Because we have had problems with spam bots, new persons wanting to edit have been temporarily suspended.

Žalář nejtemnější/Osvětlená zahrada

Free texts and images.

Jump to: navigation, search

Žalář nejtemnější
Osvětlená zahrada
written by Ivan Olbracht
Skuhralův citát
Info Simple bw.png Žalář nejtemnější: Information and licence SemiPD-icon.png



Osvětlená zahrada


„Počkej, Karlouši, je větrno, utáhnu ti pásku!" řekla paní Jarmila, když vycházela s mužem z domu.

Komisař Mach se zastavil, sňal klobouk a žena mu opravovala uzel černého hedvábného šátku, jímž měl obvázáno levé oko.

V té chvíli kráčeli mimo po hrbolatém dláždění venkovského náměstí listonoš ještě s jakýmsi mužem.

Listonoš přál šťastný dobrý večer a smekl hluboko úřední čepici.

Druhý jako by se chvíli rozmýšlel; pak přece sáhl po klobouku a neochotně, beze slova jej pozdvihl. Manželé poděkovali.

Dali se příkrou ulicí dolů.

Byl červencový podvečer.

„Karlouši," řekla paní Jarmila, „podívej se, je přece jen chudák a má šest dětí..."

„Myslíš Šimka!"

Šimek byl muž, který prve šel s listonošem.

„Ano. Odvykla jsem si sice již dávno vymlouvat ti něco, co sis jednou vzal do hlavy, ale učiň tentokrát výjimku! Bud milosrdný. Jsi přece dobrý...!"

„Aby bylo mezi námi již jasno v té otázce, milenko," řekl vážně. „Mám radost, že jsi přijala Šimkovu ženu, když šla prosit za muže, že sis s ní dokonce trochu poplakala - pan berní mne tím ovšem již tak mimochodem rýpl, že se to ve městě vykládá - nenamítám také nic, že jsi jí dala šít spousty prádla, které nepotřebujeme, a že za ni mezi paničkami oroduješ. Víš, že miluji tvé dobré srdce, třebaže mne jim tentokráte trochu desavuuješ. Ale pro Šimka se nedá dělati nic. Kradl a musil pryč. Na tom nemění, kolik má děti, ani mnoho-li měsíců mu chybí do plné penze. Chci mít v úřadě pořádek a budu jej mít."

Neodpověděla. Tón jeho hlasu byl příliš určitý. Sklopila jen oči.

Manželé šli zavěšeni dolů ulicí mezi všedními měšťanskými domy a zahrádkami, oba mladí, hezcí, elegantní. On širokoplecí brunet s pevnými rysy v holené tváři; ona měla zlaté vlasy a byla oděna s prostým a nikterak ne maloměstským vkusem. Potkávali je chodci a pozdravovali je. Bylo vidět, že šťastný dobrý večer, který jim dávali, patří více jí než jemu. Jen jeho černá páska na okujím byla nápadná a ohlíželi se. Co se stalo komisaři Machovi?

„Nezlob se, Karlouši," pokoušela se ještě jednou, „ale ještě slovíčko o Šimkovi..."

„Ne, Jarmilko. Je opravdu vše marné. Věc je vyřízena a nedá se na ní nic měnit. Co chceš ostatně říci? Že všichni sluhové všech rakouských hejtmanství nahřívají nad svíčkami stará akta, až odskočí kolky, a s kolky pak čachrují? Vím. Ale má-li být zjednána náprava, musí být jednou bezohledně dán výstražný příklad. Bylo to snad kruté, aleje to nutné. Nebo mi chceš připomenout, že jsem postrachem úředníků i sluhů? Nevadí. Ostatně mi ti praktikanti, kteří mě dnes proklínají, budou po letech vděční, že jsem je něčemu naučil. Věc se má tak, Jarmilko: Dali jsme se již jednou do služeb tohoto státu. Zda to bylo správné, o tom konečně možno mít různé názory. Ale jsme úředníky a musíme být dobrými úředníky. Alespoň já jím chci být, jako bych chtěl být dobrým pekařem, kdybych se byl věnoval pekařině. A upřímně řečeno: Ano, chci dělat kariéru. Že k tomu neužívám nízkých prostředků, víš dobře. Můj šéf na mne žárlí a nenávidí mě ještě více než praktikanti. Ctižádosti, kromě před sebou a tebou, nemám. A abych se snažil ze zištnosti, na to jsme oba příliš zámožní. Děje se tak jen pro věc samu. Nikdo mi nesmí vytknout nejmenší poklesek. Nesnesl bych to prostě. Šimkovi není pomoci."

Neřekla již slova.

Městečko se rychle šeřilo a v kupeckých krámech rozsvěcovali bleskové petrolejové lampy.

„Či chceš říci, že jsem přece jen darebák?" pravil za chvíli půl žertem.

„Karlouši!"

Komisař se usmál.

„Ostatně možná. Poslyš, jaký jsem měl dnes zajímavý sen! Jel jsem ranním vlakem do Prahy a měl jsem velkou žízeň. Na všetatském nádraží roznášel pikolík pivo. Podal jsem mu oknem vozu dvacetihaléř a on mi dal skleničku. Chtěl jsem mu dát spropitné, sahám po peněžence, ale nemám ji; hledám po všech kapsách - nic. Byly to mé poslední peníze. Proboha, myslím si, jak se dostanu na Malou Stranu, nezbylo mi ani na elektrickou, mám být v deset hodin na místodržitelství a zmeškám?! To je hloupé! Chci vrátit chlapci pivo a říci si mu o dvacetihaléř, ale stydím se a rozmýšlím se. Ale pikolík se hrabe v drobných penězích na podnosu a dává mi do nastavené ruky dvacet, čtyřicet, šedesát, osmdesát haléřů. Co to? Sklepníček se patrně spletl, myslil, že jsem mu dal korunu. Musím hocha upozornit, že se mýlí! Přemýšlím o tom, ale neříkám prozatím nic, a pikolík stoj í na špičkách před vagónem, v levici drží podnos a pravici mi sází do otevřené dlaně sto, sto dvacet, sto čtyřicet - do zlatky, a já pořád ještě držím. Hoch odchází. Dívám se na peníze. Nutno přece zavolat za chlapcem, že se ošidil, nu ovšemže, je to má nejprimitivnější povinnost a je již ničemnost, že o tom vůbec uvažuji. Ale jak se dostanu do deseti na místodržitelsví? Přijdu pozdě...! Hoch zachází." Komisař se znova usmál a řekl s jakýmsi veselým údivem: „Co bys tomu řekla: Já jsem si ti ty peníze nechal... Nu vidíš," dodal pak, „Šimek krade ve dne, já v noci, Šimek okrádá stát, já chudé pikolíky. Co o tom soudíš?"

„Co bych soudila? Že je to hloupý sen."

„To si totiž také říkám, ale věc stojí za uváženou. Snad je moje takzvaná korektnost jen plodem dobré výchovy a po léta pěstěné vůle a snad jsem skutečně ve svém podvědomém nitru darebák. Pochybuji velice, že se opravdu poctivým lidem zdává, že šidí všetatské pikolíky." To bylo řečeno půl vážně, půl žertem.

„Upokoj se," pravila paní Jarmila týmž tónem, „byl bys mu jistě těch devadesát krejcarů z domova poslal."

„Nnno..." přemýšlel komisař o nově nadhozené možnosti, „já nevím, Jarmilko." A smál se. „Myslím, že bych se již byl styděl."

Mezitím docházeli k cíli své cesty: na dolní náměstí a k hostinci U Tří lip.

Dnes byl pátek a v ten den se scházela do hostinské zahrady úřednická společnost a maloměstská honorace na partii kuželek.

Když přišli komisařovi k zahradní brance, setkali se zde se starým doktorem Hartlem a stavitelem Chaloupeckým. Pozdravili se a podali si ruce.

„Nu, co je s okem, pane komisaři?" zeptal se doktor Hartl s bodrostí starých lékařů.

„Děkuji. Ještě trochu zlobí, ale lepší se."

„No, ničevó, ničevó, zapař dní pásku sundáme. A vy se, milostpaní, nebojte! Budete mít zase hezkého muže."

„Koulet snad smím?" zeptal se komisař.

„Budete-li v mé partě, pak jen do toho, pane komisaři, ale kdyby takového dřevaře měl získat nepřítel, zakročím energicky."

„Co se vlastně stalo panu okresnímu komisaři?" se zdvořilým zájmem se tázal stavitel.

„U pivovaru dláždí," vysvětloval doktor, „a nějaké nemehlo nemělo nic lepšího na ptáci než stříknout panu komisaři odštěpek čediče do oka. Zdálo se to ze začátku horší, než to je... Nu což, nepůjdeme? Uvnitř je už živo... Prosím, milostpaní!"

Lékař otevřel zahradní branku a paní Jarmila vešla. Za ní doktor jemně posunul vpřed komisaře a potýkal se pak chvíli se stavitelem, houževnatě se bránícím přednosti.

V zahradě bylo skutečně již rušno, neboť pátek byl slavnostní den. Země byla čistě umetena, kuželníková bouda, vylepená obrázky z ilustrovaných časopisů, ještě vlhká od drhnutí a kuželník byl nově sedlán a posypán. Nesetmělo se posud úplně, ale mezi pni starých kaštanů a lip zářily již do šera se zelených sloupků pečlivě vycíděné petrolejové svítilny a rozlévaly své světlo, v soumraku svátečně jasné, po stolech pokrytých barevnými ubrusy, které měly ještě čerstvé záhyby od žehlení. Sem, k zahradním stolkům, sesedla se většina společnosti: mladší úředníci, otcové rodin, kteří si sem přišli vypít své dávky piva, a několik ctihodných matek s dcerkami na vdávání. Druhá část byla v kuželníkové boudě. Hrálo se již. Hrála se „válečná". Koule buchaly o prkno a rachotily v dřevě kuželek. Hráči se smáli a hlučeli a uprostřed nich seděl, s velikou černou tabulí na kolenou, pan geometr, pořadatel hry, vyvolával jmény, zapisoval hody a usmíval se na dívky.

Komisařovi se pozdravili se společností a šli se dát k panu geometrovi zapsat do partie. Paní Jarmila, musila hodit zlatníkem: orel nebo pán. Strana, k níž byl tímto losováním přidělen komisař, přijala nového hráče voláním výborně, protivná strana paní Jarmilu poklonami. Dámy se hlučně ohrazovaly proti podceňování.

Než dojde ve válečné na kulice řada, trvá to vždy dlouho, a komisař Mach šel zatím mezi společnost do zahrady. Paní Jarmila zůstala uvnitř u své přítelkyně paní adjunktové.

Komisař usedl mezi několika debatujícími mladými muži. Otočil se tak, že viděl zahradou do ostře osvětlené kuželníkové boudy. Sledoval rozhovor u stolu i lidi. Rozhovor vedl student ze sousední vsi, který se také v pátek večer přišel pobavit do města, a poněvadž se komisaři zdálo, že se několikráte ohlédl po hráčích v místa, kde seděla jeho žena, hodil po něm několika nelaskavými pohledy. Ostatně byl ten mladý pán jaksi příliš moudrý na svůj věk!

Mluvilo se o události, která tehdy celý kraj neobyčejně zajímala: o miliónovém úpadku největší tkalcovské továrny okresu. Závod musil být zavřen, na tisíc dělníků bylo bez práce, trpěl obchod i živnosti a několik menších textilních firem se octlo v beznadějném postavení. Věc působila trapně. Bankrotář se zúčastnil společenského života městečka, všichni jej osobně znali a většina bavících se zde lidí se víceméně pokládala za jeho dlužníky. Byl členem mnoha spolků; tenisové společnosti dal tovární válec; ochotníci měli od něho plátno na dekorace; plesové výbory si u něho vypůjčovaly látky na ozdobu sálu; zval na hony, půjčoval rodinám kočár k vyjížďkám, jeho zahradník pracovával v zahradě pana okresního hejtmana. Teď byli všichni stísněni a neradi o věci mluvili. Ale společnost byla k nemilému rozhovoru vyprovokována studentem, který továrníka prudce napadal. Někteří mrzutě mlčeli, jiní se ho podrážděně pokoušeli bránit, ale nedovedli říci mnohem více, než že to byl hodný člověk a že za to nemůže.

Když byl o úsudek požádán komisař Mach, byl rád, že si s domýšlivým jinochem může trochu zapolemizovat. Činil tak zdvořile, dokonalou formou, ale rozhodně. A kupodivu! On, který se k oblíbenému továrníkovi vždy choval nevlídně a k jeho pokusům o důvěrnost odmítavě, jal se ho nyní hájit. Viděl v pádu textilního závodu jen článek řetězu všeobecné hospodářské krize. Dal se do výkladu. Poněkud zeširoka a trochu docentsky, ale projevoval přitom tak zevrubné vědomosti národohospodářské a takovou znalost číslic a detailů politiky zahraniční i domácí, že mladý, vědění chtivý učitel mohl na jeho ústech nechati oči. Společnosti byla tato obrana příjemná, horlivě i zlostně přisvědčovala a student se trochu červenal.

„Pan komisař Mach!" ozval se náhle z kuželníkové boudy velitelsky hlučný hlas geometrův.

Komisař se zdvihl, aby si odkoulel své tři hody v partii válečné.

Mladý učitel se v tichém nadšení naklonil ke svému sousedu, advokátnímu koncipientovi:

„To je geniální člověk!"

Koncipient chvíli mlčel.

„Kdybys měl pod ním sloužit, byl bys méně nadšen," řekl pak.

V kuželníkové boudě bylo mnoho žertů a dívčího smíchu.

Když se komisař Mach shýbal pro kouli, dva berní úředníci za ním na sebe mrkli a kolem rtů jim zahrál úsměv. Věděli, co přijde. Prapodivně koulel komisař Mach. Přehraboval se v truhlíku, tu kouli vzal do ruky, tu kouli, nadhazoval, potěžkával, zkoušel, která je ta jeho a je-li to skutečně ta pravá. Koulel půl šišato, půl placato, a když si konečně stoupl k prknu, nemohl najít pravý hmat, kroutil koulí, rovnal, dvakrát se shýbl a zase narovnal, klátil dlouho rukou a dlouho mířil. Ale když kouli pustil, letěla sedlaným kuželníkem jako střela a zařádila s rachotem v kuželkách. Nikdo neměl tak prudký hod a chlapec stavěč, když viděl komisaře stát u prkna, vylézal až na kůly, aby ho koule nezabila.

Komisař šel tentokrát „do plných". Srazil je dvěma hody. Jistě, byl za svůj dobrý výkon pochválen a mladé ženy strany, s kterou hrál, projevily dokonce jisté nadšení, ale to by bylo u jiného hráče za tak dobrý výkon bývalo rozhodně hlučnější. Hoch postavil kuželky znova a komisař u prkna rovnal, měřil a mířil.

Vtom se stala příhoda, která by u kohokoli jiného zůstala nepovšimnuta, jež však nepovšimnuta nezůstala u komisaře Macha.

Za jeho zády se ve směsici hlasů ozval hlučný tenorový chechtot, v nějž se vmísil ženský smích, zatajovaný nejprve, ale pak vybuchlý celou silou. Smáli se to magistr a paní Jarmila.

Komisař se neohlédl, ale cosi mu zatrhalo obočím. Mrštil koulí. Bez míření, nazdařbůh. Pak se obrátil a odcházel.

„Brandejs!" řekl jeden z berních úředníků. „Pěkné dědictví jste nám tu nechal. Všechny čtyři fanky!" Ale komisař na žert neodpověděl.

Paní Jarmila se zapálila a přestala se smát. Magistr se řehtal dále. Paní okresní soudcová a paní školní inspektorova na sebe zamžouraly stařeckýma očima. Rozuměly si.

„Pan učitel Marousek!" volal geometr.

Komisař se vrátil k zahradnímu stolu.

Hovořilo se ještě o úpadku. Student se nehodlal dát, mluvil páté přes deváté, opakoval: „Jak velmi správně pan komisař podotkl," a poněvadž bylo v jeho řeči více vášně než argumentů, maloměšťáčtí otcové se mu zlomyslně usmívali. Komisař ho zdvořile poslouchal, ale mlčel. Z kuželníku stále ještě zazníval smích. Jiný než prve, nucený jaksi a uměle udržovaný magistrem. Obě staré dámy se sem podívaly s uštěpačným úsměvem na stažených rtech.

U sloupku, podpírajícího kuželníkovou stříšku, v temném místě zahrady, kam nedosahoval ani pruh světla lampy nad prknem, ani té nad kuželkami, stál opřen soudní adjunkt se zvěrolékařem. Mluvili o finančních věcech, zvěrolékař potřeboval kaventa na směnku, a nechtěli být vyrušováni. Ale i oni si povšimli příhody.

„To je prostě skandál, co ten člověk dělá!" řekl zlostně soudní adjunkt.

„Každý člověk blázní jinak - říkává jedna moje trochu potrhlá sestřenice," odpověděl odmítavě zvěrolékař, který se nechtěl dát odvést od původního tématu.

Ale adjunkt se zlobil doopravdy.

„Ať si dělá, kčertu, co chce, ale jak se má člověk chovat k té ubohé paní? Nevšimnete šijí, řekne, zeji celá společnost ignoruje, promluvíte s ní zdvořilé slovíčko, bude na vás půl roku dělat oči jako jed. Vždyť je to prostě komické! Policajt Čermák tuhle vykládal naší služce, že ho viděl v Radnici na dvorečku lézt na okno a dívat se dovnitř. Víte, to o večírku. Vyjde jakoby ven a špehuje, co dělá, když on tam není. Nebo z ničeho nic upustí pod stůl šátek a honem se sehne, aby viděl, nešlape-li mu někdo ženě na nohy. No, řekněte mi?! Inteligentní člověk, takový vzorný úředník, jak je to prostě možné? Celé město se tím baví. Fi!"

„Divný patron! Já raději dále od takových dokonalých lidí. Nu což..." a zvěrolékař se vrátil ke své směnce.

Paní Jarmila poseděla ještě chvilku ve společnosti a snažila se chovat se co nejpřirozeněji. Pak, když se jí zdálo, že již minula doba nutná k odvrácení pozornosti, řekla paní adjunktové:

„Nevím, je-li moudré, že sedí Karel s chorým okem v chladném vzduchu. Musím se za ním podívat."

Řekla to hlasitěji, než bylo třeba. Zpozorovala to a trochu se začervenala. Usmála se na paní adjunktovou jako na pozdrav a odkvapila k mužovu stolu. Provázely ji pohledy a útrpné úsměvy matrón. Paní školní inspektorova zhluboka vzdychla, povytáhla bolestně oční víčka a rezignovaně zakývala hlavou.

„Dovolíte, pánové, abych si na okamžik přisedla?" ptala se paní Jarmila se strojenou živostí.

„Prosím...! Račte...! Bude nám ctí!" A páni dělali rychle místo.

„Děkuji. Nebudu vás vyrušovat... Chtěla jsem se tě jen zeptat, Karlouši: Jak je ti s okem?"

„Děkuji, dobře."

„Myslila jsem si, že snad přece není dobře, sedíš-li na chladném vzduchu."

„Můžeme jít, přeješ-li si."

„Ano, byla. bych raději."

„Půjdeš se rozloučit? Zaplatím zatím."

„Ano."

A paní Jarmila odešla týmiž rychlými kroky a s týmž rozpačitým úsměvem, jak přišla.

Komisař zaplatil a požádal advokátního koncipienta, aby za něho dohrál partii. Zítra se vyrovnají.

Paní Jarmila se vrátila, oblečená do žaketu. Rozloučili se. Usmála se ještě jednou směrem ke kuželníkové boudě a komisař v tu stranu smekl klobouk.

Zavěšeni vyšli zahradní brankou.

Adjunkt od sloupku za nimi hodil hlavou. Jako by chtěl říci zvěrolékaři: Tak se podívejte! Ale ten máchl jen roztržitě rukou.

Komisařovi šli pustou ulicí nočního městečka k domovu.

Když dospěli na hoření náměstí, otevřel velkým klíčem domovní vrata a rozškrtávaje sirky svítil ženě po schodech.

Služka již spala. Jarmila rozžehla v ložnici lampu s červeným stínidlem a svlékala se. Komisař se posadil na odestlanou manželskou postel. Odkládala části oděvu, přecházela pokojem a jeho oko z kalené oceli se pohybovalo v nehnutém bledém obličeji za ní; kam ona, tam ono.

Jak opírala nohu o sedadlo židle, rozvazujíc botu, pohlédla letmo na muže. Jejich oči se setkaly. Její modré a nepevné v pohledu s jeho šedým okem, mířeným jako hrot šípu.

Nechala, rozvazováni, sňala nohu a pomalu, nesměle šla k muži. Sedla si k němu na postel a objala ho nahými pažemi.

„Karlouši!"

Nepohnul sebou.

„Karlouši," řekla mu měkce, „nebudu se již nikdy smát, slibuji ti to."

Jemněji od sebe odsunoval.

„Neodstrkuj mne!" prosila. „Ty mne již nemáš rád?"

„Svlékej se, Jarmilko! Půjdeme spát. Je již pozdě."

„Karlouši," říkala, „opravdu se již nikdy nebudu smát."

„Víš velmi dobře, že tu o žádný smích neběží. Nejsem převor trapistického kláštera, abych ti zakazoval smát se. Jde o vážnější věci. Ostatně jsme o tomto tématu mluvili již příliš často."

Přitiskla se k němu a líbala ho.

„Ano, jsi hezká, vím. Svlékej se!"

Odstrojili se a ulehli. Zhasila lampu.

Položila mu na prsa hlavu.

„Karlouši!" šeptala.

Nepohnul se a zíral upřeně do tmy.

Pak za chvíli vzal její hlavu a položil ji jemně do podušek.

„Nu, spi, dceruško, spi, je již pozdě!"

„Ano, miláčku," řekla unaveně a obrátila se na bok.

„Očičko tě již nebolí?" zeptala se ještě.

Ale věta byla vyslovena s přemáháním a bylo zřejmé, že odpověď již neslyšela. Usnula.

On nespal.

Mračil se.

Nebudu se již nikdy smát! - mu řekla.

Vždyť je to lež, tato věta, slovo za slovem lež! Což věří, že od ní chce, aby se nesmála? Ne; není hloupá. Proč mu tedy říká takové nepravdivé věci? A neví ani, že jsou nepravdivé!

Komisař Mach sebou zlostně hodil na bok a snažil se usnout. Ale bylo to marné. Zahrada se svítilnami v zeleni stromů a osvětlený kuželník se mu znova zjevovaly.

Kdo je tato žena, s níž žije již dvě léta pod jednou střechou?

Ano! To je právě to, že to neví!

Je dobrá, nebo jen hodná? Je věrná, nebo jen oddaná? Miluje, nebo je jenom něžná?

Ano! To je to právě, že to neví!

A nikdy nevěděl. A ona sama to o sobě také neví a to je ze všeho nejhorší.

Eh! Marné otázky! Stokrát j iž položené a stokrát nerozřešené. Spát, komisaři Machu!

Obrací přikrývku chladnější stranou na tělo, zabořuje hlavu do podušek a snaží se nemyslit. Počítá do sta a zase zpět. Marně. Do jeho číslic mu zní její smích z kuželníkové boudy. A opět otázky. Dvě léta se jimi už mučí.

Počítat znova! Ale do řady jeho číslic mu vchází stará paní s bílými vlasy a se starostlivým pohledem a čuchá mu jejich řetěz. Komisař ví, že mu jej ničí, ale trpí jí to.

Chuděrka maminka! myslí si. Teprve dlouho po jeho svatbě se mu přiznala, že se o Jarmile a její rodině informovala u soukromého detektivního ústavu. Komisař Mach se tehdy velice smál. Šetrná maminka vyhodila pro blaho synovo dvě stovky. Ale informace ústavu - četl ji - byla vzorná a maminčina radost věru za ty dvě stovky stála. Rodina vší vážnosti se těšící, v níž se nikdy neudalo nic, co by budilo pohoršení; otec, rada zemského soudu, byl vzorným úředníkem a požíval za svého života neomezené důvěry a úcty; vdova po něm se věnovala výhradně výchově svých dvou dětí, staršího Josefa, který vystudoval techniku a je nyní ředitelem továrny v Rakovníku, a mladší Jarmily; slečna Jarmila je devatenáctiletá, hezká, pečlivě vychovaná, mluví francouzsky, zná literaturu a hraje na piano, je pilná, mírné povahy, dobročinná, společensky obratná, nikdy neměla známosti a dědila po dědečkovi, trauttmansdorfském lesním správci, 80 000 K; slečna Jarmila je výborná partie, ale prozatím ještě na vdávání nepomýšlí. Ano, hodně se tehdy smál, ale jeho povýšený smích byl velmi zbytečný. Oč byl agent, vyslaný z Prahy na půldenní pátrání do Králové Hradce, chytřejší než on, komisař Mach! Dnes, po dvouletém manželství, neví o zrnéčko více, než co se dověděl agent za půl hodiny na berním úřadě, za deset minut u babky ovocnářky na podloubí Jarmilina domu a za čtvrt hodiny od vrchního sklepníka v hotelu, kde obědval.

Komisař Mach, který míval ve všech svých věcech vždy naprosté jasno, který je ovládal vůlí a formuloval do systémů, nedovede o nejpalčivější otázce života říci více než hokynářka a sklepník! Vždyť neumí ani přesně vyjádřit svůj základní poměr k Jarmile! Miluje ji? Ano, snad ji miluje, snad ji velice miluje, ale rád ji nemá. Neboť jak možno mít rád někoho, koho vůbec neznáme, kdo je snad naším přítelem, ale možná i největším nepřítelem, někoho, koho třeba věčně střežit, stále pozorovat, lstí a násilím z něho dobývat odpovědi na otázky, na které ani on sám sobě nedovede odpovědět?! Hle! V gymnasijních letech si zamiloval komisař Mach císaře Diokleciána, muže velké vůle a provedeného životního plánu. Nestačilo mu, co se o něm dověděl ve škole, chtěl znát všechno, zahloubal se do literatury o tomto dějinném období a neustal, dokud si neosvojil vše, co se o císaři Diokleciánovi věděti dá. Nadšený profesor mu tehdy radil, aby se věnoval historii, ale hned za několik hodin užasl nad tím, jak jen průměrné jsou znalosti Machovy v partiích ostatních. Když byl právníkem, nadchl se pro Justiniána, organizátora a systematika, prostudoval prameny v originálech a uvedl zkušební komisi v údiv vědomostmi. A zde, loket od jeho boku, leží jeho vlastní žena, jejíž dech slyší, a neví oni nic!

Ne! Neví zbla, více, než věděl agent!

V prvním roce manželství slídil ve skříních a nalezl mezi prádlem schované psaní bývalého Jarmilina ctitele. Byly to tehdy první slzy v manželství. Psaní neříkalo nic, nedalo se z něho ani vyčísti, je-li odpovědi, či prvým listem, bylo jen sentimentální, hořekovalo nad zhrzenou láskou, přálo štěstí a přísahalo věčnou věrnost v lásce, byť i beznadějné. Co bylo? Nic nebylo, odpřisáhla mu to a přísahala mu na to mnohokrát a s mnohými slzami, znali se jen povrchně ze společnosti, byl do ní zamilován, ale jí byl směšný. Proč mu tedy neřekla o psaní, proč má tajemství před ním, který je k ní vždy poctivý? Jen proto, že mu nechtěla působit nepříjemné chvilky a zarmucovat ho, když ví, jak je žárlivý! Proč tedy nespálila to psaní a ukrývala je v prádle? Aby je mohla potají číst a těšit se jím? Nestačí jí snad silná láska jediného muže a touží být obdivována a milována mnohými? Ne, nic takového, přísahá mu, zapomněla jen ten list v prádelníku, nepřikládá mu vůbec váhy, ani si na něj nevzpomněla, nikdy ho nepročítala, byl jediný a neodpověděla, přísahá, přísahá, a nebude mít již nikdy před mužem tajemství, ani tak bezvýznamných ne.

Jak pravděpodobně to všechno znělo! Pravdě - podobně! Ale jak možno věřiti ženě, která má zásadu neříkat věci, které by mohly způsobit nepříjemnou chvilku? A ženě, která nemluví pravdu?

Ano! O tom se přesvědčil několikrát.

Hrávala někdy na ochotnickém jevišti. Při divadelní zkoušce přišel nepozorovaně do sálu a postavil se za kulisy. Po dohrané scéně scházela s partnerem po schůdcích z jeviště do garderóby. „Milostivá paní, jsem nadšen vaším výkonem!" řekl s neobratnou galantností maloměstský herec, vzal jí ruku a políbil. Zasmála se a ruku mu utrhla.

Co na tom bylo? Nic na tom nemusilo být, jako nemusilo být nic na milostném listě a na tom, že se dnes tak srdečně smála vtipům nesympatického, povrchního seladona s obličejem loutky z holičského výkladu. Ale když se jí o příhodě ze schůdků zmínil, zapřela mu vše s tak nevinnou tváří a tak přirozeným smíchem nad podezříváním „s tímto člověkem", že užasl. A pak to bylo v desítkách drobností. Nějaké malé, zbytečné nákupy to byly, zapomenutá práce, zatajený účet, návštěva u paní adjunktové; ano, vesměs malichernosti, samy o sobě bez významu, jež mohly být snad i jen nedostatkem paměti a zájmu, toliko malou pohodlností, ale jež shrnuty dávaly hroznou skutečnost: nemluví pravdu. A ani o tom nevěděla, že nemluví pravdu. Ale bylo to tím snad méně strašné? Naopak.

A přece ji miluje...! Ano...? Ano, ano, ano!

„Eh!" protahuje se komisař Mach v kříži, zlobí se a chce již jednou definitivně ukončit tyto noční hovory se sebou samým.

Kutá již zase ve starých ložiscích, v dávno a dávno přebraném šedém štěrku, o kterém se již stokráte přesvědčil, že z něho nevytěží nic.

Zlobí se.

Noc rychle plyne. V houšti tmy je možno ne sice ještě rozeznat, ale již alespoň vytušit obrysy okna. Vůbec dnes neusne?

Ale marno se zbaviti myšlenek. Malý náraz stačí, aby se nanovo řítila halda šedého kamení a on, tvrdohlavý těžař, aby do ní opět bořil ruce a rozdíral si je o hrany ostrého štěrku.

Pozvedá se na loži a sklání se k ženě.

Cítí, jak mu vane do tváří teplo jejího těla a její vůně. Jejich hlavy jsou vzdáleny sotva na píď. Ale komisař zírá jen do tmy. Jarmilu nevidí.

„Ano," probleskuje mu hlavou, „věčně do tmy!"

Hledí. A v oku s páskou je táž tma jako v oku zdravém.

„Kdo jsi?" šeptá.

Ale ona odpovídá jen klidným, spokojeným dechem dítěte.

Komisař znova uléhá a převrací se na loži.

Okno zvolna šedne.

Vtom se náhle Jarmila zavrtěla v poduškách.

Pozdvihla maličko hlavu.

„Karlouši!?" zašeptala.

Neodpověděl.

„Karlouši...?!" Její hlas zněl posud rozespale. „Ty ještě nespíš?"

Tvářil se, jako by spal.

„Karlouši, ty nespíš, já vím..." Jako by ho prosila o odpověď. Její nahá ruka ho hledala.

„Chceš něco, děvečko?" řekl měkce.

„Proč nespíš, Karlouši?"

„Spím, spím, tys mne jen probudila, spi také!"

Stulila se blíže k němu a objala ho.

„Já nechci. Mám tě tolik ráda!"

Nehýbal se a hleděl ke stropu.

Jarmila se probírala z rozespalosti. Mnula si oči a vjela si rukama do vlasů.

„Je, to je ještě tma," řekla vesele a hned v jedné větě: „vezmeš mne trochu k sobě, vid'?!" Její hlas se smál a ona vklouzla pod mužovu přikrývku.

Jala se ho hladit po vlasech a líbat drobnými polibky.

„No, miláčku... no... ty jsi můj... viď... a již se na mne nehněváš... Jakýpak by to byl život, pořád se na sebe mračit a žárlit jeden na druhého?" Ale říkala to zcela vesele.

„Nějaké jiné téma, Jarmilko!" pravil dutě.

„Ne," stála na svém, „nepovolím, dokud ti takovéhle myšlenky z hlavičky nevyženu. Jak míjen můžeš tak ubližovat?! S magistrem Kučerou mne podezřívat! Takový hlupák! Copak mne opravdu považuješ za tak prázdnou?"

„Ne, ne! O něčem jiném!" řekl nervózně, jako by ho ten rozhovor a smích bolely.

„Karlouši, neubližuj mi! Co máš proti mně?"

„Nic... Řekl jsem ti jediné slovo? Hleď, Jarmilko, tolikrát jsme již o tom mluvili! K čemu to?..."

„Ano, tolikrát a všechno marné! Máš právo mi nevěřit?"

„Nevím."

„Aha!" To zaznělo již vážně z Jarmiliných úst. „Oklamala jsem tě někdy?"

„Jarmilko!" prosil.

„Ne. Odpověz!"

Ležel nehnutě.

„Ty pochybuješ o mé lásce?" řekla a v jejím hlase se chvěly slzy.

Díval se na čtyřhran okna šednoucí ve tmě.

„Ne," odpověděl pak, jakoby dojat jejím smutným mlčením.

„Karlouši, proč mne tedy mučíš?"

„Ano, mučím tě... Znám tě tak málo, to je to, Jarmilko. Co neznám, tomu nemohu věřit. Byl jsem vždy takový. A ty se také málo znáš a nemůžeš mi pomoci. To je to, Jarmilko!... A snad také proto, žejsem zbabělý abojím se o tebe, poněvadž nemám jiného člověka na světě... A když pak přijde nějaká taková hloupost - byla to hloupost dnes, vím vzpomenu si, že tě neznám... nu... nu, a je mi prostě smutno, nic víc. Vždyť jsem ti nic nevytýkal..."

Jarmila plakala.

„Vidíš, vidíš," říkal, „k čemu o tom znova mluvíme?"

Objala pevně muže, jako by u něho hledala, ochrany.

„Karlouši, vždyť já také nemám nikoho na světě než tebe. Proč si ztrpčujeme život, řekni, proč?"

Hleděl před sebe do tmy a hladil jí vlasy.

„Nu... nu..." chlácholil ji.

„Tak strašně tě mám ráda. Nemohu tě mít víc ráda. A nikdo nemůže víc."

„Nu, neplač, neplač," říkal jí něžně.

Její hlava ležela na komisařových prsou dlouho a jeho pohyb po ženiných vlasech se stal mechanickým.

„Nechtělajsi mi věřit, když jsem ti říkal, zeje láska neřest... Velká neřest!"

„Ne, Karlouši, ne, neříkej to!"

Okno se vůčihledě rozsvěcovalo. Bylo již možno rozeznat záclony a květiny nameziokní.

Jarmilina ruka se náhle octla v jeho. Stiskl tu měkkou ruku.

„Miluji tě přece, Jarmilo!" zašeptal.

Přitulila se k němu úže a on jí stiskl ruku vší silou; jakoby zlostnou silou.

„Miluji tě, Jarmilo!"

Svinula se bolestí toho stisku a rozesmála se.

„Och, och, och... Kar-lou-ši... au...!" a smála se drobounkým smíchem.

Sevřel ji kleštěmi paží a rty vtiskl do jejího krku bolestným polibkem.

Přivřela oči a uvolnila údy.

Venku již svítalo jitro a pokoj byl již šerý, když mu pravila:

„Karlouši, je láska neřest?"

Bylo to řečeno sladce a něžně, ale byl v tom přece jen výsměch.

„Je, Jarmilko. Veliká."

„Jdi, ošklivý," řekla, „nemám s tebou," a přesunula se z jeho lože na své.

„Jemine, je již den," volala. „Hleď, naše kytičky. Již ani jediná nekvete, i kamélie odkvětá, to bude smutno v našem bytečku!"

Jarmila ještě usnula.

Ale on jen chvílemi dřímal. Jeho zlé myšlenky byly uspány, ale ne tak, aby nevěděl, že žijí a že se každou chvíli mohou probudit.

Když ráno ubledlý vstával, chodila již ona, svěží a usměvavá, po domácnosti.

„Jejej!? Proč tak brzy?" volala na něho z vedlejšího pokoje. „Je teprve půl sedmé. Zdřímni si ještě půl hodinky!"

„Chci dnes trochu dříve do úřadu."

Přišla k němu a mazlila se s ním.

„Ty, ty!" a hrozila mu prstem.

Při snídaní mu pohlédla trochu starostlivě do tváře.

„Karlouši, máš zase začervenalé oko," řekla skoro vyčítavě. „Podívej, podívej!"

„To přejde."

Komisař Mach odešel před půl osmou z domova.

Krátce po osmé přišel zahradnický pomocník s košem fuchsií, begónií a řeřich.

Vzpomněla si, že v noci mluvila o květinách, a pochopila, proč Karel odešel dnes tak časně. Těšilo ji to.



Personal tools