Because we have had problems with spam bots, new persons wanting to edit have been temporarily suspended.

Nebeská romance/*** (strana 10)

Free texts and images.

Jump to: navigation, search

*** (strana 5) Nebeská romance
***
(strana 10)
written by Karel Dewetter
*** (strana 21)
Info Simple bw.png Nebeská romance: Information and licence SemiPD-icon.png



***
(strana 10)



Ne, nevzbudil! Já procit sám.
Kol zavonělo to vřesem –
a jehličím, houbami, jahodím...
Můj Bože – vždyť jedeme lesem!

A je to překrásný, zelený les
jak u nás, tak se zdá mi,
chvojka mi šumí nad hlavou
nápěv tak milý, známý...

V tom z venčí náhle zahřmí: „Stát!“ –
Co se to, u všech, děje?
Kol vozu divoká chlapiska...
Petrovští... Věru, teď zle je!

Širáky, pláště, pistole,
na zádech perutě vraní –
A řvou mi do ucha: „Peníze!
Anebo užijem zbraní!“

V té poštovský dí s kozlíku:
„To oni, pane, jen straší ––
spíš pozemského ze zvyku,
však jináč jsou dobráčtí braši!

Hoďte jim nějaké zpropitné,
ba, jeden to stříbrňák spraví!“ –
Já poslech jsem. A jedeme dál –
a Petrovští uctivě zdraví.

Oh, co je to kolem za krásný kraj!
Tam dvorec – tam kostelík veský,
tam v zeleni rybníků zrcadlo –
toť kraj náš jihočeský!

Toť krásný, nebeský náš kraj,
ty lesy, pole a luka –
tam křepelka volá „pět peněz“ –
a z háje žežulka kuká.

A mateřídouškou voní mez,
již svízel celičkou zlatí, –
kalina u cesty jeden květ
i šípek nad souvratí.

Tu Boží muka – milník – strom –
tu každý kámen mě vítá –
kol hlavy nejedna vzpomínka,
jak modrý motýlek lítá...

A tam, hle, v zeleném údolí,
kde stříbrná řeka se úží!...
Vltavín – mé dobré městečko,
kyne mi z rév a růží.

Ta tam je měděnkou zelená báň,
teď stkví se z ryzího zlata!
Má zlativou střechu každý dům,
a stříbrnou nejchudší chata.

Teď branou jsme do města projeli,
a poštovský vesele troubí –
a zvědavci hrnou se do oken,
do ulic, pod podloubí.

Jak je tu všechno změněno!
Všecko tak krásné, ba skvělé,
všecko tak milé a líbezné –
nu, krátce – znebeštělé.

Ba, nebožtíci blažení,
již po smrti tu bydlí!
Tak krásní jsou a průsvitní,
a každý je opatřen křídly.

A vznáší se to kolem kol,
tak lehce, bez překážek –
na křídlech ptáků i motýlů
a brouků, much a vážek...

Hle, tam náš nebožtík purkmistr!
Všecka mu česť a sláva!
Španělku vleče si po zemi
a vrabčí peroutkou mává.

Tam regenschori – bílý kmet –
však v nebi tak vypadá svěže! –
Na křídlech rorýsa oblétá
báň staré kostelní věže.

Pan děkan – tvář jak melounek,
jenž dozrává mu na zdi –
křidélky sivého holoubka
nebeský blankyt brázdí.

Tam doktor! Jaký se to div
stal s naším Aeskulapem!
Na starém plášti křídla má,
jak by byl v nebi čápem!

Pan radní – místní poeta –
– ba, kštice mu pořádně zřídly! –
vzduchem se nese jak papoušek
zelenavými křídly –

Nebožtík berní u řeky
se vznesl nad rákosí –
Má křídla vážky – v ruce prut
a ve vodě smočené šosy...

Pan sudí – deštník pod paží
a v srdci lásku marnou,
na lehkých křídlech čmeláka
si bzučí před lékárnou –

Tam krásná slečna za oknem
v zeleném přelétá rouše,
s párem svých průsvitných křidélek
třpytné se podobá mouše.

Pan notář s křidélky slavíčka
má, věru, chůzi vzletnou,
svou lásku k slečně důchodních
tlumočí žlutou flétnou.

A ona ve své zahrádce,
spanilá, smutnooká,
vznáší se nad svými růžemi
křidélky pavího oka.

Nebožtík náš pan učitel,
s rákoskou za svými šůsky
jak drozd se nese zahradou,
kde kluci mu napadli lusky.

Radniční písař Dopita,
sojčím se křídlem pyšní,
za živa nos mu hlohem kvet –
teď má jak zralou višni!

Slyš! To letí náš ponocný
s lucernou, píkou a rohem.
Pořádnou výří perutí
odměněn Pánembohem.

Okolo kašny města stráž
na křídlech špačka se klátí –
– „a že se dává vědomost“ –
paličkou do bubnu mlátí...

Tam zase Aron, vetešník,
po městě s rancem loví –
pěkná má křídla – na mou čest –
až na to, že jsou soví!

Obecní pobuda Padrián
ve vzduchu drží se stěží,
motá se na křídlech chrobáka
a co chvíli na krovkách leží. –

Starému vojáku Petrovi
nevadí dřevěná noha.
Lítá na křídlech skřivánka
a chválí Pánaboha.

A chromá Háta nemá už
berliček zapotřebí.
Překrásná křídla z pavích per
dali jí za ně v nebi.



Personal tools