Because we have had problems with spam bots, new persons wanting to edit have been temporarily suspended.

Osada šňůra/Po ránu, II

Free texts and images.

Jump to: navigation, search

 I  Osada šňůra
Osada šňůra/Po ránu, II
written by J. M. Troska
 III 
Info Simple bw.png Osada šňůra: Information and licence SemiPD-icon.png



II


Osvěženi koupelí, rozběhli se hoši do louky.

Pojednou zvolal Vašík, který se honil na břehu řeky se síťkou za motýly, šídly a vážkami:

»Kluci! Pojďte sem! Honem!«

Sběhli se k němu.

»Hleďte!« ukazoval na tučného červa masové barvy s cihlově rudými destičkami na hřbetě, který silnými kusadly drtil trouchnivý kmen staré vrby.

»Nedotýkejte se toho!« vykřikl Jarda. »Vždyť je to stonožka kousavá!«

»Je vidět, žes byl nedávno na jihu,« smál se Vašek. »Tam stonožky kousavé jsou, ale u nás se nevyskytují. Tohle je drvopleň topolový. Sice škodná larva, ale jedovatá není. Přece víš, že se v tom vyznám. Také stonožku kousavou znám až příliš dobře. A mnohem nebezpečnější než druh, který žije v jižní Evropě. Taková indická stonožka je nebezpečnější než naše zmije.«

»Co o ní víš?«

»Je tomu už přes rok, co tatínek obdržel poštou plechovou krabičku, chráněnou mimo to hustým drátěným obalem. A věru, že bylo tohoto opatření třeba, neboť to byla nebezpečná zásilka.



Nebezpečná zásilka

Jak víte, můj otec je horlivým sběratelem brouků a motýlů. Jeho sbírky, to je museum. Už od svého mládí se věnuje této své náruživosti. A nejbohatší jsou sbírky cizokrajné.

Je v přímém spojení s dodavateli ve všech končinách světa. Zasílá jim naše exempláře a výměnou od nich docházejí tamější. A často živé. Dostává poštou také kukly vzácných motýlů, z nichž pak v našem bytě se líhnou africké, americké i jiné exempláře.

Je to velmi zajímavé.

Jednou došla plechová krabička z Východní Indie a s ní současně dopis, který oznamoval, že mu dodavatel posílá živou stonožku kousavou. Zasilatel upozorňoval, aby byl otec opatrný při otvírání krabice, že je to velmi jedovatý, životu nebezpečný členovec.

Tatínek opatrně otevřel krabičku a rychle vyklopil zvířátko do prázdné čtyřhranné, skleněné nádoby — bývalého akvária.

Na dno sklouzl hádek, přes dvacet centimetrů dlouhý, cihlově červený, článkovaný, s ostrými, hrotitými nožičkami po celé délce. Zdál se mdlý, asi byl vyhladovělý. Ale brzy se vzpamatoval a čile rejdil po dně. Po skle se však nemohl vyšplhat.

Otec už chtěl nebezpečného tvora usmrtit chloroformem, když ho napadlo, aby pozval svého přítele, také profesora přírodopisu. Jistě ho bude tenhle u nás neznámý hmyz zajímat.

Uzamkl pokoj a šel k panu profesorovi. Ale když se vrátil s návštěvou, bylo akvárium — prázdné.

Otec ztuhl hrůzou! Stonožka se jistě vyšplhala po plechovém pásku na hraně nádoby a kamsi zalezla. Pokoj sousedil s ložnicí.

Na tu noc, kterou jsme všichni probděli, nikdy nezapomenu. Nebylo možno ulehnout. Vždyť stonožka mohla být někde v posteli. Je to noční tvor, jako pavouk. A kousnutí znamená ne-li smrt, určitě dlouhou nemoc; následky jsou pravidelně horší než po uštknutí zmijí.

Taťka prohlédl důkladně stůl a když si byl jist, že v něm, v jeho záhybech a štěrbinách netvor není, usadili jsme se naň všichni a při ostrém světle lustru jsme bedlivě pozorovali podlahu, stěny i strop. Všichni jsme se chvěli bázní a hrůzou.

Byly už dvě hodiny v noci, když jsem stonožku uviděl: vyplazila se zpod prahu otcovy pracovny.

Otec čekal, až se připlazila na dosah a pak na ni vylil celý obsah lahvičky chloroformu. Chvíli se svíjela, zahryzla se do podlahy a konečně ztichla.

Otce sice tato příhoda nezbavila sběratelského zájmu, ale je teď až úzkostlivě opatrný.«



Mstitel Petr

»Hleďte, kozy!«

Skutečně: z cesty na louku odbočilo malé stádo koz se dvěma skotačivými kůzlaty a běželo na louku.

»Jen aby mezi nimi nebyl nějaký kozel,« pronesl nejmladší člen tlupy, Bořík.

»Je tam. Ten prvý. Nu a? Snad se ho nebojíš?«

»Jen si nemysli,« napučil se Bořík. »Já jsem ho poznal jenom jednou, ale víckrát nechci.«

»Copak se ti stalo? Povídej!«

»Vy byste se mi smáli.«

»Nebudeme se smát. Povídej! A hned! Jinak jsi sketa!«

Sketa! Slovo do pračky! Jenže Bořík by byl bit jako žito o žních.

A tak spustil svou zpověď:

»Naše městečko je vklíněno mezi lesnaté stráně. Je to krásný, pohádkový kout, v zimě i v létě. Zvlášť jeho zimní kouzla jsme dovedli vychutnat a jich využít, ačkoliv naše klukovské radosti a zábavy byly tenkrát obmezeny jenom na koulování, které se pravidelně zvrhlo v hromadnou rvačku, a na sáňkování. Lyže jsme znali jen z obrázků a bruslit nebylo kde. Divoké peřeje malého potůčku skoro ani nezamrzaly a jeho tůňky vysoko zavál sníh. Šesták vstupného na kluziště byl pro nás nedostižným kapitálem. Rohačky měl také málokdo. Většinou nám sáňky zrobil táta nebo jsme si je sbili sami. Moje sáňky byly důkladné. Dva i tři kluci mohli směle na nich rejdit. Ale já jsem byl odjakživa sobec. Rejdil jsem sám. Jen sousedovic Andu jsem někdy svezl za hrst sušených švestek nebo jiné dobroty, jimiž oplýval krámek její maminky.

Nejraději jsme sáňkovali na příkrém svahu ulice, která vedla z náměstí do údolí, kde už nebylo domků a kde pak silnice zahýbala ostře vpravo. V tomto ohbí byl vlevo pod silnicí kolmý sráz, k němuž byla přilepena dřevěná chaloupka Skopalíkova. Ze silnice bylo vidět jen komín, který vyčníval zpod srázu a teprve když jste se octli těsně nad chaloupkou, viděli jste střechu, dvoreček jako dlaň a chlívek pro kozu. V zimě bylo vše zaváto, takže povrch silnice se střechou chajdy splýval v jednu plochu. Silnice byla zde vroubena patníky, které však nebyly spojeny zábradlím.

Ačkoliv byl Skopalík celkem dobrý člověk, neměli jsme ho rádi. Pozbyl naší přízně, poněvadž si vymohl policejní zákaz našeho sportu: válení sněhových koulí se stráně, které cestou vzrostly v ohromný balvan, což nám působilo mnoho radosti. Jednou se totiž takový balvan sněhu zřítil na jeho střechu, srazil komín a zavalil dvorek tak dokonale, že trvalo celý den, nežli se Skopalík prokopal na světlo boží. Při tom by se byl málem udusil, ježto komín byl ucpán sněhem a kouř neměl kudy unikat. Náš klukovský rozum nemohl však pochopit oprávněnost Skopalíkova zákroku.

Na jaře pak se Skopalíkově koze narodilo kůzle, černé jako uhel. Jeho máma, koza Terka, byla mírný tvor. Ale z kůzlete se vyklubal do roka hotový ďábel. Snad byl ten čert v tom kůzleti už od jeho narození, ale my jsme jednohlasně usoudili, že je Skopalík schválně na nás vychoval. Možná, že tomu tak bylo. Na štěstí měl ten kozel Petr rohy zakroucené dolů, ale i tak byly jeho rány strašlivé. Podivno, že si děvčat nevšímal, ale kluka nesměl vidět.

Sotvaže napadl sníh, překvapil nás nemile pan učitel zákazem sáňkování právě v této ulici, poněvadž nemotorný Tonda vjel na sáňkách do mlékařského vozíku báby Hranáčové, taženého starou fenou Belou. Následky této srážky byly malebné: převrácený vozík, bába Hranáčová, sáňky s Tondou, vyjící Bela, všecko se válelo na hromadě pod a mezi konvemi, z nichž se na ječící skupinu valily vodopády studeného mléka.

Asi týden po této mléčné katastrofě povídám odpoledne klukům: „Pan učitel šel na lišky. Půjdeme sáňkovat do ulice.“

Přijato s jásotem. Rejdili jsme už asi hodinu. Odstartoval jsem a ženu si to dolů. Pojednou se proti mně z ohbí silnice vynoří náš strážník Vodička, skočí do středu silnice a rozpřáhne paže. Zarazit jsem nemohl a tak si drze houknu: ,,H-ó-ó-p.“ Snažil jsem se brzdit, sáňky vrávoraly cik-cak, strážník v poslední chvíli také uskakoval cik-cak… Nabral jsem ho a už jsme letěli oba — přímo mezi patníky na střechu Skopalíkovy chajdy, kde sáňky vzaly přemet. Vodička zůstal na střeše a já — letěl ve vzduchu na chlívek, probořil se zvetšelou střechou…

Dopadl jsem do měkkého. Chlívek byl hojně vystlán. Ale… Ježíšmarjáááá! Z kouta svítí zelené oči v černé, rohaté hlavě… „Pe… Pe-pepet-ře! Pet-říčku!“ jektal jsem škytavě, „já… já jsem tě nechtěl navštívit…“ vstal jsem a šťastně odsunul petlici, chtěje vyjít z chlívku. Ale nevyšel jsem. Vylítl jsem jako vystřelen z kanónu rovnou — na hnojiště, kam mě ten rohatý čert strašlivou ranou do zadku vyhodil.

Jen úžas Skopalíkův, jenž se objevil ve dveřích, mě zachránil od jeho proslulého řemene, jehož pádnost už mnoho kluků zakusilo. Ale neušel jsem výprasku doma. Škodolibou útěchou mně bylo, že strážník Vodička místo martinské husy dostal housera, kterého trávil tři dni, úpěje pod masážemi své ženy, která mu napravovala hřbet. Od té doby jsme v ulici nesáňkovali. Za nic na světě bych se s Petrem nechtěl dostat zase do styku!«

»Chachachá! Ten ti dal! Ale nediv se. Měl tě snad pochválit, když jsi mu rozbil chlívek? Máš štěstí, že to byl jen kozel. Horší, kdyby to byl slon.«

»Sloni nejsou zlí.«

»Jen si nemysli! Divocí sloni v Africe dovedou rozdrtit celou vesnici a rozdupat ji na kaši.«

»Divocí, ano. Ale ne krotcí, například v cirkusu.«

»Jen je nechte být. I ten cirkusový slon je potměšilý a umí se vymstít,« mínil Vítek. »Povím vám, jak se pomstil Moly.



Jak se pomstil Moly

Do našeho města přijel velký zvěřinec. Kromě mnoha cizokrajných zvířat měl také několik slonů, z nichž největší byl Moly, indický velikán, a nejmenší slůně, mladé roztomilé zvířátko.

Moly po celé odpoledne dělal aranžéra: seřaďoval těžké vozy s dravci do dvou řad. Počínal si tak dovedně, že budil u pozorovatelů údiv a uznání. Do večera byl hotov.

Pro slony bylo v čele ohraničené místo, kolem něhož se tísnili lidé, hlavně mládež, která podělovala slony ovocem a pamlsky.

Do popředí protlačil se asi desítiletý hoch v nových šatech z černého sametu. Lokty odstrkoval druhé, kteří mu sice neradi, ale přece s jakýmsi respektem ustupovali. Znali rozmazleného Vláďu…

Vláďa vytáhl z kapsy kornoutek a když slůně k němu natáhlo chobůtek, přitiskl jej na Bébyho chřípí.

Slůně poznalo pozdě léčku. V příštím okamžiku kýchlo.

Nezbeda se rozchechtal a smál se škodolibě, čím více Béby kýchal.

„Cos mu to dal?“ ptal se hoch vedle něho.

„Šňupavý tabák, chi chi chi!“ řehtal se Vláďa.

Hoši se rozesmáli také. Béby byl velmi komický. Odcupital k Molymu a fňukavě žaloval na hloupý žert. Moly přičichl k nozdrám svého mláděte a pochopil. Znal ten zápach. Také on byl už několikrát v mládí tak napálen. A Moly zlostně blýskl očima na kluky.

Který z nich to udělal?

Zvolna, jako by se nechumelilo, přikročil slon ke skupině hochů a napřáhl chobot.

„Přišels pozdě, už nic nemáme,“ ukazovali mu prázdné dlaně.

Moly po radě čichal k prstům, až poznal, ucítil zápach z Vláďovy ruky. Chvilku nad ním postál klidně. Rozmýšlel se. Hoch netušil, v jakém je nebezpečí, nevěděl, že jeho kousek je prozrazen…

Vtom přinesli dva zřízenci velký škopek s mlátem pro Molyho. Sladké mláto jedl Moly velmi rád.

Hoši se hrnuli ke škopku. Se zájmem hleděli, jak Moly svým chobotem shrnuje mláto, pěchuje do pevné homole, kterou pak chobotem ovíjí, zvedá a sype do své rozměrné tlamy. Vláďa se zase prodral nejblíže a chystal se, že vsype Molymu šňupavý tabák do mláta. Ostatní hoši stáli opodál.

Slon pečlivě upěchoval chobotem nové veliké sousto, když Vláďa vsypal do škopku zbytek kornoutku.

Moly zvedl klidně balvan mláta do výše, avšak místo do své tlamy mrštil hmotou na Vláďu — jen to hvízdlo!

Účinek byl velkolepý! Místo Vládi a jeho nových sametových šatů ležela vedle škopku veliká hrouda hnědé břečky. Kluk byl mlátem tak dokonale pokryt, že ho vůbec nebylo vidět. Ale zato slyšet. Ječel, jako by ho bral na nože! A v jeho jekot se mísilo vítězné Molyho troubení.

Přiběhli zřízenci, zbledlí, zděšení. Znali svou odpovědnost, ale věděli také, že Moly je krotký a bez příčiny netrestá.

„Co se stalo?“ volal ředitel zvěřince.

„Slon! Zabil dítě!“ křičelo obecenstvo.

„Nemožno! Uklidněte se!“ odpíral ředitel.

Když konečně zřízenci vyhrabali Vláďu z břečky, vypukli všichni ve smích.

„Co jsi provedl Molymu?“ uhodil ředitel na kluka. Vláďa se přiznal.

„Dobře ti tak, rozpustilče,“ ulevil si ředitel. „Kliď se odtud! Doma tě jistě pochválí za zničené šaty. Můžeš se ještě poděkovat Molymu, že tě neztrestal hůř. Zkazils mu večeři, hodil ti ji na hlavu. Jste spolu vyrovnáni.“

A všichni se smáli Vláďovi, jak peláší domů.

„Mláto!“ volali za ním hoši. A ta přezdívka mu dlouho zůstala.«

»A teď já vám něco povím O zázračném slonu«, přihlásil se Štěpán:



O zázračném slonu

»Tonda mě pozval, abych si spolu s nerozlučným kamarádem Frantou prohlédl půjčovnu maškarních obleků jeho otce, pana Mrkvičky. Uvítali jsme to s radostí a s nadšením jsme se obdivovali nádherným rouchům královským, ještě více rytířským krunýřům, mečům, rozmanitým strašidelným škraboškám a nejvíce nás zaujaly masky lvů, tygrů a jiných dravců. V koutě hleděla na nás ohromná hlava slona a vedle ní druhá, ale menší.

„Tondo,“ povídám, „já mám nápad.“

Tonda s Frantou na mne vykulili oči, neboť já mám zřídkakdy nápad.

„Poslouchejte, kluci,“ začal jsem, „ tohohle malého slona bychom mohli potřebovat. Vyhlásíme ve škole, že bude u nás na dvoře předveden učený slon, který přednáší básničky, zpívá dvojhlasně, tancuje a vůbec dovede všecko. Tonda se oblékne za Habešana a bude nás vodit. Ty budeš dělat předek slona, Franto, protože jsi větší,“ navnadil jsem Frantu, abych se vyhnul učeným otázkám publika, v němž bude snad i pan učitel.

Pan Mrkvička svolil a když jsme mu řekli, že výnos této atrakce bude věnován chudým spolužákům, slíbil, že nám půjčí slona zdarma. Sláva mu. Také jsme si hned masku vyzkoušeli. Byla pro nás jako šita. Franta si navlékl sloupovité nohy a pravou ruku vsunul do chobotu, který tvořila spirála ocelového drátu, stejně jako nohy, obšité šedivou, hrubou látkou. Trup zvířete byl sestrojen z rákosových oblouků, kterými probíhala lehká, dřevěná nosítka s kruhem vpředu, pro krk Frantův a vzadu pro mne. Mým úkolem bude dovedně točit zvířecím ocáskem. K tomu není třeba učenosti. Všecko bylo dokonalé a když byl hřbet slona přikryt nádhernou pokrývkou se zlatým třepením, byl by každý kluk přísahal, že slon je živý.

Představení bylo vyhlášeno na sobotní odpoledne. Vstupné 1 Kčs. Veliký dvůr byl přeplněn školní mládeží i dospělými.

Konečně bylo vše hotovo a za jásotu obecenstva vybatolil se slon z garáže a zvolna, velebně kráčel na trávník uprostřed dvora.

Dojem byl velkolepý a slůně dělalo divy: zpívalo dvojhlasně, přednášelo básničky a vtipy, znalo jména kluků i děvčat, krátce zázrak. Až pojednou…

Dírkou vzadu jsem viděl, jak děti štědře podělují slona pomoranči, cukrovinkami a jinými dobrotami, které Franta chňapal svým chobotem, strkal do ohromné sloní tlamy a druhou rukou — do svých kapes. Také zmrzlinu dostal a hned ji snědl.

„Dej mi aspoň líznout, mizero,“ syčel jsem vztekle. Ale Franta na mne nestydatě vyplázl jazyk. A v tom se táže pan učitel:

„Pověz nám, učený slone, kolik je dvanáctkrát dvanáct?“ — Franta oněměl.

„Vždyť vím, že jsi v násobilce slabý, ty — Franto,“ povídá pan učitel a svou holí přetáhl přes zadek — mne.

„… sím, sto čtyřicet čtyři,“ zařval jsem z plna hrdla.

Ohlušující smích zaburácel dvorem po tomto břichomluveckém výkonu zvířete. Ale už se zase sypaly bonbony a pomeranče do ruky hamižného Franty. Teď jsem toho měl dost! Pitomého Frantu cpou cukrovím a mě častují ranami! Kopl jsem Frantu do nohy. Oplatil mně to. Co? Ty takhle? Vyvlékl jsem hlavu z kruhu a popadl Frantu za pačesy.

V okamžiku se slon svíjel v neuvěřitelných křečích, smrštil se do klubíčka, jeho chobot se zaryl do vlastního boku, hlava se zakousla a za praskotu dřeva a látky koulelo se klubko po trávníku. Po chvilce vynořili se z rozervaného sloního břicha dva kluci, rvoucí se jako vzteklé kočky.

Jak to dopadlo? Neptejte se! Dva dny jsem se nemohl posadit po výprasku od taťky. Ten totiž musil panu Mrkvičkovi zaplatil slona, který byl na dranc.«



Čertova prabába

»Hleďte, co se tu slétlo špačků! Celé hejno. A toho pískotu! To je jistě nějaký sněm. My jsme měli špačka, to byl mudrlant. Když k nám někdo přišel, špaček volal: Pěkně vítám! A na kluky křičel: Vy, kluci, jděte do školy! Když ho tatínek vypustil z klece, vykračoval si to po stole a zobáčkem měřil šířku, délku i obvod stolní plochy, ruku i s prsty a všecko, k čemu přišel. Nic se nebál,« vyprávěl Rudolf.

»Špaček se naučí dobře mluvit,« přisvědčil Jindra, »ale zábavnější je papoušek, který napodobí kromě slov i písničky a rozmanité zvuky.«

»Prosím tě, nechval tu obludu v mé přítomnosti!« vybuchl Ferda jako puma.

»Jaká obluda? Takový krásný pták.«

»Na peří nezáleží. Jde o povahu. Papoušek je potměšilec a mstivec.«

»Copak ti provedl?«

»Pěknou věc: Moje teta je jak se říká stará panna. Je jí už přes padesát. Žije z dědictví po rodičích. Je bohatá. Může si lecčeho dopřát. Vroucně miluje zvířata. Má angorskou kočku, japonského pinčla a amazonského papouška, vlastně papoušici. Tu zdědila po rodičích a ví tedy bezpečně, že Lora, jak se totiž papoušice jmenuje, je ještě starší než teta Eulalie. Pravá prachprabába, totiž Lora.

Před dvěma lety, to mně bylo třináct, přinesla k nám teta klec s Lorou. Jede na dva měsíce do lázní; abychom prý Lořinku přijali do opatrování. Kočku a pinče dala svým sousedům, poněvadž ví, že Josef — můj taťka — nemá ta zvířata v lásce, v čemž měla pravdu, ačkoliv otec by byl raději strpěl oba ty chlupáče než tuto pernatou prabábu, zhýčkanou a rozmazlenou. Ale to víte, odříci nemohl.

Tatínek je celé dny zaměstnán a večer chce míti klid. Maminka má dost práce a starostí s domácností. A tak byla péče o Lorinku hozena na má bedra.

S počátku jsem měl radost. Pták byl krásně zbarvený a v mosazné kleci dělal parádu. Ale když jsem mu poprvé dával zob a vodu, sekl po mně zobanem. Nu, nezná mne ještě dokonale, však se skamarádíme. Proto také nemluví, sedí jako kakabus na bidýlku…

Ale za chvíli Lora popadla do zobáku šálek s vodou, zavěšený na háčku v kleci a vztekle jím mrštila na dno klece. A hned nato zaječela:

„Kafé!“

Voda z klece crčela spárou kolem dna na parkety a zánovní koberec.

„Mami, pojď sem!“ volal jsem maminku z kuchyně. „Podívej se,“ ukazoval jsem na tu spoušť.

„Co to… proč… tys ji dráždil, uličníku,“ a než jsem mohl odpovědět, vlípla mně pohlavek.

Rozbrečel jsem se zlostí i lítostí nad tou křivdou.

„Nic jsem jí neudělal! Dal jsem jí žrát a pít. Praštila se šálkem a zařvala na mne, že chce kafé.“

„Vezmi si hadr a utři to!“

„Proč já mám… ať to utře Mařka,“ poukázal jsem na povinnost služky.

„Mařka šla nakoupit. Neodmlouvej a…“

Maminka je rázná, panečku! Poslechl jsem. Ale kamarádství s Lorou byl konec. Ta potvůrka, když nedostávala kafé, rozeřvala se tak strašně, že snad jen vřešťan rezavý by ji přetrumfl. Jekot donutil maminku k opětnému zákroku:

„Co s ní děláš?“ přiběhla do pokoje.

„Vidíš, že nic,“ zachoval jsem klid, sedě v lenošce.

„Vytáhni ten šálek z klece a nalej jí kafé v kuchyni.“

Poslušně jsem zvedl dvířka a sahal po šálku. Ale Lora zase po mé ruce sekla zobákem.

„Au!“ vykřikl jsem bolestně. „Tohle přestává všecko. Koukej, mami, na ten šrám! Musíš si ji krmit sama, nebo Mařka, kdokoliv, ale já si nenechám ukousnout prst.“

A podivno: mamince Lora nejen, že dovolila šálek vzít, ale nechala se dokonce pošimrat po své hlavě. Inu, stará bába, nestrpěla mužských. Od tety byla zvyklá na ženskou obsluhu.

Od toho dne jsem byl zbaven úkolu krmiče, který obstarávala Mařka a někdy maminka. Já ani otec jsme se nesměli ke kleci ani přiblížit. Šklebila se na nás, obracela sa zády a vůbec se k nám chovala neslušně. Taťkovi to bylo konečně lhostejno, ale mně ne. Všelijak jsem se snažil, ptáka si naklonit, všecko bylo marné. Lora byla mlsná jako čert, ale věříte, že ode mne nevzala ani oříšky, datle, fíky a jiné lahůdky? Sekala zobákem po mé ruce. Ale týž oříšek či datli lačně vzala od maminky i od Mařky a olizovala se mlsně svým trdlovitým jazykem.

A nemluvila. Teta tvrdila, že Lorinka krásně mluví, zná celé věty jemných a zdvořilých slov a také hezky zpívá. My jsme od ní slyšeli jen úsečný rozkaz: „Kafé! Koláč!“

Tahle zatvrzelost v mlčení, jež bylo často přerušeno jen uširvoucím skřekem, mne dráždila k zlosti. A tak jsem si — ovšem jen, když jsem byl s Lorou sám a nikdo v doslechu — ulevoval:

„Má poklona! Ruku líbám! No tak — opakuj: Má poklona! Hrom do tebe, ty stará opice! Prabábo satanášova! Budeš mluvit? Ruku lí-bám! Ru-ku lí-bám! Nu! Otevř zobák, netvore! Povídám: o-tevř zo-bák! Mlsoune paličatá! Co čumíš tak hloupě? Bééé!“ vyplázl jsem na Loru jazyk.

Tak jsem si ulevoval velmi často. A zdálo se mi, že pták mne poslouchá se zájmem. V jeho očích se duhovka podivně vlnila a jeho výraz jevil patrné pošklebky a jakési jízlivé úsměšky…

Ale jinak ani slovo. Lora až na to „kafé“ a „koláč“ byla němá.

Konečně se teta vrátila z lázní, ale už za měsíc. Pro jakési neshody s lázeňskou správou zkrátila pobyt na polovičku. Nu, byli jsme všichni rádi, že se zbavíme protivné Lory.

Po obvyklém uvítání platil tetin zájem ovšem Lořince. A ta též projevila ihned svou radost.

Ale jak… můj ty pane Bože!

„Lorinko, miláčku! Přivítej svou Lálinku. Nu, copak mne neznáš? Pověz přece: Ruku lí…“

„Hrrrom do tebe! Starrrá opice! Otevř zobák! Mlsoune paličatá! Prrrabábo čerrrtova! Co čumíš tak hloupě? Bééé! — Bééé!“

* * *

Tetu jsme museli křísit octem a čpavkem. Od těch dob jí nesmíme ani na oči.«


Ztracené kalhoty

»Kam se poděly moje tepláky?« sháněl se Jirka, až je za škodolibého smíchu našel — opodál na mraveništi. Hoši si nemohli odepřít, aby přírůstku své tlupy neprovedli nějakou taškařinu.

Trvalo chvíli, než z nich kousavou havěť vytřásl.

»Nu, z toho si nic nedělej, Jirko,« těšil ho Slávek. »Za to ti povím, jak jsem ztratil kalhoty.«

»Ztratil kalhoty? To není možné!«

»Že není možno ztratit kalhoty? Dokáži vám to.

Víte, kde jsou Stichovice? Nevíte. Víte, kde je Prostějov? Inu toť! To ví každý kluk.

Tak tedy: něco přes hodinu pěšky od Prostějova jsou Stichovice. Je to celkem všední ves. Ale hned za ní je velikánský rybník, ležící v malebné kotlině, vroubené s jedné strany lesy, s druhé vysokou strání. Na tom rybníce jsou loďky.

Ahoj!

No, počkat! Ono to má háček! Ty loďky totiž patří prostějovské reálce a hrázný, který je hlídá, vydá loďku jen tomu žáku, který se vykáže povolením od pana profesora. A pan profesor dá povolení jenom žáku, který ve škole prospívá a umí také dobře plavat. Ne však u tabule, ale v tom rybníku. A to je — ouha, viďte, hoši? Je, ale je to moudré zařízení.

A vidíte: já, ačkoliv jsem výborně plaval u tabule a ve vodě naopak jako sekyra, přece jsem se často dostal na ty loďky. Měl jsem totiž kamaráda Vláďu, jehož tatínek byl naším třídním profesorem v primě. A ten mi to vždycky uměl zaonačit. To se ví, že hrázný Vláďu dobře znal. Není tedy divu, že nám vydal loďku, ačkoliv Vláďa neměl dovolenky, neboť to bylo o prázdninách, kdy se už nevydávaly.

Dostali jsme párovou, bezpečnou veslici. Vláďa vesloval a já jsem kormidloval. Byli jsme sami na celém rybníku. Pluli jsme od hráze k pobřeží, jehož holá, vysoká stráň spadá dosti příkře do vody. Místy jsou zde balvanovité stěny, mezi nimiž jsou úzké soutěsky, zaplavené vodou. Jsou to malebná, romantická místa, která na naši obrazotvornost působila tak, že jsme se vžili do představy, že plujeme v mořských fjordech, jak jsme je vídali na obrázcích.

Slunce pražilo jako výheň.

„Poslóché, Vláďo,“ oslovil jsem svého kamaráda libozvučnou prostějovskou polohanáčtinou, „vykópáme se.“

,,Ty hlópáku,“ ušklíbl se, „dyť víš, že je to zakázaný.“

„No tož, dyž se bojíš hrázdnýho,“ oplatil jsem mu pošklebek.

„Co? Já že se bojím?“ kasal se uraženě.

„No tož, bať!“ potvrdil jsem štvavě.

„A tož, to zas ne-é! Abys věděl: zaréduj do teho fjordu. Vykópáme se.“

Tam jsem ho chtěl mít. Svlékli jsme se a — do vody.

Bylo tam mělko. Odvážil jsem se tedy dál od břehu, ovšem, pokud jsem mohl stát na dně. Vláďa plaval hezky daleko.

Pojednou se přihnaly mraky a než jsme se nadáli, zahučel vítr. Teplý déšť nám dělal legraci. Ve vodě člověk nezmokne. Ale vítr se změnil ve vichřici, která zvedla divoké vlny; a vlny — zvedly loďku.

To jsem však zpozoroval pozdě.

,,Vl-Vláď-óó,“ řval jsem, polykaje vodu, ,,ko-ko-koké se!“ Ukazoval jsem na člun, který tančil na vlnách, hnán větrem od břehu, na hloubce, kam jsem se se svými plaveckými neznalostmi nemohl odvážit.

A Vláďa byl ještě daleko…

Napjav všecky síly, doplaval konečně k loďce a podařilo se mu dostat se do ní. A zatím, co já jsem se pracně potácel v rozběsněném živlu a konečně vyšplhal na břeh, vesloval Vláďa ze všech sil do spásného fjordu.

Ale tu se už déšť změnil v krupobití. Znáte ten požitek, mít své tělo vystaveno takovému ledovému bombardování? Panečku, to je požitek! Byl jsem červený jako vařený rak a zuby mně cvakaly jako deset strojních pušek.

Konečně to dopuštění přešlo. Chtěli jsme se obléci, ale to nebylo možné. Naše šaty plavaly ve vodě na dně loďky. Bylo třeba je usušit. Kus po kuse jsme je lovili a ždímali z nich špinavou, bahnitou vodu a z bot vysypávali ledové kuličky…

,,A jejda,“ vyjekl jsem „kde só moje gatě?“

Tahle otázka zůstala bez odpovědi. Kalhoty byly fuč!

„Moje nový, sametový gatě,“ vzlykal jsem. ,,Aj s nožékem a dvóma šestkama, co sem měl v kapse. Co včíl?“ ječel jsem. „Přecik nemožu jít bez gatí přes Stichovice, hodinu cesty do Prostijova a tam několika ulicama, než se dostanu dóm? A co mně řeknó doma?“ Jézuskote! Tahle otázka byla tak ožehavá, že jsem okamžitě zapomněl na chlad. Zpotil jsem se na celém těle. A nejvíc mě pálil zadek, v předtuše styků s osvědčenou tatínkovou rákoskou…

Marně jsme prokřižovali s loďkou rybník. Kalhoty zmizely. Vítr je jistě smetl přes palubu, nacucaly se vody a sklesly do tajemných hlubin stichovického oceánu…

Tak jsme nad kalhotami zapěli svou pohřební píseň.

Avšak nastala nám další starost: Co řekne hrázný? Ten bude mít důkaz, že jsme překročili zákaz koupání, neboť kalhoty může ztratit jen ten, kdo je dříve svlékl.

Nu, hrázný sice zle láteřil, ale jeho spravedlivou zlost zdolala moje směšná situace a můj zoufalý obličej vyvolal jeho smilování.

,,Tu máš,“ podával mně kalhoty svého synka, „půjčím ti je. Ale zítra mně je vrátíš.“

Ale hrázného Franta byl klacek o hlavu a něco vyšší. Jak mně jeho kalhoty slušely, dovedete si představit.

Museli jsme daleko obejít Stichovice, neboť vesničtí psi nemají dosti smyslu pro maškarádu a jistě by se bylo stalo, že bych z kalhot vrátil hráznému jen cáry a cáry na mém zadečku by mně byl pan doktor musel sešívat.

A pak jsme ještě dlouho na mezi před Prostějovem vyčkávali tmy, která nakonec milosrdně zahalila můj strašlivý mundůr svým černým pláštěm.

Co bylo doma? Prosím vás, nechtějte, abych vám to líčil. Nebuďte tak krvelační. Ona sice krev netekla, ale… inu, ještě dnes, po tolika letech, živě cítím ten výprask…

A jejejejéj!

A gatě? Sežraly je asi štiky. Těm chutná všecko.«

* * *

»Za chvíli budeme muset domů, brzy bude poledne,« upozorňoval Bořík.

»Jak to poznáš?«

»Podle stínu téhle vrby. To jsou spolehlivé sluneční hodiny.«

»Tak vám ještě povím pěknou detektivku,« nabídl se Slávek. »Případ se udál v Sukovicích, kdesi u Zbraslavi, a vyprávěl mně ho spolužák z reálky Frank, syn policejního komisaře, který ho sám zažil. Jde o tajemství vily profesora Hrocha.



Tajemství vily profesora Hrocha

Tak pozorně poslouchejte:

Už celý rok stála ta jednopatrová vila opuštěna, neobydlena. Nebyla nová; staří sukovičtí rodáci tvrdili, že byla vystavěna před třiceti lety a od té doby měla stále svůj původní kabát, na němž až dosud nebylo zalátáno, co zub času vyhlodal a sešito, co spáry dravých živlů rozdrásaly. Nebylo tedy divu, že zšedlá, špinavá omítka byla místy sedrána až na cihly, jejichž hrany byly zaobleny jako „kočičí hlavy“ prastaré dlažby.

Každého mimojdoucího uchvátil mimoděk tísnivý pocit, když kráčel podél plotu, jehož železné, rzí prožrané mřížoví se místy povážlivě naklánělo z rozviklané cihlové podezdívky, zatíženo neproniknutelnou spletí psího vína, rdesna a jiných plazivých rostlin.

Pouze mřížemi železné branky, v jejímž plechovém spodku dokončovala rez své ničivé dílo, bylo možno vidět a jakž takž přehlédnout průčelí vily. A ten, kdo se vyznal ve stavebním slohu, hleděl s údivem na pitvorné škrabošky a předivné hlavy, šklebící se z křivolakých říms, na věžičky s kopulemi a vše, čím se vyznačuje středověký barok.

Okna byla zabedněna okenicemi, zrudlými více rzí než původním nátěrem. Chodník se stezičkami, trávníky a záhonky, vše splynulo ve změť bujícího plevele.

Taková spoušť se zajisté nemohla státi za rok, od kdy dům nebyl obýván po smrti majitele, přírodovědce profesora Hrocha. Byl to samotář a podivín. Podivín proto, že nechal zpustnout krásnou zahradu? Nemyslíme. Čím více je zahrada pěstěna, upravována, chodníky dokonce betonovány, tím méně se podobá přírodě. Pravou přírodu lze vidět na poušti nebo v pralese. Ostatně profesor Hroch se zabýval spíše badáním v oboru pravěkého živočišstva a pralidí.

Obýval spodek vily; hořejší místnosti tvořily museum starožitností, v lihu naložených všelikých živočichů, lidských lebek a koster, jejichž části byly spojeny dráty a svorkami, a mnoha vycpaných ptáků i čtvernožců.

Podivínství profesora Hrocha se projevovalo jednak v samotářském životě, ale nejvíce se ukázalo — po jeho smrti. Profesor Hroch odkázal celé své peněžité jmění, uložené v přední pražské bance, tomu, kdo ve lhůtě sta let po jeho smrti nejdále vnikne do tajemství původu pračlověka. To znamená, že šťastný dědic jmění, které do té doby s úroky vzroste na miliony, se ještě nenarodil.

Dědicem vily se vším příslušenstvím stanovil svého dlouholetého sluhu, Antonína Jezevce, jenž si plně zasloužil svého jména, neboť byl zrovna tak bručivý, nepřístupný, nemluvný a samotářský jako čtvernožec téhož jména, a starý mládenec jako jeho pán, krátce: jaký pán, takový sluha.

Ale také tu byla v závěti podivínská podmínka: vila musí zůstat po celý rok neobydlena a po dalších pět let nesmí být ani zevně, ani uvnitř nic opravováno… A druhá, která skrývala záhadu: Antonín Jezevec je povinen ošetřovat jediného věrného přítele nebožtíkova po dobu dvaceti let. Zemřeli tento tajemný přítel dříve, přejde vila do vlastnictví obce Sukovic.

Hrochův přítel byl tajemstvím pro celý svět až na — Jezevce, který ho už několik let znal — ach — velmi dobře ho znal…

Skoro měsíc už hospodařil Jezevec na svěřeném dědictví.

Mezi několika hosty, kteří v Sukovicích trávili letní pobyt, byla také choť policejního inspektora z pražského ředitelství s patnáctiletým synem Frantíkem, který však slyšel jen na jméno Frank. Vyklouzl z tercie reálky jen jednou nohou. Druhá mu uvázla v reparátu z franštiny. Jinak byl kluk jako břitva, s vášnivými sklony pro detektivní umění, jež nijak neutrpěly několika dosavadními nezdařenými pokusy. Inu, každý začátek je těžký. Však jednou přijde jeho slavná chvíle…!

Už po týdenním pobytu v Sukovicích se Frank skamarádil s Pepíkem, o rok mladším synkem místního šenkýře. Stala se z nich nerozlučná dvojice, ačkoli, či snad právě proto, byl Pepík pravým opakem Frankovy povahy: klidný, a na vše hleděl očima prostého vesnického hocha. Ale nebyl bez vzletu. Měl také svou fantasii, ale ta vedla jiným směrem: v čem viděl Frank látku pro svou detektivnost, v tom spatřoval Pepík nadpřirozenost. Jeho duše žila dosud v říši bájí a pohádek.

Jak jsme vypsali okolnosti, není divu, že také vila Hrochova se stala předmětem lidských pověstí; a jak tomu bývá v malé vesničce, bují tyto pověsti zvláště tam, kde se scházejí sousedé — v hospodě. Pepík často slýchal o tajemných zjevech ve zpustlé zahradě, které někdy polekaly pozdního chodce. Příchodem Jezevce do vily však pověsti ustaly.

Pepík vyprávěl o těchto zjeveních a strašidlech Frankovi, kterému vzplály oči. To je něco pro něj! V jeho hlavě se utvořil plán. Pepík zřejmě věří ve strašidla. Proto ho musí chytře vylákat. Matka mu dovolí jít se podívat s Pepíkem na svatojanské mušky a Pepík poslechne. Stalo se.

Byl dusný večer. Měsíční srpek jen slabě prosvítal vodními parami, které mdle z pařící se země stoupaly do výše, tvoříce strašidelné tvary… Teď byl Frank ve svém živlu. Právě tak si představoval Cliftona, Sherlocka Holmese a jiné své vzory.

Pepík cupal vedle Franka tich a něm po stezce přes louku, nejkratší cestou k Hrochově vile.

„Tudy jsme neměli jít,“ ozval se, bázlivě ukazuje před sebe na močálovitou proláklinu po obou stranách stezky.

„Proč?“

„Tančívají zde…“ slovo zaniklo ve cvakotu Pepíkových zubů.

„Strašpytle, že se nestydíš!“

Přešli bez příhody. Ale tu se za nimi ozval sténavý vzlyk a šepot. Pepík se ohlédl. Poděšeně vykřikl:

„Bl-blbl… blublublu…“ jektal, pověsiv se Frankovi na krk.

„Bludičky,“ doplnil Frank klidně. „Počkej! Neblázni! To je přece jenom plyn z bahna,“ vysvětloval.

Ale Pepík ho táhl za sebou vpřed. Jen dále! Pryč odtud! Teď už se tudy nevrátí za nic na světě. Raději si zajde hodinu po silnici zpátky domů. Přeběhli louku a stoupali do stráně k silnici, po které se dali vlevo.

„Kam mě to vedeš? Vždyť tuhle kolem dvora to máme blíž,“ ukazoval Pepík na opačnou stranu.

„Vím, ale je noc. A ve dvoře mají zlé psy. Ti lehce přeskočí plůtek a roztrhají nás nadranc.“

Tohle Pepík musel uznat. Prohnali ho už několikrát ve dne.

Těžce povzdechl a cupal dále po boku svého statečného kamaráda.

Trpně také přijal, když Frank odbočil na cestu, která se vracela zpět. Věděl, že musí projíti kolem Hrochovy vily, která stála při cestě o samotě. Zde už začíná plot… několika místy hustou spletí prosvítá žlutá zář z přízemního okna… jinak je tu mrtvé ticho…

„Pomoc! Vrah!“

Chraptivý výkřik, jako by někdo někoho škrtil, projel vzduchem.

Hoši zkameněli hrůzou! Nebyli schopni pohybu.

„Už zase začínáš, netvore?“ slyšeli jiný mužský hlas.

„Pusť mne! A — ááách!“ sténavě chrčel druhý. A hned na to ječivé, rozčlánkované: „Chce mě zabít! Aááách! Chrrr-óó,“ doznívalo ze sevřeného hrdla.

Frankovo tělo nabylo opět vlády. Dvěma skoky byl u brány.

Mřížovím viděl světlý, úzký obdélník okna, skoro jen štěrbinu, neboť okno bylo na boční straně domu. Elektrické světlo proráželo zřejmě hustou sítí, snad drátěnou.

Těsně vedle Franka supěl Pepík, třesa se jako osika a křečovitě se drže mříže. Hle, tohohle se nebojí. Bojí se jen strašidel, šlehlo s uspokojením Frankovou hlavou.

„Mlčíš!“ slyšeli opět zločincův hlas, vzteklý, syčivý. „Já ti… dám! Tak, lotře! Teď budeš konečně zticha!“ Současně s těmito slovy zhaslo světlo a nastalo ticho, jaké provázívá — anděla smrti…

Hřbitovní ticho. Ale pojednou se rozlehl smích! Ne! Nebyl to smích! Byl to chechtot, při němž tuhne v žilách krev! A to ke všemu zněl v tak vysokých tónech, že nebylo pochyby: tak se může chechtat jen — šílená žena! Frankova detektivní fantasie začala pracovat: vrahem je Jezevec! Vlákal snad do svého doupěte nějakého mladého muže, kterému prořízl hrdlo, jak dosvědčovalo smrtelné chroptění vražděného. S mužem byla vlákána také dívka nebo jeho žena, která hrůzou zešílela.

Sotvaže domyslil, ozářil se opět rámec okna, ale světlo bylo mdlejší, tlumeno zeleným stínítkem. Úzký obdélník, jak jej od brány viděli, vypadal jako štěrbina dravčího oka, zeleně zářící do tmy…

Vtom zahlaholilo Jezevcovo pusté zaklení, vnitřek pokoje se rozvířil zmatkem divoké honby, jak viděli ze stínů, míhajících se v odlesku zeleného světla.

„Musím tě… dostat! Už tě… neujdeš mně! Teď tě mám! Ach!“ bolestný výkřik, „koušeš ďáble!“ mísily se Jezevcovy výkřiky do rachotu padajících židlí a jiného nábytku, řinčení tříštěného skla. „Vykrvácím, můj ty bože! Ale zhyneš dřív! Musím… tě…“

Prásk! Třeskl výstřel. A současně utonulo opět všecko ve tmě. Několik vteřin bylo zase ticho. Zlověstné, věštící — druhou vraždu, spáchanou na ubohé, šílené dívce. Ale už zase něco narazilo na síť v okně, která praskla, otvorem prolétlo a zmizelo v hustém křoví. Vnitřek pokoje zase vzplál v jasném světle a protrženou sítí se vyklonila Jezevcova hlava.

„Věčný… bože. Pro rány Kristovy! Teď jsem… zničen. Dvacet let mám… muka! Pekelná trýzeň. Ale aspoň mám zabezpečeno,“ slyšeli zmatená slova. A na to vzlykavé volání, plné smrtelné úzkosti: „Lído! Li-duš-ko! Kde jsi?“

Frankův detektivní smysl stavěl dále tvrdou teorii: Jezevec se chybil, nebo jen postřelil svou druhou oběť, která protrhla tylovou vložku v okně, jaké se často užívá v létě proti komárům, a vyskočila z okna. Prchá! A Jezevec, ten bídák, se ještě odvažuje ji volat zpátky. Skuhrá, že bude zničen. Ovšem, Lída přivolá četníky, dokáže vraždu na svém příteli nebo snad choti. Proto těch „dvacet let“. Ne, zlosyne! Žádný kriminál.

Šibenici dostaneš! Svěří tuto věc taťkovi. Zavolá ho telegraficky!

Ale tu se rozlétly domovní dveře proti bráně a z nich se vyřítil vrah.

„Stůjte! Ruce vzhůru!“ vykřikl Frank napřáhnuv ruku, jako by mířil pistolí. Jezevec stanul, zřejmě ohromen.

„Já… co chcete? Vy jste slyšeli…?“ koktal.

„Víme všecko. Jsme tu dva. Dokážeme vaši vraždu. Lídu chcete! Už je daleko. Pomohli jsme jí přes plot. Přivolá četnictvo,“ lhal Frank z nouze. „Držíme vás v šachu,“ přidal k tomu Pepík.

„Čerta držíte, kluci,“ hovořil Jezevec posměšně. „Pomohli jste Lídě přes plot, co? Běžela pro policii, he? Rád bych ji viděl, chachá! Lído, pojď sem! Už je toho dnes dost. Potýralas mě zase pořádně. Ale teď už pojď! Toulají se zde kočky a jsou hladové. Sotva by ses ubránila,“ volal mírně do temného houští.

Je to blázen? Co to má znamenat? Hladové kočky?

„Lída dostane cukrrr?“ ozval se ženský hlas ze tmy.

„To víš, že ano. Jen už sem pojď!“

A pojednou se něco přihnalo, cosi malého. Jezevec se sehnul a něžně si k hrudi přivinul…

„Co je to?“ hlesl Frank otázku.

„Lída. Papoušek. Jediný přítel mého zemřelého pána. Je roztomilá, ale má chvíle, kdy je s ní kříž, s uličnicí. Už pan profesor s ní měl trápení, ačkoli takový pán byl přece více chráněn nežli já, prostý člověk. Ale víte co, pojďte ke mně na trochu čaje.“ Jezevec otevřel vrata. „Povím vám tu celou prožluklou historii a u stolu si všichni pořádně oddychneme.“

Hoši se nedali ovšem pobízet k návštěvě tajemné vily a zmizeli v jejích dveřích za Jezevcem.

* * *

„Bylo to takhle: Majitelem Lídy byl hostinský „U podšité lišky“ v Chroustovicích, kde se scházívala povedená společnost lesníků, četníků a jiných pánů, kteří si potrpí na šprýmy a strašidelné i detektivní historky.

Dva roky před svou smrtí byl na letním bytě v Chroustovicích pan profesor Hroch, a to se ví, že se s tou společností seznámil. Také tam dojížděli kočující herci a hrávali divadla, která táhla Chroustovičáky: „Černou masku“, „Démona opery“ a podobné „napínáky“.

Těžko říci, kdo Lídu naučil tomu, co jste slyšeli, zda ti denní hosté, nebo to pochytila od herců, kteří zkoušeli hry v pokoji, kde byla Lída v kleci.

Pan profesor byl sice podivín vůči lidem, ale zvířata měl velmi rád. Když tehdy slyšel Lídiny výkřiky, umínil si, že ptáka zušlechtí. Koupil ho a přivezl domů. Dva roky se marně namáhal. Když zemřel, vzal jsem ptáka do ošetřování a po celý rok, jak bylo v závěti stanoveno, jsem se k vůli té uličnici musil zahrabat v hájovně u svého kamaráda, neboť nebylo možné, abych se s tou čerticí nastěhoval někam, kde jsou sousedé.

Po roce jsem se musil stěhovat sem. Po dobrém i po zlém jsem se snažil Lídu odvyknout, ale marně. Muka jsem vytrpěl. Však jste slyšeli, co umí. K večeru musím vždy zabednit okna. Dnes se zdálo, že bude tichá; proto jsem okno otevřel a nechal jen tylovou síť. Snad ta potvůrka zvětřila, že někdo jde kolem a spustila rámus. Mám zvířata taky rád, ale někdy bych té zpustlici krkem zakroutil, kdybych mohl. Ale tu bych přišel o tenhle doživotní útulek, který mně pan profesor, dej mu Pánbu nebe, odkázal s podmínkou, že Lídu musím po dvacet let živit, protože ji v závěti označil za svého jediného přítele. Je to divné, ale už byl takový.“

„A co ten výstřel?“ Frank měl ještě jednu otázku nevysvětlenu.

„Nesmysl. Žádný výstřel. Převrhla při honbě noční lampu a to snad víte, hoši, jak bouchne žárovka.“

Pepík musel svatě přísahat, že se nikomu ani slovem nezmíní… Frank se teď jmenuje Franta. Už nedělá detektiva. Dře franštinu, aby to dohonil a mohl do kvarty.«

* * *

S věžky na kapličce zalehlo sem polední zvonění. Hoši se chutě rozběhli k osadě. Po koupeli jim jistě bude chutnat.




Personal tools