osmadvacátého."

„Tři měsíce již takhle žijeme?! Neuvěřitelné!"

Člověku je tak bez práce, bez myšlenky protivno před sebou samým. Nic nejde, nikdo nejde a není ani koho očekávat.

„Veverčí život, Jarmilko!"

„Proč myslíš, Karlouši?"

„Víš, taková klec, co v ní běhají veverky. Běhá a běhá, až se celá upachtí, a pořád je na jednom místě."

A za takovýchto dusných dnů mívá komisař Mach divné nápady.

Číhá na listonoše, odbírá mu psaní a srovnává pak, předčítá-li mu je Jarmila všechna a plynně. Činí to přes to, že ví, jak je to zbytečné a že listonoš za korunu udělá Jarmile to, co ona si bude přát.

Někdo v neobvyklou hodinu zvoní a komisař mu spěchá otevřít.

„Copak?" diví se Jarmila.

Ale on neodpovídá.

Na chodbě stojí žebrák.

„Milostpane, právě mě pustili z nemocnice, uctivě jich prosím..."

Komisař sahá do kapsy pro almužnu, ale přistupuje přitom k žebrákovi docela blízko, až se ho dotýká, a čichá, zapáchají-li jeho šaty chudobou.

Nebo někdo zaklepe na dveře, ale než může komisař otevřít, ubíhá již ten někdo schody dolů.

„Hej! Vy!" křičí za ním.

„Co?" odpovídá ze schodů neochotný hlas.

„Pojďte sem!"

Neznámý tento velitelský tón skutečně uposlechne.

„Copak jste tu dělal?"

„Co? Kouknou se do schránky! Reklamy nosím!" zní pepicky protáhlá odpověď.

„Ukažte mi je!"

„A člověče?! Co chtějí?! Copak si myslejí, že roznáším anarchistické letáky?"

Ale komisař hrábl již po ruce neznámého a nahmátl tam skutečně balík tiskopisů.

„Nu, nemějte mi za zlé!" omlouvá se.

„Kdo oni vlastně jsou, člověče, že tu po mně chramstají? Jsou od toho? To si dají pokoj! Co si o mně myslejí?"

„Nu promiňte, opravdu jsem nic zlého nemyslil."

Roznašeč jde zase ze schodů dolů.

„To mě podrž!" povídá zlostně.

Jednou, bylo to za podzimního jitra, zazvonil listonoš.

Otevřít šla Jarmila.

„Pepa píše," oznamovala, když se vrátila do pokoje. „Máš trpělivost poslouchat?"

Zdálo se mu, že to řekla s nepatrným rozčilením v hlase.

„Čti, chceš-li!"

Roztrhla před ním obálku a čtla.

Byl to opravdu bezvýznamný dopis od švagra Josefa. Všichni jsou zdrávi, Zdenička měla zpuchlé mandle, Růžena chystá Jarmile nějakou zeleninu. Co ho na tom mělo zajímat?

Ale když dopoledne odešla Jarmila z domu, zeptal se Anduly:

„Kolik přišlo dnes psaní?"

„Bralaje milostpaní. Dvě, myslím."

A při obědě se pak zeptal ženy:

„Jen Pepa psal? Či přišlo ještě nějaké jiné psaní?"

„Ne. Jen to Pepovo."

Oj!

Stalo se tedy přece jednou, že se nesmluvily a že tento zdlouhavý systém nebyl tak neúčelný, jak se již počal domnívat!

Když osaměl v pokoji, tápal po nábytku, otvíral tiše zásuvky a dveře skříní, hledaje onen druhý list. Našel jej konečně v její ruční kabelce, posud otevřené. Nezaklapla ji, patrně aby se neprozradila zvukem. Sevřel psaní v ruce a rozčileně je ohmatával. Staré psaní to nebylo, včera byla ještě kabelka prázdná. Dnešní Josefův list to také nebyl. Švagr posílá psaní v hladkých obchodních obálkách, a tahle byla drsná, vykládaná hedvábným papírem a patrně velmi elegantní... Nu ovšem...! Vstrčil psaní do kapsy. Dnes se doví pravdu!

Z kuchyně zazněl otevřenými dveřmi přes předsíň Jarmilin hlas:

„Venku je dnes tak krásně! Nevzal bys mne s sebou na procházku, Karlouši?"

„Dobře, pojďme!" řekl náhle se rozhodnuv.

Tedy dnes! Stůj co stůj!

Zatímco přešla do ložnice ustrojit se a on podle šumotu rozeznával části oděvu, do nichž se obléká, snoval plán. Jarmila si došla do jídelny pro kabelku a on čekal, zda j i otevře a projeví nepokoj. Ale zaklapla bezmyšlenkovitě zámeček a kabelku vzala.

Pomohla muži obléci se do svrchníku. Pak vyšli, zavěšeni v sebe, do ulic.

Byl příjemný podzimní den a svítilo slunce. Bylo mírné a vzácné. Šli vinohradskými ulicemi a dolů Václavským náměstím.

Komisař se snažil přemoci neklid, být příjemný a předstírat zájem o drobnosti, o kterých mu vypravovala.

Sešli Václavským náměstím a zabočili vpravo za roh. Obklopil je ruch Příkopů.

Komisař se po několika krocích zastavil a řekl: „Jarmilo, prosím tě, rozbolela mne hlava, dojdi mi do lékárny pro pyramidon. Snad ti jej dají."

„Hlava tě bolí?" zeptala se starostlivě. „Pojď, vrátíme se na Václavské do lékárny, zde o žádné nevím. A co to, Karlouši, spal jsi snad špatně?"

Ale on odpověděl:

„Jdi sama, Jarmilko, počkám zde na tebe."

„Co tě napadá?! Jak bych tě tu mohla nechat samotného?! Pojď, Karlouši!" Řekla to tak jistě, jako by ani nepochybovala, že poslechne.

Ale stál na svém:

„Ne. Prosím tě. Počkám."

„Co myslíš? Ne, nenechám tě samotného!" řekla polekaně.

„Chci poslouchat sám ten ruch ulice. Přej mi trochu svobody!"

Mlčela a v jejím mlčení byl údiv a neklid.

„Nerozumím ti, Karlouši, co tohle zase má být." Její hlas se chvěl zadržovaným pláčem. „Pochop přece, ne, není to možné, uznej, vždyťje to daleko a umřela bych na cestě strachem o tebe."

„Nebuď tak úzkostlivá. Žádám tě o to."

„Karloušku, miláčku, nedělej mi takové věci," a paní Jarmila se rozplakala, „tolik tě prosím."

„Ale jdi, jdi," řekl nevážně, jako se mluvívá s dětmi, „copak se mi může stát? Andula mne také často nechává o samotě."

„Jaké je to s tebou trápení, miláčku!"

„Nu, pojď, pojď," řekl rozhodně a vzal ji za ruku, „doveď mne ke zdi!"

Dovedla ho k průjezdu domu a postavila u vrat.

„Karlouši..." pokoušela se ještě prosit.

„Neboj se, ani se odtud nehnu, dávám ti slovo."

„Karlouši..."

„Jdi, Jarmilko!"

„Pá, Karlouši...! Nehýbej se...! Umřu cestou strachy."

Jarmiliny kroky se spěšně vzdalují.

Komisař Mach stojí opřen o zeď.

Čeká.

Jarmiliny kroky se již smísily s hlukem Příkopů... Teď je již asi o dům dále... Jižodva... Teď se patrně zastavuje a obrací se po něm... Jde již dále...? Asi ano...! Komisaři Machovi buší srdce.

Stojí.

Před ním tma, ale v ní víří život. Změť kroků v ní zní, hlasů, hrkot povozů a zvonění elektrické dráhy. A všechny tyto zvuky se slily v jedinou hudbu. Symfonie ulice! Zaslechne i jednotlivá slova lidí a úryvky vět, jak se těsně kolem něho mihnou chodci, smích a zašumění ženských šatů - jako tóny jednotlivých nástrojů, vyniklých na okamžik ze souzvuku orchestru. Poslouchá. Slyší vlastně poprvé v životě tuto píseň. Je příjemná svou zdravou životností a její veselé tempo ho uklidňuje. Bim, bam, zazněl triangl elektrické.

Ale ne! Není kdy oddávati se! Je třeba jednat!

Nyní již asi Jarmila zabočila za roh.

Tedy - teď!

Do symfonie ulice vpadlo jeho srdce. Divoce se rozvířilo.

Postoupil s roztaženýma rukama dva kroky vpřed doprostřed víru, který náhle divoce kolem něho zabouřil. Kdosi o něho letmo zavadil.

Teď - kmitlo mu duší - měl by zakňourat: „Slepota je žalář nejhorší, dobrodinečkové moji, smilujte se!"

Ale nabral dechu, a pohybuje nejistě prsty polorozpjatých rukou, pravil:

„Pánové, jsem slepý, snažně vás prosím..."

Vír kolem něho se zastavil a hluk kroků ve tmě rázem utichl. Jen elektrická dráha zvonila a její ostrý zvuk se vrážel do ticha. Lidé asi na komisaře hleděli a divili se. Nemohli předpokládat, že dobře ustrojený muž na nich bude žebrat.

Náhle zazněl před jeho tváří laskavý hlas:

„Co si přejete, pane? Mám vás snad někam dovést?"

„Jsem penzionovaný okresní komisař Mach," řekl a natáhl ruku, tápaje ve tmě po ruce laskavého mluvčího. Ta ruka se náhle octla v jeho.

„Těší mne. Jsem gymnasista Král. Sextán."

„Děkuji vám, pane studente." Hlas komisařův s vědomím, že má před sebou chlapce, nabyl pevnosti. „Mám k vám snažnou prosbu... Bohové odmění ty, kdož prokáží službu slepému Oidipovi, byť ne králi," zažertoval dokonce.

„Prosím. Račte jen říci!"

„Došlo psaní a velmi rád bych znal jeho obsah. Nemám, kdo by mi je přečetl. Prosím vás, pane studente, abyste tak učinil vy."

„Ano, rád."

Hudba ulice se kolem nich opět rozvířila a plynula dále svým tokem.

„Snad bychom mohli zajít do průjezdu," pravil komisař.

„Prosím. Račte mi podat ruku!"

Komisař tak učinil a chlapec ho zavedl do chladného průjezdového zápachu a na šamotové dlaždičky s ohlasem kroků.

Komisař vyňal z kapsy psaní a podal je studentovi.

„To je ten list," řekl.

Cítil, jak mu jej ruka odebrala, a slyšel, jak je vyjímán list z obálky. Pak nastalo ticho. Dlouhé, jak se komisaři zdálo, a rozčilující. Chtěl je již přerušit zdůrazněním své prosby, ale ozval se rozpačitý a mírný hlas.

„Ale... to psaní není adresováno vám, pane komisaři..."

„Nevadí, jest adresováno ženě a týká se zřejmě nás obou. Prosím vás, pane, záleží mi na tom velice," vyrazil ze sebe, stěží přemáhaje vzrušení.

A zase přestávka. Dlouhá a trapná.

„Ano... Konečně vám je snad mohu přečíst. Zdá se to být nějaké rodinné psaní," řekl student a četl pak polohlasitě: „Drahá Jarmilko, u nás není nic nového, co by tě mohlo zajímati. Všichni jsme chválabohu zdrávi, já, žena i děti, jen Zdenička měla minulý týden trochu zpuchlé mandle, ale přešlo to docela lehce..."

Ne! To tedy není list, který hledal! To je psaní švagra Josefa, které dnes ráno došlo a které mu Jarmila předčítala. Měl v úmyslu studentovi list vzít a poděkovat mu. Ale bylo mu trapné přiznávat se cizímu člověku k omylu nebo ještě k něčemu horšímu, a rozhodl se jinak. Ať tedy dočte! Možná, že se přece něco doví, snad, snad mu Jarmila nečtla list celý a něco zatajila.

Sympatický hlas četl o dětech, ženě, ženině matce, o starostech s vedením továrny - vesměs známé věci.

„Drahá Jarmilko, všichni cítíme..."

Student se zarazil.

Nu...?

Ticho. Jen proud ulice sem zvenčí hlučněji zazněl.

Proč nečte...? Co je? Co je?

„Já nevím, pane," ozval se nesměle hlas, „... skutečně nevím, mám-li právo číst dále..."

„Proč myslíte, pane studente?"

„... Bojím se, že vám to bude nepříjemné..."

„Ne. Určitě ne. Velice vás prosím. Ujišťuji vás, že kdybych já viděl a slepec mne o podobnou službu požádal, vyhověl bych mu. Řekl jste ostatně, že tam stojí něco nepříjemného. Snad mi to nebude chtít nikdo přečíst - a skutečně nemám kolem sebe jediného člověka - a snad se pak budu domýšlet, že je v psaní něco ještě mnohem horšího, než tam ve skutečnosti stojí."

„Ano... neměl jsem vám to říkat," odpověděl hlas smutně.

„Snažně vás prosím."

„Drahá Jarmilko," pokračoval konečně nejistým hlasem student, „všichni cítíme s Tebou Tvoje hrozné neštěstí, stále o tom mluvíme a všichni Tě velice litujeme."

Komisař zbystřil sluch. Ne, tohle mu nečtla!

„Růžena nad Tebou často pláče a také její matka píše smutná psaní. Vždyť všichni víme, jaký býval Karel divný, již dokud byl Zdráv, a jaké s ním máš asi soužení teď, když je slepý, a Ty jsi k němu navěky uvázána. Nezlob se, drahá sestro, že se opět dotýkám této věci, také Ti slibuju, tentokrát již určitě, že Ti již nikdy nebudu psát podškrtaná psaní, ale Karel se k nám choval vždy cize a byl nám cizí, kdežto Tebe milujeme a Tvé blaho nám leží na srdci. Pokládám za svou povinnost říci Ti něco. Nedomnívej se, že nemáš jiného domova než svůj vinohradský. Také můj dům jest Tvým domovem. Tvých 80.000 K (máš-li je ještě) není sice žádným jměním, ale ke skromnému venkovskému životu stačí i menší renta a Ty znáš naše majetkové poměry a víš, že bychom oba byli šťastni, kdybychom pro Tebe něco mohli učinit. Vila je velká, přenechali bychom Ti celý přízemek, neobtěžovali bychom Tě a v ničem neomezovali Tvou svobodu. Stane-li se tedy u Vás cokoli, rozuměj mi, drahá sestro, cokoli, ať z Tvé či z jeho strany, nezapomeň, že můj dům je Tvým domem a že vše, co mám, je také Tvé. To vše Ti píšu z návodu Růženina a po úřadě s její matkou, ne snad, že by se mně nedostávalo pochopení pro Tvůj osud, ale víš, jak jsme my mužští v podobných věcech málo chápaví a neobratní. A Růžena Ti vzkazuje, že musíš ještě letos k nám, ať s mužem či bez něho (mohla bys mu na tu dobu vzít opatrovníka), aby ses trochu zotavila. Máš toho, má drahá, ubohá sestro, jistě zapotřebí. Máme tu překrásný podzim, ani si nedovedeš představit jak krásný, Růža i děti dělají časté výlety pěšky i autem a já s nimi, pokud mi to čas dovoluje, a věru nezávidíme vám Pražákům vaše velkoměstské zábavy. Věř, Jarmilko, zvykla by sis tu a líbilo by se Ti zde. Růženaje obrovsky pyšná na letošní sklizeň své zahrady a chystá Ti nějaké zavařeniny a zeleninu. Tak si pro to přijeď! Kdy pojedu do Prahy, nevím, ale rozumí se, že Vás ve Vašem novém domově navštívím. Kdybys cokoli potřebovala, piš! Růža, děti i já Tě mnohokrát líbáme a pozdravujeme. Pozdravuj od nás všech upřímně Karla. Tvůj Josef."

Student se odmlčel.

„Hm," řekl sotva slyšitelně komisař a cosi mu zatrhalo v koutku rtů.

Hm! opakoval si v duchu a hleděl do své tmy.

„Nevím opravdu, měl-li jsem vám to číst. Jistě jsem vás zarmoutil, pane," pravil konečně student.

„Ach nikoli," odpověděl komisař nutě se do úsměvu. „To přece není tak zlé. Příbuzní mají o ženu starosti. Chápu to a nezazlívám jim. Děkuji vám. Jsme přece rozumní lidé a před chytrým člověkem netřeba nic skrývat, viďte, mladý příteli? Pravda, pravda a nic než pravda. Alétheja! Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti! - jak to řekl Mistr Jan Hus. I slepý miluje pravdu a hledají, drží a brání, také on má na ni právo. Je tomu tak, pane studente?"

„Ano, pane komisaři!" zaznělo jinošsky pevně.

Jak podlé! Takhle ho klamou! Čtla mu to psaní ihned, jak došlo, roztrhla před ním obálku a čtla je bez přípravy, aniž se jedinkráte zarazila, aniž pozoroval mezery. Musila přeskakovat a překrucovat celé věty a neprozradila se ani slabikou. Prodán! Prodán bez milosrdenství a bezbranný!

„Máte pravdu, pane komisaři," řekl týž mladicky nadšený hlas, „inteligentu se smí a musí říci pravda! Snad vás bude i to zajímat: některé věty i jednotlivá slova listu jsou podtrhána, zřejmě ta, která vám mají být zatajena. Od místa, odkud jsem se zdráhal číst, až k slovům ,A Růžena Ti vzkazuje' je podškrtáno vše a hned další věta tak, že čteno jen nepodtrhané, zní: ,musíš ještě letos k nám s mužem.' V dalším jsou pak ještě dvě věty podtrženy."

Ahahahahá! projelo mu mozkem, jako jakási spirála z nekonečně tenkého a do bělá rozžhaveného drátu, jehož hrot se mu zabodl do temene hlavy. Ahahahahá! Tak-hle oni ho klamou! Tak-hle oni ho pro-dá-va-jí!

Chtěl se něčeho uchopit, aby nezakolísal. Ale ne! Klid! křičel na sebe. Klid, komisaři Machu! Stojí před tebou chlapec! Vzpřímil se a usmál.

„Také to chápu," řekl pevně. „Děkuji vám, mladý příteli! Ano! Tak mluví muž s mužem, člověk s člověkem; tak! Děkuji vám upřímně. Snad se mi naskytne příležitost, že také já vám budu moci být jednou užitečný. Způsobíte mi radost, navštívíte-li mne."

Vtom zazvučely průjezdem prudké kroky, kdosi uchopil komisaře Macha za rameno, padl mu do náručí a v komisařovu tvář zazněl úpěnlivý pláč.

„Karlouši... co mi to děláš?"

„No nic, nic..." Komisař se snažil ženu od sebe odsunout.

„Když jsem tě od rohu neviděla, tolik jsem běžela..."

„No..."

Ale Jarmila stiskla jeho hlavu v dlaních a jala seji v slzách prudce líbat.

„Karlouši, Karlouši... již jsem myslila, že jsem tě ztratila... že se ti něco stalo... můj bože, že tě odvezla záchranná stanice... Karlouši..."

„Nu nic, nic, Jarmilko," a komisař odsunoval od sebe ženu vší silou. „Poodešel jsem jen do průjezdu, setkal jsem se s milým člověkem... To je student pan Král, to je moje žena."

„Rukulíbám, milostivá paní," zazněl zpovzdálečí poněkud zaražený pozdrav.

„Těší mne, pane Králi," řekla Jarmila a komisař slyšel, jak otvírá zámeček kabelky a vyjímá z ní šátek. Utírala si patrně oči. Nepohřeší psaní...? Ne. „To jste mne polekali. Nu, jen když to dobře dopadlo. Navštivte nás jednou, pane studente!"

„Děkuji uctivě, milostivá paní." A za malou chvíli řekl týž stydlivý hlas: „Rukulíbám. Poroučím se vám zdvořile, pane komisaři."

„Buďte zdráv, na shledanou, mladý příteli. Nezapomeňte! Bydlím na Vinohradech, Korunní třída 54, druhé poschodí."

Komisař natáhl do tmy pravici a student sejí nesměle dotkl.

„Poklona."

„Budu se na vás těšit," řekla ještě Jarmila.

Studentovy kroky zazněly průjezdem a smísily se venku s hlukem ulice.

A zase ho žena objala.

„Karlouši...," řekla vyčítavě.

„Pojedeme domů. Prosím tě, zavolej drožku!"

Odešla beze slova. Tón jeho hlasu byl takový, zejí nedovolil větu dokončit.

Když vstupovali do vozu, zeptala se:

„Je ti špatně, Karlouši?"

„Není."

„Pyramidon vezmeš až doma?"

„Ano."

Pak, když drožka drkotala vzhůru Václavským náměstím, učinila ještě jeden pokus:

„Kdo byl ten mladý člověk?"

„Nevím. Dali jsme se do řeči na ulici," řekl ledově.

Cestou již nepromluvil slova.

Ani doma nepromluvil. Přecházel pokojem a posedával na pohovce.

Před soumrakem odešel s Andulou na Petřín. Stulil se do koutka lavičky, zahalil se do pláště a zamračeně myslil.

V příštích dvou dnech byl komisař Mach klidný. K ženě se choval vlídně, nekladl podezíravých otázek a chodil mnoho po procházkách. Věc byla jasná: Švagr Josef je v právu. Také Jarmila je v právu. Ale i on má jistá práva. Komisař Mach se rozhodoval.

Třetího dne, v neděli, přišel student Král.

Jarmila odešla hned dopoledne k přítelkyni (ovšem, k přítelkyni!) a k jedenácté hodině zazněl v předsíni zvonek. Andula se s kýmsi u dveří dohovořovala.

Přišla do jídelny.

„Milostpane, nějaký mladý pán se po nich ptá, říkal, že prý ho pozvali."

Komisař ihned věděl.

„Ano. Že prosím."

Nesmělé zaklepání na otevřené již dveře, nesmělé kroky a nesmělejší pozdrav.

Komisař jde hostu vstříc.

„Pan Král, pravda?"

„Ano, vašnosti."

„Vítám vás, mladý příteli! Sedněte si!"

Komisař podává studentovi ruku, usazuje ho a sedá proti němu.

„Jsem rád, že jste přišel... Andulo," volá do kuchyně, „přineste skleničku vína a nějaký zákusek...! Kouříte?" Hostitel vyjímá pouzdro s doutníky a cigaretami. „Prosím, berte...! Andulo, sirky!"

„Děkuji uctivě, já mám, prosím."

Andula přinesla popelníček a sirky, z kredence láhev vína a číšky.

„Hned něco přinesu," řekla a odešla.

Bylo chvíli ticho. Komisař se laskavě usmíval směrem, kde tušil studenta.

„Tož čím vám mohu posloužit, mladý příteli?"

Nastalo mlčení. Příliš dlouhé, aby během něho komisař Mach nepochopil, oč asi může běžet. Byl rád, že ke své otázce nepřipojil: „Nebo jste mne opravdu přišel jen navštívit?" A komisaři Machovi se pojednou zdálo, že sedí za knihami a rozpracovanými akty svého úředního stolu, že slyší šumot písařských per, že jen v zamyšlení zavřel na okamžik oči a že před ním stojí chalupník, mačká a kroutí klobouk v ruce a začne co nevidět: „Slavný úřade!"

A skutečně se za chvíli ozval ten dobře známý, ponížený, trochu šibalský tón:

„Vašnosti, byl jste ke mně ve čtvrtek tak velice laskav, a tak jsem si myslil, že bych se snad přece jen směl odvážit..."

„Jen bez ostychu, mladý příteli," řekl komisař hlasem, který povzbuzoval.

„Moje finanční prostředky na studie jsou velmi skromné. Můj otec je průvodčím Františkovy dráhy abydlím zde v Nuslích u jednoho jeho přítele. Myslil jsem si, že račte mít jistě mnoho známostí v Praze mezi bohatými rodinami, a tak jsem vás chtěl uctivě prosit, kdybyste se ráčil přimluvit, abych dostal nějaké kondice. Studuji s vyznamenáním."

Komisař se zamyslil.

„Nemám v Praze známé," řekl po chvíli, „ale napadá mě jiná myšlenka, která vám snad také nebude nesympatická... Co teď čtete z latiny?"

„Salusta, prosím."

„Pravda! To je hezká četba! Hleďte," usmál se, „snad bych se dokonce ještě rozpomněl na úvod Catilliny!" A komisař říkal latinsky: „ ,Všem lidem, kteří se snaží zachovati si prvenství mezi ostatními tvory, sluší všemi silami pracovati o to, aby životem neprošli mlčky jako hovada, jež příroda stvořila k zemi ohnutá a žaludku poslouchající...' Je to tak dobře?"

„O ano, prosím."

„Jak hezky řečeno: ,Aby životem neprošli mlčky!' Nechtěl byste se mnou v prázdných chvílích číst Salusta?"

„O prosím, vašnosti."

„Až dojdete k Tacitovi, můžeme spolu čísti Tacita: Mám rád toho zamračeného aristokrata, ovšem, znám ho většinou jen z překladů a do latiny mne budete nucen teprve vpravo vat, mnoho jsem již zapomněl."

„Prosím." Komisař při vzpomínce na svá gymnasijní léta se usmíval.

„Ovidia jste ovšem také čtli?!"

„Ano."

„Trochu měkký pán - pravda? - ale má krásný verš. Některé hexametry člověku ani po dvaceti letech nevymizí z hlavy... Nu ovšem...! Immedicabile corpus ense recidendum est, ne pars sincera trahatur."

Z komisařovy tváře náhle zmizel úsměv.

Pak řekl:

„Německy neumíte?"

„Ano. Tatínek byl dříve v Opavě a chodil jsem tři třídy obecné do německé školy."

„Nu hleďte! V němčině teď vychází tolik zajímavých přírodovědeckých věcí, přečteme si něco. Kolik vám platí za hodinu?"

„O to není stejné, prosím."

„Nu nebojte se, neošidím vás."

Andula přišla se zákusky a cinkala talířky a příbory.

„Dolejte panu Královi a mně dejte také ještě skleničku!"

„Je, ten pán ještě ani nepil!" divila se Andula. „Mám jim něco rozkrájet, milostpane? Je tu šunka, sardinky a máslo."

„Ano, připravte mi kousek. Ale dříve poslužte panu Královi...! A vy pijte a pojezte, pane Králi, a nedejte se pobízet. Vidíte, že je to u mne těžké, když ani nevím, chutná-li vám."

Andula mazala slepému housku a krájela mu na talíř jídlo.

„Dobře tedy, budeme čísti klasiky," pravil komisař a opakoval si jako pro sebe: „Nezhojitelně chorý úd mečem odťat býti má, aby se část zdravá nenakazila... Ense recidendumst. Skanduje se to tak?" Zase mu přejel tváří mírný úsměv.

„Ano prosím."

Když Andula odešla a oni pojedli, řekl studentovi:

„Ve čtvrtek jste byl svědkem jakési manželské scény. Ale ty věci nejsou ve skutečnosti tak zlé, jak se třetímu jeví. Sám to jednou poznáte. Nu nechme toho! Povězte mi raději ještě něco o sobě...! Pijete? Vezměte si ještě něco! Žena bohužel není doma a já vám posloužit nedovedu. Tedy sám, prosím...! Studujete od začátku v Praze?"



Personal tools