Because we have had problems with spam bots, new persons wanting to edit have been temporarily suspended.

Fantomy/Titáni

Free texts and images.

Jump to: navigation, search

Dva stíny Fantomy
Titáni
written by František Dohnal
Tajemná loď
Info Simple bw.png Fantomy: Information and licence SemiPD-icon.png



Titáni



I


Na Olymp vzhůru, titáni mladí,
na Olymp, kdo jsi bohů syt,
rozdrtit, zničit plemeno hadí,
rozmetat lstivých bohů kryt.

Dosti už, Die, vládl jsi světem,
dosti už blesků ze tvých kštic!
Dost krve těch, jež v rozmaru kletém
Ares štval válek do litic.

Pod jménem lásky opojným jedem
hubila lidstvo Afrodys,
hubili všichni, každý svým jedem,
vyssával morek Dionys.

Ó, jak se chvěli ubozí plavci,
když v hněvu bouřil Poseidon...
A běda těm, jimž Erynyj dravci
schystali štvavý k smrti hon.

Běda, kde vstaly Harpyjí stvůry,
běda, kde vstala Nemesis:
Před pomstou bohů, před pomstou shůry
marně ždál člověk spásný mys...

A běda, jestli v šlechetné snaze
zlepšiti chtěl kdo lidstva los:
zaplatil pokus Hefaistos draze,
z oblaků svržen Ikaros.

Za trochu ohně, jiskérku malou,
z Olympu hřejný bílý jas
Promethej skován s vypráhlou skalou
Diovu supu na pospas...

Jaký to život v světě tak malém,
život, jejž bozi dali kdys?
Je to jen tanec ve strachu stálém
kol Skylly a kol Charybdys.

Je to jen plavba v neznámém moři,
Osudu hříčka, hříčka vln,
tápání trudné v bázni a v hoři –
je to jen sen, jenž hrůz je pln.

Je to jen sen, jejž vzpomínka tíží
na Lethe chmůrných ze hlubin,
na Hades, kde se postavy plíží,
bledé a němé – stín a stín...

Jaký to život, v němž žíti mohu,
jen jak mi určil jiný kdos?
Jaký to život pod vládou bohů!
Jaký to trudný raba los!...

Setřásti, setřást drtící nohu,
pod kterou úpí titán klet!
K čemu nám bohů, k čemu nám bohů –
bez bohů ať je volný svět!

Před bohy všechno dost už se chvělo –
bledne teď sláva Olympských!
Směle teď titán pozvedá čelo
s praporem vzpoury v rukách svých...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Na Olymp tedy, titáni mladí,
na Olymp, kdož jsi bohů syt,
rozdrtit, zničit plemeno hadí,
rozmetat lstivých bohů kryt!...

II


Jak divý uragan dav titánů se žene
přes strže propastí, přes skály hrůzně zděné
na Olymp vzhůru – v čele Gigas mladý...
Jak bezmocny teď bohů skalní hrady!
Co platno, Olymp že kdes nad oblaky!
Co platno, cestu dáti hlídat draky!
Tajemství padlo, pozbylo své hrůzy,
i Věčna děs i sladké kouzlo Musy...
Pod kroky obrů otřásá se země,
duní a stená z hluboka a temně...
Ten útok děsivý už nikdo nezadrží,
ni výše oblačná, ni bezedná hloub strží.
Vždy výš a výš dav titánů se žene
na Olymp vzhůru...

Výše a výše
vzdorně a v pýše
přes hradby balvanů
vzbouřených titánů
žene se dav.

Výš a výše!
Olympských říše
bortí se, bortí se...
A Olymp halí se
v mlčení háv!

Odvěká práva
deptá sběř dravá!
Bohové všemocní,
což jste teď bezmocní? –
Kde je váš lesk?

Veliký Die,
pozemské zmije
k výstraze, k postrachu
nesrazíš do prachu? –
Kde máš svůj blesk?

A Olymp mlčí!
Jen v dáli vlčí
hlasy kdes na chvíli
bolestně zavyly
v černavou noc!...

Olympských sláva,
Olympských práva
pohasla do rána...
Zlomena, zdeptána
Olympských moc!...

III


Je Olymp dobyt... V bílé záplavě
den nový právě na východě vzplanul,
když titánů voj na temeni stanul,
k novému slunci bouře jásavě.
Mohutná těla v bílém slunci svítí,
kosmaté hrudě jako vlnobití
bouřlivě dmou se, během rozhoupány...

Je Olymp dobyt... V bliž i v dálavě
zrak zvolna klouže kolem na vše strany
hrdě a vzdorně, spolu zvědavě
po pláních Olympu, jež tajemstvím
dosavád byly oku smrtelníka...

To tedy sídlo bohů?! – Očím svým
věřiti nelze... Vždyť kam oko vniká,
nic nezřít zvláštního: jen skály holé,
balvany, strže, srázy sluncem rudé,
lesnaté stráně po úbočí dole –
nic zvláštního – vše jako jinde všude:
hora jak hora na té zemi kleté!...

To tedy sídlo bohů! – Kde však, rcete,
kde bozi jsou?...
A v němém úžase
druh na druha teď titán dívá se
ve zmatku náhlém divným nad objevem...

Kam prchli bozi před titánů hněvem?
Kam ukryli se, skety?... Nikde ani
nejmenší stopy po nich... V rozechvění
v nejhlubších skrýších marně titán shání...

Kde bozi jsou? – – – Či vůbec bohů není?
Je fantomem jen bůh, jen fantasie
výtvorem pouhým, jímž se člověk mořil,
bláhový hlupec, věky v klamu žije,
svá křídla poutaje a v okov nohy! – – –

Och, ne bůh člověka – však člověk boha stvořil!...

Ne, není bohů!... Viděl kdo kdy bohy?
Viděl kdo ty, jimž ve prachu se kořil?...

Ne, není bohů! Klam to všechno jest,
pohádka pouhá, zašlých věků zvěst,
dětinských duší dětské mátohy! –
Teď nebude již chvět se před bohy,
pozemčan malý, člověk ubohý!
Nebude bázní poutat již svých křídel,
nebude vláčet pouta otroků!
V nadhvězdných výších, v slunném vysoku
plout bude svobodný a z čistých zřídel
pít bude chutě nektar vědění!
Trpaslík člověk titánem se stane
a titán sám se v boha promění!...
Ne, není bohů! – Konec zvěsti lhané...

Či přece snad jsou bozi? – V temnu noci
snad prchli kams a kouzlem čaromoci
neviditelní, skryti všemu oku,
kdes v novém sídle, v nových věků toku
smějí se marné vzpouře titánů?...

Bezradně znova shlukem balvanů
po lesních stráních, v slunné dálavě
zrak bloudí titánů a v zmatku zcela
druh na druha zří němě, tázavě...

A tiše, bez hnutí
jak němé sochy stojí bílá těla,
tajemná jakás jako by je síla
v neživý kámen rázem proměnila...
A dusné ticho kol až k zalknutí...
Až náhle ticho přerval Gigas rázem:
„Je nutno vrátiti se dolů na zem.“...

IV



Titáni, titáni,
bozi teď nebrání –
a přec váš malátní sbor!
Zřím na vás v úžase:
vše ve vás láme se,
vášeň i síla i vzdor!

Titáni, titáni,
olympské na stráni
což už vás neleká nic?...
Slábnete, stárnete,
umřete – umřete –
nebude titánů víc!...

Titáni, titáni,
slyšíte klekání?
Soumrak už sklání se v zem...
Za krátko, za chvíli,
jak den se nachýlí,
titán už bude jen snem!...

V


Není bohů, není bohů!
Co svět věřil po staletí,
po staletí, tisícletí
rozvrátila módní skepse.
Není bohů, není bohů!
Mrtvo, prázdno na Olympu –
mrtvo však i v lidské duši...

Není bohů, není bohů –
titánů však také není!

Velkou touhou, velkým vzdorem
vysoko až v nadoblačno,
vysoko až do Olympu,
vysoko až v bohů taje
rostla duše člověkova –
rostla v duši titánovu...

Není bohů:
Ke komu teď připjat touhu?
K jakému se vznésti vzoru?

Není bohů:
Proti komu vésti vzpouru?
Proti komu stanout v vzdoru?...

Není bohů, není bohů –
titánů však také není.
Neboť tam, kde bohů není,
není ani titán možný!

Lidské plémě trpasličí
v nížinách se dole plouží,
hašteří se malicherně,
hašteří – a hyne, hyne –
lidské plémě beze bohů,
lidské plémě bez titánů,
lidské plémě trpasličí!

Není bohů, není bohů!
Není vzpruhy k velkým činům,
není touhy po Olympu,
není touhy vztyčit čelo,
vyrovnat se velkým vzorům,
vyrovnat se věkožízným –
není touhy sám být bohem!

Není bohů, není bohů –
titánů však také není!...

VI


Na svahu horském na tes skalní stěny
usedl poutník, stařec nahrbený;
šedivou hlavu podepřel si v dlaně
a v širý kraj zří tiše, zadumaně.

Je plný měst ten kraj a plný vesnic tichých
a plný snů a plný tužeb lidských
a plný cest – však která vede k cíli?...

Je k večeru. Den ke konci se chýlí,
znavené slunce k obzoru se sklání
za věnec hor a věnec lesních strání,
jež temně zrcadlí se modrem boří
v záplavě nachu, kterým západ hoří...

V spletiště cest zas poutník hledí chvíli –
och, tolik cest – jen která vede k cíli?
Což nikdo nikdy odpovědi nedá?
Tak dlouho přec již pravou cestu hledá,
on, stařec vetchý teď a zšedivělý –
kdys titán Gigas, bohů bijce smělý...
Teď bohy hledá, jejichž moc kdys bořil,
teď bohy hledá, by se jim zas kořil,
teď bohy hledá, bez nichž vše se hroutí
a bez nichž cíl i význam zemské pouti
kdes v temnu mizí, v záhadách se ztrácí,
v zápasech marných duše vykrvácí
a ti, kdož myslili, že Olymp zničí,
se zvolna mění v plémě trpasličí...

Rod vymřel titánů – a v soumrak šedý
se halí zem a rozstesknělé hledy
upírá v západ za sluncem tam mroucím...
Och, nocí jít tak těžko duším žhoucím!

Rod vymřel titánů – že neznal bohů!
Teď bohy hledá ten, jenž smělou nohu
kdys stavil na Olymp, on, Gigas, titán,
kdys světem veleben a hlučně vítán –
teď titán poslední – a stařec pouze...
Jak po bozích teď hárá v žhavé touze!
Jen bohy, bohy zříti – a pak tiše
chce odebrat se v stinné Hádu říše.
Jen bohy zříti... Kde však najít cestu,
jež vede k tajemnému bohů městu?...

Od chvíle té, co Olymp dobyl v vzdoru
a Olymp našel prázdným, v posměch tvorů,
od chvíle té on stále bohy hledal –
však nikdo nikdy odpovědi nedal...

A viděl pak, jak vymírá a mizí
rod titánů – jak ve světě vše cizí
a všechno krní, prázdnotou vše dýše –
a viděl pak, jak malým byl v své pýše...
Tím žhavěji vždy cestu k bohům hledal –
však nikdo nikdy odpovědi nedal...

Teď starcem shrbeným se světem plíží,
den jeho chýlí se a noc se blíží –
než přijde noc, zda dočká odpovědi?...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Povzdechl stařec, hlavu dal zas v dlaně
a teskně hledí na protější stráně,
kde západ právě tiše dohořívá...

V tom píseň zazněla tak něžně snivá...

To cestou z lesa jakýs jinoch kráčí,
jde vesele a lehce, tichá zračí
se radost ve zracích. –
„Buď zdráv,“ teď zdraví,
„ctihodný starče!“ –
„Zdráv i ty buď, hochu!
Pojď, přisedni a odpočiň si trochu.
Je večer už – a za den cesta znaví...“
„Dík, starče můj – však na malou jen chvíli.
Pak nutno chvátat dál, jak úkol káže...“
„A jaký úkol tvůj?“ se stařec táže. –
„Být vůdcem těm, kdož cestou pobloudili,
a silou těm, kdož pevně kráčí k cíli.“ –
„Ty vůdcem jsi? – A těm, kdož pobloudili?
A kam je vedeš? K jakému, rci, cíli?“
„Já k bohům vedu...“ – „Jakže? K bohům, synu?
Rci, ty znáš cestu k bohům?... Mluv, sic zhynu“...

A stařec vyskočil, jak uštknut zmijí,
třesoucí ruce k jinochu se svíjí,
zrak visí na rtu, ve tvář se mu vpíjí,
úzkostí celý chvěje se a zmírá...
„Ó, rci, kdo jsi? Jak zoveš se, ty šťastný?“

A jinoch dí mu, v líci úsměv slastný:
„Jsem Víra“...



Personal tools