Because we have had problems with spam bots, new persons wanting to edit have been temporarily suspended.

Žalář nejtemnější/Skuhralův citát

Free texts and images.

Jump to: navigation, search

Osvětlená zahrada Žalář nejtemnější
Skuhralův citát
written by Ivan Olbracht
Příběh tetičky Emy
Info Simple bw.png Žalář nejtemnější: Information and licence SemiPD-icon.png



Skuhralův citát


Doktor Hartl se mýlil.

Oční choroba komisařova se za několik dní tak zhoršila, že lékař řekl:

„Začíná se mi to nelíbit. Víte co? Zajeďte si do Prahy, pane komisaři!"

A komisař Mach jel. Jarmila ho provázela.

Oční specialista prohlédl nemocného a dal si vylíčit příčinu choroby i způsob léčení. Tvářil se velmi vážně.

„Levé oko považuji za neodvratně ztracené," pravil. „Pravé se snad" - to řekl s důrazem - „dá ještě zachránit. K tomu by bylo ovšem potřebí okamžité operace. Radil bych vám k ní. Chcete sejí podrobit?"

„Ano."

Co následovalo, bylo dílem několika málo dní. Vše se udalo tak neuvěřitelně rychle, že v komisaři Machovi, kromě ošklivého pocitu nejistoty a trapné netrpělivosti, nezanechalo ani určitých dojmů.

Pamatoval se na operační síň oční kliniky, operační stůl, množství lesklých nástrojů ve skříních a bíle ustrojených lidí, kteří tu přecházeli. Položili ho, dali mu na obličej vatu s chloroformem a rozkázali mu počítat. Počítal do osmdesáti. Pak jej přenesli do stinné místnosti a on tam ležel unavený v posteli.

Operace byla provedena. Vyňali mu levé oko. Ale bylo již pozdě. Byl již zachvácen také nerv oka pravého. Komisař Mach oslepl nadobro.

Ležel v sanatoriu.

Lékaři se pokoušeli neříci odsouzenému plnou pravdu a ponechat mu alespoň pro začátek, než se zotaví, světélko naděje, ale on rozpoznal jejich zbožnou lest a odmítl ji.

Jarmila prožila celé to mučení spolu, pro ni snad krutější než pro něho.

Byla zoufalá. Jako by nechápala a nevěřila. Vždyť teprve několik dní minulo od chvíle, kdy byl zdráv a kdy se bylo všeho spíše nadíti, než že pozbude zraku!? Není možno, že osud v těchto několika dnech rozdrtil vše, co bylo, není prostě možno, že šel jedné hodiny zdravý a nadějný člověk vesele z úřadu domů k obědu a u pivovaru že číhala střepinka čediče, malinká, bezvýznamná, všední, ale právě jemu určená, která zničila zdraví, budoucnost, štěstí a zničila život! Není to všechno sen? Nějaká ukrutná hra, kterou s ní kdosi provádí v pomíjející trest za jakési neznámé její provinění?

Pak se jala obviňovat doktora Hartla a sebe. Hlavně sebe. Ona měla mít tolik rozumu a nevěřit venkovskému lékaři, jí nebylo pranic do kanceláře a úředních povinností, ona neměla zanedbati tak vážnou věc a měla přinutit muže, aby jel do Prahy hned první den!

Ale on jí pravil:

„Buď silná, Jarmilko! Na věci se nedá nic změnit. Snášej tento osud s týmž klidem, s jakým se já jej pokusím nést. Budu o všem přemýšlet a pohovoříme si pak o tom."

Paní Jarmila, si odvezla z Prahy domů slepého muže. A byt jejich manželství nabyl nové tvářnosti.

Přicházelo mnoho zdvořilých dotazů po zdraví komisařově a také návštěvy. Ale oni děkovali a prosili prozatím za prominutí.

Ve dne bývali doma. Jen večer, již za chladu, vycházeli na procházku, ven z městečka, nahoru horskou silnicí k lesu, který voněl a šuměl. Hovořili málo, a když, ne o nemoci. Znala ho a věděla, že přemýšlí, jak upravit příští život, a že jí sdělí své rozhodnutí.

Ta chvíle přišla.

Jednoho pozdního odpůldne si ji zavolal k sobě.

Seděl na pohovce, mrtvé oči za černými brejlemi a vážnější než kdy jindy.

„Dej mi svou sladkou ručku, Jarmilko!"

A tápal ve vzduchu.

Vložila dlaně do jeho a on si hrál s jejíma rukama, hladil je a líbal.

„Jsi stále tak krásná, jako jsi bývala, vid'?!"

„Ano, jsem stále stejná a pořád tě mám stejně ráda."

Čelem mu přejel malý mráček.

„Ne, ještě více tě mám ráda." Její hlas zněl přesvědčivě. „Nevěřilajsem, že je možno ještě více milovat, než jsem tě milovala."

„Nu, dosti!" řekl. „Teď mne polib, Jarmilko! Chci ti něco říci a je mi třeba, abych byl při tom silný. Ale prosím, neodpovídej mi dříve, než skončím, a dej pozor na každé mé slovo!"

Přivinul ji k sobě a vroucně ji políbil na rty.

Sedla si mu k nohám a ruku ponechala v jeho.

„Povídej!"

„Rozejdeme se, Jarmilko! Dáš do pořádku své věci a odjedeš k bratru Josefovi!"

„Karlouši!" vykřikla; vyskočila, ale on nepustil její ruku a stáhl ji silou zpět ke svým nohám.

„Pst!" řekl klidně, ale velitelsky. „Slíbila jsi mi, že mě vyslechneš. Můžeš mi pak odpovědět, ale vyslechneš mě!... Dáš tedy do pořádku své věci a odjedeš k Josefovi. O podrobnostech se dohodneme. Rozuměj mi: Není to snad oběť, kterou chci přinésti já, slepec a mrzák, tobě, zdravé a životaschopné ženě. Ne. Je to oběť, kterou žádám já od tebe a o kterou tě prosím ve jménu svého osudu a ve jménu naší lásky..."

„Zase mne mučíš," zasténala slabě u jeho nohou.

Ale on jako by neslyšel:

„Chtěl bych mít jazyk apoštolů a chtěl bych znát slovo, které by ti to řeklo. Jarmilko, duše moje, poslechni mne! Jaký to bude život? Peklo, Jarmilo, pochop přece! Víš, že ti nevěřím. Ne své Jarmilce, ale Jarmile ženě že nevěřím. Střežil jsem tě jako vězeň svého žalářníka, hlídal jsem každý tvůj pohyb, jako zbabělý pohyby svého nepřítele, každý tvůj pohled a hnutí ruky, a nevěděl jsem nic a nevěřil jsem ti. Teď jsem slepý, Jarmilo. Rozumíš, co to je, chtít hádanku, kterou nebylo možno rozluštit všemi smysly, řešit teď pouze sluchem, zoufat si nad tajemstvím šustotu tvého šatu, vrznutím dveří, barvou tvého hlasu a tichem, které na mne křičí? To jsou muka, Jarmilo. Muka moje a muka tvá, neboť i tobě bude se mnou těžko. Zbav nás jich! Rozejděme se, Jarmilo! Bude ti lépe beze mne a zapomeneš. Také mně bude lépe a také já zapomenu. Najdu si radosti života a dám mu účel. Najdu, ubezpečuji tě. Ale to mohu jen bez tebe. S tebou nic, neboť jsi-li mi po boku, dovedu myslit jen na tebe... Slyšíš mne, Jarmilo?"

Jarmila plakala.

„Ne, ne, neslyším tě a neposlouchám tě. Vím jen, že tě miluji a že od tebe nikdy neodejdu; všude budu s tebou, a utečeš-li mi, půjdu za tebou."

Objímala mu nohy. Sesunul se a poklekl do tmy k ní. Pevně se objali.

„Jarmilo!" A jeho hlas se chvěl. „Odejdi!"

„Karlouši!"

„Odejdi!" šeptal zoufale. „Zapřísahám tě!"

Tak skončila vážná rozmluva, na kterou se tak dlouho připravoval. Ale její osudovosti si byl jen on vědom. Manželé se nerozešli.

Nový život! To bylo heslo, které ona udala. A do Prahy, kde bude Karlovi lépe než zde, ve venkovské osamělosti! Přepadla ji náhlá energie.

Odjela do Prahy, najala na Vinohradech byt a teď jezdila zařizovat novou domácnost. Převážela tam sta drobností a milých věcí, jichž nebylo možno svěřit povozníkovi, a služka Andula ji každou chvíli doprovázela na nádraží, obtěžkána krabicemi, košíky a balíky. On k tomu jen mlčky přihlížel. Hospodařil zatím v prázdnícím se bytě s děvčetem, netrpělivě očekávaje Jarmilina návratu. Vracela se usměvavá, rozradostněná vykonanou prací a důležitým úkolem, který jí teď připadl, padávala muži do náručí a říkala: „Počkej, počkej, všechno bude dobré a krásné!"

O obsahu své vážné rozmluvy se již nikdo z nich nezmínil. Jen při odjezdu o něj ještě zavadil slovem.

Na venkovské nádraží se tehdy sešlo mnoho známých rozloučit se. Všichni tito úředníci a měšťané, s kterými se komisařovi stýkali a jejichž poměr k nim byl bůhvíjaký, necítili už nic z té divné směsice závisti, hněvu, strachu, zlomyslnosti a obdivu, ale již jen opravdovou soustrast s osudem člověka, a každý měl potřebu stisknouti komisaři Machovi na rozloučenou ruku, říci mu, teď že je všechno zapomenuto a že zbývá jen přátelství, a kdyby něco v životě potřeboval, že se může spolehnout. Úředníci přišli v parádě, měšťané ve svátečních úborech. Jarmila dostala mnoho květin a dámy se s ní líbaly.

„Moje drahá, drahá paní komisařova," žehnala jí paní školní inspektorova, líbala ji na čelo a mnohokrát jí tiskla ruce. Staré paní kanuly lícemi slzy jako hrachy a brada sejí vraštila.

Komisař byl obklopen muži. Usmíval se.

Pak zapískal a zařinčel vlak. Cestující obecenstvo se hrnulo z perónu.

Ještě jedno vroucí objetí Jarmilino s paní adjunktovou.

A seděli v kupé.

Vlak se hnul.

Když Jarmila odstoupila od okna, uklidnila se a zaklapla za uplakaným kapesníkem zámeček kabelky, a když vlak již daleko za stanicí duněl mezi skalami a tunely na břehu Jizery, řekl jí muž:

„Chybila jsi, Jarmilko. Také já chybuji, že ti povoluji. Mohlo nám být ušetřeno mnoho bolestí. Ale ženy se neumějí dívat dopředu a chtějí přirozený, zdlouhavý vývoj všeho... Máme tedy hnízdo své dvouleté lásky za sebou! ... A jedeme do Prahy."

Komisařovi Machovi se usadili ve třech pokojích svého nového vinohradského bytu.

Započal nový život. Praktické otázky nové domácnosti byly velmi rychle vyřízeny a vše uvedeno do pevných kolejí. Teď bylo třeba zvyknouti novému.

A komisař Mach zvykal kupodivu rychle. I když nebylo v jeho nitru tolik klidu, kolik ho jevil navenek, přece počínal rozumět, že také slepému je možno žít. Začal chápat krásu zvuku a rozkoš slunečního doteku. Snad jednou pochopí i radost pohybu, ale posud si neosvojil ony tápavé a při zdánlivé nejistotě přece tak obratné posunky slepců a pohyb mu působil obtíže. Ale zvykne si a naučí se, to věděl.

„Mám z tebe ohromnou radost, Karlouši!" říkala mu žena.

Vyvážela ho za pěkných dní drožkou do pražského okolí, vodívala ho do tichých uliček předměstských zákoutí a tam ho učila chodit, obeznamovat se s chodníky, rohy a zvuky ulic, s křižovatkami elektrických drah. Poznala na něm, že si to přál, a věnovala se svému učitelskému úřadu s velkou horlivostí. Snad bude záhodno přiučiti se ještě lecčemu jinému, psát a prsty číst písmo slepých, snad by bylo také dobře požádat některého z učitelů Klárova ústavu slepců, který by jistě mohl dát mnoho dobrých rad. Ano, dojista, říkal, ale teď ještě ne, až jednou později; jeho nervy nejsou ještě dosti pevné, aby snesly důvěrný styk s cizím člověkem. Bude nutno lidem zvykat, je-li třeba žít, ale pro začátek chce jen lidi neznámé a lhostejné.

Vozívala ho tedy za vlažných letních podvečerů na Žofín, Nebozízek a do Stromovky, kde hrávala vojenská kapela. Zas cítil vůni usínajícího listí, vdechoval večerem chladnoucí vzduch a představoval si, jak v houstnoucím soumraku rozsvěcují na sloupcích mezi stromovými pni zářící lampy, jako tehdy u Tří lip v době jeho posledních zrakových dojmů. Bylo mu celkem příjemně. I ta hlučná muzika, která si všechnu hudbu překládá do šikovatelského tempa, mu byla milá a svým životním barbarstvím mu loudila na rty úsměv. Sedávali s Jarmilou sami u stolku a kolem nich šuměl ruch oživené zahrady. Mnoho hovořila, popisovala mu lidi kolem, toalety sousedek a on si vše představoval. Měl dojem, že je také jí příjemně. Ovšem, neklamal se o příčině toho a měl již svůj názor na to. Jarmila cítí, jak vyrostla, jak nezbytnou se stala jeho životu; tato veselost neprýští z lásky k němu, nýbrž ze sebevědomí. Neví o tom, ženy o takových věcech nepřemýšlejí, není také prozatím třeba říkat j í to a kalit j í radost. Ale byla milá a něžná. „Teď se nikdo nedívá! Stiskni mi rychle ruku, Karlouši, ale hodně, hodně!" říkala.

Doma mu hrávala na piano. Byla dobrou pianistkou a divil se, že to dříve nepozoroval. Ne, sám ji o hru nežádal nikdy, ale přece třměl netrpělivostí, často zlou, kdy že již cvakne klika pokoje a po koberci zašumí její šat a kdy že se konečně k němu skloní s polibkem a zašeptá: „Smím ti zahrát, Karlouši?"

Smetana! Dvořák! Grieg!

Harmonie hrají a zvuky zpívají, ne již ve tmě, ale do pestře veselého reje českých vesničanů na návsi pod lipou, nebo v hospodě rozdováděné posvícenským veselím; do tančících kol severských rybářů s oholeným knírem a s podsebitím, ve vířivé toče děvčat v dřeváčcích a s naškrobenými čepci. Harmonie pějí, mezi ně zavýskají tóny nápěvů, tanec víří, kolébá se. Je veselo.

Ale to jen někdy.

Jindy je tma a tóny jsou příliš hlučné a prázdné přitom. To proto, že u piana sedí ona. Jak se dívá? Těší ji ještě hrát si na jeho protektorku, či se tváří znuděně a je si vědoma nucené oběti?... Je to možno vystihnouti ze hry?... Poslouchá napjatě... Těžko!... Ne, vůbec ne!

„Jarmilko!"

Ustala ve hře.

„Přeješ si něco, Karlouši?"

„Jaké máš dnes na sobě šaty? Tu modrou sukničku, viď?"

„Ano, Karlouši."

Hltal její hlas, snaže se z něho něco vystihnout. Marně.

„Nu, hrej, hrej, děvečko!"

Tóny se opět potácejí tmou.

Teď se znova spojily v píseň... teď, ano, již zase slyšel.

Cítí, že by mu hudba působila mnoho rozkoše, kdyby ji provozoval někdo jiný, cizí, neznámý člověk, kterého by neznal a neviděl! Ale jak může nutit tuto ženu, aby mu hrála., kdy se jemu líbí a co on chce? Je to násilí. A co on jí za to může dát? On, který nikdy od nikoho nevzal nic zadarmo! Nic jí nemůže dát! A bere od ní almužnu!

Pokojem se zmítá nepříjemná, hlučná, protivná směsice tónů, odráží se s lomozem o strop a čtyři stěny a bije do hlavy.

„Jarmilo!" volá hlučně.

„Nu copak, miláčku? Netěší tě dnes hudba?"

Komisař Mach se zdvihá z pohovky a tápe pokojem k pianu. Zarývá prsty do ženiných vlasů a drtí je mezi klouby. V dlaních cítí vlahé teplo její hlavy.

„Nu copak?"

„Jsi krásná, viď," praví skoro tvrdě.

Ona se drobounce směje.

„Ano. Snad. Ale copak na tom záleží?" odpovídá.

Klade mu na prsa hlavu a on podle zvuku hlasu poznává, že se k němu dívá vzhůru.

„Víš, budu stará babička," laská se s ním, „plná vrásek, bezzubá a s červenýma očima, víš, jako u nás v Hradci babička ovocnářka na podloubí, a budu šeredná. Ale budeme se mít pořád velice rádi, poněvadž o tom nebudeš vědět, a pro tebe budu vždycky taková, jaká jsem tenkrát dávno bývala. A to bude krásné. A nikdy tě nenechám odejít, nikdy, i kdybys mne od sebe vyháněl a kdybys mne pral a... a... ty, můj, můj...!"

Jarmila hladí muže po ruce a on tiskne její hlavu k prsům. Tiskne ji, ale přece si myslí:

Hle, krásná lež, ale přece lež! Hle, poezie! Hle, láska žen ke lži a poezii!

„Nic mi neřekneš, Karlouši?... Opravdu nic?"

„Miluj i tě."

„Nu... však jsem na to čekala."

Líbá mužovu ruku, která ji svírá.

„Tebe dnes piano nebaví, viď? Budu ti něco číst, nechtěl bys?"

Ne, ani to nechtěl.

Jsou často celé dny, že se mu ničeho nechce, že se mu protiví její péče a dráždí ho její něha, že nechce nic, nic, jen klid a pokoj. Proč mu například předčítá Čechovovy humoresky, Haška, Averčenka, a Twaina? Kdo jí řekl, že se mají nemocným předčítat veselé věci? Byl to jen lékař, který jí tak poradil? A jak přišla na Averčenka, kterého předtím nikdy neznala?

Ano, jsou to někdy celé dny. A v jejich zamyšlení se přistihuje i při slabošské touze, aby vše bylo tak, jak ona si přeje a věří, a nikoli tak, jak on ví, že to bude. Bojí se svých zlých myšlenek, oddaluje je a zatlačuje kamsi do kouta, ale ví o nich, že přijdou, že se jednoho dne po nějakém malém nárazu zase štěrková halda sesune a bude ho bít. A to je velmi zlé, že se bojí něčeho, co přijít musí.

To bylo za takového ošklivě dusného dne:

Seděl na pohovce, ruce měl založeny na prsou, bradu v límci a mlčel. Odmítl hudbu, odmítl četbu, odmítl procházku.

Jarmila přechází domácností. Jde každou chvíli tiše pokojem, aby se podívala, co dělá Karel, a aby mohl říci, kdyby si snad něco přál. Ale on se nehýbe. Jarmila usedá ke stolu a píše psaní. Pero škrtá po papíře.

„Nu pověz přece, Karlouši: Nač myslíš?" Zatrpkle se usmívá:

„Pamatuješ se na toho protivného slepého žebráka, sedal vždycky se ženou na mostě přes Jizeru a bylo ho vidět v okresu všude, kde byla pouť nebo výroční trh!? Takový hranatý chlap a žena taková tlustá a naditá!?"

„Ovšem, že se pamatuji."

„Jak to skuhral celý den...? ,Ach, dobrodinečkové moji, od narození jsem slepotou stížený, světla, božího nevidím! Slepotaje žalář nejhorší, žalář nejtemnější! Smilujte se, pro Krista věčného! Podarujte nešťastného boží almužničkou! Pán Bůh vám to vynahradí tisíckrát!' Jak mi byl protivný ten kňouravý strýc se svou naučenou říkačkou, kterou mlel pořád do repetice...! Hehe! A vida! Měl životní úkol a nebylo mu ze života k zešílení. Vyžebrával si jměníčko, chytrák. Měl prý čtyři zdravé děti a v Loukově chalupu. A pil. Měl ještě jednu říkačku: ,Manželko moje milá, pro lásku boží tebe prosím, přines mi vody ke rtů svlažení. Žízeň mě trápí. Nic ty se o mě nestrachuj, dobrodinečkové moji slepce neopustí.' A začal hned zase odříkávali tu první. A tlustá žena běhala celý den s hliněným hrnečkem pro kořalku anýzku a šibal býval kvečeru tak opilý, že ho ani se země zdvihnout nemohla... Velký chytrák! Je to výhoda, když člověk umí alespoň pít."

„Ano, byl to nemilý člověk," řekla rychle Jarmila. „A zlý. Pral ženu. Jednou navečer jsme šly s paní adjunktovou bořkovskou pěšinou a vedle cesty seděli oni. Bylo mezi námi stromoví a neviděli nás. Měli na zemi rozprostřený velký červený šátek plničký krejcarů a pětníků a počítali je. Dostali se nějak do sebe, byl opilý, a jak tak seděl, chytil ženu za vlasy, přitáhl si ji k sobě a tloukl ji pěstí do hlavy. Ona mu nadávala a škrábala ho. Oškliví lidé to byli."

Ale on řekl:

„Ty jsi byla někdy večer s paní adjunktovou na procházce po bořkovské pěšině? Říkala jsi mi přece o každém svém kroku, ale o tom jsi mi nikdy nevypravovala.."

„Ale ano, vypravovala, zapomněl jsi jen na to."

Zdálo se mu, že její věta vyzněla příliš rychle a se špatně předstíranou jistotou.

„Nevypravovala!" chtělo se mu na ni vykřiknout, ale zadusil výkřik v hrdle. Tvářil se klidně.

Kdo bydlil v Bořkově? - vířilo mu hlavou... A co tam dělaly ty ženy?

Jarmila cosi vypravuje, ale on neposlouchá.

Kdo to bydlil jenom v Bořkově... ? Marně vzpomíná...

Jarmila mluví, ale on slyší jen její hlas, a slovům nerozumí.

Ach! - probleskuje mu hlavou. Ten student, moderní filolog, tam bydlí! Dobře! Ten student, se kterým tehdy večer u Tří lip debatoval o zbankrotělém továrníkovi. A zase se chtělo komisaři Machovi vykřiknout.

Ne...! Nebude křičet...! Co na tom všem záleží? Vždyť je slepý! Slepý... Slepota je žalář nejhorší, pro Krista věčného, smilujte se, dobrodinečkové moji... Chce se mu smát, vyskočit z pohovky, chytit se za hlavu a smát se.

Seď, mrzáku! - říká si však a praví:

„Přeslechl jsem tě, co jsi vypravovala, Jarmilko."

Stálo to velké napětí vůle, aby vyslovil větu tak klidně, jak ji řekl.

Jarmila vypravuje znova, jak se setkaly na náměstí s paní adjunktovou... a komisař Mach již zase neposlouchá. Slepota je žalář nejtemnější - víří mu s Jarmilinými slovy hlavou a: Seď, seď, seď!


Jednoho odpůldne řekl ženě:

„Chtěl bych se dnes projít. Ale s Andulou. Nepůjčila bys mi ji?"

„Proč s Andulou?"

„Nu, nezlob se, byl bych dnes rád sám. A to s tebou nemohu, vždy víš. Ani tobě nebude škodit, odpočineš-li si chvilku ode mne."

„Andula nemůže. Je špinavá z kuchyně. Půjdu sama, Karlouši, a nepřeješ-li si, ani na tebe nepromluvím. S Andulou tě nepustím. Sama, blázen, potřebuje někoho, kdo by ji držel za sukně, aby si na schodech nesrazila vaz."

„Nu, půjč mi Andulu! Skutečně mi to bude dnes milejší. A pak bych rád, abys odpověděla Josefovi na psaní.

Odkládáme s tím již dlouho."

Přeli se ještě chvíli. A pak šel komisař přece s Andulou.

Jde s děvčetem dolů Ječnou ulicí.

Drží se levicí jejího ramene, pravici jaksi nepřirozeně skrčenou, aby sejí mohl každým okamžikem bránit proti nárazu s kroky, které jdou za ním nebo před ním. Osvojuje si ponenáhlu krok slepých. Zvuky chodníku ho již nenaplňují neklidem, když se blíží, nechytá se křečovitě paže průvodkyně, ale obranné držení ruky mu z bývalé nejistoty zbylo přece.

Ulicí jede s řinkotem a zvoněním vůz elektrické dráhy. Drnčí po kolejích směrem ke Karlovu náměstí. Předjíždí komisaře, hluk se vzdaluje a tichne. Kroky kolem něho klapou po chodníku. Teď jakýsi vozík velice hrčí po hrbolatém dláždění a kůň rychle klusá. Vzduch teple zavoněl pekařským krámem. Dobře! Ještě dvacet kroků a přijde na roh a bude třeba učinit krůček z chodníku dolů na ulici.

Myslí na ženu. Dovede se již oddávat myšlenkám i v chůzi.

Těžký život s ním má Jarmila. Život se slepcem, který ji mučí. Proč ji mučí? Nu ano, ano, to jsou staré bolesti. Jímá ho náhlá něha k ní, která je také hrdinkou, a chce se mu ukázat jí nějak tuto něhu.

„Copak bychom měli přinést milostpaní, Andulo?"

„No, koupej í něco, milostpane!"

„Co byste tak myslila?"

„No, třeba něco od zlata."

„Ale co?"

„Jábych něco věděla. Tuhle, kdyžjsme šly nakoupí, prohlížela si milostpaní ve výkladu jehlici do klobouku. Moc dlouho tam stála a říkala, zeje překrásná a že by jí jistě do toho nového klobouku slušela... No, moje gusto by to nebylo."

„Kde to bylo?"

„To jsme již přešli. Tamhle výše."

„Vraťme se tam! Poznáte tu jehlici?"

„No bože! Vždyť je ve výkladu."

Koupil v zlatnickém krámě jehlici. Byla drahá, ale měl u sebe náhodou peníze, ráno přišel listonoš s penzí, Jarmila nebyla doma a on peníze přejal.

Pak sešli s Andulou dolů na Karlovo náměstí. Vyhledali si slunnou lavičku a usedli.

Mlčeli. Andula sebou trochu vrtěla, bylo zřejmé, že se nudí, ale sama se rozhovořit si netroufala. Zpovzdálí k nim doléhal hřmot ulice. V písku sadových cestiček chodili lidé, muži a ženy, a písek chrastil. Někteří šli rychle, j ako za určitým cílem, jiní volnou procházkou. Opodál si hrály děti. Komisař poslouchal. Nedovedl, jako slepí od narození, utvářet si dojmy jen z doteku, zvuku a vůně; posud spojoval všechny vjemy se zrakovými představami. A tak si kreslil lidi, kteří přecházeli kolem, a hádal. Chtělo se mu zeptat se, vydal-li tento vrzavý zvuk ruční koš a nebyl-li to snad pekařský dělník, jenž přešel právě kolem; zda to po pěšince zašuměla hedvábnou spodničkou mladá koketní maminka s děckem, nebo zda to šla s vnoučetem stará dáma v sukni ze starodávného hedvábí. Ale neptal se. Znal ošklivou mnohomluvnost osleplých a chtěl sejí vystříhat.

Pak zapomněl na Andulu i lidi okolo a cele se oddal rozkoši slunce. Dnes byla asi obloha modrá, bez mráčku, nebo jen s bílými beránky a vše zalito jasem. Celé město asi svítí žárem, hroty pražských věží hoří a cestičky sadu se blyští křemenitými pískovými zrny. Slunce je krásné! Slunce je dobré! Jeho paprsky padají komisaři na obnaženou hlavu, hladí mu čelo a tváře a lechtají ho teplem na rukou. Slunce uklidňuje. Hle, slunce má vůni a chuť! Nikdo by mu to neuvěřil, ale je tomu tak, i chuť má a možno ji cítit, když se pootevřou ústa a paprsky se převalují po jazyku a pohazují na rtech jako dobré víno. Jaká slova by pro to našel, kdyby to chtěl někomu vylíčit? Není pro to slov! Slova si vymýšleli lidé, kteří vidí, a cítí tedy zcela jinak.

Komisaři Machovi je mílo, klidno, snad i dobře. To asi proto, že vedle něho sedí lhostejná Andula. Že je možno oddati se doteku, vůni a chuti slunce, že netřeba přemýšlet, zda se Andula nudí či nenudí, co dělá a kam se dívá, že není nutno hádat z jejího hlasu, co se děje v její duši.

Hle, již zase myslí na ni! Všechny cesty vedou k ní!

A ve chvíli, kdy si to uvědomuje, vidí, že slunce již není ani dobré, ani krásné.

Pojednou se mu zdá, že se Andula vrtí a že dokonce potlačuje chichtot.

„Čemu se smějete, Andulo?" ptá se určitě, aby v ní vzbudil zdání, že to ví jistě.

„I vždyť se nesměju, milostpane!"

Ne? Mýlil se tedy. Co na tom? Čert vezmi Andulu! A komisař Mach se znova rozkládá na slunci, vystavuje mu tváře, krk a dlaně a snaží se opět nalézti jeho ztracenou chuť a vůni.

Ale ne! Andula se přece jen směje! Zlobí ho, že zapírá.

„Proč se smějete, Andulo?"

„Jistojistotně se nesměju, milostpane!"

„Povězte!" Říká to mírně.

„Opravdu ne!"

„Nu povězte, Andulo! Podívejte, jinak si budu myslit, že se smějete mně."

Hle, jak poníženě mluví s Andulou, s hloupou Andulou, kterou znal jako malou žábu a přivezl si ji od matky do mladého manželství!

A ta Andula teď propuká v hlasitý smích.

„Nu?"

„Ale nic."

„Nu bude to, Andulo?"

„Ale, tamhle sedí jeden voják od pekařů a posílá mi pořád hubičky."

Andula se chechtá. Drží se oběma rukama za nos a za oči a řehtá se. Také komisař Mach se rozesmává.

„No, to je toho!" praví.

Ale náhle se mu celá ta věc obrací a on ji vidí z jiné stránky. Čelem mu přejíždí mrak. Je to drzost vlastně! Co si lidé nedovolí k slepci! Odvážil by se toho voják vůči komukoli jinému?

A myšlenky se stávají horšími.

Jestlipak také Jarmile posílají vojáci od pekařů hubičky? Ve tmě kolem něho se může dít vše, a on neví nic! Ne, vojáci od pekařů snad ne a hubičky přímo snad také ne, ale což to musí být právě voják a hubička? A konečně proč i to ne? Myšlenky se valí překotem a srdce se rozbuchává.

Její záliba ve večerních vojenských koncertech! Aj! Jak to, že si toho ještě nepovšiml? Jarmila mu popisuje lidi, kteří sedí kolem nich, ale mluvívá vždy jen o ženách, občanech a dětech! A na vojenských koncertech bývá přece spousta důstojníků?!

A teď přišla myšlenka, která uhodila a zapálila:

A co se děje doma teď?

Komisař vyskakuje z lavičky. Slyší srdce bít až v krku.

„Domů, Andulo!"

Chytá se Anduly a spěchá sadem. Děvče mu sotva stačí a on ji vleče za sebou. Tatam je nejistota, tatam bázeň před nárazem. Ale i ten spěch je mu pomalý.

„Běžte pro drožku, Andulo!"

Andula jde a on, opíraje se o strom, čeká rozčileně na kraji sadu.

Drožka hrčí kolem...

Ne. To není ještě ta pravá.

A pak přejelo ještě několik jiných, které stupňovaly jeho vzrušení.

Konečně!

Andula pomáhá komisaři do vozu.

„Pojďte, Andulo!" volá na, ni, ale hned si to rozmýšlí: „Ne, jděte pěšky, pojedu sám. Dejte mi klíče!" A volá na kočího: „Korunní 54! Ale jeďte rychle!"

Drožka drkotá vzhůru Ječnou ulicí.

Jede skutečně rychle. Drožkářský koník klusá.

Komisař Mach netrpělivě poposedává na poduškách. Tma, tma a v duši nic než palčivá netrpělivost být již doma. Cesta se mu obyčejně zdává delší, než ve skutečnosti je, ví to ze zkušenosti a nutí se do trpělivosti, ale drožka drkotá, drkotá a kobylka klusá, klusá a jemu připadá, že již dávno musili minout jeho ulici a že jsou již kdesi u vodárny.

„Korunní 54. Slyšel jste přece dobře?" volá na kočího.

„Ano. Ale ještě nejsme na Komenského... Oni ráčejí nevidět?" dodává drožkář důvěrně.

Neodpovídá.

A kola hrčí a podkůvky klapou..., a tma. Vůz se konečně zastavil.

Vystupuje sám, nečekaje, až mu kočí pomůže. Hledá v kapse peníze a nahmatává pětikorunu.

„Nemám zpět. Doběhnu do trafiky rozměnit," praví drožkář.

„Není třeba."

„Děkuji uctivě, milostpane. Mám prosím zavolat domovníka, aby jich dovedl?"

„Ne," odpovídá nevrle. „Doprovoďte mne jen k domovním vratům."

Drožkář zavádí komisaře do síně a klade mu ruku na zábradlí schodů. Pak odchází.

Komisař Mach je sám se svým rozechvělým nitrem a ve své tmě. Ještě nikdy nebyl tak sám. Také ještě nikdy sám nešel po schodech.

Cítí nejistotu. Ale není vyhnutí. Třeba jednat. A třeba jednat rychle a tiše. Neboť to je hlavní.

Jde. Po prvních neurčitých krocích jde rychle a pevně. V prvním patře klopýtl, domnívaje se, že přijde ještě schod, ale přešel bez úrazu chodbou a vystoupil také do druhého poschodí. Nepotkal nikoho. To byla výhoda. Je tedy doma!

Nahmatává dveře bytu.

Teď jen tiše, tiše!

Sune opatrně klíč do dírky. Pomalu, pomaličku klíčem otáčí, přidržuje jej oběma dlaněmi, aby zámek náhle neklapl. Podařilo se to. Ani zvuku nevydal. Teď otevřít dveře! Ani ony nezaskřípěly, jakje vypočítaným a prudkým trhnutím naráz otevřel, aby se vyhnul dlouhému zavrznutí.

Stojí v předsíni.

Napjatě poslouchá... Čeká.

Ticho.

Tápe opatrně po předmětech, dotýkaje se jich jen konečky prstů, aby ho zvukem neprozradily, a jeho kroky jsou kroky nočního zloděje, každý několikrát zkoušený a několikrát odvolaný v strachu, aby nevrzlo prkno, na které stoupá. Trvá dlouho tato namáhavá cesta.

Konečně dochází ke kuchyňským dveřím a nahmatává jejich pažení. Klade na ně zlehka ucho.

V kuchyni tikají plechové hodiny. Jinak je tam ticho. Ticho stejně trapné jako v předsíni a v celém domě.

Nic.

Stlačuje dlaněmi neslyšitelně kliku a otevírá kuchyňské dveře týmž prudkým trhnutím jako prve v předsíni. Nikdo tam není. Jen vůně po jídlech mu zavanula vstříc. Čeká. Zakašle maličko, že by to musil slyšet, kdo by tu byl... nic. Hodiny plechově tikají... Tma.

Vychází znova do předsíně a plíží se touž zdlouhavou a opatrnou cestou ke dveřím salónu. Také tam tikají hodiny, ale jinak: vážně a táhle, hlubokým zvukem. Bere za kliku a vchází do pokoje s chladnými vůněmi málo obývaných místností. Sahá na pohovku a křesla. Bez naděje v úspěch, ale činí tak přece. Ostatně ani neočekával, že zastihne Jarmilu v kuchyni nebo v salóně, ale i sem se bylo třeba podívat. Jarmila - sama Jarmila? - musí být v jídelně nebo - v ložnici...! A není-lianitam...?

Do jídelny vedou třetí dveře z předsíně. Za jídelnou je ložnice.

Jde tedy ke třetím dveřím. Zase poslouchá. Zas opatrně stiská kliku a otvírá... Prázdno...

Kde je Jarmila...?!

Jen ložnice již zbývá!

Při její představě se mu rozbušilo srdce.

Přechází po špičkách koberce jídelny, zachycuje se předmětů zde dobře známých, vše se zvýšenou opatrností. Klade ucho ke dveřím ložnice.

Ticho, ticho, ticho! Ve vymřelém bytě není kromě tlukotu vlastního srdce slyšet jediného zvuku. Ticho. Co je to? Není Jarmila doma? A ne-li, kde je...?

Otevřel prudce dveře.

„Karlouši!" zazněl mu v ústrety výkřik překvapený a radostný zároveň a v příštím okamžiku ho sevřelo měkké objetí a polibky mu pokryly tváře a ústa.

„Miláčku! Ty jsi už přišel? Jak jsi hodný!"

Ne! To nebyla přetvářka!

„A kde máš Andulu?"

„Přijel jsem drožkou. Andula, přijde."

„Proč j si přijel sám... ? Nebylo ti snad dobře?" ptala se starostlivě a udiveně zároveň.

„Ne, je mi dobře. Chtěl jsem to jen jednou zkusit sám."

„A kdo tě vyvedl po schodech?"

Otázky se sypaly a komisař Mach odpovídal, jak nejlépe dovedl.

A když ho pak žena odvedla do jídelny a sama odskočila do kuchyně, postavil se doprostřed pokoje, ruce v kapsách, a obličej mu stáhl ošklivý úšklebek nad sebou samým.

Pak nahmatal v kapse jehlici, dar Jarmile.

Otevřel zásuvku stolu a jehlici hodil tam.

Jak žebrácký úplatek!

Popošel k oknu a položil horké čelo na chladící tabulku.

Ne, patrně zde nebyl nikdo.



Personal tools