Because we have had problems with spam bots, new persons wanting to edit have been temporarily suspended.

Žalář nejtemnější/Olověný mrak

Free texts and images.

Jump to: navigation, search

Budu ti předčítat Žalář nejtemnější
Olověný mrak
written by Ivan Olbracht
Sedlák Mach účtuje
Info Simple bw.png Žalář nejtemnější: Information and licence SemiPD-icon.png



Olověný mrak


Od příhody s psaním švagra Josefa byl komisař Mach pevně rozhodnut s Jarmilou se rozejít.

Stůj co stůj! I kdyby to mělo lidské životy stát! Pryč z toho vonného dusna manželské ložnice!

Pravda, neměl toužebnějšího přání, než aby zůstali ušetřeni tohoto krajního zla, a kdykoli přemýšlel o jeho možnosti, vždy se mu zachvívalo srdce, věřil také, až tam že věci nedojdou; ale přece, když se sám sebe tázal, nemohl než odpovědět si: Ano, kdyby to i mělo lidské životy stát! Neboť takhle žít možno nebylo! Otázka, kdo je vinen, je prozatím vedlejší, a pevná jedině skutečnost, že tohle je peklo, v němž by bez slitování zahynuli oba. Dá svobodu sobě i jí, a není-li člověkem svobody ona, dá ji sobě. Měl nejpoctivější vůli vyvésti ze lži tohoto spolužití oba, nechce-li Jarmila, není to jeho vina a jeho svědomí je čisté. Ví ostatně, doufá, že ani ona nezahyne, neboť také ona si našla a sleduje nitky, které ji upoutají k životu i mimo manželství, ale ukáží-li se nitky slabými ve chvíli, kdy se Jarmila bude držeti jen jich, selžou-li apřetrhají se... pak... ne, zde je bezmocen a nezbude než zaplakat nad jejím údělem a pokrčit rameny, neboť její osud již nezávisí na něm. Lépe ze dvou umírajících zachránit jednoho, dokud čas, než nechati zemřít oba.

Kdy učiní rozhodný krok? Dnes, zítra? To byl jeden ze slabých bodů jeho úvah. Nevěděl a odpovídal si takto: Není dosti primitivním člověkem, aby se jednoho krásného dne rozzuřil, rozbil nábytek, spral ženu a vyhnal ji ze stavení a pak tu bezradný stál s otázkou ve vyjeveném obličeji: A co teď? Snad bude možno rozvázat uzel v poměrném klidu a vyvarovat se otřesů a bolestí příliš prudkých. K tomu všemu je potřebí času, který dá i Jarmile ne-li pochopit, alespoň vytušit nemožnost tohoto života a nutnost nového; který jí umožní připravit se a snáze snést konečný náraz, který jest asi nevyhnutelný. A komisař je ochoten protrpět ještě tuto lhůtu, nebude-li nad jeho síly dlouhá, neboť chce mít uklidňující vědomí, že vykonal vše, co se vykonati dalo. Také chce mít na budoucí svou cestu jasno. Také k tomu je potřebí času. Proto čeká. Neváhá, nedoufá, jen čeká.

Snad v životě ještě něco vykoná! Chtěl kdysi více, než nač jeho síly stačí dnes, chtěl mnoho, ale šel pevně a jistě a vytčená část dráhy v stanovený čas uražená mu dokazovala, že byla správná, krok dobrý, mapy přesné a že určitě dojde cíle. S čedičovou střepinkou ovšem nepočítal, jako s ní nemůže nikdo počítat. Tam, kam zamýšlel, již nedospěje! Tedy velkou čáru přes minulost a někam jinam! Neposadí se ve svých šestatřiceti letech uprostřed silnice, protivný sobě a na překážku všem, nepočká, až ho zalkne prach a rozjezdí cizí povozy. Půjde někam. Sejde na jinou cestu, pohodlnější, zvolní třeba krok, vezme do ruky mapy s vypichovanými značkami, v jakých dovedou číst i slepci, ale půjde! Na prvním kroku dráhy stojí však v cestě Jarmila! Musí pryč Jarmila!

Plán ve velkých obrysech má j iž hotov. Vrátí ženě věno a přidá j í část svého jmění, přijme-li ji. (Zde snad bylo možno počítat s přímluvou Josefovy vypočítavosti.) Pak koupí stateček v Českém středohoří, blíže svého rodiště, vezme si správce a bude hospodařit. Ano: koupí Nové Dvory. Nové Dvory, statek bratrance Jana, churavého a nespokojeného starého mládence, který jen proto ještě usedlost neprodal, že na ni nemůže nalézt kupce. Komisař Mach zná velmi dobře ten dvorec, půl panský zámeček, půl selský statek, zdvihající se bílými zdmi a břidlicovou střechou nad doškové střechy baráků a nad vesnici uprostřed lánů a polí, nad kraj s širokým rozhledem až daleko na obzor k černému pruhu knížecích lesů. Strávil tam skoro rok života. Bylo to za jeho právnických studií, kdy po jakémsi březnovém bronchiálním kataru postrašil lékař maminku možností vážné plicní choroby a kdy poslali Karla ven na čerstvý vzduch. Zůstal na Nových Dvorech od jara do pozdní zimy a vzpomínky na tyto měsíce patří k nejkrásnějším jeho života. S archy římského práva po kapsách se potuloval po kvetoucích mezičkách a panskými lesy, hospodařil s Janem, pomáhal mu při polních pracích, učil se vnikati do života přírody a lidí a přitom brunátněl v tváři a sílil v ramenou. Klid a mír. Ale ne líný a rozkošnický, nýbrž plný plodné práce a rozkošný. Práce selská je nehonosná, prostá a pokorná - tak nějak to praví Chelčický. Možno si ji hluboce zamilovat a nalézt v ní štěstí. Půjde k ní... Ano, Nové Dvory jsoujeho budoucím působištěm! A kdo je správcem? Student Král? V představách ano, v budoucnosti snad. Král je hodný a inteligentní chlapec. Jen chudoba mu vtiskla jakousi neupřímnou poníženost, ale ta se dá stykem se spravedlivými a sebevědomými lidmi odstranit. Možná že mu poradí, aby vystoupil z gymnasia, že ho dá do hospodářské školy a vezme pak k sobě; snad pro něho v životě něco udělá a student bude jednou rád neobvyklému shledání v průjezde na Příkopech, když je to již náhoda, která určuje vnější osudy lidí. To ovšem ještě záleží na budoucnosti, komisař Mach nevěřívá lidem na první setkání, prohlížívá šije důkladně a ze všech stran a Král si bude nucen jeho důvěry dlouhým stykem teprve zasloužit.

Je podivné, že komisaři Machovi, který při všem napínání mysli není s to, aby rozpoznal byť i jen nejnejasnější obrysy příštích dnů, je obraz této vzdálené budoucnosti zřejmý a jasný. Živé vzpomínky se promítají do budoucnosti se všemi podrobnostmi. Cítí dokonce i zápach Nových Dvorů, tu zvláštní směsici vůně sena, chlévů, mléka a medu, a soustředí-li myšlenky a chce-li, čichá nejen charakteristickou vůni Dvorů, ale všechny pachy venkovského jara, léta, podzimu i zimy. Cítí chladné výpary otvírající se země po roztálém sněhu; dech květnových luk; horký zápach zralých klasů a svědí vy prach mláceného obilí; uspávající vůně jablek, složených v podkroví do hromad. A slyší táhlé bučení krav a chřestění jejich řetězů v chlévech, bzukot včel před úly, jasné zvonění naklepávaných kos za časných jiter a řezný šumot obilí, kladoucího se v řádky pod rozmachy sekáčů. Cítí pod rukou hebkost koňské srsti a v dlani studeně' vlhký dotek nozder telátka odstavčete a drsný jeho jazyk. Myslí na Nové Dvory mnoho. Otevřeným oknem jeho vinohradského bytu z nich vane do dusna chladný a svěží vzduch. Láká ho. Ano, půjde k přírodě a lidem! Příroda je tvrdá, ale možno ji zvládnout; a lidem snad ještě něco bude moci dát a podplatit si je. Nic nechce zadarmo. Krajina kolem Nových Dvorů je zanedbaná, selská hospodářství o sto let pozadu, žebráci chalupníci ve věčných sporech s žebráky baráčníky a obojí otročící dvoru, lid lhostejný a odevzdaný vůli boží. A přece je tam potřebí jen ruky a člověka dobré vůle. Představuje si, jak sedí uprostřed vesnických sousedů v hospůdce s přiboudlým zápachem, kde čepují pivo jen jednou za týden, jak v dobrotě i zlosti do nich vtlouká pochopení pro sdružování, jak s nimi zakládá nákupní, mlékařská i včelařská družstva, poučuje je o pramenech nákupu a tržištích, o pojišťování, radí j im ve styku s úřady, chrání j e před drahou lácí a podvodnými agenty, nutí j e být pořádnými, rozumnými a zámožnými. Představuje si, jak podepřen o Královo rámě prochází dvorem, polnostmi a vsí, zastavuje se s lidmi, dává si vykládat a zajímá se o všecko a o všechny. Radí, poučuje, rozkazuje. Jeho práce je dobrá a užitečná; on je obdivován, podezříván a pomlouván - vše, jako kdysi bývalo. Půjde to, musí to jít!

Je červen. A on, sedlák Mach, jde za časného rána s Králem travnatou polní cestou mezi lány dozrávajícího žita. Kročeje stírají ještě chladivou rosu, ale jitřní slunce se již rozehřívá. Obilí tiše šumí a nad polem zpívá skřivan. A tehdy se ptá: „Nejsou v obilí žluté skvrny usychajících klasů?" „Ne, hospodáři. Je dosti živné vláhy."

Nejsou to fantazie. Komisař Mach nebyl nikdy fantastou. Ani v dětských snech si nevymýšlel, že bude císařem nebo čarodějníkem, nýbrž nejvýše objevitelem severní točny, ale i to až tehdy, kdy se již domýšlel, že zná, jak k ní dojíti. To, co si nyní kreslí, je sice jen široký plán ajsou mu dobře známy obtíže jeho provedení, aleje to pevný cíl a možno za ním jít. Komisař Mach je veselý a plný odvahy. Vše, co lze ohmatat, možno i zvládnout, ať po dobrém nebo po zlém. Jen s mátohami se ne bít, do nichž sekaje vždy člověk tne jen sám sebe! Půjde za svým cílem! A doufá, že má dosti síly dojít.

Máji?...

Oj!... Pozor, komisaři Machu!... Jasný cíl jest. Dobrá Snad cíl, jehož i slepec může dosíci. Dobrá! Aleje stejně jasné, co třeba učinit zítra a pozítří?... Oj!?... A bez zítřka a pozítřku není ani dne třetího a není dne stého. A zítřek znamená první krok na cestě...

Ne, ne! Jen čas! Neváhám, jen čekám - říká si, ale neví již ani tolik, zda se obelhává čili nic; jen náhle rozdmuté „cosi" v jeho hrudi mu dává tušit, že spíše ano než ne.

Komisař se snaží na zítřek nemyslit. To je zlé.

A žije navenek starým životem.

Chodí k němu student Král.

Komisař předplatil noviny a hospodářské časopisy a student mu z nich denně předčítá. Je bystrý a vystihl, co komisaře zajímá. Čtou také populární knihy o zemědělství a probírají se v přírodovědeckých revuích. Salusta a latiny prozatím nechali. Chodí spolu na dlouhé procházky, vypravují si a debatují, zastavují se u návěstních sloupů, aby se dověděli, kde jsou jaké schůze nebo přednášky (hudbu teď komisař Mach nechce); a před knihkupeckými výklady, aby pátrali po odborných knihách a brožurách, které by je mohly zajímat. A komisař je často nucen usmát se horlivosti studentově v pídění po statích o dobytčích nemocech, o chemických rozborech pícnin a pojednáních o organizaci selských družstev.

„Děláme to trochu bláznivě, milý příteli. Systém si musíme najít! Ale fiat! Poučme se nejprve trochu o rozsahu látky!"

Student Král odřekl všechny kondice a věnuje všechen volný čas komisaři. Studují dokonce přednáškový plán techniky a srovnávají jej s rozvrhem hodin sextánových, hledajíce, zda by nebylo možno navštěvovati společně na vysoké škole některé hospodářské přednášky. Student se zdá spokojen s novým úřadem, tím spíše, zeje nyní hmotně zabezpečen. Také komisař je spokojen. Neboť chlapec je mu mostkem s vnějším světem a k budoucnosti. Společnost Jarmilina je bolestným dotekem rány minulosti, Andulina jen ještě posupnějším stažením do skořepiny vlastního nitra.

Doma není změn. Alespoň vnějších ne. K ženě se chová komisař Mach hezky, dokonce mileji než v minulých dnech. Nešpehuje, nepodezřívá, netrápí. Chová se snad chladněji, ale laskavěji. Úmysl v jeho chladu není, ale Jarmila jej pozoruje a cítí. Přicházívá večer, objímá ho a ptává se smutným hlasem.

Ne, docela nic mu nechybí - odpovídají.

Nepoví jí ani, proč se nyní tolik zabývá hospodářskými věcmi?

O něco se člověk musí zajímat. Není přece možno zarýt se jen do sebe a ohluchnout ke všemu, co se děje ve světě, ve kterém člověk šestatřicet let žil. Zájem o hospodářské otázky je prozatím jen nápad a řekne jí, kdyby snad měl nabýt určitých tvarů.

Je to nepravda. Ale co jí má říci? Snad: Opustím tě, stanu se sedlákem, a to proto, poněvadž ti psal tvůj bratr podtrhané psaní?

Jaký nesmysl!

Komisař se nyní zdržuje mnoho mimo dům. Vycházívá s Andulou dopoledne, vycházívá také po poledni a stává se před svátky nebo přede dny, na které se Král nepotřebuje do školy připravovat, že na něho komisař po odpolední procházce čeká hned u gymnasia, odesílá Andulu domů a sám se vrací až pozdě v noci, po nějaké přednášce, kterou se studentem navštívili.

Je již prosinec a dny mrazivé. Jednoho večera, krátce před vánočními svátky, si šli poslechnout do Měšťanské besedy jakousi národohospodářskou přednášku. Ale večer nesplnil, co si od něho slibovali, řečník počítal s obecenstvem příliš nepoučeným a nepověděl nic, co by komisař dávno neznal z četby i praxe. Odešli ještě před koncem.

Venku byl ostrý mráz a padal drobounký sníh, že jej bylo na hřbetě nastavené ruky možno sotva ucítit. Večer byl svěží a komisaři byla nepříjemná myšlenka, že by měl teď jíti domů.

„Poslyšte, mladý příteli," pravil, „za mých studentských let tady kdesi nablízku, v Opatovické nebo Černé nebo tam někde, stávala malá krčma, kde jsme někdy sedávali. U Zlatého soudku se to myslím jmenovalo a chodilo se tam po několika stupních do suterénu. Podívejme se tam! Chtělo by se mi obnovit staré studentské vzpomínky. Nebo jste měl pro dnešek nějaký jiný plán?"

„Ne prosím."

„Snad to najdeme."

„Ó ano!"

Nebylo to poprvé, co zacházeli do zapadlé hospůdky mezi neznámé hlasy a neznámé vůně v klidu posedět a popovídat. Prokřižovali několik ulic, zeptali se několika chodců a starou krčmičku našli. Student svedl komisaře po schůdcích a skleněnými dveřmi do hospodského vzduchu.

Uvítal je pozdrav sklepnice.

Usadili se proti sobě u kulatého stolku a děvče jim přineslo pivo.

Bylo tu ticho. V místnosti tedy nebylo lidí; alespoň mluvících ne. Nad hlavami jim bublal plamen otevřeného plynového hořáku... Divný zvuk!

Dlouho-li zde již neseděl komisař? Čtrnáct nebo šestnáct let? Maličko se usmívá.

Pak dlouho mlčel a jen jako z roztržitosti usrkoval nedobrého piva.

Pojednou se zeptal:

„Kolik vám je let? Sedmnáct?"

„Skoro již osmnáct. Šel jsem pozdě do gymnasia, tatínek nechtěl dlouho dovolit."

„Jestlipak jste už byl někdy zamilován?"

Otázka byla příliš nenadálá a komisař s úsměvem na rtech čekal na odpověď dlouho.

„Byl," řekl posléze student.

„Vypravujte mi něco o tom! Láska není nezajímavé téma. Snad i já vám mohu něco povědět a poučit se můžeme oba... Jak to bylo?"

Student mlčel. Také on se patrně v rozpacích usmíval.

„Nesedí tu nikdo kolem nás?" zeptal se komisař.

„Ne."

„Tak povídejte!... Nebo to byla jen nějaká všední věc?"

„Ne... Velká a krásná."

„Tedy!"

Student ještě chvíli mlčel a pak sejal vypravovati. Zpočátku nesměle, brzy s velikými pauzami, brzy se překotně zajíkaje.

„To prosím bylajedna dívka od Tábora... Jmenovala se Stázička. Oni jsou nějak příbuzní s našimi pány, ale jen docela málo, ani si nikdy nepíší... Rodiče ji poslali do Prahy, aby se naučila šít šaty; byla zde letos na jaře skoro tři měsíce a bydlila u pánů... Já nevím, je to tak všední, když to říkám, a říkají to všichni milenci, ale je to nejkrásnější žena, kterou jsem kdy viděl - na obrazech i ve skutečnosti. Takové velké modré oči měla, jako kosatce, a takové rusé, zlaté vlasy... a takový, já ani nevím, takový neobyčejný, strašně krásný úsměv, že se nad ním až dech tajil. Když se na mne podívala a tak zvláštně se usmála... ne, na to není možno zapomenout..." V rozpacích se odmlčel. „... Já ani nevím, jak vám to vypravovat. Vídali jsme se vlastně jen při obědě. Já jsem tam jen na půl stravy, hned odpoledne jsem musil do kondic a vracel jsem se domů až pozdě večer; to jsem šel hned do svého pokojíku, protože paní chodívá brzy spát. Při obědě jsme sedávali se Stázičkou proti sobě. Seděla zády k oknu, a jak jí na vlasy zezadu padalo slunce, měla kolem hlavy jakoby svatozář z ryzího zlata. Byl jsem vždy velmi vzrušen. Několikrát jsme na sebe kradmo pohlédli, a vždy rychle sklopila víčka a zapýřila se. Také já jsem se velice bál, aby na mně nepoznali, zeji mám rád... Asi dvakrát jsme se potkali na chodbě a do tváří se mi nahrnula krev. Ale kromě pozdravu jsme spolu nemluvili. V noci se mi o ní zdávalo, ale tak živě, že když jsem se probudil, v prvém okamžiku jsem nevěděl, byl-li to sen... Jednou v poledne jsem běžel domů ze školy, jen abych ji mohl již zas vidět. A jak utíkám nahoru po schodech, potkám v zátočině ji. My máme takové staré, dřevěné točité schody v domě. Lekli jsme se oba dva a zastavili se. S tál i jsme proti sobě, ona asi o tři schody výše, já níže. Myslím, že jsme tak dlouho stáli... Byla krásná a rozčervenalá a oči měla sklopeny. A já se na ni díval a hlava se mi točila. Pak zašeptala: ,Musím tetičce pro tvaroh.' Bylo to naivní, ale tak půvabné! Usmála se na mne tím svým ohromně krásným úsměvem, odkryla zpod řas kosatcové oči a rychle kolem mne zašuměla dolů schody. Nezapomenu nikdy na ten úsměv a ten šumot jejích šatů. Od té chvíle jsme se několikrát viděli na pavlači a na schodech, vyhledávali jsme příležitost, abychom se mohli setkat, a čekával jsem na ni. Vyměnili jsme vždy několik letmých slov a ona mi jednou podala ruku. To bylo také krásné. Držel jsem tu teplou, hebkou dlaň dlouho... Jednou jsem si dodal odvahy a poprosil ji, zda bychom se někdy nemohli vidět na delší chvíli. Řekla: ,Když vy to máte tak divné s těmi hodinami!' Rozmýšlela se chvíli a pak rychle zašeptala: ,Čekejte dnes na mne. Až tetička usne, přijdu k vám.' Zapálila se a odkvapila. Polekal jsem se. V prvním okamžiku jsem ani nechápal tu odvahu a to všechno. To je tak, prosím: Bydlíme v prvním poschodí takového starého domu. Páni mají světnici a kuchyni nalevo od schodiště. Já bydlím napravo z chodby, mám pokojíček se zvláštním vchodem. Totiž, ona to vlastně ani není obytná místnost, je to takový divný přístavek se šikmým stropem, malinký, vejde se tam zrovna postel a stolek, židle stojí docelajiž na dveřích a okno vede na pavlač. Pán je vrchním číšníkem v Mikádu a vracívá se domů až po třetí hodině ranní... Ten večer jsem čekal. Byl jsem mnohokrát na pavlači, abych se podíval; zda již paní zhasila... Nevěřil jsem svému štěstí a tomu, že by se mohla odvážit... Ale přišla... Byl to nejkrásnější den mého života, pane komisaři. Nemůže být krásnějšího, ani pro mne, ani pro nikoho. To je pravda... V noci, když jsem na ni čekal, vylezl jsem oknem na pavlač a sešplhal se do dvora a přes plot do sousedovy zahrady. Tam kvetl bez. Natrhal jsem ho plné náruče a nanosil do pokojíčka. Byl ho plný stůl a plná postel a všude byl. Vše vonělo svěžím bezem. Jak krásná byla! Vlásky rozpuštěné, bosé nožky, s oděvem ve spěchu na sebe navěšeným, jak se ve tmě strojila... Můj bože, jak vám to říci, pane komisaři?... Byli jsme spolu dlouho, až do svítání, kdy se zář petrolejové lampy tak divně mísila s ranním šerem. Pak jsme slyšeli klapnout klíč v domovních vratech a poznali, že se pán vrací domů a že se musíme rozloučit. Měl jsem ji strašně rád tu noc. K smrti. Když tak seděla na mé posteli, bez v klíně, bez v náručí, bez v zlatých vlasech, klekl jsem jí k bosým nožkám a vyznal jí lásku... Nevím, snad jsem jí ani nic neřekl, snad jí to jen moje oči po věděly... A ... políbil jsem ji."

Studentův hlas se ztlumil a zachvěl se vzpomínkou.

Tentokrát trvalo mlčení dlouho. Komisař je chápal. V nitru se usmíval, mírně, shovívavě a přitrpkle. Ale snažil se tvářit co nejvážněji, aby chlapce nezastrašil čekal, až bude vypravěč pokračovat. Neboť že pokračovati bude, věděl.

„To bylo třicátého prvého května," řekl za chvíli tiše student. „... Jednu z těch bezových snítek mám na památku vylisovanou v latinské gramatice..."

Pak pokračoval:

„Od té doby ke mně chodívala každou noc. Pán s paní spí v kuchyni, ona spávala na pohovce ve světnici. Když paní usnula, kradla se Stázička ven. Trvalo vždy strašně dlouho, než otevřela dveře do kuchyně, protáhla se kolem spící tety a dostala se na síň. Bylo při tom potřebí velké opatrnosti a bylo to nebezpečné. Ale byla vynalézavá, a když paní dopoledne odešla na koupi, mazávala dveřní závěsy a kliky petrolejem. Já jsem zatím rozčileně čekal. To radostné shledání po přestálých úzkostech! A kdyby člověk v takové chvíli zemřel, již za to by stálo žít. Byla pak u mne celou noc. Byl to zázrak všechno... Ale probůh, ne, pane komisaři, abyste si snad něco nehezkého myslil, ne, to ne, prosím! Byla tak dobrá a čistá!... Jedno mi je divné," řekl za chvíli. „Přecejsem v těch týdnech skoro vůbec nespal. Vstával j sem denně před šestou, musil j sem se trochu připravit, do školy j e kus a po takových dojmech člověk okamžitě neusne, a přece jsem nebyl nikdy tak zdráv a nikdy tak veselý a čilý jako tehdy... Pán chodil domů vždy několik minut po třetí. Ten zvuk jeho těžkého klíče ve vratech mám stále v sluchu a nikdy na něj nezapomenu. Taková tichá, krásná noc, naše ruce a duše se objímaly a najednou do ticha a naší lásky - klap! Tak jako by někdo do hlavy uhodil. A všecko rázem zmizelo a bylo třeba pomýšlet jen na rychlý útěk... Ten byl již snazší. Stázička si nechávala pootevřené dveře... A pak zněly pánovy hlučné kroky po schodech, pomalu, krok za krokem...

Tomu jest již půl roku... Žil jsem v nebi. Byl to krásný sen. Pak odjela domů... Napsala mi jedno jediné psaní plné lásky... A co se s ní dále stalo, nevím. Nevím nic... Je to velmi smutné... „

Komisař pozdvihl hlavu, jako by se chtěl slepýma očima na studenta podívat. Čelo mu zbrázdily vrásky.

„Ještě s něčím bych se vám svěřil, pane komisaři, neobtěžuje-li vás to poslouchat. Ještě nikomu jsem o své lásce neřekl slovíčka."

„Vypravujte, poslouchám velmi napjatě!"

„Jednou dostala od rodičů psaní, že přijede do Prahy nějaký její vzdálený strýček, ani vlastně ne příbuzný, ale jak to už tak na venkově bývá, a že ji navštíví. Zlobila se, když mi to vypravovala, a byla mrzutá, že ho bude musit doprovázet po Praze. Těšil jsem ji. V neděli ráno přišel ten člověk do Nuslí. Takový mladý hranáč. Na květované sametové vestě se mu houpal tlustý stříbrný řetěz s kančími zuby. Viděl jsem ho, jak šel síní. Mají tam kdesi hostinec a řeznictví a on přijel do Prahy kupovat nějaký tlakostroj a pivní trubky. Stázička s ním šla do města. Šel jsem několik kroků za nimi a chodil jsem za nimi všude, kudy šli. Neznal mne a nic nezpozoroval. Stázička byla tenkrát velmi krásná, měla nové bílé šaty, klobouček s kvítím a červený hedvábný slunečník. Ten den bylo velmi slunečno, paprsky pronikaly hedvábím a vrhaly na bílou Stázičku rudý stín. Viděl jsem ji předtím vždy jen v domácím úboru a mohl jsem na ní oči nechat. Ale bylo mi smutno. Někde u výkladní skříně, když se dívali a já je předešel, obrátila sluník proti řezníkovi, aby ji neviděl, usmívala se na mne a na něho dělala opovržlivé posunky. Chodil jsem tak za nimi celé dopoledne. Pak ji zavedl do hostince na oběd a tam jsem za nimi již nemohl. Šel jsem domů... To vám bylo těžké od-půldne, pane komisaři!... Vrátila se až večer. Paní byla se sousedkou na procházce a pán v obchodě. Vrhla se mi do náručí, líbala mne a smála se. Pak plakala a zlostně dupala. Chtěl prý s ní ještě do varieté, ale ona nešla... Druhého dne u oběda dělali páni žerty o řezníkovi a o svatbách, ale ona se uštěpačně usmívala... Já nevím, co vám ještě vypravovat, pane komisaři. Odjela, jednou mi napsala a pak již nevím nic. Psal jsem jí mnohokrát, prosil, zapřísahal, nedala odpovědi. Mé listy padaly jako do vody. Zpět také nepřicházely. Není tomu ani měsíc, prosil jsem znova jen o jediné slovo vysvětlení - marně. Pánů se ptát často nemohu, a když jsem o to jednou zavadil, řekla paní, že také nic neví. Nepíší si."

Komisař poslouchal napjatě. Bradu svíral v dlani a čelo měl svraštěné. Teď se student odmlčel. Ale komisař pro něho neměl slova povzbuzení. Nad hlavami jim bublal plynový hořák. Odkudsi z kouta místnosti zněl přitlumený mužský a ženský rozhovor.

A pak se Král zeptal tiše a ustrašeně:

„Myslíte, pane komisaři, že něco bylo s tím hostinským?"

Komisař pokrčil rameny.

„... To by bylo strašné!... To by bylo strašné!" opakoval student. „... Kdyby to byl alespoň člověk, který si ji zaslouží!?... Ani já jsem jí nebyl hoden. Ale on?... O prázdninách jsem tam chtěl jet, ale nemohl jsem. Snad si letos nějaké peníze ušetřím. Nebudu vyzvídat, ani slovem se nikoho neoptám, ale vidět ji musím. Jen z dálky se na ni podívám, aby o tom ani ona nevěděla. Ale to musím! Kdybych měl zemřít!"

„K čemu třeba hned umírat?" řekl komisař kupodivu chladně. „K cestě do vesnice u Tábora není potřeba žádného smrtelného odhodlání, spraví to pár korun a dá se to vykonat za sobotní odpůldne a za neděli. Půjčím vám peníze milerád, přejete-li si. Ale neradil bych vám to."

„Proč prosím?" zeptal se tiše student.

„K pohledění pravdě do očí je potřebí odvahy a mládí chce iluze. Nevím, mám-li právo kapati vám do duše kapky jedu, ale bojím se, pojedete-li na Táborsko, že se váš pěkný bezový sen rozplyne. Kolik let bylo vašemu děvčátku?"

„Byla o málo starší mne. Něco přes osmnáct!"

„Hm! Nevím, ale je přece možné, že přišla k rozumu, jak se tomu na venkově říkává, snad sama, snad na domluvy a nátlak rodičů a tetek, a že dala přednost vdát se za hranatého řezníka s tlustým řetízkem s kančími zuby, tvořit s ním nové hospodářské hodnoty, založit s ním zámožnou rodinu a zplodit několik zdravých dětí. Snad ne sice pochopila, ale vycítila, zeje to lepší než trávit sladké chvíle s hodným a inteligentním chlapcem, ničit jeho spánek a jeho nervy, čekat deset let, až on duševně zesílí a ona umdlí, až se mezi nimi vyhloubí propast a jeden druhému se stanou cizí, ne-li nesnesitelní. Neboť, můj mladý příteli, bezová děvčátka mají velmi jemný instinkt pro to, co je prospěšnější jejich ženskému životnímu poslání, a jdou za tím přímo a bezohledně."

„... Ne, pane komisaři... Nevím... Ale jedno jest jisté: bylo to velké štěstí, které mi dala, a ať se stane cokoli, budují za ně do smrti vděčen..."

Komisař si zapaloval doutník.

„A vy jste žárlivý, jak tomu říkají," dodal, jako by studenta neslyšel, „a to j e velmi zlé. Býval j sem také kdysi stižen touto ošklivou nemocí. Slepý j sté ovšem nebyl nikdy. Je to velká neřest."

„Račte myslit svou oční chorobu?"

„Všechno troje."

V mlčení studentově byla patrně otázka, na kterou byl komisař ochoten odpovědět.

„Možno si konečně o tom pohovořit. Také já vám budu něco vyprávět, chcete-li poslouchat... U nás venku byl takový slepý skuhra, sedal o jarmarcích na mostě a mlel pořád jednu:,Slepota je žalář nejtemnější, dobrodinečkové moji, smilujte se!' Jsou citáty, které člověku nedají pokoj. A mně nedá spát tenhle žalář nejtemnější. Sedí mi stále v hlavě. Zpočátku jsem byl ochoten dáti za pravdu skuhralovi, že je jím opravdu slepota. Ale jsou ještě temnější kobky. Slepota sama o sobě není tak černá, jak si ji asi představujete. Je hrozná člověku, který kdysi viděl, ale možno se s ní časem jako s družkou spřátelit a žít s ní. Do její jednotvárnosti občas padávají krásné akordy, sluneční teplo, blesky myšlenek, a její vnější temnota je často ozařována vnitřními světly. Žárlivost je horší! To již není jen vnější, nýbrž vnitřní tma. Do té nevnikají ani harmonie, ani teplo a bouře jejích myšlenek jen duní a otřásají, protože osvobozující světlo blesků je věčně dušeno olověnou černí mraků. Snad znáte ty uhelné mraky, tlusté mraky s cáry ploužícími se až u země, které zatáhnou celou krajinu a valí se a valí, a nevidíte blesky, které za nimi křižují, a slyšíte jen v ustrašených prsou jejich hřmění a temné ohlasy?! Hleďte, deklamuji. Ale není to improvizace, můj mladý příteli. Pozoroval jsem tyto olověné mraky několikrát v jizerských skalách a jejich představu ve mně budí citát vždy. Ale i tohle vysvětlení je povrchní. Slova skuhralova mají mnohem hlubší význam. Třeba se v nejen ponořiti, jako se kacíři hrouží do biblického verše, a vysvitne vám, že ne slepota, ne žárlivost, ale \askaje žalář nejtemnější."

Komisař Mach vyslovil poslední větu s určitostí fyzikální poučky, právě nevývratně vyplynulé z dlouholetých výpočtů.

„Mlčíte. Škoda že vás nevidím. Děláte asi velmi udivené oči, posloucháte-li mne ovšem vůbec."

„O ano, poslouchám vás velmi pozorně, pane komisaři, ale nerozumím vám."

„A je to tak jednoduché. Láskaje velká neřest, mladý příteli. Její každá člověka oslabující náruživost, ale ona tisíceronásobně. To jsme byli ve svém nazírání jen zmateni básníky a romanopisci, těmito řemeslnými propagátory nejzhoubnější všech vášní, že jsme podle nich ochotni vidět v lásce mystérium, božský dar, zázrak a nevím co ještě, jen to ne, čím ve skutečnosti jest: pud k zachování lidského pokolení. Když jeden pud mystérium, pak všechny, prosím! Neříkám, že v něm nelze spatřovat krásu, ale nelze se státi jeho otrokem a také jej třeba kulturou regulovati, jako kterýkoli z ostatních, řekněme pud k zachování jedince, to jest potřebu jíst a pít. Propadnout žravosti a pijanství se považuje za ohavnost a neopěvuje se nikterak. A zatím to je totéž jako propadnouti lásce. Zničit je třeba ten uměle v nás vypěstovaný a zálibně živený pojem lásky. Činí nás sobeckými, závistivými, násilnými, zasněnými a tedy i línými. Ale ne, to by nebyly ještě nejtěžší příznaky choroby, mnohem horší je, že nás olupuje o svobodu. Hle! Člověk žije, myslí, cítí, raduje se ze života, chce něco. A má svobodu; celou vnitřní a také část vnější. A najednou přijde láska. Snad vás přepadne náhle, možná že se připlíží jako večerní stín, lehne na vás a obklopí vás, aniž tušíte, jak se to stalo. A v té chvíli již není nic. Rozum se rozplynul jako kousek ledu v horečnaté ruce. Cit, ten nádherně mnohozvuký a mnohobarevný cit oněměl a vyrudl; byl napuštěn jedinou růžovou barvičkou a vyplněn jedinou přesládlou melodií. Činorodá vůle změkla z oceli v bláto, ztratila i své jméno a stala se neplodnou touhou a nytím. Je po svobodě: Chtěl byste myslit, chtěl byste jednat, chtěl byste žít - nelze. Jste v žaláři a nemožno ven. Láska vás omámila, ohlušila a oslepila, vyplnila svět a kromě ní není... To je ten žalář nejhorší a nejtemnější...! Zabte ji, mladý příteli, cítíte-li, že k vám vešla, dokud jest ještě kdy. Jen člověk svobodný může býti šťasten."

Komisař říkal svá slova s hlavou poněkud dopředu schýlenou a přitlumeným hlasem. Říkal je klidně a jediný důraz, který jim dával, byl občasný pohyb vrásek na jeho čele, sotva znatelný úsměv, malé pokrčení ramenou, klepnutí prostředníkem o desku stolu tak nepatrné, že se při něm dlaň na pokrývce položená ani nepohnula. A v tomto klidu bylo něco silného a zároveň ošklivého v kontrastu s vášnivým obsahem slov.

Teď umlkl. A bylo vůbec ticho. Také náhlé. Šumot plynového hořáku nabyl pojednou jiného zvuku, podivného a neobvyklého. Zbyli zde již asi sami dva.

Komisař se chytil pěstí za bradu a směrem ke studentovi se usmál.

Ale i ten mlčel.

Odpověděl teprve po dlouhé chvíli nesměle a zaraženě:

„Nedovedu vám odpovědět, pane komisaři. Přemýšlím o vašich slovech, ale můj cit mi praví, že se snad přece jen... mýlíte. Nevyváží štěstí lásky stonásobně bolesti, které způsobuje?"

„To tvrdí také pijáci o alkoholu, morfmisti a kuřáci opia. Vyprávěl jste mi velmi poutavě příběh svého milování. Nevěřil bych vám, kdybyste mi chtěl tvrdit, že vás nestálo velké přemáhání a mnoho muk sedati v tomto nadšení lásky k algebraickým poučkám a k slovíčkům z Homéra. Dělal jste to vše špatně, o tom není pochyby, ale čest vám, že jste měl tolik pevné vůle a dělal to vůbec. Jsou však lidé, kteří mají ještě jiný životní cíl než vysvědčení první třídy z kvinty. Prosím, abyste v tom neviděl podceňování, naprosto ne, neboť ve vašem postavení to musilo být prvním a jediným cílem k metám dalším. Ale pochopte, že jsou muži, kteří chtějí ovládnout svět; kteří chtějí nalézti nové přírodní zákony, jichž využití přinese veškerenstvu štěstí; že chtějí obrodit lidstvo; osvobodit svůj národ; svou třídu... Eh, to jsou vesměs výjimečné případy... ale pochopte, že jsou lidé... že jsou lidé, kteří by chtěli žít, jenom žít, animálně žít, vnímat zvuky, cítit sluneční paprsky... ale ani to nemohou, poněvadž je na světě láska, které propadli."

Sál prudce z doutníku a bafal. Ale doutník již dávno uhasí. Zpozoroval to teprve za chvíli a přesvědčiv se prstem, zeje oharek studený, odhodil jej pod stůl. Vyňal pouzdro na doutníky a hledal v něm. Bylo však prázdné. Obrátil se nazdařbůh do místnosti:

„Slečinko, přineste mi prosím doutník...! A vy, mladý příteli, máte již dopito?"

„Ne ještě."

„Nu dopijme. Snad sneseme ještě jednu."

Vyprázdnil sklenici.

Přišla sklepnice s krabicí.

„Pane Králi," řekl komisař, „vyberte mi doutník! A sobě cigarety!"

Student podal komisaři doutník a zapálil mu.

„Ten pán nevidí?" zeptala se sklepnice se zájmem.

„Nevidím, slečinko!"

„Ale chudáček! A takový hezký!" Pohladila ho po rameni.

Nebylo to drzé ajejí altový hlas byl příjemný. Komisař Mach se shovívavě usmál.

„Smím si k vám přisednout?" ptala se.

„Sedněte, dělá-li vám to radost! Snad zde již nejsme posledními hosty?"

„No. Ale to nevadí. Nesmím stejně zavírat před druhou. Koupíte mi láhev limonády?"

„Koupíme."

Odešla a za okamžik se vrátila s nápoji. Pivní sklenice klaply o misky a nalévaná sodovka zašuměla.

„Tak na vaše zdraví, páni...! O čempak jste si tu tolik vykládali?"

„O lásce, slečinko!"

„Hm...! No, také to lidi ještě baví."

„Aj! Vás již ne?"

„Ne," řekla suše. A za chvíli dodala: „To byl můj milý, co jsem s ním prve seděla u kamen."

„Podle hlasu se zdáte být přece mladá?"

„Ba ne, je mi už pětadvacet."

„Už - tomu říkáte?! A to ani toho svého milého nemáte ráda?"

„Pt!" vyrazila opovržlivě rty vzduch. „Vezmeme se a zařídíme si prádelnu. Je to hokynář a hodný člověk. Když je člověk jako já deset roků v obchodě - od patnácti let, páni má té lásky zrovna po krk. Jakápak láska? Ženská, ta by ještě dovedla milovat, ale mužský?" Zase totéž opovržlivé vyprsknutí ajejí hlas přešel do sentimentality. „Takové chudobné děvče z obchodu jako já... já bych vám toho mohla povídat o lásce, ó je, milí páni! Romány bych mohla spisovat. A také že jednou sepíšu. To bude jinší román, než co teď vycházejí! Však beztoho za mnou jednou chodil jeden takový vlasatý básník, a že to sepíše. To se rozumí, že když měl, co chtěl nesepsal pranic. Tak to dělají všichni."

„Šidili vás?"

„Baže. Ale pak jsem se to taky naučila. Já jsem velká potvora, páni." Zasmála se. Ale její smích byl již nehezký a hrubý.

Venku před dveřmi zazněla směsice mužských hlasů. Do stupňů schodů kopaly podpatky, jak ti venku si oklepávali s bot sníh. Otevřely se dveře, hlasy zazněly ostřeji a do hospodského zápachu vnikl proud chladného, svěžího vzduchu.

„Vítám vás!" obrátila se sklepnice a šla obsloužit nové hosty.

„Nazdar, Mařko...! Jak se má?"

Hospůdka se rozhlučela bujnou změtí hovoru a mladického smíchu. Hosté se rozsazovali, židle drcaly do podlahy a sklenice po řadě klapaly o misky.

„Také životní zkušenost!" řekl komisař. „A ,román' v tom být musí...! Ostatně doufám, že je již dívka zachráněna a že z ní ještě bude zcela řádná majitelka prádelny," dodal, jako by chtěl ironizovat spíše sebe než ji.

Nezdrželi se již dlouho. Poseděli ještě chvilku, zaplatili, dopili a vyšli.

„Přijďte zas brzy!" volala za nimi sklepnice. „Pak si to dopovídáme." A smála se.

Venku sněžilo. Tiše a hustě. Mráz polevil a sněhem vyčištěný vzduch, svěží a nasátý vlhkou vůní vloček, se mile dýchal. Změna hospodského dusna za čistotu zimní noci byla příjemná.

„Chcete jet či půjdeme?" zeptal se komisař.

„Jak si račte přát. Mně je příjemně."

„Dobře!"

Šli mlčky. Prošli pustými uličkami Nového Města, přešli Karlovo náměstí a kráčeli Ječnou ulicí vzhůru k Vinohradům. Hustý povlak vloček se jim usazoval na rukávech a ramenou zimníků a obtěžkával klobouky. Jejich kroky drtily na chodníky napadlý sníh a sníh vrzal jako vydělaná hovězí kůže násilím ohýbaná. Dusot osamělého drožkářského koníka a zvuk kol zněly tlumeně. Komisař Mach slyšel vlastně poprvé za života sníh. Cesta jim rychle ubíhala. Z nárožní hospůdky vycházeli lidé a otevíranými dveřmi zakřičel do tiché noci orchestrion.

„Již Komenského náměstí?"

„Ano," odpověděl student.

Šli ještě chvíli.

„Tuze jsme toho cestou nenapovídali, což?" řekl s úsměvem komisař.

„Přemýšlím o vašich slovech."

„A argumenty proti mně jste již našel?"

„Ne."

„Chyba. Dalo by se všeobecně lecco namítat, a vrátíme-li se ještě někdy k tomuto tématu, sám vám ukáži slabá místa a dám vám do rukou zbraně proti sobě. Ale dnes již dovolte, abych mluvil tak, jak mně se to jeví... Žárlivost! Hleďte, také taková zajímavá věc. Co je to? Znám-li pravdu, pak přece již není žárlivosti... Co je to tedy...? Závist? Jen v nejprimitivnějších případnostech! Touha po pravdě? Sotva! Strach před ztrátou milovaného a před vlastním ponížením? Tak jsem se kdysi domníval, ale ani to není správné...! ,Nevím nic a to je smutné,' řekl jste prve. Zdá se tedy, že i vy máte jakousi tuchu tohoto průvodního zjevu choroby. Tohoto věčného nepokoje, stálého číhání, horečného hledání a sbírání důkazů nebo alespoň zdání jich, že vás milovaná žena klame, že je špatná a nehodná ohromného daru, který jí věnujete. Dejte pozor! Tady to je. Nemyslíte, že žárlivost jest jen podvědomá touha po svobodě? Vzpírání se a poslední revolta citu mužné svobody proti žaláři a poutům lásky? Rozumíte mi přece: svoboda se bije v naší duši s otroctvím. Svoboda nás to burcuje, křičí na nás při každém kroku, v bdění i ve spaní: Nezabíjej mne, vyprosti mne, buď se mnou! Proč mne ničíš? Pro ženu? Jen hleď, stopuj, číhej a zkoumej, a poznáš, že nestojí žena za to, abys pro ni ubil mne, nad niž nemáš krásnějšího! Nejsem ještě mrtva, jen zasypána, žiju, slyš, jsem zde, zde jsem, pomoz mi, jen odstrč toho, kdo mne v tobě dusí, a budu opět s tebou, krásná a silná jako dříve...! A volá dnem i nocí jako při zemětřeseních zasypaní z hloubi sklepů, na něž se v sutinách navalily domy a věže..."

Komisař se usmál.

„Co tomu říkáte?"

Student odpověděl až za chvíli:

„Myslím, že vám rozumím, pane komisaři. Myslíte tedy, že je to touha... jak bych to řekl, neumím se tak vyjadřovat jako vy... že je to touha zbavit se ženy?!"

„Rozhodně trochu přímočaře řečeno," zasmál se komisař, „... ale... nu, ano, máte celkem pravdu."

Zase šli okamžik mlčky.

„Ale pak jste tu ženu nemiloval!" namítl student.

„V tom se mýlíte."

„Tedy alespoň milujete svoji vnitřní svobodu, jak to račte nazývat, více než ji."

„Ano."

„Je to možné?"

„Ano. Či tomu nevěříte?"

„Promiňte, nevěřím. Pravá láskaje nade vše."

„Velmi dobře! Ani by se mi nelíbilo, kdybyste ve svých sedmnácti letech mluvil jinak."

Pak řekl:

„Jednou si budeme moci o tom ještě pohovořit."

Ale to již byli u domu.

„Hle, jak nám cesta uběhla!"

Ale když zazvonil na domovníka a loučil se se studentem, zmizel mu náhle z tváře spokojený výraz a padla na něho stará tíha.

Vracel se do svého žaláře!

Co se dělo zatím doma? Co dělala Jarmila?

Komisařovo „Dobrou noc!" studentovi znělo již temně a tvrdě.



Personal tools