Because we have had problems with spam bots, new persons wanting to edit have been temporarily suspended.

Bruncvík/Zpěv V., Bruncvíkův stesk

Free texts and images.

Jump to: navigation, search

Zpěv IV., Bruncvík a lev Bruncvík
Zpěv V., Bruncvíkův stesk
written by Karel Dewetter
Zpěv VI., Boj s drakem a divotvorný meč
Info Simple bw.png Bruncvík: Information and licence SemiPD-icon.png



Zpěv V.

Bruncvíkův stesk



Ó, kde jsi, kde, má rodná země,
kde modrých hor tvých sněžná témě,
kol nichž hřmí orel v nebes šíru,
jak sen kol hlavy bohatýrů –
kde tvých je borů svěží stín,
jímavý šumot doubravin,
pravěkých hvozdů zkazky bájné,
posvátných hájů přítmí tajné,
v němž zevšad, jako hudba tichá
dnů dávných kouzlo na tě dýchá?!
Tam obemšený mohyl vrch
oblétá dědů strážný duch,
čarné tu moci věky sídlí,
ohnivák hnízdí jasnokřídlý,
tu v mýtí, noci za měsíčné,
rej vedou lesní panny sličné,
a v tůně smaragdový klín
ztajen je půvab rusalčin –

Tam, v zelenavou skryta šeř,
přemnohá lesní žije zvěř,
tam medvěda se vidíš krást
v duť dubu pro včel sladký plást,
tam s rysem vlk se toulá v houští
a s kancem tur se v zápas pouští,
tam jelen, v pyšný sen svůj vnořen,
se řítí přes zmol, strž a kořen,
tam bažant zlatá ztrácí pera
a doupňák houká z lesů šera,
a ozvěna tam ve stráni
žežulky vrací volání,
tam, jako z říše starých bohů,
hřmí táhlé zvuky lovčích rohů,
tu v každém šelestu a šumu,
jak jímavou bys slyšel dumu,
tu každý strom svou mluvou měkkou
pověst ti šeptá dávnověkou,
harf slyšíš tón a píseň vil,
jak v starou báj bys zabloudil –

Ó, nivy rodné, slunné kraje,
pahorky, na nichž réva zraje,
údolí tichá s leskem vod,
kde stádo večer hledá brod,
a pastevců kde dutou třtinou
dávné se otců písně linou –
kde do vln šumu šeptá sítí,
kde vodní růže sněhem svítí,
kde stříbrné se toky valí
údolí klínem, přes úskalí,
kde na lučinách, v rosy lesku,
plá kvítí, jak hvězd na nebesku,
kde plodných polí lány žírné
táhnou se v dálky nedozírné,
kde oráč s písní skřivaní
své volky brázdou pohání,
kde za úrody přebohaté
moře se klasů vlní zlaté,
a ohněm máků, modrem chrp,
v slunci se zlatem blýská srp!

Ó, vísky tiché, v sadech skryté,
kde šumí štěpy věkovité,
a v čase hlohů k měsíci
své písně hudou slavíci!
Vy chatek krovy pohostinné,
kol nichž se zeleň révy vine,
a pod nimiž se písní rojí,
jak včel, když lípa v květu stojí,
kde družno vždy je dokola,
když soumrakem louč plápolá,
kdy staré vrčí kolovraty
a pověstí květ pučí zlatý!

Vy staré dvorce, tvrze, sruby,
jež chrání val a stíní duby,
v jichž síních otců mrav vždy vládne,
kde mysli lví a pěsti pádné!
Vy hrady, starých rodů hnízda,
kol jejichž hlásek vichr hvízdá,
a o jichž zdivo nedostupné
se tříští vrahů lebky zpupné –
kde v rohů zvuk a v trub kde vřesk
zní úder štítů, zbraní třesk,
kde z dálky zpěvák toulavý
své bludné kroky zastaví
a při jímavém struny hlasu
opěvá reky dávných časů!
Vy města, s věžemi a valy,
staleté zdi kde mechy halí,
kde v lomenice, v dávné štíty
pohnuté mnohé děje vryty,
kde perlík zvoní, hude stav
a všude ve cti otců mrav,
kde lid, jenž dobré zná jen řády,
své práci živ a prost je vády,
však potřeba-li, nepříteli
s ocelí v ruce směle čelí!

Ó, sídlo otců kamenné,
jehož věž mnohá v mrak se pne,
vy jizby známé, síně skvělé,
kde klenba v oblouk tryská směle,
kde na stěně i sloupoví
praotců dávná zbroj se skví,
medvědí srst kde kročej tlumí,
kde zevšad dávné vanou dumy,
kde zdá se, jak by tichem třás
mrtvých se knížat strážný hlas,
kde vichr, kolem zdí jenž duje,
o slavných činech vypravuje,
a v krbu dub kdy ohněm hárá,
jak šuměla by báj tam stará!

Tam v síni, kde plá louče plamen,
dlí choť má věrná v kruhu panen,
tam zlatou svojí nad přeslicí,
jak luna bledou sklání líci,
co sivé oko do daleka,
jak holubice marně těká –
oh, marně k horám, lesům vzhlíží,
zda ten, jejž v srdci má, se blíží,
a hasnou dny a nové vzchází,
však ten, jejž čeká, nepřichází –

Ó, ty, jež ke mně v svět náš šerý
jsi slétla kdys, pták sněhoperý,
a plna něhy, plna jasu
v můj život vnesla máje krásu,
má družko sladká, sestro, paní,
zda vzpláš mi kdys, jak hvězda ranní,
kdy z noci, plné chmur a mrakůmraků,
se zjeví poutníkově zraku?
Ó, zda i tebe shlédnu kdysi,
jenž zrak máš matčin, otce rysy,
můj synku, orlí mládě moje?
Zda bouře zlé až minou, boje,
vás někdy, v blahou hodinu,
k své hrudi oba přivinu?!

Žel, mezi námi – svět je celý!
Sedmero hor mě od vás dělí,
sedmera moří voda širá
se mezi námi rozprostírá –
Duch překlene ji křídly svými,
dálkami zhrdá mlhavými,
s hvězdami, zoří k vám se vrací,
však srdce – žel, div nekrvácí.



Personal tools