Because we have had problems with spam bots, new persons wanting to edit have been temporarily suspended.

Fantomy/Slavkovské slunce

Free texts and images.

Jump to: navigation, search

Všechno již umíte... Fantomy
Slavkovské slunce
written by František Dohnal
Duchové roviny
Info Simple bw.png Fantomy: Information and licence SemiPD-icon.png



Slavkovské slunce



Slavkovské slunce!
Krvavé, rudé!
Nad morem mlh jsi tenkráte vstalo!
Nad mořem mlh, kde v cloně jich šedé
krvavé, hrůzné drama se hrálo,
krvavé drama, ve kterém děla
v rachotu pušek příšerně hřměla,
dotekem smrti země se chvěla,
dotekem smrti, hrůzné a bledé,
hrůzně se v krvi svíjela těla,
zhroucená těla,
ubohá těla
lidí a koní...

Krvavé drama v šedivém moři!

Šedivé moře lilo se všude,
zalilo vše, co zmíralo v hoři:
hořících vesnic pochodně rudé,
zsinalá těla, zbrocená krví,
ztrnulé, hrozné, skleněné oči,
které kams v dál se upíraly,
jakoby kohos cos se ptaly,
jakoby cosi vyčítaly,
ztrnulé oči,
tázavé oči –
och, hrozné oči!...

Krvavé drama v šedivém moři!...

– – – – – – – – – – – – – – – –

a nad tím vším ty, Slunce, jsi stálo!
Krvavé, rudé!
Na Žuráň zřelos!
Nad mořem mlh jak ostrůvek čněl,
v slunečním jasu koupal se celý,
smál se a skvěl –
a na něm, nahoře, na Žuráni
klidný a smělý,
vztyčený hrdě
stál
Vítěz!...

Zdola zněl jásot vítězných pluků...

– – – – – – – – – – – – – – – –

Slavkovské slunce,
tenkráte tebe jen zřel
Slavkovský Vítěz!
Tebe jen zřel!

Neviděl zítřků zakolísání!

Neviděl ruských sněhových plání,
neviděl Moskvy příšerný požár,
obrovskou pochodeň
svítící zkázou v zpáteční cestu...
Neviděl, jak tam nad Berezinou
vítězi jeho hynou a hynou...
Neviděl ani, jak Waterloo chmurný
zvedá svou těžkou kovovou ruku,
uhodit slední osudnou ránu,
podepsat žalný
Vítěze osud...
Neviděl v dáli v Oceanu
ostrůvek jakýs, malý a skalný,
a na něm, v cizí daleké zemi,
na troskách snů a opuštěn všemi
umírá
On,
Slavkovský Vítěz...

Neviděl toho tenkráte Vítěz!
Tenkráte
tebe jen zřel,
Slavkovské slunce! – – –

Ale ne proto vzpomínám tebe,
Slavkovské slunce!
Vzpomínka krve studí a zebe,
zkrvaví srdce, z těla krev střebe.
Tedy ne proto vzpomínám tebe,
Slavkovské slunce!
Myšlenky jiné táhnou dnes duší!...

Naproti Žuráni Pratec se zvedá.
Na svahu v půli
vesnička bílá k svahu se tulí
a nad ní, nahoře, mohyla šedá –
mohyla míru!
Slavkovské slunce!
Na ni dnes svoje upínám zraky!...

Mohyla míru!
Vidím ty tisíce, kteří zde mřeli,
vidím ta krvavá zsinalá těla,
vidím ty ztrnulé skleněné oči,
vidím ty k nebi vztyčené ruce,
vztyčené prosbou, zaťaté v muce...
Vidím, jak kolem mohyly míru
zástupy jejich rostou a rostou:
tisíce – tisíce – do milionů
se jich tu tísní již v hrozivém víru...

To ze všech bojišť, to ze všech zemí
spěchají sem teď v šíleném shonu
všichni, kdož v bojích kdy umírali,
všichni, kdož pro ty mrtvé lkali:
matky, jež oči vyplakaly,
siroty, jež se marně ptaly,
milenky, jež se nedočkaly – – –
všichni, kdož pro ty mrtvé lkali,
všichni sem spěchají v šíleném shonu,
tisíce – tisíce – do milionů
se jich tu tísní již
a všechny ruce se zvedají vzhůru
a všechny hlasy v jediném tónu
hučí a hřmí jak vzbouřené moře,
v jediný výkřik pojí se v sboru,
v jediný výkřik kletby a vzdoru,
v jediný výkřik bolu a hoře,
v jediný výkřik, kvílící prosbou,
v jediný výkřik, šílící hrozbou,
a dál ten výkřik milionů
v kraje se nese v šíř a dál,
jakoby zvony rozhoupal,
a všude zní to v jednom tónu,
všude hlas zvonů,
kvílících zvonů,
prosících zvonů,
hrozících zvonů,
na poplach zvonů
milionů...
– – – – – – – – – – – – – – – –

Mohylo míru!
Symbole!
Budeš jen stále symbolem
krvavým lidstva nad polem?
Budeš jen prázdným fantomem,
jenž marně pláče v srdci mém?
Budeš jen stále krásným snem –
však jenom snem, však jenom snem?

Mohylo míru, symbole,
nadarmo zíráš do pole?
Nadarmo zíráš v šíř a dál?
Nadarmo zvon se rozhoupal?

Nadarmo – vždy jen nadarmo?

Mohylo míru!
Jak jedu vlakem,
stále tak ještě stíhám tě zrakem,
jak mizíš v dáli za obzorem.
A cos jak smutek vkrádá se v duši,
cos jako stesk, jenž zklamání tuší,
cos jako hořkost z nadějí marných...

Mohylo míru!
Symbole tužeb do běla žárných,
hořících v lidstva srdci chorém,
výkřiku srdcí milionů –
mohylo míru,
budeš kdy vpravdě mohylou míru?
Či stále lidstvu svítit bude
Slavkovské slunce
krvavé, rudé?!

Slavkovské slunce!
V tom světa divém, marném shonu
já herold oněch milionů
dnes místo tebe
o jiné volám v nebe –
o jiné slunce:
O slunce míru!



Personal tools