Because we have had problems with spam bots, new persons wanting to edit have been temporarily suspended.

Bruncvík/Zpěv VIII., Král Astriolus

Free texts and images.

Jump to: navigation, search

Zpěv VII., Na moři Bruncvík
Zpěv VIII., Král Astriolus
written by Karel Dewetter
Zpěv IX., Návrat
Info Simple bw.png Bruncvík: Information and licence SemiPD-icon.png



Zpěv VIII.

Král Astriolus



V skvoucí síni kamenného hradu,
v kruhu reků, za dubovým stolem,
víno pije mocný Astriolus,
král tří říší a pán pěti moří –
víno pije ze zlatého rohu,
veselí se, hoduje a kvasí,
stolníci že na stříbrných mísách
nepostačí vzácnou krmi nosit,
pážata že z kameněných bání
neustanou révu nalévati.

Náhle, hlučný hod kdy na vrcholu,
jako bouře v mracích pozadují
obrněných stráží duté rohy,
vysoko tam, na kulaté věži,
v jejíž patu divě moře bije,
a jejímž zubatým nad cimbuřím
mořský orel v sivém mraku krouží –
Zvučí rohy, hlaholí a hučí
ponurým a varovným svým hlasem,
jak by blížilo se nebezpečí –

Odvrhne král roh svůj nedopitý,
ruče chvátá k oknu okrouhlému,
jež mu v oblouku svém ukazuje
skalné pobřeží a modré moře,
jež se před ním v nedozírno vlní –
Na vodách tam – orlím svým to zrakem
Astriolus jasně rozeznává –
pyšný koráb ze zlata a sloni,
bílou plachtu větrem mocně vzdutou,
letem racka k přístavu se blíží –

Na korábu, jakby ukut z kovu,
rytíř stojí v brni stříbroskvoucí,
přemocný meč svojí po levici,
pravice co pevné veslo třímá,
s jistotou jimž ku břehu loď vede.
Podle reka, jako věrný strážce,
mohutný lev hrdě hlavu zvedá,
mocnou svoji hlavu, zlatohřívou,
a když zařve, zaduní to z dálky,
jako hrom když zarachotí v mraku –

Jakby v kámen změněn, Astriolus
patří na loď, na reka i zvíře,
těžce srdce ve hrudi mu bije,
jako perlík v tvrdou kovadlinu,
úžas, hněv i děs, jak vlnobití
myslí jeho divoce se střídá –

Poznává král lvího bohatýra,
jehož činy bardi opěvují,
a o jehož divomocném meči
putuje zvěst mnohá širým světem,
poznává, že sám to Bruncvík kníže,
tyranů všech bič a zavist reků,
s korábem svým k jeho zemi míří,
bez rytířstva, se lvem po svém boku,
nikdy nesklán, nikdy nepřemožen,
jako orel vítězný a smělý
v jeho říši svoji slávu nese –

V srdci krále, jako v temné sluji
hněv se zvedá, jako saně divá,
syčí hádě jedovaté zášti,
nadýmá se zpupná hydra pýchy –

A král s okem, v němž žíhají blesky,
s tváří divou, zrudlou krve varem,
obrací se k dvanácti svým rekům,
a hlasem, jenž ve strašlivém vzteku
bouří, jak řev tura poštvaného,
na Bruncvíka udeřit jim káže,
zmocniti se ho i s jeho šelmou,
v železných ho poutech na hrad vléci,
a jak zbitého psa, bezmocného,
do prachu ho vrhnout k jeho nohám.

Nemá Bruncvík, nemá o tom zdání –
čisté srdce netuší tu zrady –
v zátoce svůj skvoucí koráb staví,
klidně se lvem na břeh vystupuje,
aby v zemi, k níž ho osud zavál,
v shodě žádal sobě pohostinství.

A co k hradu klidně břehem kráčí,
jako poutník, míru znak jenž nese,
kovová, hle, rozlétne se brána,
zbraně třesknou, trouby zahlaholí
a na bujných, na dvanácti ořích,
dvanáct reků na něho se řítí,
dvanáct reků v hávu ocelovém,
dvanáct vlaje praporců jim s kopí,
dvanáct mečů svítí nad přílbami,
jako dvanáct oslnivých blesků,
dvanáct hlasů jako bouře hřímá:
„Vzdej se, kníže, do prachu se pokoř,
k nohám přemocného Astriola,
krále říší tří a pěti moří!
Nevzdáš-li se, běda budiž s tebou!“ –

Poznává tu Bruncvík, co mu hrozí,
vidí zkázu, jak se na něj valí,
jako na loď dravá moře vlna –
Neztratí však mysli ani chvíli,
ruče mocný meč svůj vydobude,
a jak vichr se lvem v před se žene
proti přemocnému nepříteli.

A dřív, nežli soupeř zchystá ránu,
mávne Bruncvík mečem divotvorným,
povětří že všechno hlasně sviští,
tajemná mu na rtech chví se slova,
a juž, jak žnec klasy ostrou kosou,
za hlavou tu hlavu mečem stíná,
až všech dvanáct hlav těch zkrvavělých
pod přilbami ve prachu se válí,
v divokém co trysku dvanáct ořů
unáší zpět dvanáct trupů v brni,
dvanáct trupů bez hlav k hradní bráně –

Zří to s cimbuří král Astriolus,
zařve vztekem jak býk poraněný,
třiceti svým manům sedlat velí,
udeřiti mocně na Bruncvíka,
přinésti mu k nohám jeho hlavu.

Neleká se Bruncvík vší té moci,
v boj se vrhá se lvem po levici,
divotvorným mečem strašně řádí,
hlavy sráží jako makovice
a dřív nedá meči odpočinout,
až všech hlav těch třicet ve žni hrozné
porubáno v krvi kolem leží –

Astriolus patří na tu zkázu,
zařičí jak šelma, šíp již protkne,
káže půl stu nejsilnějších bitců
s burdýři a meči vyraziti,
rozčtvrtiti Bruncvíka i šelmu,
kusy jejich mrtvol kalem vláčet,
nakonec pak v oceán je vrhnout
na pospas všem mořským divočinám.

Stojí Bruncvík pevně jako skála,
k níž se divě mořský příboj řítí,
by ji rázem smetl do hlubiny,
stojí, nepřítele očekává
s mečem jako bleskem nade hlavou,
a dřív, než-li soupeřova ocel
zdrtiti ho může v strašných ranách,
rozrazí svým mečem bitců řady,
jak zeď pevnou do prachu a suti,
a pak zbraní svojí čaromocnou
nepřítele napořád v prach sráží,
stíná ho a řeže, teše, rube,
jako mocná drva v hustém hvozdě,
deptá, kruší, drtí, bije, seče,
a v strašné své práci neustane,
pokud poslední z těch půl sta reků
bezehlavý neskácí se na zem,
jak slední kmen zrubaného lesa –

V hrůze zří to vše král Astriolus,
osykou se chvěje, lunou siná,
poznává, že všechny jeho voje
v boji s přemocným tím bohatýrem
ve vichřici vetchou jsou jen třtinou,
poznává, že voje všech tří říší,
jimiž s pěti moři mocně vládne,
bezmocny jsou s veškerou svou zbrojí
proti reka kouzelnému meči.
A tu v mysli krále, plné zášti,
myšlenka jak temná noc se rodí:
Mečem-li Bruncvíka nepokořil,
zahubí ho, běda, lstí a zradou!

A tu tyran prapory hned bílé
se všech věží káže vyvěsiti,
vyzváněti slavně všemi zvony,
v rohy zadout, udeřiti v kotle,
a sám v čele dvořanstva i lidu,
beze zbraně, hermelínem oděn,
s ratolestí palmy ve své ruce,
z brány Bruncvíkovi vstříc, hle, kráčí,
sklání se a takto k reku praví:

„Zapomeň, ó kníže, svého hněvu,
nežádal jsem hany tvé ni zkázy,
zkoušet chtěl jsem jen tvou moc a sílu,
o níž potulní mi pěvci pějí,
vědět chtěl jsem, pravdou-li jsou báje,
jež se o tvém divomocném meči
po mé říši od úst k ústům nesou.
Vlastním však když popatřil jsem zrakem
na vše divy tvého udatenství,
na zázračnou sílu tvého meče,
jemuž v širém světě rovno není,
uvěřil jsem tobě, mocný reku,
uvěřil jsem moci tvé a síle,
ruče spěchal v čele všeho lidu,
abych tobě ruku podal k smíru,
vzácným u sebe tě vítal hostem,
na bratrství s tebou pohár zvedl.
Vítej, kníže, vítej, bohatýre,
sláva ti a čest buď do všech věků!“

Věří Bruncvík proradné té řeči,
králi k smíru pravici svou podá,
a pak za trub vřesku, kotlů hřmění,
v průvodu se slavném v hrad dá vésti,
v skvoucí síni, za bohatým stolem,
po králově boku v křeslo sedá,
ze zlatého připijí si rohu
na přátelství věrné pro vše časy.

A když posléz vzácnou révou zmámen,
půlnočních v níž bylin kouzlo skryto,
v těžkém spánku na podušku klesá,
poroučí král v řetězy ho svázat
a pak bohatýru bezmocnému
vlastní rukou meč od boku béře,
a když hněvem soptě, přesvědčí se,
přemocnou že čepel nelze zlomit,
mlatem zdrtit, ni roztavit v žáru,
s prokletím meč vrhá do propasti,
na dně jejímž ještěři se svíjí,
v jejíž jícen nepronikne člověk,
a kam dravá zvěř se neodváží.
A pak káže bohatýra se lvem
jediného spoutat do okovu,
a tak oba ve společném poutě
do železné, hrozné zavřít klece,
plné lidských kostí, Ibí a hnátů,
přebědných to trosek ubožáků,
tyrana jež zahubily vzteky.

Posléz v zášti svojí Astriolus
velí zničiti loď Bruncvíkovu,
potopit ji navždy na dno moře.

Procitá rek Bruncvík z omámení,
procitá a strašnou vidí zradu,
a z úst vítězného Astriola
slyší zahřmít strašlivý svůj ortel:
„Běda tobě, smělče, jenž jsi zhubil
výkvět mého rytířstva a pýchu,
moci mé jenž jsi se nepokořil,
u mých nohou neschoulil se v prachu!
Slyš, co nyní, červe, praví tobě
Astriolus, král tří mocných říší
a bezmezný vládce pěti moří:

„Na železný kůň já, pse, tě vsadím,
na kůň do krvava rozžhavený,
abych živlem přemocného ohně
jak pýr sežeh vší tvou moc i slávu,
abych popel tvůj a prach tvých kostí
do všech světa stran dal rozmetati
v pospas šelmám, krkavcům a větrům!“

Stojí komoň na nádvoří hradu,
komoň z kovu, všechen ohněm žhoucí,
rudě svítí, mocným žárem dýchá,
jako výheň, vzduch kol rozpaluje –
Ke komoni, zbrojném ve průvodu,
za víření kotlů, řevu rohů,
reka vedou spoutaného se lvem,
aby smrtí potupnou a děsnou
zahubili oba věrné druhy.

A tu Bruncvík v přehrozné té chvíli,
ohnivý kdy oř juž vstříc mu plane,
k svému lvu se sklání naposledy,
na hřívu mu chvějné rty své tiskne,
pohnut šeptá slova rozloučení – –

V té, jak nadzemskou by vzbuzen mocí,
zařve lev, jak v mraku hrom když zuří,
strašnou silou rozdrtí svůj okov,
jako bystřeň strážemi se prorve,
střemhlav vrhá v hlubokou se propast,
ještěry a plazy rve a sápe,
divotvorný meč v svých stiskne zubech,
skokem vymrští se po skal srázu,
bleskem vpadne hradu do nádvoří,
a juž věrně stojí před Bruncvíkem.
Zmocní rek se rázem svého meče,
zamává jím, jak když vichr fičí,
a juž v hrozné seči, nevídané,
za hlavou v prach rázem letí hlava,
jako jablko když za jablkem
vichru síla divá s štěpu sráží –

V strašném zmatku rozprchnou se stráže,
prchá dvořanstvo i rytířové,
v děsu prchá sám král Astriolus –
Bruncvík se Ivem však juž v jeho patách,
a když ozbrojencům hlavy skosí,
srazí posléz i leb tyranovu
jako dutou tykev ku svým nohám –
A pak mocný, vítězný a smělý,
vichřicí se žene hradní branou,
bije, seče, co mu v cestu vkročí,
až pak beze soků, bez nepřátel,
na bujného vyšvihne se oře,
na oře to krále Astriola,
a lva, jak stráž všude po svém boku,
v dálku jede modravou a širou,
pouštěmi a neznámými kraji,
tam, kde za vrchy a za vodami,
v okruhu hor, jak šperk vzácné krásy,
ztajena je rodná jeho země.



Personal tools