Because we have had problems with spam bots, new persons wanting to edit have been temporarily suspended.

Nebeská romance/*** (strana 21)

Free texts and images.

Jump to: navigation, search

*** (strana 10) Nebeská romance
***
(strana 21)
written by Karel Dewetter
*** (strana 28)
Info Simple bw.png Nebeská romance: Information and licence SemiPD-icon.png



***
(strana 21)



Hle, tu mě starý vítá dům,
zarostlý révou je zvenčí –
je stará a pne se až po okap,
a okna překrásně věnčí.

To je náš, starý, milý dům,
útulek dětství mého –
pln zkazek je a pohádek,
pln čaru nebeského.

Já z pošty střelou jsem vyletěl,
do dveří vrazím ruče –
Tam nebožtík tatínek s maminkou
mě chytli do náruče...

A cítím jejich polibky
a po tváři slzy se smekat – –
„Konečně – konečně, synáčku!“
„Tak dlouho dal’s na sebe čekat!“

„A všecek jsi nějak pobledlý –
a znaven zdáš se, hochu.
Však po také cestě není div!
Máš jistě hlad?“ – „Ba, trochu.“

Vedou mě v družném hovoru
jídelny do zelené,
kde nade stolem prostřeným
strop z révoví se klene.

Tatínek kosí křídla má,
máti jak holubička –
„A co já? Jaká křídla mám?“
„Můj hošku – ze střízlíčka!“

Tak tedy! A já byl si jist,
že perutě mám orlí!
„Teď ale, synu, ke stolu!“
maminka důrazně horlí.

A tak si za stůl sedáme
ve starých vzpomínek poutu –
oh, maminka snesla tam lahůdky
jistě z všech nebeských koutů!

Bábovka – nákyp – koláče
do zlata vypečené –
a hlavní, švestkové knedlíky
nebeské – okřídlené!

Oh, o takových neví nic
nižádná kuchařská kniha!
A zatím co jíme, v hovoru,
otázka otázku stíhá.

O mně už naši všecko ví –
mou radost znají i svízel,
i všecko, co dole napsal jsem
a co jsem za to sklízel.

Že růží bylo vždy pomalu
a více trní a hloží –
však za to tady mě odmění
přeštědrá ruka boží!

Pak zase já se vyptávám,
jak se tu našim daří?
Ba, každý den je nedělí
v nebeském kalendáři!

Tatínek, jako na zemi,
stále je v dobré míře,
nebeské denně čte noviny,
blankytném na papíře.

Maminka pořád zas vymýšlí
recepty na jídla nová –
a tak z ní bude za krátko
nebeská Rettigová.

A když má chvilku oddechu,
v klín ruce nepoloží –
vyšívá zlatem a perlami
pláštíček Matce Boží.

Tak slyším jen o samých radostech,
a při tom vesele jíme –
co chvíli vínem si nebeským
na zdraví připíjíme.

Pak tatínek, jak míval rád,
na staré vzpomíná časy,
a mnohý ze starých příběhů
znovu tu k slovu se hlásí...

Vzpomíná na chvíle vzrušené
na pražských barikádách –
kdy císařské koule zle řádily
v revolucionářských řadách.

Jak hoch jak tehdy pomáhal
nabíjet studentům pušky
a obvazoval raněné –
nedbaje na kulí pršky –

Pak tábory přišly a meetinky,
zlá doba persekuce,
kdy národ měl svázány perutě
a v poutech nohy i ruce...

Zvlášť na jednu bouřlivou vzpomíná noc,
a při tom svírá pěstě –
kdy srazil vše císařské orlíčky,
co jich jen viselo v městě.

Co platno to bylo! Kloval dál
rakouský orel nás dravý.
Až kdosi mocnější mečem ťal –
a obě mu urazil hlavy.

Svobodo – boží zázraku!
Měj, Bože, za něj vždy díky! –
A otec zved sklenku a připíjí:
„Ku zdaru Republiky!“



Personal tools