Because we have had problems with spam bots, new persons wanting to edit have been temporarily suspended.

Osada šňůra/V denním jasu, IV

Free texts and images.

Jump to: navigation, search

 III  Osada šňůra
Osada šňůra/V denním jasu, IV
written by J. M. Troska
 V 
Info Simple bw.png Osada šňůra: Information and licence SemiPD-icon.png



IV


Po večeři zasedli a rozložili se všichni osadníci kolem táborového ohně k večerní besedě. Vždy se těšili na tuto chvíli, kdy zezlátlé slunce za hřebenem pohoří ustupovalo vládě Noci; její předvoje pozvolna, ale nezadržitelně postupovaly od východu.

Zatímco hoši dbali o udržování táborového ohně, jenž zdatně plašil komáry — ostatně jich nebylo mnoho, nelze říci, že by byli příliš na obtíž — vyprávěli si dospělí své různé zkušenosti a příhody.

Slova se ujal otec Jardy, který se nám již představil svými příhodami v Srbsku, pan Rázný, majitel venkovské továrny:

»Poslyšte zajímavý příběh o tom, jak se z chudého chlapce stal zámožný obchodník.



Obchodník Vojko

Právě jsem dostal ze Smedereva dopis od přítele, ve kterém mně mimo jiné píše, že tam otevřel svůj obchod plodinami Vojislav Rajic. Zaradoval jsem se. Povím vám, proč:

V roce 1920 jsem potkal ve Smederevu na ulici malého klučinu s velikým košem na hlavě: „Vrůůůčííí, kuvane kukuruči!“ (hóórkáá, vařená kukuřice) zpíval pronikavým diskantem. Nedozrálé, kukuřičné klasy, pokud jsou zrna ještě bílá, mléčná, jsou oblíbenou pochoutkou i v prvotřídních restauracích.

„Kupte si, gospodine, hleďte, jaké mám zboží,“ nabízel mně teplé, čerstvě vařené klasy, odkryv čistou, bílou ošatku. „Klas po dináru. V hospodě stojí jednou tolik,“ hovořil, mžouraje bystrýma očkama.

„A proč prodáváš tak lacino?“ zeptal jsem se. „Inu, je to z mé zahrádky,“ odpověděl hrdě. „Kolik je ti let?“

„Šest, gospodine. Ale, prosím vás, nezdržujte mě. Koupíte?“ Z útrpnosti jsem mu dal dinár.

„Čekajte, gospodine, dostanete dva klasy,“ podával mně porci v papírovém sáčku.

„Není třeba,“ mávl jsem rukou.

„Ale to tedy nejde, pane! Já prodávám a nežebrám,“ řekl hrdě a vnutil mně sáček do ruky. „Děkuji za výdělek,“ uklonil se způsobně a odcházel. Hošík mne zaujal:

„Jak se jmenuješ?“ táži se.

„Vojko!“ řekl a už běžel dále, zpívaje: vrůůůčííí, kuvane kukuruči.

„Což, Vojko, ten se neztratí,“ informoval mne sám starosta města, „je to sirotek. Žije u svého dědečka, který má domek a kousek pozemku na Godominu. Pozemek dostal starý Rajič od obce zdarma. Nemá to skoro žádné ceny. Celý Godomin je širá step, ohraničená Dunajem, potokem Jezavou a řekou Moravou, která se vždy na jaře rozvodní a celé území změní v jezero. To trvá až do května. Proto se nehodí k osetí, ale pěstuje se tam dobře zelenina, kukuřice a melouny. Na zvýšeném místě za mostem postavil si starý Rajič chaloupku. V létě se živí prodejem plodin, rybaří a v zimě plete koše a košťata. Je to řádný muž a Vojkovi je otcem, který padl ve válce, i matkou, jež zemřela před rokem. Nebudete litovat, podíváte-li se tam.“

Slunce zapadalo, když jsem vešel od Rajičovy chaloupky. Vojko nebyl doma. „Je ve městě, prodává,“ odpověděl starý Rajič na můj dotaz. „Ano, gospodine, má svou zahrádku. Tenhle díl si sám osázel a obdělal. A nebyla to lehká práce. Celé dny se brouzdal ve vodě a v bahně, dokud půda neoschla. Ale zato se mu vydařila nejen kukuřice, ale i rajská jablíčka, paprika i patličany. A zde má melouny. Vojko je čilý kluk. Koupil si už nové šaty, boty a přes sto dinárů má naspořeno. Hleďte, tamhle běží.“

A skutečně: od mostu sem pelášil Vojko, s prázdným košem v ruce. Stmívalo se už.

„Dobar daň, gospodine,“ zdravil mne udýchaně.

„Zdravo, Vojko. Vyprodáno? Tak teď si odpočineš, viď?“

„Odpočinout? To bych tomu dal. Teď začne teprve pravý obchod, večer po hospodách. Dědečku, schovej mně ty peníze,“ podával starci hrst zmačkaných dinárů.

„Z tebe bude brzy kapitalista,“ zažertoval jsem.

„Bude, boga mi,“ potvrdil vážně. „Však také potřebuji moc peněz.“

„Na copak?“ hrál jsem udiveného.

„Inu, k obchodu přece! Budu obchodníkem a potřebuji do začátku.“

„Dám ti peníze, řekl jsem ti už,“ ozval se Rajič.

„Nechci, dědečku! To by bylo pěkné! Sám si musím vydělat! Musím ušetřit aspoň tři sta dinárů za rok. To bude za deset let tři tisíce. Juchú! To bude dost. Ale už musím zase běžet, gospodine. Škoda každé chvilky.“ Vběhl do chaty a za chvilku zmizel s nákladem v soumraku na cestě k městu.

„Přijde k jedenácté hodině v noci a v pět ráno už zase pracuje na zahrádce. Ani v neděli neodpočívá, naopak, to nejvíc trží,“ líčil Rajič.

„Mládí neužije to dítě,“ řekl jsem smutně.

„Myslím, že se mýlíte,“ namítl stařec. „Tato práce je mu zábavou a potěšením. A hlavní věc: založí mu existenci. Dragi gospodine, Vojko bude jednou boháč.“

A tato předpověď se plní, neboť mně přítel píše, že obchod jde Vojkovi tak skvěle, že musel přijmout příručího. Není divu. Vždyť Vojko už obchoduje šestnáct let, ačkoliv je mu teď dvaadvacet.

Ano, Vojko bude boháč. Přeji mu to ze srdce!«

»Srbští hoši jsou podnikaví. Je to temperamentní národ. Naše mládež by se měla od nich mnohému přiučit,« mínil inženýr Průsečík.

»Nu,« ozval se pardubický pernikář Sladký, »podnikavost je nepopiratelně chvályhodná ctnost, ale nemyslím, že by Srbové vynikali v podnikavosti a obchodní zdatnosti nad nás. Ať jakkoliv, nelze tu posuzovat hromadně. Je to vlastnost jednotlivců. Jako důkaz, že i u nás se vyskytují kluci s obchodním nadáním, uvedu případ svého kamaráda z mládí, jak se uplatnila povedená pětka.



Povedená pětka

„Nazdar, továrníku,“ pozdravil bodře soudní úředník Parcela, vstoupiv do malé pisárny, kde za psacím stolem, zabrán do účetnické práce, seděl asi třicetiletý majitel nově postavené sýrárny Josef Fókal.

„Prosím tě, nedobíré si mě s tým továrníkem,“ vrčel nevrle sýrař v bodré hanáčtině, pokynuv návštěvníku do křesla vedle psacího stolu. „Už jsem ti několikrát řekl, že su docela obyčejné řemesník!“

„Copak ti zase přelétlo přes nos?“ zaútočil Parcela.

„Ále,“ mávl Fókal rukou, ,,temu ty nemožeš rozumět. Ty se vyznáš ve svéch sódních léstrech, ale o sérách nemáš ani…“

„Jak jsi daleko s těmi syrečky?“ položil Parcela otázku v domnění, že dá rozmluvě odborný směr, v němž si jeho kamarád vždy liboval. Byl proto nemálo překvapen, když Fókal vzplanul jako vích:

„To je právě, co mně přelítlo přes nos, jaks povídal!“ vyjel zlostně.

„Copak tak páchnou?“ mimoděk vyklouzlo Parcelovi z úst.

Z Fókalových očí zasršely jiskry: „Co-ó? Páchnó? Moje tvarůžky že páchnóó? Žádná růža ani vanilka tak nevoní! Počké, přičuchneš si!“ Stiskl zvonítko: „Hájku,“ volal do domácího telefonu, „doneste sem roličku těch tvarůžků, kósek chleba, vidličku a nožék a pošlite pro půl litru piva.“

„Odpusť, nechtěl jsem… vždyť mě znáš,“ omlouval se Parcela.

„No tož bať! Dyť já vím, že jsi můj dobré kamarád. Chodili jsme přecik spolem do škole ve Vyškově. Enomže ty jsi už tadyk deset let a já su zde teprv rok. Postavil jsem zde tóta sýrárňu. No tož, neprohlópil jsem, obchod ide dobře. Včil už zaměstnávám přes dvacet lidí a znáš moje dílny. Só čistý jako sklo a sám živnostenské inspektor mě pochválil. Ale s tema tvarůžkama mně to sám čert napískal!“

„Nejdou na odbyt?“

„Nendó!"

„Proč?“

„Olomócká konkurence. Češi só na ňu zvyklí a nevěřijó mým tvarůžkům.“

„Dělals nějakou reklamu?“

„Jakó reklamu? Člověče, zařízení véroby mě stálo několik tisíc. Mám ešče vyhazovat peníze za reklamu? Copak by takový vydání ty tvarůžky unesly? Reklama je drahá, synku!“

Vtom vstoupil skladník Hájek s talířem a sklenicí piva.

„Tož okoštuj,“ pobídl Fókal hosta.

Sotvaže Parcela sežvýkal prvé sousto, přimhouřil oči, labužnicky zamlaskal a řekl uznale: „Josefe, tohle je jako mana nebeská!“ A dodal: „A voní, Josífku, krásně voní!“

„No, tož vidíš,“ přikývl Fókal spokojeně.

„Což kdybys obětoval pro reklamu několik bedniček a rozdal v našem městě po roličkách zdarma?“

„Kemu?“

„Nejlépe hostinským.“

„To by byla laciná reklama, pravda? A to si pěkné sódní óředník! Neznáš nic o nekalé sótěži?“

„Hm, to je pravda.“

„No, tož vidíš, ty chytré!“

„Jemine, ta lahůdka! A pivo teď chutná jako křen,“ pochvaloval si Parcela upřímně.

Vtom někdo zaťukal na dveře.

„Dál!“ vykřikl Fókal rázně.

Vstoupil asi čtrnáctiletý hoch a uklonil se:

„Má úcta, pane továrníku,“ pozdravil zvučně.

„Copak chceš?“

„Pane továrníku, hledám práci. Zde je mé vysvědčení ze školy,“ podával Fókalovi listinu.

„Nepotřebuju nikeho,“ mávl sýrař odmítavě rukou.

Hochovy oči se zamlžily a pak utkvěly na tváři Parcely.

„Má úcta, pane oficiále,“ pozdravil chlapec s úsměvem.

„Nazdar, Tondo,“ kývl Parcela. „Tak co je s tebou? Cos dělal po celé prázdniny?“

„Pracoval jsem na žních ve dvoře.“

„Tááák? Což ,povedená pětka‘ se vzdala činnosti?“

„Ano, pane oficiále. Teď už je konec. Musíme už jednou přece začít vážně. Život je boj.“

Tato slova z úst kluka, který vyšel z obecné školy, překvapila Fókala tak, že se udiveně zadíval do hochovy tváře.

Byl to hubený klučina, v laciných, ale čistých šatech. Z osmahlého obličeje zíraly černé, bystré oči, rozdělené poněkud zvednutým, zvědavým nosíkem, a měl rty, kolem nichž hrálo čtveráctví, ale též ráznost.

„Dej sem vysvědčení a počkej venku, až tě zavolám,“ vztáhl Parcela ruku.

„Josefe,“ začal oficiál, když chlapec vyšel z pisárny, „musím ti něco říci o tomhle výrostku. Hleď: má vesměs dobré známky. Pouze z mravů má dvojku.“

„Pak je to nějaký…“

„Neukvapuj se! Je to až příliš bystrý kluk. Ve škole tomu říkají šibal. Budiž. Provedl už několik kousků, které způsobily rozvíření až příliš klidné hladiny našeho městečka; ale nakonec z toho vždycky byla taková švanda, že ani nejlepší vtip nevyvolal tolik smíchu. V tom klukovi vězí sám rarach. Jeho nápady jsou skutečně samorostlé. Kdyby se mohl vzdělat, byl by z něho prvotřídní redaktor humoristických listů. Je ze slušné rodiny. Otec byl nádražním zřízencem. Před pěti lety byl zabit při srážce vlaků. Matka má malou pensičku a přivydělává si praním a žehlením po domech. Můžešli ho umístit, přijmi ho za učně. Těch několik korun týdně tě nezabije, ba jsem jist, že si jich zaslouží. Je pracovitý, už podle toho, že pomáhal na žních, takový slabý cvrček.“

Fókal se zamyslil. Po chvíli se ozval:

„Řekls, že má samorostlé nápady. Dobře. Ať nejprv ukáže, co umí. Zavolé ho.“

Hoch stanul u dveří.

„Tož tedy poslóché,“ začal továrník, měře hocha přísným pohledem, „ty pré seš čertovo kvítko? No nechť. Chceš jít ke mně do učení?“

„Ano, prosím!“

„Umíš už něco?“ ptal se Fókal Toníka.

„Ne.“

„Vidíš, to je správná odpověď. Já taky nic neumím. Člověk se teprv musí učit. Čím víc poznává, že nic neumí, tím je moudřejší. Tož teda dobře. Přijmu tě, ale dříve mně musíš dokázat, že jsi vtipné. Vymysli si něco vtipného, čím bys upozornil na moje tvarůžky. Takovou nějakou reklamu. Može to být nějaká legrace, ale žádná lotrovina. Co na to říkáš?“

„Musím si to rozmyslit.“

„Dobře. Jak dlóho? Tédeň?"

„Dnes je úterý… není ani třeba týden. Do neděle.“

„Dobrá. Uvidíme. Abys měl do teho lepší chuť, jdi ke skladníkovi, aby ti dal roličku tvarůžků.“

„Prosím o pět roliček.“

„Pět? Proč právě pět?“

„Jen mu je dej, Josefe,“ ozval se Parcela, ,,ať si pochutná.“

„Tož teda pět,“ přikývl továrník. „V pondělí mně řekneš…?“

„Už v neděli budete vědět,“ odpověděl hoch se záhadným úsměvem.

,Povedená pětka‘ měla po dlouhé přestávce ještě téhož dne schůzku. Svoláni vedoucím, sešli se k večeru ve známém zákoutí městského parku: Jarka, Pepík, Slávek a Jirka, toho času už učni různých řemesel. Toník, jak se sluší na vedoucího, už na ně čekal. A hned zahájil schůzi. Krátce jim vysvětlil účel a otevřeně se přiznal, že od výsledku závisí jeho budoucí existence. Měl už také hotový plán, který se zrodil v jeho kosmaté hlavě hned v továrníkově písárně. Zbývalo jen rozdělit úlohy. Podnik vyžadoval podle rozpočtu asi třicet korun kapitálu. Ale to nebylo nedosažitelné, poněvadž materiál, potřebný k výrobě reklamních předmětů, byl vesměs v papírnickém obchodě Pepíkova otce, a Pepík se čestně zavázal, že materiál na tátovi vyškemrá.

Když ,pětka‘ vyslechla Toníkův plán, vypukla v hurónský smích. Tohle bude zas jednou legrace! A výborně se k tomu hodí nedělní závody dětí na koloběžkách, šlapacích automobilech, tricyklech… To bude legrace, až po těch capartech poběží… Chachachá…!

Nikomu ani slova! ,Pětka‘ je příliš proslulá, aby jí dovolili zase něco… Musí to být všeobecné překvapení. Až bude obecenstvo zaujato závoděním těch capartů, vloudí se ,pětka‘ do boudy na hřišti a pak — vyrazí. Jenom aby nepršelo.

* * *

Toto přání bylo splněno: nebe bylo v neděli jako vymeteno. Už dlouho nebylo hřiště tak naplněno jako dnes.

Poslední skupina dětských závodníků na koloběžkách vyrazila od startu, když pojednou, kde se vzalo tu se vzalo, objevilo se na závodní dráze pět ohromných žlutých kotoučů, přes dva metry v průměru, seřadily se na startovní čáře a na pronikavé hvízdnutí, které vyšlo z prostředního, odlepily se od země.

Nežli se překvapení pořadatelé vzpamatovali, bylo už pět kotoučů daleko od startu.

„Fókalovy syrečky!“ čtlo obecenstvo veliký nápis na středním. „Pravé olomoucké, hanácké tvarůžky, slovácké ovčí, šumavské smetanové.“

Salvy smíchu se rozburácely kolem jízdní dráhy, přehlušeny vášnivým — hip! hip! hip! hip! — hurrááá! — když prvý dospěl k cíli Fókalův syreček, z jehož středu se vynořila kosmatá Tondova kštice.

Tohoto vítězství se však nedočkal sýrař Fókal; sotvaže zahlédl u startu žluté kotouče s nápisy, vyřítil se ze hřiště a běžel, nic nedbaje volání Parcely, jemuž se podařilo jej dohonit.

„To je tvoja práca?“ sípavě se obořil na svého přítele.

„Ne! Nevěděl jsem o ničem.“

„Pěkného kluka jsi mně doporučil! Člověče, z teho bude mazec!“

„Pročpak?“

„Ty nápisy! Uvidíš, co budó dělat syrečkáři, až se to dovijó!“

* * *

Fókalovy obavy se ukázaly správnými. Místní noviny přinesly — to ještě scházelo! — obšírný článek, v němž přehnaně oceňovaly reklamní důvtip mladého továrníka, jehož výrobky nabývají stále více věhlasu, a litovaly jen, že Fókalovy syrečky nedoznaly zaslouženého ocenění. Samozřejmě, že o článek jevila zájem konkurence.

Několik dní poté dostal Fókal dopisy od advokátů z Olomouce, z Kroměříže, z Kyjova a Domažlic, v nichž se mu hrozilo soudem pro zesměšňování konkurenčních výrobků a nekalou soutěž.

Po probdělé noci uznal Fókal, že nezbývá, než odevzdat věc právnímu zástupci, který se jeho úzkosti — vysmál.

„Jednak dokážete, že se vše událo bez vašeho vědomí, o čemž podám redakci zdejších novin vaším jménem prohlášení, a dále je to žert. Sice trochu nejapný, ale docela odpovídá ‚povedené pětce‘. Tu ať si vezmou firmy do prádla, mají-li k tomu chuť. Nečiňte si zbytečných starostí. Dopíši firmám a jsem jist, že budete mít pokoj. Naopak myslím, že vám ti kluci velmi posloužili. To se ostatně brzy ukáže.“

Advokát měl pravdu.

Továrníkovi se začaly hrnout objednávky, a to nejen z města a okolí, ale i z Moravy. To už bylo zásluhou místního redaktora, který ve svém časopisu věc zveličil, břitce bije ,konkurenční závist nad rozkvětem domácího průmyslu, který jakostí i cenou je roven, ba předstihuje dosavadní konkurenci.‘

Vznikla z toho pravá bitva místními časopisy, jejímž výsledkem byly další přívaly objednávek.

Tu teprve dal oficiál Parcela Toníkovi pokyn, aby navštívil továrníka.

„Poslóché, ty skrčku,“ vrčel Fókal, ,,zatopils mně pořádně! Ale včil už je všecko v pořádku. Za učňa tě nechcu!“

„Pane továrníku, prosím vás, já už to nikdy neudělám,“ škemral Tonda.

„Uděláš! A ešče mockrát! Jenomže ne tak hlópě! Musíš se naučit, jak se má správně dělat reklama. Zétra nastópíš u mně do prakse a příští rok tě dám zapsat do obchodní školy. A včil utíké! Řekni to mamince a ráno v sedm ať seš tady.“

Tonda vyrazil z písárny jako by ho vystřelil.

Tak skončila ,Povedená pětka‘ už nadobro svou činnost.«

* * *

»Nelze popříti,« nastavil další vyprávění obchodních námětů disponent banky Valuta, »že reklama je v obchodě důležitým činitelem. Ale nesmí se přehnat. Zajímavý případ se udál vloni v jedné pražské továrně, která se octla v obchodní tísni. Jak víte, tehdy vzplanula pravá horečka rozmanitých ,soutěží‘, které měly skoro šmahem ráz tombol, losů a vůbec obvyklých triků. Šéf — byli vlastně dva bratři, společníci — připadl na námět, který byl sice originální, ale mohl zle dopadnout. Jméno firmy ovšem neprozradím, dám jí pseudonym. Uhodnete-li sami, bude to věcí vašeho důvtipu. Ostatně je případ dosti znám, totiž celkový děj. Podrobnosti teď zvíte. Ano, byla to velmi odvážná soutěž.



Soutěž

,,Tak vy se nabízíte za prodavačku?“ konstatoval mladý šéf firmy Moderna, továrna a velkoobchod pánským módním zbožím. „Hm,“ hučel, „slečna Zdeňka Hloušková,“ četl v jejím vysvědčení, „vy ale nemáte praxe…“

„V kanceláři jsem byla dosud…“

„Vidím, ano, skoro tři roky a v jiném oboru. Tři měsíce jste už bez místa. Proč jste odešla ze zaměstnání?“

„Promiňte… nemohu o tom…“ koktala zrudnuvši.

„Rozumím. Někteří šéfové zneužívají… Nuže, lituji, slečno, ale…“

Zdeňka vstala se židle. Kolikrát už slyšela toto osudné ‚ale‘. Věděla už, co znamená.

„Za prodavačku vás nemůžeme přijmouti, poněvadž nemáte odborných znalostí,“ dokončil továrník své rozhodnutí. „Ale — (tohle ale jí znělo jaksi nadějně!) — měli bychom pro vás návrh. Co myslíš, Karle?“ obrátil se s otázkou na svého bratra, skloněného nad americkým žurnálem za protějším stolem.

„O co jde, Toníku?“ otázal se oslovený, zvednuv hlavu.

„Posaďte se, slečno,“ pokynul jí továrník, „a zodpovězte mně laskavě několik otázek: Máte rodiče?“

„Jsem sirotek.“

„Jste zasnoubena?“

„Ne.“

„Vůbec nemáte lásku?“

„Nezbývalo mně času na lásku,“ usmála se.

„Výborně. To by se nám všecko hodilo. Jste tedy svéprávná a nezávislá. Teď nám ještě řekněte upřímně, máte-li dosti odvahy a temperamentu?“

„Této otázce nerozumím,“ řekla, svraštivši obočí.

„Nu, uvidíme. Tak co říkáš, Karle?“

„Už jednou ses mne ptal. Co tím myslíš?“

„Tu soutěž, přece, nechápavče.“

Karlovy krátkozraké oči za silnými skly brýlí měřily její postavu i tvář tak dokonale, že ji pojal vztek. Už chtěla vybuchnout, povědět domnělému drzounu své mínění, když se její uražená hrdost změnila v údiv: na tváři mladého společníka zahrál vlídný úsměv a se rtů sklouzlo bodře pronesené:

„I na mou tě, Tondo, tohle by byla správná děva pro nás. Jen bude-li chtít.“

„Tedy poslyšte, slečno Hloušková. Můžete vydělat za půl roku čestným způsobem — milion.“

„Vy žertujete, pane továrníku,“ řekla trpce.

„Naprosto ne. Hleďte, slečno: My máme dostatek mobilního jmění, které chceme věnovat na propagandu svého nového vynálezu, o němž máme odborné záruky, že ovládne trh. Vypíšeme soutěž. Ale ne takovou, jaké se dnes tuctově provádějí. Bude to takhle:

Každý svobodný muž a to v celém civilisovaném světě obdrží zdarma vzoreček našeho vynálezu a jeden los, za který zaplatí dvě koruny. Rozeslání losů mimo Velkou Prahu obstará naše reklamní oddělení. My totiž počítáme také s exportem. Vaší povinností by bylo obstarati doručení losů ve Velké Praze. Dali bychom vám k disposici nádherné auto a šoféra. Slosování bude za půl roku. Pak se vaše práce skončí. Do té doby a potom až do výsledku slosování bychom vám platili za vaši práci dva tisíce měsíčně fixum a všecky vaše výlohy, ve kterých vás nijak neobmezujeme, naopak vás žádáme, abyste se všude co nejlépe representovala. Stravovat se budete v prvotřídních restauracích a čím více navštívíte divadla, plesy a jiné zábavní místnosti, tím lépe. Bydlit budete v našem domě, kde vám dáme k disposici dva pěkně zařízené pokoje s celým zaopatřením. Moje žena je o málo starší vás a bude vám jistě dobrou přítelkyní. Uvedeme vás do lepší společnosti, ale nijak vás nebudeme obmezovati na svobodě. Všecko toto bude pro vás zdarma, budete jako člen rodiny, takže váš fixní plat zůstane nedotčen. Konečně obdržíte ihned po podpisu smlouvy hotovost deset tisíc jako zálohu na nákup toalet, který s vámi obstará moje žena. A po slosování vám vyplatíme milion korun. Co tomu říkáte?“

Neodpovídala. Znělo jí to jako pohádka nebo výsměch její nouzi… Avšak s tváří obou těchto obchodníků vanula k ní vlídná upřímnost. Marně se snažila vypátrat smysl, podklad této neslýchané nabídky…

„Nuže?“ slyšela pobídku továrníkovu.

„Nemohu pochopit důvod vaší úžasné nabídky,“ řekla v rozpacích.

„Vidíš, Toníku,“ ozval se Karel. „Hned jsem si myslil, že takhle nepořídíme. Vysvětlím vám to krátce, slečno: spolehlivě prokalkulováno, zbude nám po krytí veškeré režie včetně vašeho milionu ze soutěže ještě nějaká maličkost. Ale o to nám nejde. Běží hlavně o propagaci, z jejíhož výsledku bude míti náš závod zisk daleko větší. To je ovšem zásluha vynálezu. Ze všech losů vyhraje jediný.“

„A co vyhraje?“

„Vás!“

,,Á-ach!“ vyjekla.

„Což se nechcete vdávat?“

„Nezříkám se… ale takhle? Vždyť je to sázka do loterie.“

„Milá slečno,“ usmál se šéf, „každé manželství je sázkou do loterie. Je zde sice risiko, uznávám, ale není tak veliké, jak se zdá. A konečně, za milion lze už jakési risiko strpět, nemyslíte?“

Musila továrníkovi přiznat pravdu. Vždyť četla už o tolika případech manželství, která začala ve vroucím víru lásky a zakrátko skončila v ledovém chladu rozvodu, často ještě hůře. Nejen romány a povídky, ale i rubriky ze soudní síně se jimi hemží. A vždyť je bezpočet důkazů, že kapitál je vlastně základem, ne-li manželského štěstí, tedy aspoň klidu. Peníze budou a zůstanou její. Bude si moci dopřát jistého blahobytu. A bude-li muž protiva, dovede si už zařídit odloučený život. Konečně, rozvod je dnes tak lehký. Co ji naopak čeká v dalším životě? Bezprostředně bída, hlad, neboť její úspory jsou už na dně. Uchytí-li se někde, bude se tlouci po kancelářích a bojovat proti dotěrnostem ředitelů, přednostů a šéfů. Ubrání se, ale — octne se zase na dlažbě. Ach, má už zkušenosti. A láska? Nepoznala dosud toho citu. A mnozí tvrdí, že sňatek bez lásky je nejtrvanlivější. Stačí, není-li odporu, je-li vzájemné kamarádství. Bohatství je jistě nejmocnější spojkou. A zde se jí nabízí milion! Milion! Krindapána!

„Přijímám,“ řekla rozhodnuta.

* * *

Žila jako v pohádce. Půl roku jí uplynulo jako v čarovném snu. Ohromné plakáty hlásaly dnešní slosování a všecky noviny domácí i zahraniční přinesly reprodukci její fotografie.

Pod přísným dozorem dvanáctičlenné komise byla zjištěna výhra na číslo 1,462,777. Prvá polovička čísla jí neříkala ničeho, zato ty tři sedmičky jako by se na ni usmívaly…

Nemohla však vědět, z kterého dílu světa se výherce přihlásí. Pražák to není. V jejím seznamu tohoto čísla nebylo.

Továrník zařídil, že vyhrávající číslo bylo oznámeno v rozhlase. A teď už třetí den čekala se zimničným rozechvěním na sedmou hodinu večerní, kdy měl rozhlas oznámit, přihlásil-li se vítěz…

Jako obvykle zasedli k večeři a jako vždy ozvalo se z přijímače zase: „Haló! Praha — Brno… politické zprávy… hospodářský referát… a pojednou: San Francisko hlásí přes New York a Londýn, že výhercem v soutěži známé firmy Moderna je pan Charley Wade, šestapadesátiletý vdovec, dozorce na ranchi XI v Berkeley. Pan Wade se vydal již na cestu do Prahy.“

Strašné ticho zavalilo je jako lavina.

„Ach, to je trochu…“ ozval se konečně hostitel.

„To je víc než trochu, milý Tondo,“ vpadl zuřivě jeho bratr. „To je neštěstí pro mne! Koukej, vždyť já mám jen o jednotku vyšší číslo na svém lose! Mizerná osmička místo záludné sedmičky a vzalo mně to všecku naději, okradlo mne o radost, blaho života. Hrom do chlapa! Kéž by někde srazil vaz! Pak bych podle předpisu soutěže se stal nástupcem. Mně taky nezbylo dosud času na lásku. V tom máme se Zdeňkou stejný osud,“ žaloval Karel, protíraje náhle zarosené oči.

Jídelna se s ní zatočila! Ach, vždyť ona také… už několik měsíců… Vzlykla zoufale a vyběhla ze dveří. Klesla na pohovku ve svém salonku, křečovitě štkajíc. Jak krutě ji vytrestal osud, s nímž si chtěla zahrát! Během toho půl roku poznala dokonale vzácný charakter Karlův, ukrytý pod zdánlivou drsností, ve které však poznala bodrou, vzácnou duši. Můj Bože, ano, miluje ho!

Co teď?! Odmítnout? Ne! Nikdy nezruší své slovo! Nikdy by nezklamala továrníka a jeho choť, která jí byla víc než přítelkyní. Splní svou povinnost! Vezme si toho dědka! Ostatně, snad je to hodný člověk. Uvidí ho za čtrnáct dní. Ale jaký bude její život tam, v amerických stepích po boku starce…?!

Pocítila něčí ruku na svém rameni.

„Neplač, Zdeničko,“ slyšela útěšlivý hlas šéfovy choti, „ještě nejsi vdána. Dáme ten milion tomu dědkovi! Američané jsou praktičtí. Jsem jista, že ten člověk shrábne milion, řekne all right a pojechá zpátky. Koupí si farmu a bude se smát. A my se budeme smát taky! Budeš mou švagrovou, holčičko! Závod vyzískal zdařilou propagací až dosud čtyřnásobně. Objednávky se jen hrnou a to bylo vlastně účelem celé té akce, která je sice z obchodního stanoviska správná, ale s hlediska citového a mravního nepřípustná. Tak neplač už, děvuško, nezoufej! Toník tě nevydá! Vždyť co by s tebou takový děda dělal? Nu, že jo? Už se směješ. Tak jen si přepudruj tvářičky a přijď k večeři. Čekáme na tebe. Nebo mám pro tebe poslat Karla?“


* * *

Čtrnáct příštích dnů a skoro stejný počet probdělých nocí jevilo svůj účinek na Zdeňce povážlivě. Chřadla tělesně i duševně. Černá tma zoufalství, prošlehávaná oslnivými blesky naděje, působí vždy hůře, nežli sebekrutější, ale jednotvárný žal. Na takový stav si člověk spíše zvykne…

Konečně ji jednoho jitra zavolali do salonu. Ach, ano! Nemusili jí ho ani představovat! Právě tak ho vídala ve svém nejhroznějším snění: silného chlapa s býčí šíjí, prošedivělými, hustými pačesy nad nízkým, gorilím čelem, se žraločím pohledem vodově šedých očí…

„Chrmmm,“ zachrul, měře ji a hodnotě, jak byl zvyklý na farmě hodnotit krávy. A pak chrlil ten netvor ze svých tabák žvýkajících úst slova, kterým nerozuměla. Neuměla anglicky. Ale z posuňků a rozčilení obou mužů vyrozuměla, že je — ztracena…!

A konečně se chlap zvedl, uhodil do stolu svou pěstí, s kterou jistě na ranchi porážel dobytek a zařval cosi, nad čím továrník odevzdaně pokrčil rameny.

Ach, ano! Ztracena je!

A pak vyšel šťastný vítěz ze salonu.

„Co je, Tony?“ vyrazila jeho choť chraptivě z hrdla.

„Jde na úřad… obstarat… svatbu. Ne! Nesmí se to stát! Je to hrozný surovec! Podlý, bezcitný chlap! Nabízel jsem mu kromě toho milionu veliké odstupné. Nechce ani slyšet. Trvá na celé výhře! Chce prý mladou ženu! Pranic mu nevadí, že Zdeňka nezná slovo anglicky. Však prý se naučí mluvit a konečně, jaké prý hovory, řekl cynicky. Odjeďte ihned, Zdeňko! Melča vás doprovodí zatím k tetě do Plzně. A já si to zde s ním už vyřídím. Ať se soudí! Obětuji na to třeba…“

„Ne, pane továrníku,“ vpadla zápasíc s mdlobou, „dostojím svému závazku.“

„Dítě, nemučte mne!“ vykřikl bolestně.

V tom zalehl do salonu otevřeným oknem s ulice zmatený křik. Továrník přiskočil k oknu.

„Nějaké neštěstí se stalo,“ sděloval. „Auto kohosi přejelo. Ach, to je… ano… Wade!“

„Lebku má rozdrcenou…! Je mrtev…!“ — neslo se k nim s ulice. „Šofér je nevinen, pane strážníku! Viděli jsme…! Ten pán šel přes jízdní dráhu jako slepý a hluchý, volali jsme na něho, nedbal… jistě nějaký venkovan…“

Dva měsíce léčila Zdeňka v sanatoři své porouchané nervy. Dnes už je chlapík. Tráví líbánky na Riviéře se svým Karlem. Pochybujete-li o pravdivosti této povídky, zajeďte si na ni. Potvrdí vám všecko do posledního písmene.«

* * *

V hloučku hochů u táborového ohně vznikla jakási rozepře.

»Nehádejte se, kluci,« bylo slyšet Jardu. »Ať nás rozsoudí pan kapitán.«

»Copak máte?« hlásil se ochotně za soudce bývalý kapitán obchodní lodi Kosatka, který nyní užíval již zaslouženého odpočinku.

»Přou se o to, co je to vlastně ambra. Já tvrdím, že je to výměšek vorvaně a tuhle Ota…«

»Máš pravdu, Jardo. Ostatně: víte vůbec, co je to vorvaň? Možná, že jste na to právě ,nebyli ve škole‘. Nu, pro všecky případy si o něm povíme.«

Hoši se seskupili kolem kapitána a ztichli jako pěna čekali na jeho povídku. Znali ho jako skvělého, jadrného vypravěče.

Starý mořský vlk spustil:

»Vorvaň čili kašelot je největší mořský ssavec. Dosahuje i přes 25 metrů délky a objem hrudi činí 12 metrů. Hlava je 7 metrů dlouhá a přes 3 metry vysoká. V hořejší čelisti nemá zubů, ale v dolejší jsou četné ostré zuby přes 30 cm dlouhé. Živí se hlavně rybami a hravě zdolá žraloka. Žije ve všech mořích, pravidelně v hejnech. Zřídka se staré kusy objeví osaměle. Kromě tuku a zubů, které jsou cennější než slonovina, poskytuje dvě zvláštní látky: cetaceum čili spermacet, tuk z ohromné dutiny čelních kostí, podobný bílému, průsvitnému vosku, jehož jediný vorvaň dává až 2800 kg. Dělají se z něho mýdla a masti. Říká se mu lidově vorvanina a je velmi drahý. Dále ambru, která je — šedá, bělavá, podobná pryskyřici a silně voní. Kilo ambry stojí celé jmění. Některý vorvaň jí dává 100 kg i více. Cena vorvaně je značně vyšší nežli velryby.

Lov na tyto obry, kteří se loví jako velryby, je nesmírně nebezpečný, neboť se umějí velmi vydatně bránit ocasem i hlavou.

Tak, teď už víte, s jakými zvířátky se chceme pustit do zápasu. Kdo nemá dosti odvahy, ať to řekne včas. Že se nebojíte? Nuže dobře.

„Kapitáne, hlásím nástup mužstva!“

„Pozor! Plavčíci k lanům! Vzhůru na ráhna! Spustit plachty! Napnout a připevnit!“ velí kapitán. „Kormidelníku, vpřed!“

Bárka majestátně pluje z přístavu…

Veliký, oranžový kotouč měsíčního úplňku vyplul nad obzor nekonečného oceánu, jenž jako by dýchal v pravidelném dmutí vln. Velebné ticho je rušeno pouze pravidelným šumotem vody, která se tříští o lodní bok a sténavým skřípotem ráhen, s nichž visí v bezvětří nehybně těžké plachty. Pojednou se ozve shůry:

„Vorvaň v dohledu! Tři čárky (čárka je míra, užívaná v námořnictví) vlevo od přídě!“ hlásí hlídka ze stožárního koše. Stručný povel kapitánův, řinčení řetězů a za několik okamžiků houpá se už pět člunů na hladině u boku bárky. V jednom člunu stojí na přídi harpunář, velitel výpravy, za ním na třech sedadlech třímají lodníci mohutná vesla a vzadu je kormidelník.

Až na harpunáře jsou stejně obsazeny ostatní čluny. Místo harpunářů sedí však na přídi odborní střelci s těžkými puškami.

„Vpřed!“ ozve se tichý rozkaz a loďky odrazí od bárky.

Neslyšně, ale rychle plují k černému tělesu, které se rýsuje jako úskalí na světélkující hladině. Ale vtom vytryskne z tupě do vody spadajícího konce tělesa šedý sloup páry a do ticha třeskne jako výbuch mohutné hu-f-f!

„Máme štěstí, že jsme padli na samotáře,“ bručí si harpunář. „Ale přece budeme mít těžký boj. Je to obrovské zvíře. Stůj!“ velel.

Lodice se zastavily asi dvacet metrů od odpočívajícího netvora. Pouze střední loďka s harpunářem se zvolna, neslyšně jako přízrak šine blíže. Deset metrů od vorvaně veslaři ustali. Mocný rozmach muže na přídi a vržená harpuna se hluboko zabořila do černého těla. Současně zaburácela z ostatních člunů salva a čtyři výbušné náboje zasáhly svůj cíl. V nejbližším okamžiku letěly čtyři čluny zpět, aby se dostaly z vlnobití, které raněný netvor způsobil svým ocasem, jenž se vymrštil do výše a udeřil na vodu s takovou silou, že se ozvala rána jako dělový výstřel.

Jen harpunářův člun se nehnul z místa, ačkoliv byl divoce zmítán vlnami. Obrovské tělo netvora zmizelo pod vodou, rychle se potápějíc.

„Čtyři sta metrů,“ odhadoval harpunář hloubku, do které se ponořil vorvaň. „Musí už brzo nahoru.“

A nemýlil se. Hřídel ustal v otáčení a lodník rychle navíjel rozvinuté lano. Zatím se přiblížily ostatní čluny. Konečně se opodál vynořila balvanovitá hlava a v rychlém tempu burácely výdechy raněného zvířete. Zahřměla nová salva, po které se nesmírné tělo vorvaně takřka vymrštilo nad vodu a zase klesalo do hloubky.

Tu se však stav harpunářského člunu utvářel povážlivě: netvor ustal v klesání do hloubky a plul úžasnou rychlostí, vleka za sebou člun, jehož lano bylo napjato jako struna. Povolit nebylo možno, protože lano bylo u konce. Přetnout? To nikdy harpunář neudělá. Spíše zahyne. A zdálo se, že to tak skončí s celou posádkou, neboť příď člunu, tažená do hlubiny, byla tak nakloněna, že při veliké rychlosti plavby lodice nabírala vodu…

A pojednou zmizel člun pod hladinou. Všichni však byli dobří plavci a snad se ani neoctli poprvé v takovém stavu. Právě když se přehoupli do pomocných člunů, které jim připluly vstříc, objevil se netvor na hladině, asi o padesát metrů dál. Jeho výdechy zněly trhaně, chroptivě a místo bělavé páry tryskal do výše sloup krve.

Poněvadž však lano od prvé harpuny zmizelo s potopenou loďkou, bylo třeba vorvaně znovu upoutat. „Vpřed!“ velel harpunář a loďka vyrazila k dokonávajícímu obru.

Nové kopí se zabořilo do jeho těla. Ale tu netvor v posledním napnutí svých sil zvedl nad hladinu balvanovitou hlavu, zakroužil a — zaútočil na krajní člun. Posádka viděla, že neunikne s loďkou, kterou musí obětovat, má-li zachránit své životy. Bez otálení skočili všichni do moře a plavali k sousednímu člunu. Za sebou slyšeli praskot drceného dřeva…

Po půl hodině bylo obrovské tělo mrtvého vorvaně připoutáno ocelovými lany k boku bárky. Noc a den trvalo, než byl z těla ostrými rýči vyjmut tuk, sekyrami a pilami odříznuta zubatá dolní čelist, dobyt spermacet a ambra a vše pak uloženo do sudů a beden ve skladišti bárky. Ostatní bylo spuštěno do hlubiny na pospas žralokům a jiným mořským tvorům.

Prožili jste se mnou lov na vorvaně. Vidíte, že k němu bylo třeba hodně statečnosti a hrdinství. Podobně je tomu s lovem velryb. O těchto obrech moře si povíme příště.«

* * *

Tohle bylo něco pro dobrodružnou chlapeckou duši.

»Já chci být námořníkem!« vykřikl kterýsi z nejmladších.

»Mě zajímá víc geologie, horniny,« přiznal druhý svou zálibu. »Budu studovat, abych se stal báňským inženýrem.«

»Chvalitebný úmysl,« pochválil ho inženýr kladenských uhelných dolů Praný. »A víš co, mladý muži? Sestoupíme spolu do černého jícnu vyhaslé sopky kráterem pod zemskou kůru.



Kráterem pod zemskou kůru

Chceš? Máš odvahu?«

»Ano!« řekl klučina bez otálení.

»Máš pravdu. Neboj se! Jdu-li s tebou, nic se ti nestane.«

A inženýr začal vážně:

»Chladný, hrobový dech nám vane vstříc. Jako by kostlivec chřestil svými vyschlými kostmi, s takovým zvukem sype se pod našima nohama špinavě bílá a zažloutlá pemza, sklovitý obsidian a jiné zbytky vychladlé, ztuhlé lávy, naráží na skalní výčnělky a mizí v tajemné tmě propasti…

Opatrně sešplháme se skalní stěny. Hu! Věru, není to zde vlídné, v tom temnu, s černou, nedozírnou propastí pod nohama. Posvítíme si. Elektrické světlo podivně působí, ozařujíc tisíce roků mrtvé nitro živelného vředu zeměkoule. Po příkrém svahu sestupujeme do hloubky. Jsme v ohromném kotli, po jehož bocích šklebí se na nás tajemné díry a rozsedliny chodeb a tunelů, sopouchů (sopouch — komínovitá chodba) a komínů, z nichž některé jsou poněkud zjasněny paprskem denního světla. A zdola rozevírá se na nás hladově obrovská tlama, jejíž dásně tvoří rudá láva a trsy zažloutlé pemzy a sklovitého, jakoby slizského obsidianu činí dokonalou představu vykotlaných, vyceněných zubů. My se však nelekáme. Odvážně vkročíme do těchto strašlivých čelistí a spouštíme se níže.

Níž… stále níže… Pozor! Stát! Světlo naší elektrické svítilny zrcadlí se v tušově černé hladině jezera. Voda je čistá, čirá, ale chutná hořce a páchne sírou. Hladina leží tak ztuhle, že se podobá černému lesklému mramoru. Měříme hloubku olovnicí: nestačí nám provázek, ačkoliv je ho několik set metrů…

Hle! Tu je jakýsi tunel. Vejdeme. Kráčíme chodbou, s jejíž klenby visí podivné rampouchy jakési spečené hmoty. Urazíme sekyrou hrot. Je neobyčejně těžký. Asi je to sloučenina, slitina kovů. Prozkoumáme ji, až se vrátíme domů. A zde, ve stěně, se cosi třpytí:

Ach, jaká krása! Krystaly ametystů a zde — valounky chalcedonu, červeného karneolu, černého onyxu, hnědého sardonyxu, zeleného chrysoprasu… Celá ložiska polodrahokamů.

A zase sestupujeme po svahu do labyrintu chodeb a dómů… Teplota stoupá. Je zde dusno. Avšak dále! — Níž! — Ještě níže!…

Odkudsi, z tajemné tmy tunelu září matně několik bodů příšerným, namodralým svitem jako oči záhadných netvorů. Vlasy se nám ježí hrůzou… zbytečně: to uran světélkuje svým bohatým obsahem radia…

Jak jsme hluboko? Snad dva či tři tisíce metrů. Příliš málo, abychom se dostali na hranici zemské kůry. Musili bychom ještě víc než třicetkrát tak hluboko. Zemská kůra sahá do hloubky sto kilometrů, tedy sto tisíc metrů. Pak je polotekutá vrstva, tak zvané magma. Nitro země je žhavé, o čemž svědčí přibývání teploty do hloubky, horká vřídla, sopky a jiné úkazy přírodní. Žhavé zemské jádro je obaleno vrstvou, jejíž tloušťka se včetně polotekuté magmy odhaduje na 1500 kilometrů.

Zemská kůra obsahuje přerozmanité prvky a její stáří se odhaduje podle množství radia, radiového olova, helia (lehký plyn, nehořlavý, je ve vzduchu i v zemi) a kamenného uhlí na 340 milionů let. Podle vrstev prahorních však na 1 640 milionů let. To je trošku velký rozdíl, pravda-li?

Inu, když ta naše Země není nikde zapsána v matrice a tak se to nedá zjistit.

A poněvadž sto kilometrů jít pěšky a ještě k tomu krkolomnou cestou je pro nás daleko, vrátíme se zpátky. Ty polodrahokamy si ovšem vezmeme s sebou — na památku.«

* * *

»Zítra je neděle. Copak ti mám upéci, táto?« padla do poetické nálady prosaická otázka paní radové.

»Vepřovou s knedlíkem a zelím,« zvolil bez rozpaků pan rada své oblíbené jídlo.

»Zelí,« ošklíbl se jejich synek.

»Jen si nevybírej,« napomenula ho maminka.

»Tobě zelí nejede, viď?« usmál se na hocha pan řídící »Kdybys byl Honza, nedivil bych se.«

»Proč Honza?«

»Inu, na to musím odpovědět povídkou o strašidelném zelí.«



O strašidelném zelí

»Chachachá! Strašidelné zelí!«

»Jen se nesmějte, hoši! Je to příšerná historie. A pravdivá. Tvrdím to docela vážně. Vyprávěl mně ji žák, který ten případ sám prožil. A zaručuji se zcela vážně, že nelhal. Ostatně nakonec se všichni přesvědčíte. Vypovím doslova, jak vyprávěl:

Bylo to takhle po prázdninách. Sluníčko ještě hřálo, ale voda v našem potoce už chladla. To však nám, klukům, nevadilo, abychom se ještě naposled nevykoupali. A skutečně jsem se také koupal toho roku naposled. Téhož večera mně bylo jaksi podivně; hned horko, hned zima… ani jsem nemlsal v síňce z kádě kyselé zelí, které bylo mou oblíbenou pochoutkou. Neměl jsem na ně chuť. A v noci…

Octl jsem se pojednou na poli. Kolem mne se prostíral nekonečný lán zelí. Kolem dokola u mých nohou a do dálky, až kam jsem dohlédl, samé zelné hlávky. A vtom, kde se vzal, tu se vzal, stojí vedle mne — náš pan učitel.

„Honzíku,“ povídá hrobovým hlasem, „ty začínáš lajdačit hned na začátku školního roku. Tvůj úkol z mluvnice je hrozný. Napsals tam zelý s tvrdým ý. Tak aby sis zapamatoval, že zelí se píše s měkkým í…“

Švihl mě rákoskou přes zadeček a — jézuskote! Nohy se mně zabořily do země, tělo se scvrklo, ruce změnily v listy a hlava naopak nabubřela tak, že byla skoro jako ten soudek v naší síňce, ve kterém kvasilo naložené zelí…

Pan učitel zmizel jako duch. A tu jsem cítil, jak mně po scvrklém tělíčku leze slimák, tak veliký, že svým slizkým, studeným břichem pokryl celé mé tělo od spoda až ke krku. Třásl jsem se ošklivostí a zimou, ačkoliv mně ohromná hlava hořela v žáru slunečního úpalu. To nebylo všecko:

Po zádech šplhaly jedna za druhou modrozelené housenky, které se hltavě daly do mých bezmocných, v listy začarovaných rukou. V hrozné bolesti jsem cítil, jak rozžírají kůži, maso… V krátké chvíli zmizely mé prsty a z rukou i paží čněly ztrnule jen ohlodané kosti… A pak se daly housenky do mé hlavy. Žraly mé velkolepé ušní boltce, jejichž velikosti se obdivovali všichni spolužáci, nos, tváře, všecko…

Řval jsem, ječel, vřískal, ale všecko marno. Můj hlas se jaksi dusil v hrdle. Sám jsem ho neslyšel. A jako na posměch mým mukám obletovaly mne roje bělásků, usedaly na mou trýzněnou hlavu.

Slunce zapadlo a vyšel měsíc. A tu, v jeho zsinalé záři jsem spatřil něco úžasného: zelné hlávky kolem mne oživly. Změnily se v — lidské hlavy! Poznal jsem Frantu Vonáska, Pepíka Tidlifaje, Tondu Zrzavýho a jiné kamarády. Dokonce i Anda Šmudlíková zde byla. Vyloženě společnost, která vynikala v neznalosti mluvnice, počtů a jiných věd, jejichž učení žákům nevoní. ,,A, vida, Honza už je tady taky,“ vítali mě se škodolibým chechtotem.

„Už mě nebude buchcovat a tahat za vlasy,“ vykvikla jízlivě Anda. ,,Pracky má sežrané,“ dodala vítězně.

„Zřídily tě pěkně ty housenky, Honzo,“ šklebil se Franta.

„Ale těch jeho krásných uší je škoda. To byl požitek, když jsme ho za ně tahali. A jak s nimi dovedl zapráskat,“ litoval potměšile Tonda. „Jakápak škoda?“ ozval se Pepík. „Ráno nás sklidí. Povídal Škudlina, že už má připravenou krouhačku.“

Škudlina! Sedlák Škudlina, kterému jsme v létě chodili na lusky! Krindapána! Ten nebude mít s námi smilování. Rozstrouhá nás na nudle!

Zachvátil mne takový děs, že jsem… já nevím, jak se to vlastně stalo. Rozhodně jsem však musil vyvinout obří sílu. Podařilo se mi vytrhnout nohy ze země a — pojednou všecko zmizelo. A pak jsem užasle boulil oči na tatínka, maminku a pana doktora, kteří stáli u mé postele. Slyšel jsem radostné: „Už je mu dobře!“ Hltavě jsem vypil mléko se sladkou, mandlovou příchutí a — usnul. A tu jsem se koupal, ale ve svém vlastním potu.

Od té doby mne nikdo po prázdninách nedostal do potoka. Druhý zánět plic bych nechtěl prožít.

A ještě něco mi zbylo z té hrůzy: nepřekonatelný odpor k zelí. Nejsem přece lidožrout, abych jedl — své kamarády.«

* * *

»Tak to slyšíš, maminko. A já mám jíst své kamarády!« »Ty je jíst nebudeš, poněvadž nejsi Honza,« přesvědčil synka pan řídící.



Personal tools