Because we have had problems with spam bots, new persons wanting to edit have been temporarily suspended.

Žalář nejtemnější/Sedlák Mach účtuje

Free texts and images.

Jump to: navigation, search

Olověný mrak Žalář nejtemnější
Sedlák Mach účtuje
written by Ivan Olbracht
Info Simple bw.png Žalář nejtemnější: Information and licence SemiPD-icon.png



Sedlák Mach účtuje


Příhoda, která se stala den po svátku Štěpánově, uspíšila neobyčejně události a dala jim netušený, náhlý ráz.

Mnoho o ní později přemýšlel Karel Mach. Karel Mach, slavný novodvorský sedlák, známý hospodářský spisovatel a hledaný odborník v otázkách venkovské samosprávy, jediný slepec v úřadě obecního starosty v Čechách, organizátor zemědělských družstev a rádce celého kraje. Hovoříval o ní i se svým tajemníkem a důvěrným přítelem Králem. Mluvívali však o události klidně a o osobách v ní zúčastněných jako o lidech nešťastných a zmítaných osudným jakýmsi omylem, kteří snad ani nežili, nebo byli jen výtvorem spisovatelské obrazotvornosti. A básníky nikdo z obou přátel obzvláště nemiloval. Máť skutečný svět tolik radostí i bolů, práce tolik bojů a vzruchů, život tolik omylů překonaných i překonávaných, že není třeba vše to uměle vyhledávati z papíru.

Věc sama byla zcela jasná. Slyšel. Byl i dosti svědomitý, že šel na poradu k známému lékaři nervových chorob, ale ten jej ujistil, zeje krom své slepoty zcela zdravým a normálním člověkem. Zde tedy nebylo o čem přemýšlet. Skutečnost byla taková, jak ji od počátku viděl. Záhada byla v něčem jiném: Proč se událost stala právě tehdy, kdy počal již pozbývat sil, kdy tápal v začarovaném kruhu a kdy, měl-li být vůbec ještě zachráněn novému životu, se něco stát musilol A této bolestně hojivé rány bylo věru potřebí, neměl-li utonout. Zasáhlo snad do hry jeho Štěstí? Jeho Osud? Ale Karel Mach nevěřil pomyslům. Pravda, celý jeho život byl plný mezníků, které udávaly směr jeho budoucnosti, ale všechny minulé situace si svou vůlí sám vytvořil, připravil si cestu k nim, věděl kdy, nebo alespoň přibližně kdy k nim dojde, jak se v nich zachová a jak je opustí. A tuto z nejdůležitějších svého života netvořil a neočekával. Jak to tedy, že onen neznámý přišel právě včas jako deus ex machina v špatných komediích, aby za něho rozťal uzel, na který on sám sáhnouti se bál? To zůstalo Karlu Machovi provždy otázkou nerozřešenou. A nerozřešené otázky v něm odevždy zůstavovaly nepříjemný pocit, a to i tenkrát, když se k němu nepřiznal ani sobě samému.

O vánocích zemřelo jeho manželství.

Byly to smutné vánoce. Byly dary, byla slavnostní večeře, byla vyřčena blahopřání, ale bylo studeno a Schumannova píseň, zahraná o Štědrý večer Jarmilou, plížila se po stěnách a zvětralájejich chladem přicházela teprve k lidem. Byli sami. Student Král odjel na prázdniny k příbuzným do Unhoště.

Den po svátku Štěpánově, když se večer komisař uložil na lože, řekla Jarmila, přecházejíc ještě ložnicí:

„Byly to smutné svátky, viď, Karlouši?!"

Řekla to pokorně, zpovzdálí, neodvažujíc se ani k němu přistoupit a polaskat se s ním.

„Nu, nebyly opravdu příliš veselé," odpověděl.

„A ty mi neřekneš, Karlouši, co proti mně máš?"

„Nic, Jarmilko."

„Mluvíval jsi vždy pravdu," řekla tiše, „proč je teď jinak? Víš sám, že ti nevěřím... Smiluj se nade mnou!"

„Jsem nemocný člověk, Jarmilko. Nic víc."

Jarmila beze slova ulehla.

Cítil její blízkost a cítil studenou tíhu toho ticha zde. Jarmila ještě nezhasila elektrické světlo. Co na tom mohlo sejíti slepci? Ale i vědomí, že v ložnici svítí lampa, na něho působilo tíživě, jako ten chlad, ticho a její blízkost. Náhle nesměle a toliko jemným dotekem jediného prstu zavadila o jeho ruku.

„Nemuč! Pověz!" zašeptala.

Mlčel chvíli, přemýšlel a pak řekl, maje tvář obrácenu ke stropu, řekl pomalu, jako by ho každé z těchto slov stálo přemáhání:

„Nešidíš mne, Jarmilo?"

„Ne!" odpověděla pevně.

„Ani v maličkostech ne?"

„Ne!"

„Přemýšlej!"

„Nešidím tě, Karlouši, v ničem."

„Snadjsi mi přece nějakou maličkost zatajila, snad máš přede mnou nějaké malé tajemství, kterému sama nepřikládáš váhy?!"

„Ne."

Věčný bože, jak dovede ta žena lhát!

A tento výkřik zaječel do ticha a vyplnil mu celé nitro. Ale nutil se dáti tváři klidný výraz a ležel nehnutě, beze slova, se slepýma očima obrácenýma ke stropu.

„Věříš mi, Karlouši?" zeptala se po chvíli.

„Věřím, Jarmilo... Ale teď zhas a spěme! Jsem unaven."

Zhasila.

Nepromluvili již.

Snažil se klidným dechem oklamat ženu a vzbudit v ní domnění, že spí; a zdálo se mu, že ona činí totéž.

Kdo koho ošálí dříve? Měl za to, že se to podařilo jemu, neboť dětsky spokojené oddechování Jarmilino zdálo se nasvědčovati, že usnula opravdu.

Komisař Mach myslil. A hlava mu vířila.

Čtvrthodiny míjely.

A komisař Mach myslil a myslil a hlava byla přeplněna a ze změti v ní vybíral a v řetězy spojoval myšlenky jen s mučivou námahou.

Míjely hodiny. Šly dusným tichem.

Proč nemají v ložnici hodiny? Noc přece ubíhá lépe, mluví-li jejich hlas. Tyk tak, zas vteřina, zas vteřina. Ale takto v tichu se plouží čas záludně a nepřátelsky.

Ale co to!

Poslouchá...

Co je to a jak pozdě může být? - - -

Bere někdo za kliku jejich předsíně...?

Komisař Mach pozvedá maličko a opatrně z podušek hlavu, aby lépe slyšel...

... Nic! Nu ovšem, jaká hloupost! Kdo by u nich co v noci hledal? Andula zapíná každý večer ochranný řetízek u dveří velmi pečlivě, j e bázlivá... Snad něj aký napilý soused. Možná že se někdo zmýlil ve dveřích.

Ne, ne, ne!

Někdo opravdu sune do dírky klíč, strašně opatrně, skoro neslyšitelně.

Co je to...?

Zase ticho.

Ano, teď opět. Skutečně sune. Nyní odmyká a drží klíč dlaněmi obou rukou, aby zámek neklapl. Točí obezřetně klíčem, úžasně pomalinku, a zase jej drží. Ano, je to zcela tak jako tehdy, když z Karlova náměstí přijel drožkou, plížil se do bytu a opatrně otvíral zámky a bral za kliky. Vida, teď to malounko vrzlo... Nu...? Nu...? Aha, dobře: teď prudkým, tichým trhnutím otevřel dveře dokořán.

Co bude?

Nic.

Nic. Chvíle, chvíle, chvíle. Hodiny celého světa běží asi vpřed.

Tma, ticho.

Nic není. Jak zpozdilá hračka s těmi dveřmi!

Proč si hraje s nemoudrými věcmi a bičuje fantazii?! Vždyť to nemůže být ani zdravé, nutit se do halucinací...!

A-le...? Co to dě-lá Jarmila?!!

Vteřina, vteřina, vteřina, zoufalá, zoufalá, ráz, ráz, ráz...

Ahahahaháá!

Jarmila vstává z lože!

Jarmila tiše tápe ložnicí!

Bere župan. Obléká se do něho.

Plíží se ložnicí, vchází otevřenými dveřmi do jídelny. Otevírá dveře do předsíně. Jde tam a dveře za sebou nezamyká...

Teď vešla do salónu.

Komisař Mach se vymršťuje z lože.

Ne, to není halucinace!

Přistupuje k Jarmilinu loži. Je teplé a prázdné.

Stojí ve tmách a třeští před sebe oči. Ale jeho rozmýšlení trvá jen chvilku:

Ano!!

Otevírá prudce zásuvku nočního stolku a vyjímá odtud brovninkovou pistoli. Její kov jej zastudil v dlani. Svírá zbraň v ruce.

Spěchá tiše jídelnou, vychází na síň a stane u dveří salónu. Dotýká se jich chvějícími se prsty. Dveře jsou zavřeny.

Přikládá k nim ucho.

Srdce mu buší a tepny ve skráních divoce bijí. V salóně pomalu a hlučně tikají hodiny. Uslyší přes hluk nitra a srdce, co se uvnitř děje?

Ted'...! Šepot...?

Ne ještě teď! Prokleté srdce, proč přehlušuje všechno? Nutno ještě čekat...

Teď!

Ano.

„Ticho!" zašeptala Jarmila uvnitř.

A zase nic.

Komisař, skrčený, s uchem přiloženým ke dveřím, napjatě poslouchá.

„Nerozsvěcuj!" pravila nahlas Jarmila.

„Proč?" zašeptal jí mužský hlas.

„Kvůli Andule."

Komisař Mach se vzpřímil. Rozrazil dveře salónu. Vrazil tam.

Přibouchl za sebou dveře a položil se na ně zády.

„Kdo je tu?"

Řekl to hlasitě, ale jasně a kupodivu klidně.

„Já, miláčku, Jarmila," odpověděl polekaný hlas od okna.

„Kdo ještě?"

„Kdo by tu byl? Nikdo. Nezlob se, Karlouši, bylo mi smutno, nemohla jsem spát a šla jsem do studena."

Ustrašený hlas se blížil komisaři.

„Nechoď ke mně!" vykřikl. „Držím nabitý brovnink v ruce. Stůj! Ani se nehýbej!" Znělo to velitelsky. „Kdo je tu ještě?"

„Duše moje," zvolala polekána, „co si myslíš? Nikdo tu není."

Chvíle napjatého ticha. Nohy se mu chvěly.

„Jarmilo, ptám se tě naposled: Koho zde máš?"

„Karlouši!" vykřikla zoufalým vzlykem, „Kar..."

„Stůj!" zahřměl. „Ještě krok a zastřelím se před tvýma očima."

Utichla.

Bylo to strašné ticho.

„Nepovíš?!"

Zoufalé ticho.

„Nepovíš. Dobře. Jdi! Ale jdi sama! A nepokus se dotknouti se mne!"

Otevřel dveře, co by mohl člověk projít.

„Jdi!"

Cítil potácivé kroky. Její tělo vrávoralo kolem něho. Dotkl se jejích prsou a přejel jí rukama po zádech, aby se přesvědčil, že vychází samojediná. Pak za ní rychle zavřel dveře. Zamkl a vytáhl klíč! Tak!

Chvěl se jako v zimnici a kapky studeného potu mu rosily čelo. Cítil, že se neudrží na nohou. Vzal od stolu židli, přistavil ji ke dveřím a posadil se na ni. Těžce oddechoval. Pistoli a klíč držel v ruce. Tak!

„A teď budeme jednat spolu, pane...! Především: Nepokoušejte se přiblížit se ke mně! Jinak budu střílet a není toho věru potřebí. Máte-li zbraň, nepoužívejte jí. I to by bylo zbytečné. Dohodneme se."

S prvými slovy vrátil se do duše komisařovy kus klidu a v tónu jeho hlasu nebylo stopy rozrušení, spíše snaha zdát se co nejlhostejnějším.

„Tedy: Kdo jste, pane?"

Čekal, ale nedostal odpověď.

„Kdo jste, jsem se vás ptal!?"

Mlčení. Noc.

„Rozumějte mi, pane: Řekněte své jméno a věc bude vyřízena. Otevřu vám dveře a vy klidně odejdete, kam vám bude libo. Nezkřivím vám vlasu na hlavě."

Na stěně pomalu a hlučně tikají hodiny...

„Mlčíte? Není to rozumné od vás. Pochopte mě přece! Pranic mi nezáleží na vaší osobě, j en váš hlas chci slyšet. Že j sté tu, vím, a bylo by dětinství domnívati se, že mne svým mlčením oklamete. A chcete-li tím chránit Jarmilu, buďte bez starosti: ani jí neublížím. Nepovažuji manželství za tak vážnou instituci, že by bylo radno pro ni se vzájemně ničit. Jde mi jen o potvrzení pravdy."

Zavilé ticho...

„Jste-li snad některý z mých bývalých známých a stydíte se, dobře, změňte třeba hlas a řekněte jméno, které vás zrovna napadne; ani na tom mi nesejde... ale učiňte tak rychle a netýrejte mne a sebe! Nemáte-li v úmyslu pokusit se přepadnouti mne a nechat dojíti k vraždění, pochopte, že jste v mé moci. A já jsem komisař Mach a provedl jsem v životě ještě vždycky svou. Co chcete podniknout? Ode dveří se nehnu a z okna druhého poschodí skočit nemůžete. Ostatně slyšel bych vás. A dlouho-li můžete zůstat bez jídla? Čtyři dny? Myslíte snad, že zde komisař Mach nevydrží čekat čtyři dny? Týdny se odsud nehnu, bude-li potřebí, a služka mi jídlo podá. Jsem ve výhodě proti vám. Nebo nač spoléháte? Že mě dá žena prohlásit za šílence, pošle sem policii a vy že se zatím někde skryjete? Pochybuji. Vyšlo by přesto najevo, že jste zde a kdo jste, a to, jak se zdá, si nepřejete. Ostatně tuto situaci si mohu vytvořit, kdykoli mi je libo. Stačí přece zavolat služku a říci jí: ,Andulo, popište mi toho pána!' Viďte? Nebo křičet z okna, že se zde provádí hanebný podvod na slepém člověku, a přivolat lidi. Ale ani já nechci skandál. Uznejte, že není vyhnutí a zeje pro vás čestnější a výhodnější promluviti teď, než později kapitulovat. Ozvete se, já odejdu a dveře zůstanou otevřeny."

„Nuže?"

Nic.

„Hm... chápu konečně vaše postavení... Dobře tedy! Počkám do rána... A vy zatím přemýšlejte a seznáte, že není východiska. Tedy do dnešního jitra, pane, je možno klidně se mnou mluvit. Pak již ne. Rozumějte!"

Příhoda byla pro dnešek skončena. Nezbývalo k ní již co říci. A zároveň s vědomím toho a s posledním slovem, které promluvil, na něho padlo velké zemdlení a obklopila ho pustota.

Za chvíli se dostavila zima. Chvěl se a zuby mu drkotaly. Nebylo v jeho moci zastavit je a tiskl alespoň pevně k sobě rty, aby ten ponižující zvuk nezaslechl ten druhý. Dopotácel se ke stolu, strhl s něho pokrývku a zabalil se do ní. Usedl na židli u dveří. Pistole a klíč ležely v klíně. Na oční víčka mu lehala tíže únavy. Zdálo se mu, že vychází z hodin, jak tikají.

Ale najednou ho prudce udeřila myšlenka:

Ne! Nelze čekati do rána! Jak může vědět, co zamýšlí ten člověk?! Což je schopen, aby teď, v tomto duševním stavu, rozvážil všechny možnosti? Jen teď se dá jednat, teď v noci, kdy je pro slepce i vidoucího stejná tma!

Vyskočil. Koberec s něho spadl.

„Ne, pane," vykřikl. „Rozmyslil j sem se. Nemohu čekati do rána! Promluvte hned! Okamžitě! Ujednání o volném odchodu zůstává v platnosti."

Jeho zmalátnělé srdce se zase rozbuchalo a hlas se mu rozechvěl.

„Nečekám. Vaše jméno!"

Srdce bije... Rozskočí se?

Hodiny křičí do ticha.

„Ne?"

Přinutil se uvažovat: Kde může být? Patrně na pohovce! Kam může odtamtud? Na křeslo u kredence! Jen ne rozčileně! Jen klid! Mezi ním a pohovkou je stůl. Jde o to nevrazit do něho. Tím směrem asi. Dva kroky, pak nalevo. Dobře.

Teď!

Vyskočil.

Skok! Ještě jeden! Nalevo!

Padl celou tíhou na pohovku a pohovka zaduněla. Prázdná! Unikl mu! Nový skok do tmy. Ke křeslu u kredence! Ne!

Nuže tedy...

Holá! Zdálo se mu, že teď, ve skoku od křesla, zavadil ve vzduchu o cíp kabátu prchaj ícího. Žene se za ním. Nechytil ho. Komisař Mach zasípěl a skáče ke stolu, odtud ke knihovně, od kusu nábytku k jinému, v šílených skocích, cosi se řítí, nějaký nábytek a vázy, komisař se vrhá k okenním záclonám, vniká do koutů, padá na zem a jako zvíře po čtyřech pádí pokojem a lapá po vzduchu, aby zachytil nohy prchajícího a strhl ho k zemi, vše v divokém honu, naráží údy o překocené židle, koleny drtí střepy a čelo si rozbíjí o stěny a hrany nábytku.

Pak v kterémsi rohu ho opustily síly. Klesl celým tělem na zem a hlavu zaryl do kouta.

Zaplakal vlčím zavytím.

Konec... Je nebožák... Je slepec... Smilujte se, dobrodinečkové...

A-le ne - malátně a líně se mu hlavou potácí myšlenka. A-le ne. Musí být silnější než ten druhý - ten druhý.

Vstává a namáhavě vrávorá k židli u dveří. Usedá na ni.

A-le ne!

Dlouho-li tak seděl komisař Mach? Asi velmi dlouho. A bylo to bdění? Neví. Ale ujasňuje si posléze svou situaci. Klepe jím zima. Vstává a sbírá se země jakési pokrývky a koberce a halí se do nich. Jak se shýbá, vidí, že ho celé tělo bolí; jako rozlámané. Cítí velikou únavu a chtělo by se mu zavřít oči a usnout. Ale ví, že nesmí. Jde pro pohovku a vleče ji ke dveřím. Odsunuje židli, pohovku dává najejí místo a tarasí jí východ. Nalézá na zemi klíč a pistoli a bere si je. Zabaluje se a uléhá.

Leží zde se slepýma očima, upřenýma do tmy. Hodiny jdou. Proud jeho krve, který se prve pěnil a tříštil o tesy, dostal se do tichého víru pod balvanem a kolotá. Kolik je hodin? Je noc, nebo je již ráno? Mohl by sice přistavit židli a ohmatat ciferník nástěnných hodin, ale je příliš unaven.

„Uštvali jsme se, pane, viďte?" šeptá s mdlým úsměvem více pro sebe než k němu. „K čemupak to bylo potřebí?"

Aha, Andula vstává! - myslí si za chvíli, když slyší otvírat kuchyňské dveře a crčet vodovod. Vida, již ráno. Copak teď asi bude? Aleje příliš vyčerpán, aby ho zajímalo, co teď asi bude.

Zase vrzají dveře.

Křičí někdo?

Komisař vstává.

Někdo opravdu křičí!

Co se děje?!

Andula běží vedle jídelnou do předsíně.

„Milostpane, milostpane!" zní to stěnou hluše.

A najednou na chodbě do ticha jako pronikavé zavřeštění polnice:

„Ježíš Maria! Ježííš Mariááá! Kde jsou, milostpanééé!"

Ječí to plechovým zvukem a Andula lomcuje dveřmi do salónu a ty drnčí a Andula řve:

„Milostpanééé!"

„Co je, Andulo?" vykřikl.

„Milostpaní leží mrtvá prostřed ložnice."

Zarazil se.

Přejel si rukou čelo.

„Ne, Andulo. Milostpaní není mrtva. Je asi jen ve mdlobách. Uložte ji do postele a třete ji kolínskou vodičkou. Já teď nemohu. Přijďte mi ihned říci."

Andula odběhla.

Komisař přechází rozčileně pokojem. Na pistoli a klíč nezapomněl, nosí je s sebou.

„Tohle nemusilo být, pane... Ani teď nám oběma nedáte svobodu...? Ne...? Nu, také dobře." Praví to klidně.

Dlouho trvá nejistota.

Konečně jde Andula.

„Coje?" ptá sejí netrpělivě dveřmi.

Andula bere za kliku.

„Milostpane, otevřou!"

„Nemohu, mluvte tak!"

„Milostpaní dýchá." Andulin hlas se chvěje rozčilením. „Ležela v županu na podlaze. Dala jsem ji do postele a třela jsem ji. Již také otevřela oči, ale hned je zase zavřela. Prosím jich, milostpane, jdou oni tam... A co dělají tady, milost-pane?" ptá se ustrašeně.

„Andulko (proč jí říká Andulko - myslí si), poslyšte, já odtud nemohu, neptejte se, později vám to vysvětlím, teď nemohu, ale vyjděte rychle pro lékaře, víte přece, tady vedle v domě, akdyby se ptal, kde jsem já, řekněte, že jsem časně ráno odjel. Panu doktorovi povězte, že má milostpaní nervový záchvat. Pamatujte si to!"

„Ano."

„Nu jděte, dítě, jděte rychle...! Kolik je hodin?"

„Půl sedmé."

Andula odešla.

Komisař čeká. Sedí opět na pohovce.

„Och, vy!" Zdvihá pěst a hrozí jí do tmy. Ale v jeho hlase není nenávisti. Jen veliká lítost.

„Och, vy!"

Co dělá ten tam? myslí si. Což se neustrne ani teď, když vidí, co způsobil? Vždyť je potřebí jen jediného slova, aby bylo vše vyřízeno, aby on, Jarmilin muž, mohl oděj ít k ní a pomoci jí. Ale to je právě, proč se onen nehýbá. Čeká, že komisař zrovna teď odejde a on že bude moci utéci.

„Ale mýlíte se! Já ani teď neodejdu a vy mi neujdete!"

Co dělá?

Sedí snad někde a dívá se na komisaře Macha týmž utkvělým pohledem, jaký on sám upírá do tmy vycházejícího jitra?

Ano, skutečně! Sedí na křesle u kredence, unavený a smrtelně bledý, třeští oči a sleduje každý komisařův pohyb. Hle, tak tedy vypadá! Ne, teď se ho nemusí bát! Teď je pro něho den a pro komisaře Macha noc. Ale za dvanáct hodin se zase stane, že budou oba slepí.

Proč nejde Andula?

V noci ho již držel za cíp kabátu a stačilo přidržet pevněji, chopit ho druhou rukou za prsa... a pak...? Nu, nic již pak... jen ohmatat si ho, provést svou a odejít... nic více... Nebo nebyl to cíp kabátu, který v skoku ke křeslu ve tmě zachytil? A kam že mu utekl pak, když ho honil po zemi?

Komisař myslí na všechny kouty a skrýše a vidí, že nevynechal žádné.

Ale náhle se mu rozsvěcuje v hlavě.

Panebože! Vždyť ten člověk stál na stole! Stál klidně na stole, zatímco on jako pominutý pes běhal po čtyřech po zemi, chňapal po vzduchu a rozrážel si hlavu o nábytek! Komisaře jímá zlost nad vlastní hloupostí. A což zde je jen stůl? Vždyť si také mohl vylézt na jednu ze skříní, snad tam ještě teď sedí a není nijak vyčerpán a nijak uštván a není unaven a netřeští oči - ale směje se. Komisaře Macha jímá vztek, hrozný vztek. Ale třeba se opanovat a nedáti znát, že ví o nepřítelově skrýši! Až za dvanáct hodin, až v noci! V předsíni chrastí zámek a otevírají se dveře.

Aha, lékař!

Skutečně! Anduliny drobné kroky a pak jiné, mužsky vážné. Dveře do jídelny se otvírají a zavírají.

A opět v celém bytě ticho.

Co se tam děje?

Vstal a jal se přecházet pokojem.

„Nemluvím o tom, jak možno nabídnout slepému boj nerovnými zbraněmi, nabízí-li on vám mír; ale jak možno ženu, kterou milujete" - komisař vyslovil slovo milujete se zlou ironií - „nechat v tomto postavení, víte-li, že potřebuje pomoci? Ovšem, tyto argumenty na vás neplatí, vzdal jsem se jich také. Ale vyhladovím vás, vy hrdinný bojovníku!" Komisařův hlas se stává vášnivým. „Vyhladovím vás, až po kolenou přilezete prosit, nebo až mne napadnete, nebo až zešílíte hladem!"

Komisař, zahalený do pokrývky, chodí pokojem. Od pohovky čtyři kroky ke knihovně a zase zpět, s malou oklikou kolem stolu. Pistoli z ruky nepouští ani na okamžik.

Jak nešetrné od Anduly, že mu nepřichází povědět, co je!

Ale náhle vlastní tělesný pocit způsobuje, že ho napadá jasná, skoro veselá myšlenka. Rezavě se zasmál.

„Holá, bojovníku!" praví. „Ještě jste na něco zapomněl. Bez jídla a pití snad můžete být tři dny. Ale dlouho-li vydržíte bez té jisté věci?"

Zamlčuje se se zlým úsměvem, aby dal kdy onomu pochopit a popásl se na jeho úžasu.

„Teď jsem trochu vzrušen čekáním, ale až lékař odejde... poslyšte mne: seberu já z pokoje všechny nádoby, vázy a květníky a dám je tam, vidíte? Tamhle do kouta je složím a sednu si před ně..."

Konečně vrzly dveře. Konečně!

Andula klepá.

„Co je?" ptá se komisař zhruba.

„Milostpaní přišlajiž k sobě. Strašně pláče a pořád jich volá... milostpane, já se toho pláče až bojím... Milostpane... jdou k ní, milostpane!"

Andula čeká.

Komisaři přejel čelem mrak.

„Milostpane..."

„Nemohu, Andulo," pravil konečně, „.. .až jednou, až jednou vám to povím. Nu a co je?"

„Já nevím. Jen tak tuze pláče. Pan doktor je tam. Dával jí nějaké bílé koláčky rozpuštěné ve vodě."

Andula čeká.

„Milostpane..." Andulin hlas se chvěje.

Komisař neodpovídá.

„Milostpane, vždyť ani nejsou obléknut, šaty jsou v ložnici, nastydnou se... Pustějí mě tam alespoň, já jim zatopím a přinesu jim šaty... A to nebudou ani snídat?"

Komisař zamračeně přemýšlí.

„Jíst nebudu, ale šatstvo mi přineste!"

Andula odchází.

„Schovejte se!" obrací se komisař zlostně do pokoje. „Služka vás vidět nemusí!"

Andula přinesla oblek. Odsunul pohovku, pootevřel malou skulinu dveří, vzal věci a zase zamkl.

Andula se od dveří nehýbá.

„Milostpane..."

Eh, co chce pořád, hloupá holka?!

Avšak Andula se náhle úpěnlivě rozeštkává.

„Milostpane, vždyť já tomu všemu nerozumím... Milostpane, já jsem z toho sama celá blázen... Milostpane, pro Krista pána, řeknou mi, co je to s nimi a s milostpaní, vždyť já to tak nemohu nechat, a co počít, nevím..."

„Prosím vás, nezlobte, Andulo! Jste hloupá holka. Milostpaní bude zas dobře. Jděte jen tam apřijďte mi za chvíli říci, jak je!"

Odešla.

Oblékl se a usedl na pohovku s bradou ve dlaních. Čekal.

Pak slyšel předsíní lékařovy kroky.

Přišla Andula a hlásila:

„Milostpaní z toho hrozného pláče usnula a teď spí."

Kdo to zazvonil odpoledne u jejich dveří?

Pronikavý hlas zvonku projel komisaři Machovi bolestně celým tělem.

Kdo to mohl být?

Andula šla otevřít.

„Co se stalo?" zahřměl na ni basový hlas.

Ach, švagr Josef! „Milostpaní je nemocna, ale je jí už trochu lépe a spí," odpovídá Andula.

„Kde je?" ptal se zhurta Josef.

„Tady!"

Kroky, otvírání a zavírání dveří.

Jak se sem dostal švagr Josef? A jak ví, že se něco stalo...? Jen jedno vysvětlení bylo možné: Andula mu telegrafovala a on přijel automobilem... Hloupé...! Ne! Proč hloupé? Andula je docela moudré děvče... A co se tam teď asi děje... ?

Vyslýchá patrně Andulu.

Komisař se posupně usmívá.

Co bude dále...? Ne, nehne se odtud! Děj se co děj! Ach ano, tuší, že se bude ještě něco dít, něco osudného... ale nehne se!

Andula za chvíli zase někam šla a zas to dlouho trvalo a vrátila se s nějakými kroky. Kdo tohle byl? Ještě jednou lékař? Je snad Jarmile hůře? Nebo se chce Josef informovat? Nebo kdo to je? Snují snad proti němu nějaké úklady? Násilí nějaké?

Stiskl pevněji pistoli.

Míjely dlouhé chvíle a jeho nitrem táhly ošklivé olověné mraky, uhelné mraky s cáry až u země se ploužícími, které zatáhnou celou krajinu a valí se a není vidět blesky, které za nimi křižují, jen v ustrašených prsou slyšeti jejich hřmění a temné ohlasy.

Přijde k němu Josef? Jistě! Pustí ho komisař Mach k sobě? Ne! Švagr Josef by ho ošidil, jako ho všichni šidili. Josef miluje svou sestru. Selhal by mu. Podíval by se na muže na skříni a řekl by: „Nikdo tu není. Jsi blázen."

Kolik bylo hodin? Den asi již umíral a tam venku, kdesi daleko za komisařovým nitrem, se rozplývalo krátké zimní odpůldne v soumraku. Brzy bude zase noc. A muž je na skříni.

Pak zase slyšel v předsíni kroky. Švagr Josef to byl. Sevřela se mu prsa.

Hrubá pěst zabouchala na dveře. Hlučné údery do dřeva zabolely komisaře v hlavě.

Tak bylo asi tetičce Emě, když se na ni dobývali!

Komisař vstal a postavil se tváří ke dveřím.

A údery do dřeva a do hlavy zabuchaly ještě jednou.

„Otevři!" křikl hluboký hlas.

Tak bývalo asi tetičce Emě!

„Otevři!" Znělo to pánovitě.

„Neotevřu," odpověděl klidně, ale stejně rozhodně.

„Víš, kdo jsem?"

„Ano. Josef."

Chvilku bylo ticho.

„Řekni celé moje jméno!" znělo zvenčí.

Komisař Mach se usmál. Ach, má to být zkouška jeho příčetnosti! Podrobí se této cizí vůli, od níž ho dělí stěna dveří?

Ano, podvolí se. Švagr má právo zvědět, že muž jeho sestry není šílený.

A klidně odpověděl:

„Josef Hrazděra, ředitel keramické továrny z Rakovníka. Jméno firmy jsem zapomněl."

„Víš, kdo ty jsi?"

„Okresní komisař v penzi Karel Mach."

„Víš také, kolikátého dnes je?"

„Osmadvacátého prosince."

„Dobře, blázen tedy nejsi a záchrannou stanici není třeba volat," pravil hrubý hlas. „Neboj se, nebudu se na tebe dobývat, je mi úplně lhostejno, co tam tropíš, chci ti říci jen tohle: Jarmila má těžký nervový záchvat a nesmí se dovědět, že jsi doma. Řekli jsme jí, že jsi ráno s Králem odjel. Chovej se podle toho! Pro Krále jsem poslal do Unhoště automobil a bude u tebe ještě před večerem. Tak. A tím bychom byli spolu hotovi! Ale ještě bych ti rád řekl, že jsi lotr a darebák! Jdi se podívat, ničemo, co jsi udělal, z té svěží, zdravím kypící ženy!"

Kroky odešly.

Komisař Mach stál u dveří. Hněv, lítost, žal mu stáhly hrdlo.

Jako zvíře ho štvou. Zvíře zavřeli do klece a teď je štvou skrz mříže železnými tyčemi. A zvíře se nemůže ani na ně vrhnout, ani utéci. Jen do kouta může zalézt a zavýt. Ale ne, ani zavýt nemůže. Není zde přece sám. I do klece mu dali neviditelného, který ho štve.

Doplížil se k oknu a položil čelo na ledovou skleněnou tabuli.

„Vidíte, pane?" pravil pak. „.. .Abych se še\podívat, mi řekl švagr Josef..."

Znělo to jako požalování. Požalování člověku-nepříteli. A byl mu v této chvíli bližší nepřítel člověk než kdokoli jiný. Díval se bolestným pohledem do své tmy a díval se na něho.

„Nu ne, netřeba mne litovat. Vaše postavení není lepší než moje, jste také ubožák, pane, a dnes v noci vás lapím a ohmatám si vás."

Dveře se venku otvíraly a zavíraly a kroky šly síní, mnoho kroků, ale komisař jim již nevěnoval pozornost. Neměl tušení, kdo by to mohl být, a neměl sil kombinovat. Jeho prsa byla příliš sevřena a on příliš unaven.

Vrátil se k své pohovce a opět usedl.

Za chvíli pozoroval, že kdosi mírně, ale vytrvale klepe na dveře.

Kdo ho to zase přichází mučit?

„Kdo je to?" ptal se unaveně.

„Já, milostpane, Andula."

„Copak chcete?"

„Milostpane..."

Vstal.

„Milostpane," zněl rozpačitý hlas, „nezlobějí se, pan Král přijde hned... ale já teď již také musím..."

Také?

„Řízky mají v jídelně na stole, kdyby chtěli..."

Hlava mu zavířila.

Blesklo mu v ní v temnu.

„Co je, Andulo?" vykřikl.

„Také... také mají psaní v jídelně na stole od pana ředitele. Pan Král jim je prý přečte..."

„Co je, Andulo?"

„Pan ředitel si milostpaní odvezl a pan ředitel říkal, milostpane... že se již milostpaní k nim... nevrátí."

„Andulo!"

Jediným hmatem odhodil pohovku ode dveří. Otevřel dveře. Rozrazil je dokořán.

„Andulo!" zařval.

Andula před ním prchala.

Běžel za ní a stanul ve dveřích předsíně.

„Andulo!" šeptal zoufale.

„Milostpane..." vzdychal vyděšený šepot kdesi pod ním, níže, kdesi na schodech.

Stál v otevřených dveřích mezi předsíní a chodbou.

„An-du-lo!"

„Milostpane.. •" lkal hlas, „.. .pro Ježíše Krista, smilujou se... oni tak hrozně vypadají... já se jich bojím..."

Těžce oddychoval. Hlava mu vířila.

Slyšel ještě zoufalý úprk Andulin po schodech.

Dopotácel se do pokoje.

Otevřel obě půlky dveří.

„Jděte, pane!" zašeptal.

Pak dovrávoral k oknům a klesl na stěnu mezi oběma okny. Týl opřel o ni a prsty roztažených rukou svíral hrany.

Kdosi obrovský a neznámý mu položil úžasně velké dlaně na prsa a palci mu sevřel hrdlo.

Slepé oči měl zavřeny a těžce dýchal.

Ohromné ticho se na něho valilo rozbouřenými, a přece podivně mlčenlivými vlnami.

„Jarmilo!" zašeptal.



Personal tools