Because we have had problems with spam bots, new persons wanting to edit have been temporarily suspended.

Osada šňůra/Večer, Dědové vzpomínají…

Free texts and images.

Jump to: navigation, search

 V  Osada šňůra
Osada šňůra/Večer, Dědové vzpomínají…
written by J. M. Troska
Doslov
Info Simple bw.png Osada šňůra: Information and licence SemiPD-icon.png



Dědové vzpomínají…


Také letos jsem navštívil sice malé, ale útulné lázně Běloves, abych podrobil své staré tělo generální opravě a osvěžil duši i nervy v roztomilé společnosti, na kterou jsem se již celý rok těšil. Můj příjezd byl ovšem oznámen a proto není divu, že jsem byl partou uvítán s jásotem, sotvaže jsem se objevil na prahu lázeňské restaurace.

Avšak jásot rázem utichl, když jsem se belhal ke stolu, opíraje se o hůl.

»Hele, hele! Copak to? Kuřátka? Ischias?« hrnuly se mi jízlivé i účastné otázky vstříc.

»Úraz!« zarazil jsem další dobírání a srdečně tiskl ruku po řadě starým přátelům, jejichž rozesmáté tváře ihned zvážněly.

»Copak se vám stalo?«

»Jsem obětí vastní opatrnosti,« odpověděl jsem zdánlivě si odporujícím rčením. A vida otazníky ve všech tvářích, líčil jsem svůj příběh: »Čekal jsem na tramvaj u Wilsonova nádraží v Praze, odkud se právě vyrojilo množství cestujících. Jak víte, je tam nástupiště pouliční dráhy úzké a vroubené vyšší dlažbou. Přílivem cestujících byl ten úzký pruh hustě naplněn, když konečně přijela tramvaj. Ve zmatku a shonu vystupujících a nastupujících se batolilo asi dvouleté děcko. Vyhýbal jsem se batoleti, ale stále se mi pletlo pod nohy. Ježíši! Kdepak je — Jiříčku! slyším vedle sebe úzkostný ženský hlas. Couvl jsem ochotně, ale vtom se mi noha zvrtla na okraji nástupiště. V kotníku to ruplo, přes páteř až do mozku mě prošlehla tak prudká bolest, že se mi zatmělo v očích. Zachytil jsem se železného kandelábru a… jen neomdlít! Seber se! Nic to není! Jen namožení…

Tramvaj mi ujela. Počkám na druhou. Do té doby se to uklidní. Neuklidnilo. Naopak, bylo hůř. Nohou jsem se nesměl ani dotknout dlažby. Bylo mně mdlo. Ačkoli bylo chladno, koupal jsem se v potu. Nebudu moci do tramvaje, a i kdyby, nedobelhám se pak od tramvaje domů. Co je vám? všiml si strážník mé zsinalé tváře. Vylíčil jsem mu příběh. Trestuhodná nedbalost, nechat dítě v takové tlačenici bez dozoru. Objednám vám taxi. Nezbývalo skutečně nic jiného.

Bylo to horší než jen podvrknutí: natržené pouzdro kolem kotníku a krevní výron. Poležel jsem si skoro tři týdny. Proto jsem přijel později do Bělovsi.«

»Ta žena by zasloužila. Vždyť je takové opomenutí povinné péče o dítě trestné. I ono mohlo přijít k úrazu,« řekl správně advokát dr. Konečný.

»V tomto případě ano,« souhlasil lékař dr. Cedrych. »Jenže s povinnou péčí je to většinou pochybné. Všichni známe mnoho případů, které dokazují, že snadnější by byla péče o bezpečí nad hejnem vrabců než jediným lidským harantem. Sám bych mohl ze své lékařské prakse uvést řadu případů, z nichž některé skončily smutně.«

»Povídejte, doktore!«

»Hm, nevím, mám-li… nerad vzpomínám. A víte, že jsem citlivý. Trpí-li dospělý, ať muž či žena, ani mne tak nedojme. Lékař musí zachovat klid a rozvahu. Ostatně se stále babrá v lidském utrpení. Je to jeho povolání. Ale dítě… sám jsem otcem… bolest takového tvorečka sdílím snad víc než on. Nu, jeden případ vám povím.«

* * *

»Bylo to v pozdním létu, někdy v srpnu. A je tomu už přes dvacet roků. Ale vidím dosud ten hrozný výjev, jako by se udál včera.

Tehdy jsem byl obvodním lékařem a to víte, ti nemají ustláno na růžích. Bydlel jsem v prvém poschodí, ordinace byla v přízemí.

V létě spím rád u otevřeného okna. Byla krásná měsíčná noc.

Pojednou mne z tvrdého spánku vzbudilo vytrvalé zvonění. Nic divného. Pro obvodního lékaře není nočního klidu. Ale do běsnění zvonku se mísilo nelidské vytí, štěkavé skřeky a úpěnlivý pláč a křik jakési ženy. Vyklonil jsem se z okna:

„Co se to děje? Co se stalo?“ volal jsem.

„Proboha vás prosím, pane doktore, honem! Otevřte mi! Holka se mi snad zbláznila, či co. Ježíši Kriste! Vždyť mně prokouše krk a vydrápe oči. Pospěšte! Pomozte!“ ječela a chroptěla žena s dítětem na zádech.

Jak jsem byl v pyjamu, seběhl jsem se schodů a vpustil skupinu do domu a do ordinace.

Nevím, byl-li na dítě horší pohled než na ženu, která měla obličej jakoby nožem a pilkou rozřezán; z hlubokých ran na šíji visely kusy kůže i masa a ssedlé krve i pěny; vlasy vytrhány a zkrvavělá lebka místy holá… hrůzný pohled.

Popadl jsem dítě, asi osmileté děvčátko, za zápěstí… ale měl jsem s harantem co dělat. Nikdo by v tom děcku tu sílu nehledal. Děcko vylo a štěkalo, vrčelo a vřískalo…

Hodil jsem je na lehátko. Kolem pusy mělo chuchvalce žluté, chvílemi krvavé pěny a oči — ano: ty oči… tohle je — atropin! Dítě je otráveno atropinem. Snadná diagnosa: je srpen. Někde přišlo na rulík, často si ho děcka pletou s třešněmi.

„Mohla byste jí podržet ruce?“ Zbytečná otázka, když jsem se ohlédl na ženu, která mrtvolně bledá se potácela k židli. „Vzpamatujte se!“ vykřikl jsem na ni ostře. „Stiskněte aspoň ten zvonek na psacím stole!“

Vydechla těžce a zřejmě s vynaložením všech sil vyhověla mému rozkazu. Ale pak se sesula ve mdlobě na podlahu. Pokrčil jsem rameny. Zatím více nemohu dělat. Mdloba počká. Ale dítě nesmím pustit. Zmítá se v křečích a…

Konečně přiběhla moje sestra, medička, která bydlela v mé domácnosti a byla mi často dobrou pomocnicí.

„Milčo, otrava rulíkem. Ricinový olej! Ocet! Tanin! Připrav horkou lázeň na nohy!“ rozkázal jsem pro prvou pomoc. „Počkej! Nejdříve obinadlo! Musíme to dítě spoutat. Tak. Jen utáhni! Ať řve! Nedbej toho! Co s tou ženou? Ether! Eh, počkat! Tohle je… vždyť to jsou křeče. Ó, ubohá! Zdá se mi, že…“ skočil jsem k telefonu. „Pošlete ihned ambulanci ke mně! Otrava krve. Bojím se, že nevydrží!“ skončil jsem telefonickou zprávu do nemocnice.

Víc jsem pro ubohou ženu skutečně udělat nemohl.

Děcko jsme svlékli ze šatiček. A tu se z kapsičky vysypala zrníčka, hnědá, jako bohatý mák. Teď jsem byl doma; nikoliv rulík, dítě nesvedly k mlsání třešně, ale něco ještě horšího: durman, jehož plody, semena podobná máku, obsahují sice také atropin, ale kromě toho alkaloid hyoscyamin a scopolamin. Otrava nejprve prudce rozdráždí nervstvo a pak ochromuje jeho činnost. Omezuje činnost slinných a potních žláz, ochrnuje zakončení nervů a způsobuje rozšíření zorniček. Tedy totéž jako otrava rulíkem, jenže účinek je ještě prudší a skoro vždy zanechává zlé následky.

Zkrátím tu hrůzu: do nemocnice byly odvezeny obě. Matka zemřela téže noci. Nákaza jedovatými slinami dítěte přímo do krve znemožnila každou pomoc. Dítě se podařilo zachránit. Žije dosud. Je jí ke čtyřicítce. Nevdala se ovšem. A je to jen stín člověka. Žije z almužny a dobrodiní příbuzných. Je poloblbá. Mátoha. A nevyléčitelně trpí tancem sv. Víta.

Tak vidíte, pánové, jak je ta povinná péče problematická. Děcko bylo pečlivě ošetřováno. Ale matka i otec, chalupníci, kteří se dřou na polích a přivydělávají si podělkováním, nemohou hlídat děti, které si vyhledají smrt nebo trvalé zmrzačení leckde na rumišti a mlsají potměšilou jedovatinu. Možná, kdyby byla ubohá matka zůstala na živu, odseděla by si ještě trest za nedostatečnou péči v kriminále,« končil lékař trpce.

* * *

»Máte pravdu, doktore,« souhlasil spisovatel Jaroš. »Navštívil jsem na pražské chirurgické klinice svého přítele inženýra Hrocha, kterého snad znáte. Je to přece zdatný lyžařský cvičitel, známý všem lyžařům na Orlických horách. Poležel si tam přes dva měsíce se složitou zlomeninou kolena a kotníku. Ale na klinice dělají zázraky. Hroch bude opět vesele lyžařit.

Tam jsem viděl zajímavé případy těch ,uspěchanců‘, jak jim vhodně říká věhlasný asistent kliniky doktor Kozelka. Zdánlivě všední případy zlomenin ruky, nohy, žeber, vnitřního zranění, otřesy mozku a tak dále. Ale zajímavá je příčina: až na nějakou výjimku všichni spěchali, aby ušetřili minutu a zato si pak — poleželi několik měsíců na klinice. Zlaté přísloví: spěchej pomalu!

Takovou výjimkou byl čtrnáctiletý kluk Béda. Nejmladší věkem, ale nejstarší pacient ze třiceti, kteří s ním ,úpěli‘ ve velikém sále s číslem 99 nad dveřmi. Poležel si tam přes půl roku. A jen věhlasnému umění přednosty kliniky, který si sám vzal hocha na starost, může děkovat za záchranu svého mladého života a je skutečný div, že už opět běhá a rajtuje po luzích a hájích…

Béda není uspěchanec. Je to sice čilý, tělesně i duševně bystrý kluk, ale — nemotora. Nebo aspoň ho na okamžik opustila zručnost, když si docela zbytečně vrazil rezavou kudlu do nohy. Nemehlo.

Našel kdesi starý šindel, jakým se dříve pokrývaly střechy. Napadlo ho: hele, to bude něco. Udělám z toho kuši. Lučiště, samostříl, víte, jaký viděl ondy na obrázku u lučišníka kdysi ve starověku. Tuhle šindel provrtá, provlékne silnou rákosku a bude to.

Jenže, kde vzít vrták? Eh, co! Kudlou to půjde taky. Vrták! kdyby byl řekl Frantovi, jehož táta truhlaří, byl by mu šindel provrtal našup. Jenže Béda chtěl Frantu překvapit. A proto vrtal kudlou.

Už to skoro bylo, když se mu ostří smeklo po suku a rezavá čepel vjela do stehna jako do másla.

Béda se tak ulekl, že chvilku z rány nevyšla ani kapka krve. Ale zato pak se vyvalila… Jézusku!

Kutil to v kůlně, kde o pavučiny a podobné svinstvo nebyla nouze. Pavučiny prý jsou výborná meducína na rány. Tak je tam nacpal, ovázal stehno špinavým hadrem, přetáhl kalhoty a — nic. Doma ani muk. Ještě by dostal výprask.

Jenže v noci ho honily vzteklí psi a jacísi lidožraví divoši či Indiáni s tomahavky a ukrutánskými noži…

Ta hrůzná honba, krvavá vojna a všecko, nebylo tomu konce. A když konečně Béda ,zvítězil‘, ležel ve velikém sále na čisté posteli s pružnou, houpavou matrací, jaké doma neměl. Udiveně koukal na sousedy a slečny v bílých čepcích a zástěrách, na zástup pánů ve sněhobílých pláštích s obrýleným, důstojným pánem v čele…

Inu, začínal mít vyhráno. Nad jeho lůžkem jakési klikyháky na papíře s ostrými hroty jako nebetyčné horstvo, které přechází pozvolna do mírnějšího podhoří… teprve později viděl, že je to diagram, popis prožitých horeček… několikrát přestoupivších červenou čáru s číslicí 41…

Naštěstí pro sebe prosnil dvojí transfusi krve. Ale vyhráno ještě neměl. Ještě šestkrát ho nesli do operačního sálu.

Dnes už tedy běhá. Ale kudlu nechce ani vidět. Štítí se nože a bojí se ho jako čerta.«

* * *

»Ano, jo,« povzdechl dědeček, jehož stříbrný, kučeravý plnovous, splývající až téměř k pasu, nijak nevadil, nebyl na úkor tělesné i duševní svěžesti, kterou dosud bujelo sice ne hromotlucké, spíše pomenší, ale statné tělo a zdravě zrůžovělá tvář. Kdo ho neznal, řekl by: vysloužilý fořt; tím více, ježto si liboval v hnědém lodenovém obleku a vždy sršel zdravým humorem, pro který byl celou lázeňskou společností velmi oblíben. Rozhodně by nikdo v této skromné osobnosti netušil věhlasného akademického sochaře profesora Mařana.

»Ejnu, jo,« přikryl si opět, spokojen nad rozdýmanou lulkou, »nám se lehce trousí rozumy teď, když už se pomalu blížíme Methusalémovi. To je právě to smutné, že rozumu nabýváme teprve zkušenostmi a ty jsou podmíněny stářím. Ale přiznejme si, že jsme nebyli v dětství o nic lepší než nynější drobotina. To bylo, je a bude. A hned vám uvedu důkaz své vlastní lehkomyslnosti:

Bylo mi asi dvanáct let; tedy uplynulo už více než půl století, ale dosud živě vzpomínám a věru, nikdy nezapomenu.

V mém rodišti je lesnaté údolí, takový kaňon, vroubený skalními stěnami, pravěkými navrstveninami, které tvoří jakési schodiště, po kterém by však mohl kráčeti jen obr Herkules, známý z římského bájesloví, neboť každý ten schodek je nejméně tři metry vysoký. Často jsem v tom kaňonu rejdil se svým kamarádem Lojzou. Protéká tudy horská bystřina a lovili jsme v ní raky.

Jednoho dne, bylo to počátkem května, zahleděl jsem se na to obrovité schodiště.

„Lojzo,“ povídám „vylezeme nahoru. Člověče,“ štval jsem, vida jeho strachem skleslou bradu, „to bude slávy. Celé město o nás bude mluvit. Noviny budou psát o mladých horolezcích, kteří zdolali nebetyčné horstvo. Lojzo, tam ještě nevkročila lidská noha. Vhůru!“

„Počkej, Vašku! Dnes ne. Až zítra.“

„Ha, zbabělce!“

„Neblbni. Musíme se připravit. Heleď, vezmeme si provaz, abychom se mohli vytahovat…“

„Žádné vytahování. To by pak dovedl každý.“

„Tak aťsi. Ale aspoň nějaký citron.“

„K čemu citron?“

„Vašku, ty jsi ťuhýk. Copak nevíš, že horolezci cucají citron, aby se osvěžili?“

To jsem nevěděl, ale budiž. Citron nemůže škodit. Lojzův táta měl hokynářství a tak mu nebude těžko ho uzmout. Ale do zítřka jsem čekat nechtěl. Povídám:

„Utíkej pro citron! Už ať jsi zpátky. Polezeme hned!“

„Nech to aspoň na odpoledne. Jistě je už k desáté a do oběda…“

„Plav, hladovče!“ zařval jsem na něho. „Nejprve svatá povinnost. Beztak máš těžký zadek. Na šplhadlech jsi vždycky poslední. S plným náckem se nedostaneš ani o metr. Utíkej!“

Lojza jako vždy podlehl mé převaze.

Vrátil se asi za hodinu s citronem:

„Je už skoro jedenáct. Do oběda nebudu doma. Táta mně napráská,“ fňukal.

Lezli jsme. Prvý a druhý schod jsme obešli na boku. Pak to šlo hůř. Cucal jsem citron, jako by to byl turecký med, násilně si nutě sladkost… brr! vyplivl jsem protivný žvanec.

Škytaje a supě, šplhal jsem se vzhůru. Lojza za mnou, fňukaje a sténaje…

Usedl jsem, vlastně se převalil uondán na plošinu stupně. „Počkám na tebe, loudo!“ zavolal jsem dolů na Lojzu, až se konečně vydrápal ke mně.

Hleděli jsme dolů. Zamrazilo mne. Člověk by neřekl, jak je ta skála vysoká. Odtud se zdálo, jako bychom seděli na výstupku… Zatočila se mi hlava. Panečku, tohle už je mnohem výš než kostelní věž, z oken, které jsem často shlížel, když jsme chodili zvonit.

A nad námi byly ještě tři schody, sice už o něco nižší, ale přece asi dvoumetrové.

,,Hl-hlupáku pitom-ý,“ škytal jsem, „to byl n-nápad s tím citronem!“

„Tu máš,“ podával mi cukr.

Škytavka pominula. Vzhůru!

„Dám ti jeden schod náskok,“ řekl jsem Lojzovi blahosklonně.

A netušil jsem, že tato pyšná blahosklonnost byla vlastně vnuknutím mého strážného anděla, neboť kdyby byl Lojza zůstal opět pode mnou, sotva by se byl odvážil ke mně po tom, co se mi přihodilo na plošině příštího schodu. Jen si považte:

Lojza už zdolával druhý schod shora, když jsem se drápal na stupeň pod ním. Položím ruku na plošinu. A vtom se mi pod dlaní zasvíjelo cosi hladkého. A než jsem si to uvědomil, bodlo mne cosi do palce. Pohyblivý předmět bleskurychle projel pod dlaní… V tom okamžiku jsem na štěstí, opakuji: na štěstí, neuvážil tuto podivnou příčinu, ale jistě to byl opět můj dobrý strážný duch, který mně křikl v duši: Vzhůru! Rychle!

Vyhoupl jsem se na temeno stupně jako vymrštěn. A tu… mocná křeč mi sevřela hrdlo. Vlasy se mi zježily… mé vytřeštěné oči zahlédly ještě pestré tělo — zmije, mizící ve skalní štěrbině. S děsem jsem hleděl na dvě ranky na bříšku palce…

Vyrazil jsem z hrdla skřek…

„Co je?“ slyším Lojzu nad sebou.

„Zmije! Ko-kousla do pa-pa-palce!“ řval jsem zajíkavě.

„Rozřízni to!“

„Nemám kudlu!“

„Tu máš!“ hodil mně svůj křivák, strašný, zubatý a špinavý nástroj.

Ale nebylo na vybranou. Zavřel jsem oči a šmikl. Ostří, vlastně pilka vnikla hodně hluboko. Krev se vyvalila proudem.

„Máš provázek?“

Měl jsem. Jak by ne. Omotal jsem ho kolem palce, utáhl a zasukoval.

„Polez nahoru! Honem!“

Lehko se řekne, ale já — nemohl. Bylo mně mdlo. Jako v mátohách jsem slyšel Lojzu:

„Počkej, vyběhnu nahoru, už jenom jeden stupeň, snad tam někdo bude na poli nebo nějaká chalupa; přivedu…“

Nu, dopadlo to celkem dobře. Nedaleko vedla silnice a jel tudy šťastnou náhodou řezník s teletem na bryčce. Vytáhl mne za pomoci Lojzy vzhůru, naložil k teleti a tak jsem se svorně v této ušlechtilé společnosti dostal k lékaři a — domů.

Odstonal jsem to horečkou a týden mě trápily záchvaty střídavých bolestí a nevolnosti. Bylo štěstí, že had nebyl ještě docela při síle po zimním spánku a jed nepůsobil tak prudce, jak by byl účinkoval v parném létě. Výprask mně táta odpustil. Zato ho dostal ubohý Lojza za mne dvojnásob. Až do prázdnin se mnou nekamarádil.«

* * *

»Ale něco toho zmijího jedu ti zůstalo v krvi dodnes,« zamhoural čtverácky očima na Mařana jeho věrný, nerozlučný přítel a stejně slavný umělec, akademický sochař, profesor Zálesák.

»Jak to? Pročpak« upřel naň Mařan své modré oči.

»Inu, dovedeš někdy jedovatě kousnout.«

»Cože? Já že? Ha! Tohle odpykáš, Štěpáne! Já jsem se nikdy nehonil v noci za bludičkami!«

»Vidíte, páni, už mě rafl,« zatvářil se Zálesák bolestně.

»Jak to bylo s bludičkami? Povídejte, pane profesore!«

»Ovšem, že musím, abyste si nemysleli tak nebo tak. Je tomu už velmi dávno, bezmála šedesát roků. Tehdy mně bylo šestnáct.«

»Není možná. Přiznal bych vám sotva šedesátku,« divil se doktor Konečný oprávněně dosud tělesně i duševně svěžímu vzhledu starého umělce.

»Inu, správný život,« usmál se profesor Zálesák a pokračoval: »Tehdy jsem ovšem neznal podstatu těch tajemných světýlek.«

»Promiňte, že vás vyrušuji,« přerušil ho inženýr Víska, »ale podstata není dosud bezpečně zjištěna. Možno sice soudit, že jde o methan, bahenní plyn, lehký uhlovodík, který vzniká tlením rostlinných látek, zvlášť rozkladem buničiny, činností některých anaerobních mikrobů, již se vyvíjejí bez kyslíku. Ale týž plyn se tvoří také v uhelných dolech. Svítiplyn obsahuje asi 40% methanu. Ale tu je právě otázka: proč se methan v bahnisku samočinně zapaluje a proč se samočinně nevznítí plyn v dolech nebo svítiplyn? Někdy se sice výbuch v dolech odůvodňuje samovznícením plynů, ale to je jen dohad. Spíše tu působí zcela prosté důvody mechanické, na příklad krátké spojení v elektrickém vedení, opomene-li se dokonale uhasiti některé ohniště. Stačí jiskřička.

Podstata bludiček je už starou otázkou. Již v minulém století soudila věda, že tyto zjevy jsou plyny, které se vyvíjejí z hnijících látek a pouhým stykem se vzduchem se vzněcují, Při tom se zejména poukazovalo na samozápalnou fosforovodní plynovou látku. Avšak už v téže době úsudky badatelů a odborných pozorovatelů bludiček, na příklad věhlasných chemiků a přírodovědců: Lista, Knorra, Tschudiho, Ula a jiných, kladou proti tomu závažné úvahy. Nejnovější vědecké úsudky se různí, takže konečné rozhodnutí, jež by bylo doloženo nezvratnými důkazy, dosud nepadlo. Prosím, pokračujte, pane profesore.«

»Vida, vida,« usmíval se starý mistr dláta, »jsem rád, pane inženýre, že jste mi vrátil poesii těch světýlek. Nuže, jako šestnáctiletý student vyšel jsem si pěšky z Valašských Klobouk do Vsetína, kam mne pozval spolužák, syn ředitele cukrovaru, na prázdniny. Věru, krásná procházka, sice dlouhá, ale co bylo pro zdravého, statného hocha takových třicet kilometrů netknutou, panenskou přírodou, neboť trať tudy tenkrát nevedla, úzkým průsmykem mezi hustými lesnatými stráněmi, v nichž stuleny poetické vísky

… a já jsem dívča z Lidečka,
idem si hledat synečka…
… a já jsem synek z Polanky,
idem si hledat galánky…

Z Klobouk jsem vyšel po ránu. Nehnal jsem se, chtěje užít té romantické lesní krásy. Byla již noc, když jsem se blížil k Vsetínu.

A tu se moje poetická nálada změnila v tíseň, která na mne těžce padla s mlhou, teplou a dusnou jako pára z kotle. Kromě toho byl nový měsíc, tedy čirá tma, zhuštěná nadto mlhou, jež pozvolna houstla… Přidal jsem do kroku.

Cestu jsem znal, nebyl jsem ve Vsetíně po prvé. Ale právě proto jsem věděl, že po silnici si značně zajdu a bylo by lépe nadejít si pěšinkou přes louky. Věděl jsem o ní a také jsem měl trochu v paměti její nerovný směr. Prošel jsem jí už dříve několikrát.

Zde právě odbočuje od silnice. Mám — nemám? Eh, co! Půjdu pěšinkou.

Nějakou chvíli se matně rýsovala, alespoň na krok, dva jsem viděl její šedou stuhu.

Kotouče mlhy se kolem mne válely a svíjely. Občas mně do nosu vnikl zatuchlý pach; — pojednou, jako kdybych se vnořil do žumpy či bezedné stoky: protivný zápach začpěl mi tak do lesním ozónem a pryskyřicí zlabužnělých plic a nosu, že jsem se až zajíkl.

A vtom — zmizela pěšinka. Stanul jsem bezradně. Ztratil jsem stezku už dříve? Nejdu už chvíli kamsi — do močálu? Tenhle zápach přece není lahodnou luční vůní. To je příznačný pach — bahna.

Co teď? Dále? Jakpak, zajdu-li — co je to? Kdosi proti mně kráčí. Bliká tam světlo z lucerny.

„Haló!“ vykřikl jsem.

Žádná odpověď. Jen plamínek se tam třese a komíhá. V mlze nelze usoudit, je-li to jen několik kroků či dál… a teď se to světýlko vzdaluje…

„Haló, počkejte!“ vzkřikl jsem a vyrazil v běh.

Ale učinil jsem jen několik skoků, když plamínek zazářil vedle mne, zdálo se mi, na dosah. A současně, věřte mi nebo ne, slyšel jsem zřetelně:

„S-sem!“

„Tak na mne počkejte!“ zabručel jsem a vykročil.

Ale vtom to zhaslo a slyším:

„Pšš — sssem!“

Ohlížím se: lucerna plane matně v mlze o kus napravo.

„Co to děláte? Proč mně utík…“

„Sem. Pš — pšš — sem!“

Co se to děje? Za mnou a vlevo dvě nová světla. A teď těsně před mýma nohama:

„Pšš — sssem!“ plamen na půl metru vysoký…

Bludičky!

„Chacha! Pššš ssem! Chacha!“ rozezvučel se kolem mne bezzvuký, sípavý smích, duchovité výzvy, strašidelné, nevylíčitelné zvuky či lépe pazvuky, vyluzované z nehmotných plic a úst…

Vlasy se mi zježily a v okamžiku jsem se v pravém slova smyslu koupal ve studeném potu.

Jako rozpoutaná smečka běsů rozrejdila se příšerná, sinavě modrá a žlutá světýlka kolem mne. Sípavý, skrčený chechtot, dotěravé výzvy, žalostné vzdechy, chlemtavý mlaskot rozvířil se kolem mne, plamínky i dlouhé plamenné jazyky a šípy divoce tančily…

Bludičky! Dosud jsem o nich jen slýchal. Ne, nebál jsem se jich pro jejich příšerný vzhled. Strašidelný dojem na mne ani tak nepůsobil, jako praktické následky a vědomí, že jsem zaběhl někam do močálu a vykročím-li kamkoliv, zapadnu do bezedna. Zahynu nejhorší smrtí, ztracen na věky! Nikdy se nikdo nedoví, kam zmizel Zálesákův student Štěpán…

Co dělat? Kdyby aspoň ta mlha se rozplynula, snad bych se mohl vyznat. Nemohu být daleko od bezpečí…

Pomalu jsem nabýval rozvahy; či to byla horečka? Ssem! Vyplázl jsem na plamen u svých nohou jazyk. Jdi do pekla! Vím, že to tvé ,sem‘, všecek ten chechtot a pšoukání jsou docela prosté zvuky plynů, deroucích se z bahenních hlubin na povrch. Všecko je to hloupost, kterou můžeš strašit malé děti, ale ne mě, studenta, vztekal jsem se hlasitě.

Ale jak odtud? Čekat, až se rozední? Hodinky s sebou nemám, do rána je jistě ještě daleko. Už teď mnou prochvívá chlad a vlhkost. V botách mně čvachtá, propocená košile studí… ještě to odstůňu. A ten protivný zápach…

Kdybych aspoň věděl, kudy jsem přišel na tohle místo. Motal jsme se zleva napravo, dopředu i dozadu, hranici obzoru mohu v té mlžné kaši skoro nahmátnout — naprosto se nevyznám.

Přesto, že mně planuly tváře, rozcvakaly se mi zuby a třásl jsem se chladem.

Ne, takhle to dál nejde.

„Pomóóc!“ zařval jsem z plna hrdla.

Výkřik zněl hluše, zdušen mlhou; jako křik blázna ve vypolštářované cele, napadlo mě přirovnání. Nic naplat, je to jediná naděje. Musíš řvát a opět a stále.

„Po…“ sklapl jsem ústa až mi zuby cvakaly. Jaká hloupost, ječet jako děcko. Vzbouříš celý Vsetín a třeba zbytečně. Nakonec se ti vysmějí. Nebudeš moci ani hlavu vystrčit. To bys měl pěkné prázdniny. Leda bys pak ihned a honem utekl zpátky do Klobouk. Raději zkus, zdali by ses odtud nějak nevypletl. Nestůj na jednom smrdutém fleku. Tudy! Tímto směrem nevidět bludičky.

Dva či tři kroky to šlo, ale po čtvrtém se mi pravá noha zabořila — tělo se povážlivě nahnulo — zavyl jsem a povoliv levou nohu v koleni, vší vahou jsem se zvrátil nalevo a zaryl prsty rukou do drnu. V pravém kotníku bodlo, ale nohu jsem přece z bahna vytáhl.

Teď už přestávají všecky žerty a úvahy, všecky ohledy a hrdinství. Jde o život nebo aspoň o zdraví!

„Pomooc! Pomóóc! Po-mož-téé!“ rozeřval jsem se.

Marno! Všecko marno! Jen to protivné sssem, chacha, ssem! chacha!«

Mistr využil umělecké přestávky ve svém dramatickém líčení k nacpání lulky a rozdýmav ji, pokračoval:

»Rozplývá se mlha, nebo jsou to už halucinace horečky či dokonce začínají šílenství? Zdálo se mi, že vidím větší okruh: rozeznával jsem vysokou trávu, sítinu, ostřici, rokytí a rákosí… vsedě jsem mnoho nepřehlédl. Vstal jsem. Ano, je vidět dále — světýlka! Celé moře je jich! Honí se v rojích, tříští se a svíjejí v hadovitých křivkách kolem kopečků a trsů rákosu… je to jakoby rozdováděný hřbitov na Dušičky.

A tamhle… Co je to? To nejsou bludičky. To jsou jiná světýlka. Červená. Krvavě rudá… tři… pět. Pět je jich. A blíží se. Chval každý duch — pět černých příšer! Obrovských, rozplizlých tvarů… místo rukou se smršťují a natahují chapadla… vůbec ty zjevy nemají pevných tvarů. Hned se plíží po zemi, hned se zase vznášejí… a nad nimi, tu zas vedle nebo pod nimi plápolá rudý oheň…

,,A-anděl-íčku, mu-můj stráž-níčku,“ jektal jsem v hrůze. „Ne! Ne! Nechci!“ ječel jsem.

Ale démoni — rozběhli se přímo ke mně. Děsem jsem oněměl.

Avšak všecka ta hrůza se mne pojednou spadla, když pět postav se přiblížilo. Rázem jsem pochopil, že všecku tu fantasii obrovitosti a měnivost tvarů tvořily — cáry mlhy. Ve skutečnosti to bylo pět mužů, kteří na můj řev s velkými lucernami spěchali mně na pomoc.

„Tak copak, co je s vámi? Kam jste to vlezl? Proč lezete do bahniska, když neznáte dokonale pěšinku? Zde už se utopilo víc lepších lidí než takové vyžle. Podejte mi ruku! Jste zmazaný jako čuník! A za mnou!“ znělo mi v sluch jako rajská hudba.

Nu, výsměchu jsem se zbytečně obával. Byli to dělníci z cukrovaru a tak se všecko ututlalo.

Odvaha je hezká věc, ale rozvaha je lepší.«

* * *

»Svatá pravda!« potvrdil jsem. »Jenže mládež a rozvaha jsou těžce slučitelné pojmy. Odvahu a hrdinství si pak děti často pletou a staví na nesprávný základ. Pak se pravidelně tyto ctnosti zvrhnou v hříšnou, trestuhodnou nectnost: v hazard. A někdy dokonce v zločin. Ano, zločin. Sám jsem se takového zločinu dopustil. Je to už dávno, právě letos a možná i na den padesát let.

Byl jsem tehdy třináctiletý primán na reálce. Tenkrát byly novinkou opakovací pistole browningy, kterým jsme se obdivovali u zbrojařů ve výkladních skříních. Můj nejmilejší kamarád z téže třídy i lavice byl synkem nadlesního a ten mi poradil: stačil lístek a zbrojařský velkozávod v jižních Čechách poslal zdarma a vyplaceně obšírný obrázkový katalog všech možných zbraní od šípů a bumerangů až po nejnovější karabinu. Myslím, že každý kluk prahne po zbraních. To už je v krvi každého lidského mláděte mužského rodu.

Jak jsem tak přehlížel a prohlížel ty různé flinty, tesáky, revolvery, browningy, luky a šípy, boxery a zabijáky a tak dále, vše, co však bylo pro mne cenou nedosažitelno, upoutala mne podivná pistolka. Podle popisu nebyla o nic větší, ba byla kratší, než pistolka na papírové kapslíky, jakou mohls koupit v každé boudě s hračkami za šest krejcarů. Jenže tenhle maličký zázrak, který mohls vstrčit do kapsičky u vesty, to nebyla hračka. To byla opravdická zbraň, kapesní flobertka ráže 6 mm s velkou průbojností a schopností zásahu, jak výslovně hlásal katalog; a celý tento div ,k lovu i obraně‘ stál pouhé 2 K 40 hal. čili l zl. 20 kr.

Dnes se to zdá směšně malá číslice, ale tenkrát to byl kapitál, zvlášť pro studentíka, který musel každý krejcar na sešit, pero nebo gumu či tužku na mamince, tátovi či bytné pracně vyškemrat a řádně doložit. Student nebyl voják, který mohl snadno odůvodnit větší obolus ztrátou luftlinie (vzdušné čáry) a jinými do nebe řvoucími ,neštěstími‘ obměkčit svou ubohou mámu. Táta tak lehce nenalétl.

Proto už ani nevím, jakým podvodem jsem získal ty 3 K, jež jsem včetně porta potřeboval. Vím jen, že má žhavá touha byla splněna těsně před prázdninami a já si odvážel nabytý ,klenot‘ domů, nesmírně se těše na vyzkoušení, čehož jsem si dosud dopřát nemohl, poněvadž mi nazbylo ani haléře na náboje. Doma to bude lehké. Otec má doma dokonce dvě 6 mm kulovnice, na které jsem sice nesměl ani sáhnout, ale má zásobu nábojů, dokonce se zvlášť litými, špičatými kuličkami a v kapslích přidáno střelného prachu, jak toho bylo třeba k střelbě do terče, ve které můj otec pravidelně získal při závodech prvou cenu.

Hořel jsem zvědavostí, a po příjezdu jsme ještě téhož dne s kamarádem Lojzkem běželi do panské zahrady. Bylo to před polednem, v zahradě nebylo nikoho; lavice z prken a latí nám posloužily za terč.

Účinek byl skutečně ohromný: střela téměř prolítla latí. Vypálili jsme už několikrát. Pojednou se na nás vyřítil panský zahradník. To se ví, že jsme nečekali. Jen jsme slyšeli za sebou láteření a že nás roztrhne jako herinky, dopadne-li nás kdy ve svém panství. Nu, tento výhost z ráje nás příliš nehnětl. Svět je velký.

Kráčeli jsme alejí k městu, když tu proti nám jde náš bývalý spolužák Hrózek. Vytušili jsme nebezpečí, neboť Hrózek nám už loni o prázdninách slíbil krutou pomstu za výprask, jehož se mu od nás dostalo, když jsme ho přistihli na švestkách, které měl Aloisův tatík zakoupené. Tenkrát nás hlídalo ty švestky pět kluků a jen ta přesila mohla zdolat hromotluckého Hrózka.

„Počkejte, kluci! Včil vám to dám!“ křičel na nás už z dálky, hroze pěstmi.

„Za strom!“ pobídl jsem Aloise a nabil pistoli.

Hrózek přiběhl a když byl asi na dvacet kroků, namířil jsem a docela chladnokrevně stiskl spoušť. Útočník se rázem zastavil a udiveně na nás hleděl. Zajisté viděl obláček kouře, ale je možno, že mu kulka hvízdla kolem hlavy.

„Ty na mě s levorvérem?“ zvolal udiveně. „No počké, šak to řeknu policajtovi!“

Sám ďábel mne štval… znovu jsem vypálil. Tentokrát letěla kulka asi daleko od cíle, neboť Hrózek se zasmál:

„Dyť je to jenom pistolka na papírové kapsle!“ a vyrazil k nám blíž.

Vystřelil jsem po třetí. Hrózek se přikrčil a stanul:

„Dyť on má opravdu levorvér,“ slyšel jsem úzkostlivě pronesená slova. A hoch skočil za strom. „Nestřílé! Já ti nic neudělám! Nedělé hlóposti, tróbo!“

„Abys věděl, ty loupežníku, že nesmíš přepadat lidi na veřejné cestě!“ volal jsem ve své klukovské logice — a vypálil čtvrtou ránu.

Hrózek byl teď jen asi deset kroků ode mne, a tu jsem zřetelně viděl, jak se nad jeho hlavou odštípl kus stromové kůry. Hoch zděšeně zařval a horem pádem pelášil pryč přes pole.

Hrd nad svým vítězstvím, šel jsem s Lojskem domů.

Ale než jsem došel, hrdost se rozplynula. Cos to dělal? Jak jsi mohl střílet po člověku? Jakpak, kdybys ho byl zasáhl? Mohls ho zabít! Zabít člověka! Přepadení? Nesmysl! Šel na tebe s holýma rukama, sám na dva! Ani prut neměl. A vy jste se vloni naň vrhli s býkovcem a holemi. Pět na jednoho! Za několik pitomých švestek jste ho zbili, že si týden poležel. A teď jsi po něm střílel, klidně jako po vrabci. Vždyť je to zločin! Vyložená vůle — vraždit! Poví-li to policii, zatknou tě! Pro živého Boha, cos to udělal!!

„Proč nejíš?“

„Nemám chuť, mami. Bolí mě hlava.“

Nelhal jsem. K večeru — toho dne jsem se už nehnul z domu — dostal jsem horečku. Problouznil jsem celou noc. Rodiče z mých popletených žvanění a výkřiků o revolveru a Hrózkovi, rozštípaných stromech a zahradníkovi s mečem plamenným, rozstřílených hlavách a pistolce za tři koruny, žalářní kobce a šibenici neměli jasno… co si z toho měli vybrat?

Případ nebyl lehký, ba měl jsem na mále. Starý doktor Bartoš měl co dělat, aby mne vyrval z těžké nervové horečky. Teprve po čtrnácti dnech jsem se prodral z očistce hrozných vidin, sláb jako nemluvně. A dalších čtrnáct dní uplynulo než jsem mohl vyjít…

Tak jsem celé prázdniny prostonal. Při prvé vycházce jsem vzal s sebou pistoli a hodil ji do hlubiny nad splavem. Moje klukovská dušička tím trestem zestárla o mnoho let, což jistě uznáte, když třináctiletý kluk uvažoval: je to správné, aby továrna na zbraně vyráběla pistolky, na pohled titěrné jako pouťová hračka, ve skutečnosti však smrtící, a právě svou titěrností zákeřnou zbraň a zřejmě lákala nerozumné děti ke koupi? Továrna, která slyne pověstí největšího dodavatele lovců a lesníků, snad i armády v Čechách, hledí zužitkovati i ty nejmenší odpadky a kdejaký plíšek i brak způsobem, který je s to, aby v okamžiku z bezúhonného děcka učinil bídného vraha. A k tomu má — úřední povolení!«

* * *

»Nic, pane pošta?« tázal jsem se listonoše.

»Jen pan inženýr,« kladl listonoš dopis před inženýra Vísku.

»A co ten Hrózek?« zeptal se doktor Konečný.

»Nic. Neudal to. Kluk byl rozvážnější než já. Ačli to nebyl soucit. Vždyť celé město vědělo o mé nemoci, jenže nikdo neznal příčinu. Ani rodiče se nic nedověděli. Jediný Lojzík, ale ten byl tak vylekán, že také mlčel jako ryba.«

» Pitomec!«

Udiveně jsem pohlédl na inženýra Vísku:

»Proč myslíte?«

»Ah, promiňte, to neplatilo vám. Neposlouchal jsem vás teď. Dostal jsem dopis od svého účetního.«

»To je ten pitomec?«

»Ne,« usmál se inženýr, »jeden z mladých úředníků v mé továrně. Defraudoval, uličník.«

»Mnoho? «

»Maličkost. Jen šest stovek a něco. To ovšem nestojí za řeč. Ale jen tak přejít to nemohu. Musí odpykat! Zatelegrafuji účetnímu, aby podal ihned trestní oznámení!«

»To bych neudělal!« ozval se rázně továrník Pánek.

»Nechal byste ho běžet, což? Příliš lacino by vyvázl! A byla by to čirá demoralisace! Zloděj musí odpykat,« rozčilil se mladý majitel lučební továrny.

»Myslím, pane inženýre, že jste na chybném stanovisku,« neztrácel klid Pánek. »Jaký je ten váš defraudant?«

»Je mu něco přes dvacet roků. Je z řádné rodiny, jinak bych ho nebyl přijal. Je u mne už čtyři roky. Dosud pracoval dobře. Byl spolehlivý. Má obchodní školu. A teď najednou zpronevěří pitomých šest stovek. Tím trestuhodnější! Ostatně jeho otec všecko zaplatil, jak píše účetní. Ale zločin zůstává! Musí odpykat! Nebudu ještě podporovat zlodějství nevhodným odpuštěním! Vždyť by to byla ode mne čirá spoluvina!«

»Máte nějak popletené pojmy,« klidně prohlesl Pánek.

»Ale dovolte…«

»Vyslechněte mne klidně, pane inženýre. Přece víte, že jsem starý kozák, ostřílený ve vedení továrního provozu. A už přes dvacet let jsem majitelem závodu, který zaměstnává přes pět set dělníků; je to sice krcálek proti továrnám, které jsem dříve řídil, ale jistě je větší než váš závod.«

»Pětkrát,« přiznal Víska.

»Tak vidíte. To sice nehraje roli, ve svém je každý svým pánem. Ale nutno uvážit rozdíl věku. Vy jste…«

»Čtyřicet.«

»Mně je šedesát. Rozdíl v praksi je tedy značný. A to je hlavní. Kolik zpronevěr jste už utrpěl?«

»Tohle je prvá.«

»Mně by dalo trochu práce, abych je spočítal. A byly to velmi zajímavé případy geniální vynalézavosti, skutečného důmyslu. Nechci a ani bych vám nemohl líčit různá ta zakončení, často i tragická, celkem však častá a tedy zevšednělá. Ani to není nic zvláštního, zludračíli dosud zachovalý hoch či muž, inteligent, syn řádné rodiny po takovém přísném zákroku — kriminální společnost obyčejně zničí i poslední nalomené stéblo, slibný stvol a místo něho vybují jedovaté býlí.

Ale jeden zajímavý případ vám povím. Snad se nad ním zamyslíte:

V roce 1917 jsem byl ředitelem jedné větší továrny na venkově. V té válečné době jsem byl doma jen hostem. Stálé intervence u ministerstva války ve Vídni s obstaráváním litiny, železa, koksu, uhlí — továrna byla celá ve válečných službách — domů jsem se dostal jen na neděli a to ne vždy.

Jednou mě přivítal starý účetní zprávou:

„Pan Joviš nám zpronevěřil.“

Pan Joviš byl mladý úředník, dvacetiletý hoch, jejž šéf přijal před rokem na výpomoc. Měl obchodní akademii, ale žádnou praksi. Jeho otec byl drvoštěp kdesi na Šumavě a vlastnil chaloupku a nějaké to políčko.

„Joviš?“ žasl jsem. ,,Mnoho-li?“

,,Skoro šest stovek.“

Tenkrát to byl slušný obnos.

„Ví o tom šéf?“ táži se.

„Ne. Nikdo. Jen ještě pan Pádlo.“

Hm, Pádlo. Potměšilý patolízal, který svou neschopnost nahrazoval udavačstvím a lísavostí k šéfovi. Ten to u sebe sotva udrží. Ačli už…

„Kdy se to zjistilo?“

„Včera večer.“

„Pošlete mi sem Pádlo.“

„Uctivá poklona, pane řed…“

„Pane Pádlo! Co provedl Joviš, je čistě mou věcí, rozumíte? Ani slovo nikomu, dokonce ne šéfovi. Špetnete-li, budu to považovat za příkrý čin vůči sobě. Nešklebte se! Nejsem povinen vám vysvětlovat příčiny. Nepochopil byste. Nejste na to dost bystrý. Krátce: ani slovo! Vyřídím tu věc sám,“ pokynul jsem ke dveřím. „Pošlete mi sem Joviše,“ houkl jsem ještě za ním.

„Posaďte se,“ pokynul jsem vlídně Jovišovi, „vezměte si cigaretu.“

„Děkuji, pane řediteli.“

„Co jste to provedl, vy osle?“ vyjel jsem pojednou.

„Já… já nic…“

„Vedete dobírky?“

„A… ano.“

„Nač jste potřeboval těch šest stovek?“

„O-otec po-potře-buje na o-operaci.“

„Nemocen?“

„Slepé střevo.“

„Hlupáku! A to jste nemohl říci? Byl bych vám povolil zálohu nebo půjčil sám. Ale vy jste kradl! Tak hloupě kradl! Vždyť víte, že Pádlo reviduje každý měsíc. Musel na to přijít. A znáte Pádlo. A znáte šéfa s jeho zásadou: v obchodně neznám bratra. Copak vás netrklo, že za měsíc to praskne? A pro takový pakatel vydáte všanc celou svou existenci, zničíte si budoucnost, zničíte otce i matku, ožebračíte je, neboť na to praskne pole, ne-li chalupa! A vy v kriminále — co z vás bude? Lotr! Zloděj, lupič, nakonec vrah! Vy, obchodní akademik. A to není vše: nesnáze účetního — vždyť ručí za svůj personál — a nos pro mne. Já se před rokem za vás přimluvil. A vždyť — vy jste vyreklamován z vojny. Odpykáte si trest a narukujete! To bude blaho, co?!“

Hoch seděl, bledý jako stěna a třásl se… konečně se mu z očí vyvalil proud slzí.

„Pozdě brečet!“ zůstal jsem aspoň zdánlivě tvrdý.

„Prosím vás, pane řediteli,“ sesul se mi k nohám.

„Žádné divadlo! To na mne neplatí. Musíme vzít rozum do hrsti. Uděláme to takhle: předáte ihned svou práci slečně Duškové.“

„Ježíšmarjá!“

„Převezmete saldokonta dodavatelů od účetního. Tomu přidáme na povšechných revisích. Jako saldokontista zasloužíte vyšší plat. Včetně tohoto měsíce máte o stovku víc. Ale touto stovkou budete uplácet svou zpronevěru. Za půl roku bude vyrovnána. Pak si promluvíme o dalším. Budete-li řádně pracovat a dokážete svou spolehlivost, dobře, ne-li — vyletíte! Dám vás k disposici vojenskému dozorci! Srozuměn?“

Hleděl na mne jako na zjevení. Když se vzpamatoval, nemohl jsem zabránit, aby mně nepolíbil ruku.

Druhého dne, v neděli ráno, přišel šéf do mé kanceláře:

„Prosím vás, co je to s Jovišem? Netvařte se tak udiveně. Co si mám o vás myslet, když kryjete svou vlastní osobou — defraudaci?“

Výtka zněla v takovém smyslu, jako bych snad já byl s Jovišem spolčen… až jsem zamžikal, jak to bodlo!

„Pane továrníku,“ vyskočil jsem z křesla, „tímto okamžikem přestávám být vaším ředitelem!“

„Co blázníte, prosím vás?“

„Příliš jasné pro mne! Podezříváte mne…“

„Nesmysl! Snad jsem se špatně vyjádřil. Ale vysvětlete mně aspoň…“

„Ano, kryl jsem ho proti vaší nerozvážnosti. Přece vás znám. Kryl jsem toho hlupáka, ale více jsem kryl vás, váš vlastní prospěch! Co byste byl udělal, zvěděv…“

„Nechal bych ho zatknout.“

„Ovšem. Kluk je dosud bezúhonný. Akademik. Potřeboval peníze pro otce, na operaci slepého střeva. S té by ovšem bylo sešlo. Starý Joviš je sice drvoštěp, ale poctivec. Byl by zemřel a s ním i jeho žena. Takoví prostí lidé, staří poctivci, jsou na svou čest choulostivější než mnohý milionář. Hoch by zhynul v kriminále mravně a pak někde na frontě fysicky. Ale to všecko vezmi čert! To jsou důsledky, za které ať si zodpoví defraudant Joviš, pravda-li? Vy byste byl v tomto směru čist jako lilium. Vy byste dostal zpátky, co vám bylo uzmuto. Ale což, kdybyste nedostal ničeho? Starý by zemřel dřív nebo by řekl: Kluk je už plnoletý a mně do toho nic není. Záruku od starého Joviše nemáme. Byla by tu hmotná ztráta šesti stovek. Eh, pakatel pro vás! Nestojí za řeč! Ale proč tedy ničit mladý život inteligenta, který už celý rok pro vás pilně a dobře — to jistě uznáte — pracoval, pro pitomých pár korun, které odpisujeme každou chvíli na kontech jako ,nepatrné částky‘? Proč si brát na svědomí takovou vinu, životy několika lidí, jen aby se vyhovělo kruté ,obchodní zásadě‘? Proč vydávat v nebezpečí pověst firmy? Řekne se: defraudace. Z šesti stovek vytvoří lidská huba — statisíce. Rozlétne se to a dodavatelé řeknou svým účetním: pozor! Zabrzdit úvěr! Tam byla defraudace! Firma by se mohla náhle zhoupnout! A což — banka? Zpronevěra. Jistě velká! Krade-li dnes někdo, musí to stát za to. Pošleme tam revisi! Prozatím — zavřít konto! Má přebráno! Vyplnit směnky a vista a předložit k placení! Zaplatí-li, dobře. Ne-li, hrr na ně! Obchod je obchod. Uvážil jste to všecko, pane továrníku?« Pánek se s touto otázkou naklonil přes stůl k inženýrovi.

»Na mou duši, tohle jsem neuvážil,« hlesl Víska a podával Pánkovi ruku, kterou silně stiskl. »Děkuji vám! Tohle je správná lekce. Ale co Joviš? Osvědčil se?«

»Skvěle. Dnes už je v téže továrně prokuristou a šéfovým důvěrníkem. Dopustit naň nedá.«

* * *

»Každý zlý skutek je vlastně problém, věčný otazník, rozpitváme-li jeho podklad, důvod, proč byl spáchán,« zahovořil starý advokát doktor Konečný.

»Správně!« souhlasil nadšeně lékař doktor Cedrych. »Vy, advokáti i soudcové a všichni ti kroutitelé paragrafů byste zejména mohli povídat, viďte?«

»Ovšem. To by byla celá knihovna, ohromný archiv,« přiznával doktor Konečný. »Jeden případ bych vám řekl, chcete-li poslouchat.«

»Jen do toho!« zaznělo sborem.

»Tak tedy: Také už je to hezká řada let. V jedné vsi nedaleko odtud skončilo posvícení podle tehdejší módy a všeobecného zvyku rvačkou. Jenže tentokrát to nebyla všední hospodská rvačka, jakými jsou ještě i dnes tu a tam proslulé naše jinak idylické vsi, kdy je více řevu, rachotu a praskotu i břinkotu z urážených nohou židlí a rozbitých sklenic než lidských údů a hlav, kdy rozdováděná mládež se nakonec zasměje, Pepík Frantovi a Matěj Honzovi pofouká nějaké to bebíčko, všici pak svorně rukou společnou a nerozdílnou zaplatí krčmáři natropené spousty a dlouho ještě potom s hrdým uspokojením vzpomínají, jak tu ratejnu ,vybílili‘ a těší se — napřesrok.

Také to nebyla prostá žárlivost, která vyvolala tuto skutečnou bitvu. Podnět byl mnohem vážnější: stará, už několik pokolení se vlekoucí zášť dvou selských rodin, jakýsi druh krevní msty.

Že už řadu let byl mezi oběma rody klid, tím hůře se vybilo napětí, aby rázem vybuchlo jako přetopený parní kotel. Následky byly velmi smutné: mladý otec rodiny, poslední mužský potomek rodu, jehož děd kdysi svou selskou paličatostí připravil pro jakousi malichernou, ale podle paragrafů správnou příčinu dlouholetými procesy svého souseda o statek, takže jeho děti musely do područí a vnukové se prodřeli ke skrovné chaloupce, vydechl na podlaze krčmy s nožem v srdci.

Jeho vrah čekal na rozsudek poroty ve vězení krajského soudu. Nedočkal se. Zakročil nejvyšší soud boží: vrah zemřel v ústavu choromyslných a víc než půlstoletý spor a smrtelná zášť skončila — sňatkem dcery zabitého se synem vrahovým.

Inu, láska se přenese přes všecky propasti.

Toto božské vyřešení se událo nedávno, kdežto hrůzný děj spadá do doby před šedesáti lety, kdy oba nynější a mohu říci šťastní manželé byli ještě dětmi.

Ostatně tohle vše je jenom úvodem a odbočkou od toho, co vám chci vyprávět.

Poněvadž bylo při té osudné bitce několik jiných zraněných a účastněných, vyslal krajský soud na předběžné vyšetření a oznámení četnictva komisi, aby na místě samém provedla řádné vyšetření a pitvu zabitého.

Nyní konečně mohu začít o věci samé:

Jeli jsme jako členové komise vlakem ráno do oné vsi: Soudní rada, okresní lékař a já, jako právní zástupce manželky zabitého. Vlak byl naplněn. Abychom mohli o věci předběžně pohovořit, zaujali jsme prázdný oddíl I. třídy, na který jsme ostatně měli nárok.

V posledním okamžiku, kdy vlak už měl signál k odjezdu, přistoupil do našeho kupé v průvodu průvodčího statný pán, jenž nás zaujal ihned svou mužnou krásou: asi čtyřicátník, štíhlé, vysoké postavy, hustých, černých kadeří a pěstěného, tupě střiženého vousu.

„Promiňte, pánové,“ omlouval průvodčí, ,,musím vás prosit, abyste přijali k sobě tohoto pána. Vlak je už naplněn a zbývá tohle jediné kupé prvé třídy, na které má pán podle jízdenky právo.“

Nezbylo nám než ‚prosím‘.

S prohovořením našeho případu byl ovšem konec. A tak se náš hovor po nějaké chvíli zároveň s vlakem rozjížděl obvyklými náměty: O počasí, nadějné sklizni řepy, partajnickém roztříštění národních sil, hrozivé nezaměstnanosti a jiných více méně planých všednostech.

Náš nový spolucestující se hovoru neúčastnil, ba zřejmě se vyhýbal každému pokusu o společenské sblížení. Z kapsy svého elegantního svrchníku vyňal noviny a zabral se do čtení, zahaliv se nadto do oblaku vonného dýmu z doutníku, s něhož strhl ozdobnou pásku.

Jeho netečnost způsobila, že jsme bezděčně zabrousili do látky, ve které si libují muži zákona: do problému zločinu. Nevím už, snad já sám jsem dal podnět. Ale jako pravidelně jsem narážel na oposici, odpor proti svému stanovisku; také teď se stavěli proti mým názorům soudce i lékař.

Probírali jsme tak různé obory přestupků, přečinů i zločinů. „Inu, pane doktore,“ usmíval se rada, „vy jste obhájce. To už je vaše řemeslo, v každém prostém deliktu hledat ideální námět. Budiž vám přáno. Je to ušlechtilé. A jste též ve výhodě. Nehledíte na ten zlý svět tak černými brýlemi. I nejhorší zločiny a ohavnosti můžete posuzovat mírněji a klidněji. Člověk se vám nejeví tak zlým, jak skutečně je.“

„Není, pane rado,“ řekl jsem pevně. „Nemůže být. Vždyť je to tvor boží, jeho nejdokonalejší výrobek, jak aspoň praví Písmo. Každý, alespoň normální člověk je dobrý. Je-li notorický, trvalý a nenapravitelný zločinec, pak je to zrůda, duševní zvrhlík, který se už takovým narodil. Ale tu je opět problém, otazník, zdali takový skutečný ubožák zasluhuje za svůj skutek nejkrutějšího trestu, popravy. Spíše myslím výchovy, zejména, je-li mlád.“

„Jste idealista, pane doktore,“ rozhovořil se lékař. „Máme přece například polepšovny. A kolik z těch mravně úchylných dětí, mladistvých žhářů, zlodějů a lupičů, kteří byly dáni do polepšovny jako do poslední stanice, se vrátilo do lidské společnosti napraveno? Nepatrný počet. Zdánlivě snad, na nějakou dobu. Ale po letech téměř vždy zlo propuklo v nich znovu. Tedy výchovou sotva se zlo odstraní z duše, která se zrodila s trvalým organickým kazem. Snad jsou tu jakési příznivé výsledky, ale jen v případech, kdy mladý člověk či dítě žilo v prostředí škodlivých vlivů, ať už společnosti či rodičů. Říká se tomu svedení. Ale v každém případě je základní podmínkou zdravé jádro duše a nezničená citová vnímavost. Organickou vadu duševní lze tím méně vyléčit než organickou vadu tělesnou.“

„Stop, pane doktore!“ zarazil jsem lékaře. „Jaký je váš názor na teorii slavného antropologa a psychiatra Lombrosa?“

„Kladný.“

„Pak se divím, neboť Lombroso stavěl vlivy výchovy a prostředí nad dědičnost, která přece tvoří jednu z nejdůležitějších organických duševních vad. Lombroso výslovně praví v jednom svém vědeckém díle, že vhodná výchova v příznivém prostředí zmůže víc pro rozvoj než dědičnost pro vtělení genia,“ triumfoval jsem.

„Pak jste nečtl všecka jeho díla,“ usmál se lékař. „Týž Lombroso totiž tvrdí, že zločinnost je závislá na tělesných vlastnostech a vadách, které se dědí, a souvislostí mezi genialitou a šílenstvím.“

„Jak je možno hájit tak protichůdná stanoviska?“ zvolal jsem udiven.

„Milý pane doktore,“ pokrčil rameny lékař, „lékařská věda je snad nejživější ze všech. A právě proto…“

„Poráží dnes, co jí bylo zákonem včera,“ nezdržel jsem se jízlivosti.

„Nu, to právě ne, ale každý správný učenec se přizná k omylu. Ostatně zajisté znáte Lombrosovu teorii o tvaru lidské lebky.“

„Ovšem,“ přikývl jsem. „Šišatá lebka, ve které je zvlášť vyvinut malý mozek, sídlo zločinu, dokazuje podle Lombrosa nevyléčitelného zločince. Ale já to popírám a se mnou jistě mnoho a mnoho jiných. Nelze ani spočítat ty šišaté lebky, jejichž majitelé byli genii dobra. Pane doktore, navrhuji kompromis: teorie v každé vědě stejně jako v logice je jen hypothesou čili domněnkou, myšlenkou, kterou doplňujeme nebo vysvětlujeme to, co nám podává zkušenost. Teorie jako hypothesa je závislá na zkušenosti, na praksi a platí jen tak dlouho, dokud se nevyskytne nová zkušenost, která svědčí proti ní. Například: domněnky o působení těla na ducha a opačně jsou hypothesami, kdežto nauka o vývoji je teorií. V tom je celý rozdíl.“

„To mi dáváte lekci z logiky, s kterou musím plně souhlasit. To není kompromis, pane doktore, nebuďte tak skromný. Přiznávám, že jste vyložil nepřebitelné eso,“ smál se lékař.

,,Dobře vám tak,“ ozval se rada „nemáte se přít s advokátem.“

Na chvilku nám došla nit hovoru, ale záhy jsme byli opět v sobě. Tentokrát jsem zkřížil rapír s radou, který zastával příkré stanovisko proti krádežím:

,,Lupič i vrah,“ hlaholil břitce jeho jadrný hlas, „ukazují jakýsi charakter, byť surové násilí, ale je v tom jakýsi náznak odvahy, statečnosti. Ale prostá krádež? To je podlý, zbabělý čin. Zloděj se musí hnusit každému člověku. Je to parasit, ohavný cizopasník na těle lidstva.“

„A což kleptománie?“ namítl jsem.

„Ani tu neomlouvám. Kleptomanie je chorobný sklon ke krádeži. Lidská straka. Nemoc. Tělesná? Ne. Duševní. Pak ale takový člověk je roven nebezpečnému bláznu. Nepatří do lidské společnosti. Nemá se v ní volně pohybovat. Patří do blázince nebo aspoň do vhodného internátu, dokud nebyl ze své choroby vyléčen. Vůbec by měl býti každý zloděj trestán mnohem vyšší sazbou než vyměřuje zákon.“

Už za výměny svých názorů s lékařem jsem pozoroval, že náš neznámý spolucestující je jen zdánlivě pohroužen do četby, neboť jeho časopis byl stále v téže poloze a oči hleděly zřejmě kamsi přes jeho plochu. Přesto však neprojevil dosud viditelného zájmu o náš hovor, sedě ve svém koutku ztrnule a nehybně jako socha. Až teprve nyní, kdy po radových slovech nastalo mezi námi utišení, cizinec se pohnul a jeho černé oči přelétly po nás, jako by byl procitl z dřímoty. A tu jsem se skoro ulekl jeho zsinalé tváře a dojemně bolestných rysů kolem jemně kreslených rtů…

Jeho bílá, jemná ruka přetřela čelo; zhluboka vydechl a do ticha zazněl melodický hlas, v němž bylo znáti násilně nucení ke klidu a dušené rozechvění:

„Promiňte, pánové, vměšuji-li se do vašeho zajímavého hovoru. Zejména vaše stanovisko,“ uklonil se soudnímu radovi, „které jste právě projevil vůči krádežím, vzbudilo můj zájem. Zhruba máte pravdu. Přece však je třeba vzíti v některých případech ohled na okolnosti…“

„Nikdy neuznám!“ vpadl soudce. „Krádež zůstane vždy krádeží.“

„Platí-li slova Kristova: Nesuďte, abyste nebyli souzeni,“ pokračoval cizinec nyní už zcela klidně. „Dovolte, prosím, abych vám vylíčil případ, který, ujišťuji svou ctí, není smyšlenkou, ale od a do zet pravdivou, skutečnou událostí.“ Zapáliv si nový doutník, začal:

„V okresním městě žily dvě rodiny v dlouholetém, nikdy nezkaleném přátelství: rodina středoškolského profesora, skládající se z rodičů, tří synů a dcery, a rodina městského tajemníka, které vlídný a obezřelý osud udělil jen jediné dítě, synka. Obezřelý osud, neboť příjmy tohoto úředníka nebyly takové, aby se byl mohl z dalšího rodinného přírůstku upřímně radovati. Má-li pravdě být dán průchod, radost manželů profesorových z bohatého rodinného požehnání také nebyla čistá, jsouc kalena častými starostmi, jež rostly s dětmi. Jak bývá pravidelně, ba vždy, a zejména v té době — děj totiž spadá do počátečních let tohoto století — vládla v úřednickém stavu vůbec a tedy také, ba snad ještě víc, ve stavu učitelském krutě pověstná ,lesklá bída‘.

Obě rodiny bydlely v témže domě. Není tedy divu, že synek tajemníkův s dětmi profesorovými byli téměř stále pospolu, v zimě většinou v dětském pokoji rozlehlého profesorova bytu, v létě na dvoře a v zahrádce. Byl mezi nimi stejně kamarádský poměr jako mezi rodiči obou rodin, nezkalený, jak jsem již řekl, po celou dobu jejich společného bydlení. Změna, tím méně odcizení nenastalo, ani když tajemníkův synek a s ním postupně synové profesorovi po skončených studiích středoškolských pokračovali ve svém vzdělání vysokoškolském v Praze. A ryzí přátelství profesora s tajemníkem nijak neochladlo, když oba ovdověli, kteréžto neštěstí stihlo podivným řízením osudu oba přátele téměř současně a dolehlo tím tíže, že krátce před tím byli dáni do pense. Aby pak svízele pro ubohého profesora byly ještě větší, byla mu pense, vlastně jen invalidní důchod, ježto pro těžkou nervovou chorobu z prožitých útrap nemohl dosloužiti, vyměřen tak skrovný, že jen s nejvyšším omezením i nutných životních potřeb mohl vystačit, i když synové byli nuceni si vypomáhati k dokončení svých studií pernými kondicemi. Dcera Milena byla poutána vedením domácnosti svého otce a jeho ošetřováním a nemohla tedy ani pomýšleti na nějaké zaměstnání, z něhož plat by zmírnil u nich rozhostivší se nouzi.

Tajemník na tom nebyl o nic lépe; sice dosloužil, ale jeho pense byla skrovničká. Musel přijmouti hospodyni, sobeckou stařenu, která hledala a také našla ve vedení domácnosti vdovce — pohodlné zaopatření. Skrovné tajemníkovy úspory z větší části padly na pohřební výlohy a pomník, na němž nešetřil a který si věrná jeho žena plně zasloužila. K dovršení svých starostí a strastí musel uvolnit dosavadní byt svému nástupci v úřadě — dům byl totiž majetkem obce, která mu byt po dobu jeho aktivní služby poskytovala jako deputát zdarma — a přestěhoval se do nového, který musel ovšem na své ubohé poměry příliš draze platit. Obě rodiny se přestěhovaly do Strašnic.

Jeho syn Lubor dokončoval studie na technice v Praze, a těšil se — naivní hoch, — že diplom strojního inženýra, jejž už za několik měsíců obdrží, rázem převrátí smutný stav a jako ten kouzelný proutek s rozkazem ,stolečku, prostři se‘, v okamžiku změní bídu v hojnost a přepych, hody lukulské…

Běda! Skutečnost, ta drsná, krutá próza života s osvědčenou bezcitností ho potrestala za tyto bláhové ideály. Záhy poznal, že akademický diplom je pouhý kus tuhého papíru, zbytečně velká a líbivě vyzdobená vstupenka do — arény, v níž, kam jen pohlédl, šklebily se naň nástrahy a léčky a cenily tesáky chlemtavé obludy, s nimiž bude muset se pustit do zápasu o své bytí, o dobytí i toho nejnepatrnějšího místečka, hlídaného a střeženého tím zuřivěji, čím více bylo jen poněkud na výsluní… on, mladý hoch, propuštěný ze školní škamny, vyzbrojený jen — kouskem pomalovaného a popsaného papíru.

Rozeslal několik desítek žádostí, o státní službu počínaje a soukromou konče. Většinou neobdržel vůbec odpovědi; několik nadějných jisker zhaslo, když na dotaz se přiznal, že je dosud bez prakse. A jedna jediná, zdálo se, že zabrala. Ale — — sám ďábel vynalezl tohle ,ale‘, jehož zápor tříští všecky naděje:

„Jsem vdova, psala majitelka strojnické továrny, můj choť zemřel před dvěma měsíci. Byl inženýrem a továrnu vedl. Vidím, že je nezbytno, chci-li závod udržet, abych přijala ředitele. Nemusí být příliš praktikem, továrna je už dlouhá léta dobře zavedena a výborně prosperuje. Vkladu nežádám, není ho třeba, poněvadž však jde o postavení vedoucího, jemuž bude svěřeno neomezené řízení závodu jak po stránce technické tak i administrativní, bude tedy vybaven plnou mocí (prokurou), musím kromě prvotřídního doporučení žádati bankovní záruku do výše K 10.000,-. Jistě uznáte, že tato číslice je směšně nízká oproti příjmům ředitele, jež jsou desateronásobné a jasně dokazuje pouhou formalitu této záruky, která musí býti složena před nastoupením služby.“ Tahle podmínka skutečně rozbíjela všecky naděje. Neboť kde měl ubohý mladý muž vzíti deset tisíc? Která banka mu vystaví záruční list, když je chudý jako kostelní myš? Peněžní ústav nedá pranic na bezúhonnost ani na inženýrský diplom. Musí míti svou záruku podloženu — vkladem, hotovostí.

Luborovou jedinou nadějí byl jistý důmyslný patent, který nedávno ohlásil. Ale i ten nejkrásnější patent je opět jen kouskem papíru, dokud se prakticky neuplatnil. A k tomu je velmi dlouhá a svízelná cesta. On potřebuje peníze ihned. Musí přece odpovědět, jinak vdova obsadí místo jiným konkurentem. Jistěže není jediný, jemuž píše.

Co dělat? Co jen dělat?

Prodat patent? Ovšem, těch deset tisíc by určitě obdržel. Ale ztratil by statisíce. Dobře zná důležitost a hodnotu tohoto svého duševního plodu, o jehož zaslouženou odměnu by se takovým prodejem z nouze přímo okradl. Kupující by jako každý obchodník bez slitování řádně využil této příležitosti… Ne, to nemůže učinit.

A což, aby patent nabídl oné vdově? Nemožno. Ta dáma jistě věci neporozumí. Vůbec se nevyzná v technických záležitostech ani své vlastní továrny, jak vidět z jejího dopisu. Jeho nabídka by pro ni znamenala investici, peněžní náklad, který by ve skutečnosti žádal, místo, aby složil požadovanou záruku.

Do jeho trapných rozpaků vpadla myšlenka: Půjde se poradit k rektorovi techniky.

Avšak rektora nezastihl doma. Byl v lázních a vrátí se za měsíc.

Vraceje se domů, potkal Milenu, které se svěřil se svými starostmi. Vyslechla ho pozorně. Po celou cestu až k jejímu bytu nepromluvili pak ani slova. Konečně, loučíc se s ním, řekla zdánlivě klidně: „Přijď k páté hodině odpoledne na Alšovo nábřeží.“

„A co —?“

Násilně mu vytrhla z dlaně svou upracovanou ruku a zmizela za domovními dveřmi.«

Vyprávějící se odmlčel. Setřel si s čela krůpěje potu a sténavě vydechnuv, pokračoval:

»Co nyní povím, dověděl se Lubor až po uplynutí několika týdnů:

Milena samozřejmě už delší dobu věděla o starostech a strastech Lubora, o jeho shonu po dosažení existence a trpkých zklamáních. Vždyť se vídali téměř denně a Milena s pochopitelným zájmem svého milujícího srdce sdílela všecky ty starosti Luborovy.

Nebylo též poprvé, kdy naděje se roztříštila o tvrdou překážku peněz. Vedoucí postavení zejména v soukromých službách podmiňují ,slušné poměry‘, čili jak se tomu říká, ,schopnost representace‘.

Tato krutá okolnost, jež dusila všecky naděje, přinutila už dříve Milenu k pokusu, jehož se mohla odvážit jen nezkušená dívka:

V kasetce měla uschovány nějaké nepříliš cenné šperky po mamince a brož i náhrdelník po babičce. Zastaví to.

Avšak v zastavárně ji odhadce poučil, že tyto šperky mají zajisté určitou cenu — jen pro ni, jako rodinné památky. Obnos, který jí nabídl, byl tak nepatrný, že se slzami v očích vzala klenoty zpět.

Pokusila se prodat u starožitníka, ale jeho nabídka nebyla o nic vyšší.

Vracejíc se domů, zastavila se před výkladní skříní malého klenotnického závodu na Starém Městě.

Sám potměšilý ďábel ji sem přivedl a upoutal její zrak na perlový náhrdelník, vyložený na černém sametu uprostřed výkladu. Tím okamžikem zmizely jejím očím všecky ostatní vystavené klenoty, prsteny, hodinky, náušnice, brože… nic z toho neviděla. Jen ta šňůra perel zářila jí vstříc. Jsou pravé ty perly? Ó, jistě! Nikdy dosud neviděla takové krásy. Byla to sice jen krátká šňůrečka s drobnými perličkami, ale uprostřed zářila perla zvící hrachu, pravý div. Nebylo ani možno určit její barvu. Hrála jako duha. A nejkrásnější, nejpodivnější bylo, že z vnitra sršely chvilkami paprsky karmínově rudé, jež se náhle měnily v blankytnou modř, v závratné mořské bezedno, protknuté do tajemné hloubky nevylíčitelnou růžovou krásou, jako by do toho mořského bezedna vytryskl proud slunečních červánků. A nyní… je to klam? Vždyť ta krása je — živá! Ta měna se děje tak pravidelně jako klidný lidský dech! Ano, je to živý tvor! Dýchá! Všecka krása je vkouzlena do tohoto úžasného hrášku. Div! Zázrak!

Opakuji, jen sám vládce pekel zavedl sem tu dívku a nyní jí kouzlil přeludy a vidiny, neboť vpravdě nebylo na perle, jak později zjištěno, nic obzvláštního.

A démon, aby dovršil své zlo, zatáhl svou hroznou síť, vykřiknuv do duše sváděné dívky: „Pohleď a dobře si zapamatuj, co stojí na bílém lístku pod náhrdelníkem: K 10.000,-. Směšné! Zadarmo!“

Dosáhl svého cíle. Milena nezapomněla. Vzpomněla si na těchto deset tisíc, když — podivná náhoda — týž obnos nyní, po týdnu, slyšela z Luborových úst.

Rozhodla se, že tento šperk ukradne — hrozné slovo! Ne! Nechce krásti! Neukradne! Vezme si. Vypůjčí! Vrátí, i s úroky nahradí, až bude moci, až půjčka splní svůj úkol, přispěje k existenci Luborovi a k šťastnému cíli dvou milujících se srdcí…

Jaká pošetilost! Jen poctivá duše je schopna takové naivity. Člověk jen poněkud zkušený a střízlivě myslící musí vědět, že zpeněží-li věc v této ceně, obdrží za ni prodejem nebo jakýmkoliv jiným zcizením sotva třetinu. Ale Milena ovšem nebyla zkušená, ani nemyslila střízlivě. Byla ovládána snahou pomoci Luborovi a — zmámena ďáblem.

Jak to provede?

Téhož dne, kdy si s Luborem smluvila schůzku, šla na Staré Město. Ulice byla tichá, skoro liduprázdná.

Stanula před výkladní skříní. Šperk tu ležel dosud. A perla zářila a skvěla se ještě více… měny barev, její dechy zrychlily a zhlouběly…

S úsilím odtrhla svůj zrak od svůdného kouzla, ačli to opět nebyl zloduch, který jí poručil, aby si prohlédla výklad, krám a jeho zadní část:

Výklad byl po straně za vchodem otevřen na boku, odkud bylo možno vyložené předměty snadno vyjímati. Nebyl příliš hluboký a jeho zadní skleněnou stěnou bylo vidět pult s vitrínami a za ním přepážku, která oddělovala krám od dílny. Přepážka byla zasklená a pokryta hustou krajkovou záclonou. Přesto však bylo matně vidět obrys muže, vlastně jen jeho stín, pracujícího na čemsi pod rozsvícenou žárovkou, jejíž plechové stínidlo vrhalo světlo jen na malou stolní plochu.

To vše bylo příznivo. Odváží se.

„Počkej! Stůj! Rozmysli si!“ vzkřikl jí v duši hlas, ale dívka už stiskla kliku a vstoupila do krámu.

Půda se jí zavlnila pod nohama, srdce jí zabušilo… zachytila se pultu.

„Čím posloužím?“

Zamžikala a zaťala zuby do rtu.

„Co račte, prosím?“

„Mám tu… prosila bych… správku!“ vyrazila násilně z hrdla, podávajíc zlatý prstýnek bez kamínku.

„Jaký si račte přát? Brilant? Rubín? Smaragd nebo…“

„Ne. Jen něco…“

„Synthetický drahokam nebo polodrahokam?“

„Ano. Třeba opál.“

„Milostivá není pověrčivou,“ usmál se starý klenotník. „Opál prý znamená slzy. Dobře. Mám tu několik krásných opálů, jež jsou do téhle formičky trochu velké. Bude třeba upravit. Snad máte ještě jiné pochůzky. Mohla byste asi za půl hodinky.“

„Ne! Počkám si.“

„Jak libo. Posaďte se,“ nabídl židli před pultem a odešel s prstýnkem do své dílny.

Sama se divila své chladné rozvaze, s jakou si přistavila židli k otevřenému boku výkladní skříně.

V krámě bylo ticho. Mrtvé, hrobové ticho…

Hrobové ticho? Což neslyší ten tikot četných hodin, rozvěšených na stěnách? Neslyší to vrčení elektrického motorku v dílně, skřípání pilníku a sykot dmuchavky…

Ne. Nic z toho nevnímala. Vše bylo přehlušeno šumotem její vzbouřené krve v uších a bolestným hukotem ve spáncích… A přece jí bylo, jakoby seděla za živa pohřbena v hrobce nebo ve vězeňské cele — ta na tebe čeká! — kapesníkem zdusila sten, deroucí se jí z hrdla.

Kdesi chroptivě hrklo a z orloje stojatých hodin v koutě krámu vyrazily čtyři údery, temné a vážné jako pohřební hrana. S hrůzou vytřeštila oči na kulatý žlutý číselník, jenž zsinale svítil z černé skříně jako umrlčí tvář…

V zápětí odtlouklo několik jiných týž odpolední čas a na konec vesele zakukala čtyřikrát kukačka.

To ji vzpamatovalo, vrátilo klid. Čtyři hodiny. Za hodinu musí být na schůzce. Za hodinu bude už míti Lubor v ruce základ jejich společného štěstí!

Společné štěstí, založené na — krádeži! Bláhové děvče! Lubor je poctivý hoch. Jak můžeš věřit, že si vezme za ženu — zlodějku! Zničíš sebe! Zabiješ svou lásku! Jeho lásku! S odporem se od tebe odvrátí. Což může být požehnáno štěstí, nabyté zločinem? Vzpamatuj se! Dosud je čas. Odejdi! Řekni, že se vrátíš za půl hodiny. Zaplať za kamínek a — a nech Lubora marně shánět dál! Konečně se snad někde uchytí za kresliče nebo dílenského úředníčka, placeného almužnou pro život a kavalírsky pro smrt! Za několik let se vyšine, jeho plat pak stačí na vaši skromničkou domácnost. Pak si tě snad vezme, ačli se mu nenaskytne mladší, bohatá, možná i ta vdova, ať si je o nějaký rok starší, paní továrnice! Jemu bude pak třicet a tobě — též. Třicetiletá bez haléře, třicetiletý inženýr — ředitel a o něco starší majitelka továrny, to je snadná volba, milé děvče!

Čtvrt na pátou. Čas letí… klenotník může už každou vteřinu přijít a říci — hotovo.

Neseď! Jednej! Vezmi! Už nikdy se ti nenaskytne — hleď, jak se skví! Jen ruku vztáhneš a je to. Nic nezpozoruje, až večer, až bude stahovat žaluzii. To už budeš… kdepak tě najde. Praha je velká. Do Strašnic je odtud daleko. Vezmi! Ber! Pospěš! Teď! Ber! Nevidí tě. Piluje. Ber!

Nu vidíš, jak to bylo lehké. Máš je! Do kabelky! A klid! Vzchop se! Kdyby tě takhle spatřil, bledou jako vápno, prozradíš se. Jen klid! Potři si tváře. Víc! Silně! Tak je to dobře. Už máš barvu. Chachá! Vyhráno!«

Cizinec si zapálil vyhaslý doutník a několikrát zhluboka vydechl; pak se z oblaku vonného dýmu ozval opět jeho hlas, nyní zdušen úzkostí:

»Co znamená to hmotné, olověné ticho, jež zlodějku zavalilo jako ohromný, drtivý balvan? Vytřeštěnýma očima hleděla na klenotníkův stín, hrozivě zvětšený na husté krajkové zácloně. Tento stín tkvěl nyní nehybně a místo profilu, se strany, jak ho viděla dosud při práci, jevil se obrys hlavy v průčelí… dívá se na ni? Díval se… viděl ji, když… ztuhla hrůzou! Klid! Proboha, klid! Ovládni se! Omdlíš-li, jsi ztracena.

Na okamžik se jí před očima setmělo. Ale vtom drtivé ticho se úlevně rozrušilo obnoveným šumotem elektrického motorku a průčelní obrys hlasy za záclonou se změnil opět v profil.

Nic to nebylo, vydechla, zbytečně jsem se poděsila, pracuje dále. Ale tu… s kým to mluví? Což je tam ještě někdo? Jasně slyší klenotníkův tlumený hlas:… „přijďte ihned! Zdržím… ano.“ A stín na zácloně vykreslil ruku odkládající telefon.

Telefonoval! Komu? Někoho zval. Koho? Nu, nějakého zákazníka. To nic není.

A klenotník zase piloval, ťukal a brousil…

Před výkladem stanul jakýsi muž a lhostejně hleděl na vyložené zboží. Náhodný chodec. Náhodný… a což, zpozoruje-li prázdné místo po perlách? eh, zbytečná obava. Vždyť šperk mohl být prodán a…

„Tak hotovo, slečno,“ slyšela hlas před sebou, „a teď mi vraťte tu šňůru perel, kterou jste ukradla z výkladu!“

Každé písmenko této věty bylo jí bodnutím dýky do srdce!

Měla pocit, že se na ni vrhl obrovský pavouk, obemkl celé její tělo, svými osmi nohami sevřel její trup i údy a kusadla jako štípací kleště se zakousla do hrdla, roníce smrtelný jed do jejího těla, které tuhlo v křečích…

„Nu tak, bude to?!“ slyšela ostrou pobídku z rozšklebených úst v obličeji, jejž jedině vnímala z rudých oblaků, které jí vířily před očima.

S vypětím všech svých sil vyrazila ze sevřeného hrdla nelidský skřek a vyskočila se židle. Ale tu se na ni — zřítil svět.

Nabyla vědomí v křesle v klenotníkově dílně, ale byly to jen jakési nejasné, zamlžené vjemy:

V ústech cítila pachuť jakéhosi ostrého likéru; nad ní se skláněl klenotník a vedle něho viděla tvář… poznávala muže, jenž dříve nahlížel do výkladu… „začátečnice… nezkušená… asi prvý pokus… ale propustit ji nemůžeme… musí být potrestána, aby ji provždy zašla chuť. Pouta jí nedám. Je to zbytečné. Policejní vůz zde bude každým okamžikem.“

„Pro živého Boha, smilujte se!“ vzpínala sepjaté ruce.

„Žádné divadlo!“ zakřikl ji detektiv. „To na mne neplatí. Ostatně vám hlavu neutrhneme. Perly máme zpátky. Odsedíte si trest a bude to. Vůz je tu. Vstaňte! A žádné hlouposti, nebo vám navléknu náramky!“ zachřestil pouty.

Nu vida, blíží se už má stanice,“ cizinec vstal a oblékl svůj svrchník.

Vlak zastavil. „Poroučím se vám, pánové, loučil se cizinec s námi.

„A jak to dopadlo s tou dívkou?“ tázal jsem se.

„Vdala se.“

„Za Lubora?“

„Ano."

Průvodčí vstoupil a vynesl za cizincem zavazadlo. Na ná stupišti běžel k němu asi čtrnáctiletý hoch a s radostným úsměvem ho objala a líbala sličná žena… šťastná trojice nasedla do auta, jehož šofér v hnědé livreji usedl k volantu…

„Kdo byl ten pán?“ tázal jsem se průvodčího.

„Továrník Lubor Ladouš. Milionář a daleko široko známý dobrodinec.“

* * *

„Tak co říkáte tomuto případu, pane rado?“

Avšak otázka starého advokáta zůstala bez odpovědi.«



Personal tools