Because we have had problems with spam bots, new persons wanting to edit have been temporarily suspended.

Osada šňůra/V denním jasu, III

Free texts and images.

Jump to: navigation, search

 II  Osada šňůra
Osada šňůra/V denním jasu, III
written by J. M. Troska
 IV 
Info Simple bw.png Osada šňůra: Information and licence SemiPD-icon.png



III


Na odpoledne stanovil šerif osady, pan soudní rada Rok, hromadnou návštěvu myslivny, na kterou se zejména mládež velmi těšila. Znali pana nadlesního jako příjemného, zábavného společníka a výborného vypravěče, který dovedně střídal vážné statě s pověstnou mysliveckou latinou. Ale také věděli, že ve službě je přísný a ostrý, ač nezřídka dokazoval, že zvlášť pro chudinu má hluboký cit. V lese přísný pán, mimo službu dobrodinec.

Myslivna, původně lovecký zámeček, starý už jistě nejméně dvě století, stála v překrásném údolí mezi zalesněnými stráněmi, jímž protékala táž říčka s peřejemi a tůňkami, v nichž nadlesní založil zdárný chov pstruhů. Z osady byla sice téměř hodinu daleko, ale cesta vedla rovinou, rozkošným údolím.

Nadlesní se svou chotí přivítali společnost na prahu zámečku a uvedli hosty do rozsáhlé jídelny, kde byla pro ně připravena svačina, jež si zasloužila název hostiny: smažení pstruzi, staré víno a pro mládež smetana, domácí, vonný chléb s máslem a medem.

Prohlídka zámečku budila obdiv. Přízemí obýval nadlesní a v poschodí byly hostinské pokoje, nádherně zařízené a připravené k návštěvě šlechtického majitele panství a jeho hosty. Co tu jen bylo loveckých trofejí, parohů a preparovaných kančích hlav, rozvěšených po chodbách i v komnatách! Dokonce i vycpaný statný medvěd, hrozivě vztyčený, stál v jednom výklenku. Byl uloven v okolním lese už před více než sto lety.

Pak se lesní pán pochlubil svým hospodářstvím, na něž by mohl býti právem hrdý mnohý statkář. Ale nadlesního chloubou byly v prvé řadě úly, lovecký pes Brok, křepelák Stop a jezevčík Valda; a ovšem též jeho výzbroj, která tvořila celý arsenál. To vše však byly jen dočasné libůstky. Nad tím vším trůnila — knihovna. Bylo vidět, že lesník vášnivě pěstuje nejen přírodní vědy, ale též krásné písemnictví.

»Člověk nikdy není dosti vzdělán, vždy je a zůstane jen učněm,« řekl v hlubokém přesvědčení.

V zákoutí dvora stála veliká klec, vlastně bouda, jejíž celý obvod tvořilo husté, drátěné pletivo a na dně dřevěná bedna s malým otvorem.

»Co tam máte?« tázal se kdosi z návštěvníků.

Nadlesní jemně zapískl. Z otvoru vyběhlo podivné zvířátko.

»Hranostaj!« zvolali hoši udiveně.

Nadlesní se usmál: »Chyba. To je Fretka.«



Fretka

»Co je to fretka?«

»Povím vám příběh, který jsem zažil před třiceti lety, kdy jsem byl praktikantem na panství v jižní Moravě:

Je nemnoho těch, kteří ji znají. Její původ není znám. Soudí se, že je to zdomácnělá odrůda tchoře, od něhož se liší pouze barvou srsti a očí. Je skoro bílá a oči má červené jako rubíny. Ve dne špatně vidí, ale ve tmě jí nic neujde.

Jako všecky kunovité šelmy je velmi krvelačná. A ještě něčím se liší od svých příbuzných: dá se ochočit. Ale jen do jisté míry.

A pro tuto vlastnost ji často chovají tam, kde je mnoho myší a krys, mezi nimiž nemilosrdně řádí. Ještě častěji ji uvidíte v myslivně, kde ji chová hajný v kleci. Krmí ji však výhradně mlékem a moučnou potravou. To proto, aby zvýšil její krvelačnost, s kterou pak fretka vykonává horlivě svůj úkol.

Hajný Bříza ji měl také. Ve dne spala schoulena v kleci. Večer na ni zapískl. Probudila se, protáhla své svižné, hadovité tělo a nedočkavě čekala, až otevřel klec a přiložil k otvoru svou koženou kabelu. Vkouzla do ní, spokojeně vrčíc.

Vyšli jsme do tmy. Hajný se zastavil u velké díry pod kořeny statného smrku.

„Držte pytel pevně na této noře,“ řekl mi šeptem.

„Co je tam?“ táži se s obavou.

„Nic nebezpečného. Králíci.“

Věděl jsem, že tito hlodavci dělají v kulturách velké škody. A velmi se množí. Stali by se pohromou, kdyby se nehubili. Ale králíci mají z doupěte dva, často i více východů.

Hajný poodešel několik kroků a otevřel kabelu, ze které jako blesk se mihlo bílé tělo fretky a zmizelo v podzemí.

Krátce na to jsem cítil, jak do mého pytle vklouzl králík, druhý a ještě jeden. Měl jsem co držet, jak řádili. Současně zahřměla hajného puška, který zastřelil králíka, jenž vyrazil třetím východem.

Teď jsme čekali už jen na fretku. Ale nevylézala. Hajný pískal, ale marně.

„Snad utekla?“

„Ne. Zakousla králíka. Teď pije krev. Pak bude spát. Často mně to provede. Ale to je její přirozenost. Té ji nelze odnaučit.“

„Co budeme dělat?“

„Musíme čekat až vyleze."

Na štěstí noc byla teplá. Jen komáři nás dost trápili. Teprve k ránu se fretka líně vyplazila z nory a my šli domů.

Je to hezké zvířátko, ale přítulné není. K hraní se nehodí. Ani jeli ochočena, nenechá se pohladit. Hned by se zakousla do ruky. Dobrá je k vyhánění lesních králíků i mladých lišek a jiné škodné zvěře z doupat, neboť vše se jí děsí pro její mrštnost a krvelačnost.

Projdeme se zahradou,« pozval návštěvu.

Zahrada byl vlastně rozsáhlý park, o nějž pečoval zkušený zahradník. Společnost se usadila v altánu, obrostlém popínavými růžemi a vybaveném proutěnými křesly i lehátky.

»Jaký je to krásný pták!« ukazovala Alenka, dceruška obchodníka Zemana, na vrcholek jasanu, kam právě usedl pestrý pták, podobný štíhlému holubu.

»Sojka,« poučil ji revírník. »Napadá mě povídka, kterou vám povím, Alenko. Nazvu ji operace.



Operace

Parádnice Sojka přišla navštívit kmotřičku Straku. Sojka je celému okolí zpravodajem, ale sejdeli se se strakou, semelou živé s mrtvými.

Také teď chtěla začít s novinkami, když mladý topol, na kterém zasedly, smutně zašelestil.

„Copak tak vzdychá?“ tázala se sojka.

„Je už od jara nějaký stonavý,“ odpověděla straka.

„Vidím, že má lístečky nějaké povadlé, zakrnělé. Co je ti, topůlku?“

„Ach, achich,“ zaúpěl topol, „nevím sám, co mi je. Slábnu, zavaneli vítr, cítím v celém těle bolesti a ve větvích suché loupání.“

„Je mi ho líto,“ šeptala straka návštěvnici. „Umře-li, budu se muset vystěhovat se svým hnízdem. Onehdy už se na něj díval mlynář a povídal, že jej asi porazí.“

„Proč nezavoláš doktora?“

„Musela bych pro něj do lesa. A to víš, jak nerada tam lítám.“

„Ách, áchůchich — ách!!“ zasténal zase topol.

„Tohle nesnesu!“ domlouvala sojka kmotřičce, „že to můžeš poslouchat. Chtěl bys, abych ti přivedla doktora?“ tázala se nemocného.

„Ach, dušinko, moc bych byl rád, kdybys ho přivedla!“

Sojka rozpjala křídla a už frčela k lesu. Znala zde každý strom. Věděla, že doktor Strakapoun bydlí ve skupině borovic. A také ho tam našla.

„Tam nepůjdu,“ odmítl strakapoun, „to není můj obvod. Mám zde dost pacientů.“

„Tak ke komu mám jít?“

„Musíte, paní Povídalová, ke kolegovi Černému. Právě zahájil praxi na Maninách. V starých dubech bydlí.“

Sojka poděkovala a letěla k starým dubům. Už zdáli slyšela horlivou práci datla černého.

„Dobrý den,“ pozdravila zdvořile. „Mladý topol u mlýnské strouhy prosí o vaši lékařskou pomoc.“

„U mlýnské strouhy? To je trochu z ruky,“ bručel datel.

„Je tam celá řada topolů. Můžete je všecky prohlédnout. Vyplatí se vám to,“ vnadila sojka.

„Inu, dobře. Podívám se tam.“

Datlovy tvrdé letky zafrčely a už se hnal k topolům.

„Tady!“ zavolala na něho straka.

Datel se zachytil drápky kůry nemocného topolu, opřel se tvrdým ocasem a silně udeřil do kůry zobákem. Poskočil, zase udeřil, pošinul se vlevo — bum! bum!

„Bolí to?“ zeptal se.

„Ne, tam to nebolí,“ odpověděl nemocný.

„Hm, hm,“ vrtěl datel učenou hlavou. Poskočil a zase proklepával.

„Ach! tam! tam to bolí!“

„Ano, tam to bolí. Slyším, že to zní dutě.“

A teď se dal datel do práce, až třísky lítaly. Topol sténal.

„Musíš něco vydržet,“ klidnil datel nemocného. „Musím hodně hluboko. Bude to dost těžká operace.“

A rány se jen sypaly. Datlova hlava odskakovala tak, že se straka divila, že mu nespadne jeho červená čepička. Celá hlava byla už ponořena do hluboké díry…

„Už ji mám!“ zvolal radostně a vytáhl červenou tlustou housenku drvopleně. Ale na tom nebylo dosti. O něco výše našel pod kůrou ještě tři.

Dlouho pracoval datel. A když byl hotov, bylo na těle nemocného několik hlubokých ran. Topol statečně snášel bolest. Věděl, že každá operace je bolestivá, ale zato uzdravuje.

A mladý topol byl za několik dní zdráv jako buk.«

»To bylo krásné!« zatleskala Alenka rukama.

Nadlesní se trpce usmál. Nemohl přece dívce zkazit dojem jemné poesie surovou prosou pravdy, že v lese sojky střílí bez milosti, neboť je to dravec, který se sice živí hmyzem, ale z dravosti a mlsnoty vypíjí vejce a požírá holátka z hnízd. Inu, život je jiný než básnické jemnosti…

»Jak vidím, máte rád psy,« obrátil se nadlesní na účetního Jandu, jemuž Valda vyskočil na klín a Brok z jedné, Stop z druhé strany závistivě pozorovali účetního laskání s křivonohým jezevčíkem.

»Velmi rád, pane nadlesní. I kočky. Žel, v Praze si nemohu této radosti dopřát. Pro zvíře je trýzní, nemůže-li se aspoň volně proběhnout. Měl jsem psa, před desíti lety, kdy jsem sloužil ve venkovské továrně. Jmenoval se puntík.



Puntík

A na mou věru, je mi podivno u srdce, když naň vzpomenu. Byl to zakrslý ratlíček. Takový maličký tvoreček, že byste jej vměstnali do kapsy, ačkoli mu bylo už skoro deset let, tedy už psí dědeček.

Jednou mi povídal můj přítel: „Narodila se mé Zorce štěňátka. Roztomilí černoušci. Chci je rozdat do dobrých rukou.“

Myslil jsem si: Puntíkovi je jistě smutno. Takové štěně ho obveselí.

„Vezmu si jedno,“ povídám.

Kamarád štěně přinesl. Roztomilé. Vypapané jako váleček, se srstí lesklou, jemnou jako astrachan… Jistě bude po Zorce, krasavici, známé po celém městě.

„Heleď, Puntíku, tuhle máš potěšení,“ postavil jsem před ratlíka mládě. Ale…

Puntík vytřeštil na černouška oči, svěsil hlavu a odplížil se do kouta pod postelí. Marně jsem ho volal. Po dobrém ani po zlém — nevylezl. Jeho oblíbená večeře, strouhaná játra s rýží, zůstala do rána netknuta. Ráno jsem našel Puntíka schouleného na tomtéž místě. Vytáhl jsem ho na světlo: „Copak to děláš, Punťo? Snad nežárlíš, hlupáku?“ hovořil jsem, hladě ho po hlavě.

Psík zvedl ke mně oči — ach, bože! — ,,Tak tohle jsem si vysloužil?! To je tvůj vděk, člověče, za mou lásku a věrnost?! Teď, když už jsem starý, přinesl sis novou hračku a mne — vyhodíš!“ žalovaly jeho staré oči, z nichž, věřte si nebo ne, kanuly slzy.

„Ale, Punťo, starý blázne, vždyť já tě mám stejně rád. Chtěl jsem — myslil jsem, že ti dám zábavu, bude ti veseleji,“ domlouval jsem psíku. „Pojď jíst, zde máš svou misku,“ postavil jsem žárlivce před jeho zamilované jídlo.

Avšak Puntík, aniž se dotkl misky, odplížil se zase do nejzazšího kouta pod postelí.

Uchvátila mne zlost. Eh, vzdoruj si, když chceš! Však tě vzdory přejdou. Hlad tě vyléčí.

A tak jsem si Puntíka nevšímal po celý ten den. Ráno volám: „Punťo, pojď sem.“ Poslechl. „Zde máš mlíčko,“ postavil jsem ho před misku. Psík se obrátil a se svěšenou hlavou jechal do svého úkrytu. Zachytil jsem ho a zvedl do náručí. Byl lehký jako pírko. Jak by ne, už třetí den se postí! Jeho oči, vždycky čisté a jasné, byly zakaleny a z nich se podél čenichu táhly mokré stružky. Vzal jsem štěňátko a přivinul je k Puntíkovi. Ten s očividným odporem snášel lísání malého černouška. Nejevil zlosti, naopak, odvrátil hlavu a třásl se jako list osiky. Sotvaže jsem Puntíka pustil, zalezl pod postel.

Tohle už přestávají žerty! Mám štěně vrátit? Kapitulovat před umíněností psa? Tož to tedy ne! Uvidíme, kdo se poddá!

A poddal jsem se — já, příštího rána. Na moje volání Putník nevylezl zpod postele. Když jsem ho vytáhl, sklesla mi jeho hlavička mdle na ruku. Oči byly přimhouřeny… ale byl živ.

„Fančo,“ volal jsem na služku, „odneste štěně zpátky panu řediteli, řekněte, že mu věc vysvětlím! Tak vidíš, Punťo, už je ten habešánek pryč! Teď už budeš jíst, viď?“

Postavil jsem psíka před misku, ale ten se zapotácel a klesl. Jeho hlava se nadzvedla, v očích zasvitlo cosi jako radost a usmíření…

Zvedl jsem ho ulekaně. Tílko se zachvělo a Puntík — vydechl svou duši. Ano, duši! Nikdo ať se neodváží mně říci, že ji neměl!«

»Ůplně s vámi souhlasím,« potvrdil revírník vážně. »Psí duše je pro lidi dosud nezbádanou záhadou. Mohl bych ze své zkušenosti mnohé uvést. Například můj Brok by několikaměsíční štěně, sotvaže absolvoval lovecký výcvik, když mně zachránil život.«

» Pytláci?«

»Ano. Naštěstí jen jeden.«

»Zde?«

»Ne. Zdejší lesy nejsou pro pytláky vhodné. Nejsou tak hluboké. Snadno lze udržet klid a pořádek. Případ je celkem všední, jen zakončení je zajímavé tím, že se můj odvážný pokus zdařil. Povím vám to:



Odvážný pokus

Bylo to předloni. Ochuravěl revírník na panství téhož majitele v Beskydech, a můj pán mně přikázal, abych nemocného kolegu zastupoval. Byl to vdovec a měl jen jednoho adjunkta, mladíčka, který právě vyšel z lesnické školy. Já jsem zde měl staršího příručího, který byl už kandidátem na myslivnu, kam také byl za necelé dva měsíce poté dosazen. Na toho bylo možno se plně spolehnout. A jak už jsem řekl, můj revír je klidný a čistý. Odjel jsem tedy, jak ostatně ani jinak nešlo,

Tamější lesy, panečku, to jsou hvozdy! Staleté sosny, hustá mlází, rokle — krátce: divočina. Nebyl jsem zvyklý na takovou hloubku a nedbal jsem dosti opatrnosti. Upozornění a varování jsem přezíral.

Co se mi může stát? Zdravý jsem jako buk, silný, že bych mohl skály lámat… Pytláci? Jistě se neodváží na mne, jako na starého, neduživého kolegu, který pro časté reumatické bolesti se těžko belhal lesem ve dne, neřku-li v noci.

Jednoho pozdního večera jsem se ploužil lesem s Brokem po boku. Bylo v říjnu. Sychravě mžilo.

Pojednou — bác! Třeskla rána.

Podle zdušené ozvěny to bylo v „desítce“, jak se jmenovala část v lesní proláklině.

Brok vyskočil vpřed, ale jako dobře cvičený pes se ihned vzpamatoval a provinile na mne pohlížel. Povídám:

,,Broku, teď pozor! Tohle je něco nového pro nás oba. Pomalu a opatrně táhni! Poslouchat na slovo! Půjde možná o život. Vpřed!“

Připlížili jsme se ke svahu do desítky. Byla tma jako v pytli.

Vyňal jsem z kapsy baterku s dálkovým reflektorem a naplno jsem pustil ostrý kužel světla dolů na dno rokle. Měl jsem štěstí: na prvý okamžik jsem osvětlil pytláka nad srncem.

»Ruce vzhůru, chlape!«

Poslechl, oslepen.

Sestoupil jsem k němu.

Třásl se jako osika a — vrhl se mně rovnou pod nohy. Uskočil jsem, tuše, že mi chce podrazit nohy a Brok mu skočil na šíji. Odvolal jsem psa, který běsnil.

„Vstaň!“

„Pane fořte, já… prosím vás proboha…“

„Mlčet! Nic nechci slyšet! Ruce sem!“ svázal jsem mu zápěstí řemínkem. „A teď hajdy, do vsi ke starostovi!“

Šel jako beránek.

U starosty se mi dostalo vysvětlení, které zvrátilo mé rozhodnutí, odevzdat chlapíka četnictvu.

Byl to chudák. Ještě mladý muž, něco přes třicet let, ženatý, otec čtyř malých dětí, bývalý dělník z továrny, která však před půl rokem zkrachovala; od té doby byl bez práce. Podělkoval příležitostně, ale to zdaleka nestačilo k výživě šesti hladových krků.

Jinak měl dobrou pověst a tohle byl jeho prvý pytlácký pokus. Chtěl úlovek prodat ve městě a koupit jídlo a léky pro dvě děti, které smrtelně stonaly na spálu.

A ten člověk se upřímně přiznal, že by mne byl probodl nožem, kterým kuchal srnce, nebýt psa, jenž se mu zakousl do šíje. Otevřeně řekl, že byl tak zoufalý, že mu bylo všecko lhostejno. Dosud byl bezúhonný. Dobrotisko. Na nikoho nevztáhl ruku. A lesy prý miluje; zvěř mu dělá radost. Brečel prý, když srnce skolil. Uvěřil jsem. Vždyť plakal po celou cestu z lesa do vsi jako děcko.

Co s ním? Napadlo mne, že z pytláka prý bývá dobrý hajný. Tohle je dosud zachovalý muž, zkrušený bídou a zlým osudem. Což, podat mu pomocnou ruku?

Krátce: Znáte přece mého hajného Proutka? Nuže — to je on. A musím uznat, že jsem spokojen. Jenže, ať jakkoliv, odvážný pokus to byl. Nu, podařil se.«

* * *

»Kampak zmizelo sluníčko? A vida, dostaneme bouřku. Nu, je třeba vláhy. Pole jsou vyprahlá. Jen, aby nepřišlo krupobití. Půjdeme do myslivny,« vyzval revírník společnost.

Bouře se přehnala dosti mírně. Jen jednou uhodilo kdesi nedaleko.

Hovořilo se o různých hříčkách blesku. Účetní Janda vyprávěl o kulovém blesku, jejž zažil kdysi v mládí:

»Bylo nás několik kluků na luskách. Hrachoviště bylo asi půl hodiny za městem. Seděli jsme v husté nati jako králíci a cpali si sladký, dozrávající hrášek do kapes i za košili, kam se jen dalo. V kořistném zápalu jsme ani nezpozorovali, že se žene bouře. Teprve když se o nás rozpleskly těžké krápě a šlehl blesk, dali jsme se na útěk. Kamarádi pádili přes pole i luhy, přímo k prvé chalupě, kde by se mohli ukrýt. Já byl nejmenší a měl jsem také nejkratší nohy. Luskami jsem byl vycpán jako žok a byl jsem bosý. Nebyl jsem zvyklý chodit bosky, a dovedete si představit, co jsem při takovém běhu zkusil.

Kluci už byli daleko před mnou. Řval jsem na ně, ječel a brečel, promoklý jako myš…

V tom za mnou jakýsi praskot, jako by se rozštěkal kulomet. Ohlédnu se a — zůstal jsem jako ta žena Lotova:

Nějakých sto kroků za mnou se koulel několik metrů nad zemí ohnivý kotouč. Tancoval ve vzduchu a vířil… a najednou — prásk! Rána jako z děla, a kotouč se rozprskl na ohromný snop jisker.

Pelášil jsem jako štvaný zajíc. Nu, až na rozdrásaná chodidla a sražený palec u nohy to prošlo dobře. Jenže na lusky jsem už nikdy nešel.«

»Mnohý neví,« ujal se slova pan řídící, »že blesk bije nejen z mraků do mraků nebo z mraku do země, ale též ze země do mraků. Blesk není totiž nic jiného než vyrovnávání elektřiny kladné se zápornou. Který pól je silnější a má větší napětí, ten vyssaje pól slabší.

Povím vám skutečnou událost o podivném blesku.



O podivném blesku

Blesk bije nejčastěji do vysokých předmětů, jako jsou věže, tovární komíny, osamělé vysoké stromy a podobně. Proto se při bouřce varujme, abychom nebyli nejvyšším předmětem svého okolí.

Nejsou však řídké případy, kdy blesk uhodí do ploché země těsně vedle stromu nebo budovy. Způsobuje to nahromaděné napětí v zemi, které, je-li záporné, přitáhne kladnou elektřinu z mraku.

Je také jisto, že blesk může vyjíti ze země do mraků. Stal se takový případ v mém rodišti. Jednou po bouřce jsem viděl telegrafní tyč, zpod které vyrazil blesk. Tyč byla rozryta nejvíce u země, třísky čněly dolů a jizva se nahoru zeslabovala, až asi v polovici tyče zmizela. Ještě podivnější případ udál se v jedné obci u Brna:

Státní měřič přeměřoval mez pozemku, o kterou se soudili sousedé. Měření byla přítomna soudní komise. Dva geometrovi zřízenci měřili ocelovou páskou dvacet metrů dlouhou a měřič zapisoval počet metrů.

Bouřka byla na spadnutí, dusno a ticho, jako bývá před bouří. Zbýval jen ještě kousek a geometr chtěl být s prací hotov. Zřízenci spěchali od kolíku k poslední mezi, rozvinuli míru a skloněni k zemi čekali na povel geometra, který stál s komisí vedle prvého zřízence, jenž držel v ruce konec míry. Druhý pomocník klečel asi patnáct metrů dále a hleděl na číslici na pásce, kterou držel nad zemí.

„Tak hlaste, kolik,“ volal geometr.

Ale nedočkal se odpovědi. Oba zřízenci se pojednou bez hlesu položili na zem. Ocelová míra na okamžik zaplála…

Ticho.

„No, co to děláte?“ divil se geometr. Shýbl se k člověku — a viděl: ruka, v které držel ocelovou pásku, byla zčernalá. Páska zmizela. Člověk byl mrtev. A druhý také.

Blesk vyšel zpod země, proběhl ocelovou páskou a na druhém konci zmizel zase v zemi. Zabil oba muže. Z pásky zůstaly jen roztavené kousky. A při tom neslyšeli nejmenšího zvuku.

Kdyby nebylo kovové pásky, byl by snad blesk vyrazil ze země do mraků bez škody, ale možná, že by byl zabil celou společnost, která stála poblíž.«

* * *

»Pane nadlesní,« ozvala se Hanička, dceruška účetního Jandy, »jsou v Beskydech dravá zvířata?«

»Dravá zvířata jsou všude, i v polích. Vždyť i ta lasička je v podstatě dravec. A kuna, liška a podobná havěť se vyskytne i ve zdejších lesích. Větších dravců není ani v Beskydech, například rys nebo vlk v Beskydách není. Ti se vyskytují teprve v Karpatech. Povím vám vlastní příběh, jak jsem se octl v povážlivém stavu, v pasti.


V pasti

Je tomu už přes třicet let, ale dosud vždy, když se rozzáří svíčičky na našem vánočním stromku, si vzpomenu na onu příhodu a vždycky cítím, jak mně mráz běhá po zádech.

Bylo mně tehdy osmnáct let. Strýc, lesník, mne pozval na vánoční svátky.

„Vlak přijede do Rahova sice už k večeru, ale na nádraží bude na tebe čekat kočí Vasko se saněmi a za dvě hodiny budeš v myslivně,“ psal strýc. „Užiješ také lovu,“ končil svůj dopis, „ neboť mám uloženo, odstřelit nějaké to srnčí a dva kňoury (divoké kance). Není to nebezpečné, poněvadž budeme na vysokém posedu.“

Škemral jsem tak dlouho, až rodiče svolili. Den před Štědrým večerem letěly se mnou sáně, tažené po ruském způsobu trojkou (třemi koni). Rychlá jízda mně působila rozkoš. Zabalen v ohromném kožichu strýcově necítil jsem zimy, ač třeskuté. Se silnice jsme odbočili na lesní cestu. Zde to šlo volněji, ježto se sáně chvílemi bořily do závějí. Po chvíli jsme vjeli na zledovatělý podklad a tu se koně zase dali do cvalu.

Pojednou jsem ve svitu měsíce viděl, že koně vztyčili uši a vyrazili divoce vpřed. Kočí Vasko se obrátil ke mně a ukázav bičem dozadu, zahoukl cosi rusínsky, čemu jsem nerozuměl, ale ohlédnuv se, pochopil jsem: Na bílé, sněhové ploše hnalo se za námi několik tmavých bodů. Vlci! Vykřikl jsem s hrůzou. Ale uklidnil mne smích Vaskův, který přitáhl opratě a zavolal konejšivě na koně, kteří ze cvalu přešli v klus a konečně — stanuli. Vasko se obrátil a přiložil k líci karabinu. Zahřměl výstřel a přední vlk udělal přemet. V okamžiku se ostatní čtyři vrhli na svého poraněného soudruha.

Bez další nehody jsme přijeli do myslivny.

„To nic není,“ smál se strýc mému líčení. „S takovou malou smečkou si dovede i jedinec poradit, má-li pušku. Zasáhne-li jednoho, celá smečka se naň vrhne a nasytí se. Horší je samac, jak se jmenuje starý, ze stáda vyhoštěný vlk, samotář. Ten je vždy štván hladem k šílené odvaze. Setkání člověka s ním je vždy povážlivé. V okolí myslivny jich však už není. Pomohla mi je vyhubit moje Stela,“ ukázal strýc na psa, který budil hrůzu svým zjevem, nerozeznatelným od statného vlka.

Druhého dne ráno odjel strýc do Rahova, nakoupit Ježíška. K večeru se vrátí. Dopoledne jsem to jakž takž vydržel, ale po obědě mne zachvátila neodolatelná lovecká vášeň. Vzal jsem si do kapsy několik nábojů s menšími broky. V lese je dosti škodné. Snad mně přijde na mušku jestřáb, liška, králík nebo jiná havěť. Přehodil jsem si přes rameno dvojku a ujistiv tetu, že nepůjdu daleko, vyšel jsem z myslivny.

Mrzlo, jen praštělo. Bloumal jsem, míjeje bloky vysokého lesa, hustého mlází, tyčkoviny… Kromě vran — nic. Omrzelo mne to. Vrátím se. Ale tu jsem zpozoroval, že jsem ztratil směr. Bloudil jsem. Zalila mne horká vlna úzkosti. Čtyři hodiny. V lese se už znatelně tmí. Za chvilku se setmí úplně…

Běžím tyčkovinou; pojednou se mezi stromy mihne stín. Hle, Stela! Asi se strýc už vrátil a se psem mně jde naproti.

„Stelo!“ volám radostně. Ale už mne uchvátil děs. Tohle — není Stela. Toto zvíře má jaksi sehnutou šíji, oči svítí zeleným svitem… Vlk! Samac! Střelit po něm? Což, je-li to přece Stela? A je-li to vlk, co jsou mi platné moje zaječí broky? Poraním jen bestii a pak… Nezbylo mi času k domyšlení. Dravec se plížil ke mně… Křečovitě jsem sevřel kmen slabší borovice a v okamžiku jsem se vyšplhal vzhůru právě včas: dravec se několika skoky octl pode mnou. Jasně jsem slyšel cvakot zubů, jak chňapal po mé noze. Výš! A tu se řemen mé pušky zachytil za pahýl větve, puška mně vyklouzla a padla do sněhu.

Byl jsem v pasti! Za hodinu, za dvě, spadnu zmrzlý jako rampouch rovnou do strašlivých čelistí šelmy. Že je to vlk, potvrdilo mně jeho příšerné, chraplavé vytí…

Jak dlouho trval můj děs? Nevím. Hledí-li člověk v tvář smrti, ztrácí pojem času. V čiré tmě svítily jen dva zelené body vlčích očí a ticho rušil sípavý dech bestie a krvelačné cvakání zubů… Chaú-ú-ú! Zase to strašlivé vytí. Hau-haf! Hafhaf. Haf! — co to bylo? V dálce kdesi… A teď blíže: Haf! Haúhaf! A pojednou: „Jene! Jeníku!“ — „Zde! Tady jsem…, strýčku!“ řval jsem, ale přece se mi zdálo, že šeptám.

Vtom houkl výstřel, pode mnou zazněl bolestný skřek, pak vzteklý štěkot, viděl jsem změť dvou rvoucích se zvířat, dva lidské stíny se vynořily ze tmy, zahřměl opět výstřel…

Nevím dodnes, jak jsem slezl se stromu a octl se v náručí strýce. Jako ve snu vnímal jsem konejšivá slova… Stela tě vystopovala… zatoulal ses daleko… vezmi ho na záda, Vasko, hoch je vysílen a promrzlý…

Nevím ani, jak jsem se dostal do myslivny. Vím jen, že sotvaže jsem vypil horký čaj, spal jsem jako dudek.

Štědrý den jsme slavili až nazítří.«

* * *

Déšť ustal a sluníčko radostně plnými hrstmi rozhodilo svůj teplý jas po umytém, osvěženém kraji. Společnost vyšla opět do parku. S okolních lesnatých strání vanula vůně pryskyřice a opojný dech ozónu. Rosné krůpěje na trávě a listech křovin zářily jako miriády démantů…

»Krása!« vydechli sborem.

Pojednou upoutal jejich pozornost malý tvoreček, podobný myšce, jenže měl chvostnatý ocásek. Čile rejdil po drsné kůře statné borovice, ale sotvaže k němu přiskočil jeden z hochů, zmizel jako blesk beze stopy.

»Co to bylo?« obrátil se Jarda s otázkou na revírníka.

Ten však jen čtverácky zamžikal a řekl vážně: »Zloděj!«



Zloděj!

»Jaký zloděj?«

A tu se pan lesní rozhovořil:

»Poslyšte, co se mi stalo, když mně bylo nějakých devět či deset let:

Tuze rád mám předjaří. Příroda, zbavená ledového krunýře a studeného, sněhového rubáše, dýchá novým životem a mládím. Ach, ano, mládí! Čím více člověk stárne, tím více si ho váží. Totiž, vzpomíná na ně a marně touží, aby se vrátilo. Tuto touhu nezkalí ani vzpomínky na častý výprask. Naopak, člověk si uznale povzdychne: Ba, věru, škoda každé rány, která šla mimo!

A přece, na jedno takové jarní nadělení vzpomínám dosud trpce, s plným vědomím své nevinnosti, jak se později dokázalo…

Bylo to někdy po sv. Matěji. Otec byl v práci, maminka na trhu, starší brácha rejdil kdesi s kluky a já, tehdy desítiletý, musil sám hlídat chalupu. Přiznávám se bez mučení, že jsem se moc nermoutil nad touto povinností. Spíše mně to bylo vhod, jako příležitost, smlsnout si na zavařeninách rybízu, meruněk, bruisnek a jiných lahodách, jichž měla maminka ve špižírně zásobu.

Klíč od špižírny, hurá, visel na obvyklém místě, maminka jej zapomněla uschovat, a tak tedy — ahoj! Ale, sotvaže jsem vkročil do tohoto chrámu sladkostí a blaha, zježila se mi čupřina nad zkázou, jaká se objevila mým vytřeštěným očím: pergamenové papíry na lahvích byly rozervány a na polici i na podlaze plno zbytků, které dokazovaly, že můj předchůdce řádil nejen nenasytně, ale přímo vandalsky. Přešla mě všecka chuť. Vylítl jsem ze špižírny a klíč dal na své místo.

Tohle si vypiješ, Pepíku! Hrozil jsem v duchu svému bráškovi, zle žehraje na jeho sobectví a nemoha pochopit pitomost, s jakou řádil. Hlupák! Vždyť mohl mlsat z načatých lahví. Proč protrhal papíry, když mohl rozvázat provázky a lahve zase přikrýt? A ta spousta, co natropil? Ježíšmarjá, to bude mazec!

A byl! Ještě téhož dopoledne. Sotvaže maminka vešla do špižírny, vyrazila srdcelomný výkřik. A hned nato se vřítila ke mně do kuchyně: „Zatracený kluku! Tak ty budeš…“ A nežli jsem se vzmohl na protest, pracovala plácačka se strašlivou prudkostí na mém útlém zadečku. Řval jsem jako vřešťan rezavý, zaklínal se svou nevinností, ale všecko bylo marné. Vtom přišel Pepík. A tu ho mamka chňapla a milý bráška dostal druhý díl nářezu, ačkoliv se mi zdálo, že menší, ježto maminčina pravice byla už unavena.

Po tomto výkonu dostavila se však u mamky, sice pozdě, ale přece, rozvaha, utvrzená našimi přísahami nevinnosti.

„Kdo to tedy byl?“ vpíjela se očima do našich trpitelsky zešklebených tváří. „Táta? Nesmysl! Ten přece nebude provádět takové klukoviny. A víc vás tu chválabohu nemám. Cože? Zloděj? Hloupost! A jak by se tam dostal? Okénko je zamřížované. Tím neproleze ani kočka. Byli jste to vy nebo jeden z vás. A dost! Ticho! Dostali jste, co vám patří!“

S Pepíkem jsme se dohodli. Společná pohroma nás smířila. Uvěřili jsme si vzájemně svou nevinnost a spojili jsme se v pevném úmyslu, že zloděje vypátráme.

Příležitost se nám naskytla téže noci. Rodiče odešli na ochotnické divadelní představení a my byli sami doma. Měsíční úplněk lil své siné světlo okénkem přímo do špižírny.

„Honzo,“ povídá brácha, „stoupni si tuhne na stoličku a koukej touhle dírkou do špižírny. Já půjdu do zahrádky a dám pozor, jestli tam něco nevleze zvenčí. Neboj se, trumbero! Dům je uzamčen, tebe nikdo nemůže přepadnout a tak co? Či se bojíš strašidel? Nu, tak vidíš. Já jsem jist, že je to kočka nebo kuna či tchoř. Mřížemi sice neproleze, jsou husté a okno je zaskleno. Ale proleze ventilací. Aha, vidíš, na to jste nikdo nepřišel. Ale já mám důvtip, holečku,“ kasal se dvanáctiletý Pepík.

Osaměl jsem na chodbě. Pepík vylezl oknem z pokoje do zahrádky. Míjely minuty… Snad hodinu, možná že jsem stál déle, hledě dírkou ve dveřích do špižírny. Bylo hrobové ticho. S kostelní věže odbila desátá…

Pojednou jsem spatřil, že se řetízek od ventilace rozkýval a hned poté jsem v přítmí uviděl malé zvířátko, menší než veverka, jak se po řetízku spouští do špižírny. Hned nato se však otvor ventilace zatměl a ozval se Pepíkův výkřik: „Bouchej do dveří, Honzo! Už je tam!“ Na moje zuřivé rány do dveří se zvířátko bleskurychle šplhalo po řetízku zpět a zmizelo v otvoru ventilace, který se však osvětlil a Pepík křičí: „Už je mám! Chytil jsem je do čepice!“

A když pak Pepík vyklopil zvířátko do veliké láhve od zavařeniny, mohli jsme na něm oba oči nechat. Bylo jako mladá veverka. Také ocas mělo tak chvostnatý. Marně se snažilo vyšplhati se po hladkém skle láhve. Nevěděli jsme, jaké je to zvíře. Teprve pan učitel nám řekl, že je to — plch obecný, hlodavec; který tvoří přechod od myši k veverce. Není sice hojný, ale vyskytuje se přece ve starých zahradách. Dostane-li se do špižírny, zle řádí, neboť je velmi mlsný a hltavý. A tenhle byl zvlášť hladový po zimním spánku.

Od maminky jsme sice dostali zadostiučinění, ale výprask nám už nikdo nevzal zpátky.«

»Tak to byl plch? Škoda, že jsme ho nechytili!« litovali hoši.

»Ten se, holečkové, nedá chytit tak snadno. Je velmi plachý. Podivno, že se objevil ve dne. Asi ho vyplašil déšť z nějaké dutinky stromu, kde spal.«

»Čas k návratu,« pohlédl na hodinky pan rada.

»Doprovodím vás,« nabídl se revírník, »musím se podívat k rybníku. Už delší dobu číhám na škodnou.«

»Lidskou nebo ptačí?«

»Lidskou, pane rado.«

»Tedy přece pytlák?«

»Eh, takový jelimánek. S tím budu brzy hotov. Chtěl bych se vsadit, že dnes večer ho dopadnu.«

»Přeji vám úspěch!«



Personal tools