Because we have had problems with spam bots, new persons wanting to edit have been temporarily suspended.

Bruncvík/Zpěv X., Vítězství

Free texts and images.

Jump to: navigation, search

Zpěv IX., Návrat Bruncvík
Zpěv X., Vítězství
written by Karel Dewetter
Info Simple bw.png Bruncvík: Information and licence SemiPD-icon.png



Zpěv X.

Vítězství



Jede rek ve zbroji zářící,
na bílém jede on koni,
na hlavě perutnou přílbici,
mocný meč s boku mu zvoní.

Na kopí jeho vysokém
skvoucí se praporec míhá,
kde v poli krvavě zardělém
lev bílý hrdě se zdvíhá.

A když rek udeří v zlatý štít,
v šíř i v dál zvonem to zvučí,
a v stříbrný roh když zaduje,
jak bouře v mraku když hučí.

A po levici rekově
jun jede v odění skvělém,
po boku jeho mocný lev
s komoněm v kroku jde smělém.

Kdo znát chceš, kdo ten bohatýr,
sem spěš a pohlédni blíže!
To Bruncvík sám je, reků květ
a české země kníže!

To Bruncvík s jarým je kněžicem
a se Ivem, věrným svým druhem,
jenž od vítězství k vítězství
hřmí polem, lesem, i luhem.

A kudy rek jede, z chmur jasní se kraj,
jak z noci zoře když svítá,
a zburcován zjařmený vzbouzí se lid
a radostně knížete vítá.

A vítá ho, zdraví a jak jeden muž
hned ke lví se korouhvi staví
a za rekem se zbraní na vraha,
jak příval žene se dravý.

Vítězně Bruncvík řítí se vpřed,
jak orel úsvitem ranním
a cizáků mečem Ibi utíná,
jak druhdy zlým drakům a saním.

A rozmetá vrahy, jak vichřice dým,
a sruby jich zteče a valy
a dál hřmí, hrad kde knížecí
v mrak pne se na úskalí.

Tu rukavici svou železnou
v dubovou veřej vmete –
„Je kníže Bruncvík před branou,
vojvodě svému rcete!

„Je kníže Bruncvík před branou
a hrad svůj sobě žádá,
i věrnou choť, jež z křivdy zlé
v žaláři léta strádá!

„A rcete, Bruncvík že z půdy té
ni o píď neustoupí,
dokud své země svobodu
svým mečem nevykoupí!“

Tu svolá vojvoda rytířstva voj
a těžkou dá otevřít bránu,
a jako tur v čele svých žene se v boj,
by soku zlou uchystal ránu.

A sta s kopí praporců zavlaje,
sta mečů v slunci se blýská,
sta luků o toulce zazvoní,
sta štítů o sebe tříská.

Sta dutých rohů zahřímá,
sta kotlů bouřlivě víří –
„Ó, prchej, kníže Bruncvíku,
já rozmetám voj tvůj, jak pýří!

Já rozmetám voj tvůj a tebe s ním,
jak listí, vichr jež honí,
a kosti tvé do všech světa stran
roznesu kopyty koní!“

Tak vojvoda zařve a řítí se vpřed
a za ním druž jeho skvělá –
Tu zasviští povětřím Bruncvíkův meč,
jak orlí by peruť kol hřměla.

A v prachu juž hlava je vojvody,
pod přílbou s hlavou supí,
a za ní hlavy cizáků
v strašnou se hromadu kupí –

A bezhlav, hle, za sokem padá tu sok,
jak stromy když vichřice kácí,
a Bruncvík kol seče a rube tu dál,
neznaven děsnou svou prací.

A poslední když klesá vrah
na sbitých druhů stohy,
tu zastaví Bruncvík svou krvavou seč
a slavně dá zatroubit v rohy.

A slavně dá troubit a v kotle hřmít
a vítězně žene se branou,
a rozbíjí žalář a ke hrudi
choť vine milovanou –

Choť věrnou, junáka i lva
rek v mocném tu objetí svírá,
a rohy kol zvučí a jásá lid
a vzývá bohatýra.

Tak Bruncvík kníže mečem svým
zažehnal země své bědu,
a v slávě zased’, lidu štít,
na zlatý stolec dědů.

A mocně vlád’ a ctí se skvěl
nad světa knížaty všemi –
I byl pak boží mír a jas
nad celou českou zemí.



Personal tools