Because we have had problems with spam bots, new persons wanting to edit have been temporarily suspended.

Z mého psalteria/Žalm Bílé Soboty

Free texts and images.

Jump to: navigation, search

Žalm Velkého Pátku Z mého psalteria
Psalmi matutini
Žalm Bílé Soboty
written by František Dohnal
Žalm svatodušní
Info Simple bw.png Z mého psalteria: Information and licence SemiPD-icon.png



Žalm Bílé Soboty



A hrob Jeho bude slavný!...
Jediný, z něhož vypučel Život!
Jediný, z něhož z mrtvých vstal Nesmrtelný!

Ó, Země! Ó, Země!
Plná jsi hrobů!
Bez počtu je těch tvých hrobů!
Jediným hřbitovem celá jsi, Země!
Od chvíle té,
co zrodil se život v tobě, ó, Země,
a zplodila’s hřích,
vždy současně kráčela Smrt
po pláních tvých
a kosila vše, co životem žilo,
a kopala hroby
a do hrobů vkládala žeň:
mrtvoly siné –
mrtvoly lidí,
mrtvoly národů, kultur i věků...

A viděl jsem genie, olbřímy ducha.
Písně slávy pělo jim lidstvo.
A přišla Smrt
a skosila život
a na hrob jim napsala prostě:
Umřel jest člověk!

A viděl jsem národy
veliké, slavné a mocné!
Celý svět skláněl se pod jejich mocí,
celý svět kořil se kultuře jejich,
v úžase patřil na jejich díla,
v úžase zpíval o jejich slávě...

A přišla Smrt.
A se smrtí hroby –
veliké hroby
národů, kultur i věků...

A smuten kráčím po stopách jejich...
Vidíš ty trosky?
Vidíš ty ohromné, děsivé hroby?

Vystavěl člověk Babylon velký,
do nebe vztyčil věž v titanské pýše,
pohádku rozkoše žíti chtěl
v zahradách Semiramidy,
na hradbách Ninive
budoval království Moci...

A přišla Smrt!
S praskotem hrozným zřítil se Babylon veliký,
zmizely visuté zahrady Semiramidy,
v niveč se zvrátilo Ninive mocné...

Vidíš ty trosky?
Vidíš ty hroby,
ohromné hroby
národů, kultur i věků?
Smrt šklebí se z nich...
A života není v nich nikde...
Časem jen Beduin
u trosek na chvíli postaví stany,
s podivem hledí v ty ruiny mrtvé,
s podivem ptá se:
Kdo asi byli ti lidé, již kdysi zde žili?
Kdo asi bláhový stavěl ty stavby –
takové podivné stavby?...

A dál jdu po stopách Smrti...

Z mlhovin věků
dávného vidím Egypta slávu:
tajemné sfingy, ohromných pyramid řady,
v Údolí Králů ukryté hroby Tutenkamenů –
Sahary písek je hrobem těch hrobů...

A dále jdu po stopách Smrti...

Hle, Akropol bílý!...
A Kapitol pyšný!...
A slyším cos z dálek
jak šumění dalekých moří:
O kráse Venuší zpívají dálky,
o moci Césarů,
o bojích legií –
až na konec světa letěly orlice bílé...

A přišla Smrt...
Bacilem úpadku vyssála sílu,
v orgiích těla ubila ducha,
v orgiích krve zdeptala lidskost
na Colosseu...

A zbyly jen hroby...

A vítězně šklebí se Smrt
ze všech těch hrobů:
ze hrobů lidí,
ze hrobů národů, kultur i věků –
ze hrobů plných kořisti Smrti.
A žádný z těch hrobů
nikdy již nevydal kořist!
Co mrtvo, to mrtvo
a není tam života víc!
Žádný z těch hrobů
nikdy již nevydal kořist!...

– – – – – – – – –

Jen jeden byl hrob, jenž vydal svou kořist!
Jen jeden byl hrob, v němž vítězem nebyla Smrt...
Jen jeden byl hrob –
v němž na chvíli spočinul Život,
by vlastní pak mocí ze hrobu vyšel
a z mrtvých vstal
Nesmrtelný!
– – – – – – – – –

Ty malý hrobe, tam v Jerusalemě,
ve skále tesaný
v zahradě oliv –
ty jenom měl jsi tu slávu,
nad kterou v úžase ustrnul svět! – – –

To bylo tenkrát v ten Veliký Pátek:
Slunce se zatmělo,
země se třásla,
skály se pukaly,
příroda celá v hrůze se chvěla,
když
na kříži umíral Ten,
který byl Život.
A v útroby tvoje, ó, hrobe,
do skály šedé
v zahradě oliv
vložili mrtvé tělo Toho,
který byl Život.
A veliký kámen svalili na hrob
a pečetí zavřeli hrob
a vojáků dali tam stráž,
by nevyšel ze hrobu Ten,
který byl Život...

Bláhoví lidé!

Neděle přišla, veliká, slavná!
Zachvěl se v útrobách hrob!
A ze hrobu vyšel
vlastní svou vzkříšený mocí
slavný a nesmrtelný
Ten,
který byl Život..

Ó, malý hrobe, tam v Jerusalemě,
ty jenom měl jsi tu slávu,
nad kterou ustrnul svět!

A dodnes v úžasu žasne
a pamět tvou slaví!

Hle, v tisících kostelích
tisíce Božích je Hrobů
v záplavě květů a voskovic bílých –
a tisíce tisíců u Hrobů klečí
v tajemném tichu a v modlitbě zbožné.

Dojetím zavlhlé zraky se vpíjejí němě
v monstranci, v Hostii bílou –
a dole tam v jeskyňce
v to bílé Tělo
Nazaretského.

A všichni, jak klečí tam, dumají tiše
o veliké Lásce, jež objala světy,
o veliké Oběti za všecky lidi,
o velikém za viny Utrpení,
o veliké Smrti, jíž vykoupen svět...

Ó, Kriste, veliký Kriste!
Hle, všecku svou krev jsi za lidi dal,
by poznali všichni,
že lidmi jsou přece
a vespolek bratry
a dědici  Světla
 a dědici Království Tvého!

Hle, všecku svou Krev jsi za lidi dal!
Teď Tělo Tvé mrtvé zde v hrobě leží
a bílé je celé
a svítí jak luna ve hvězdné noci,
jak Hostie bílá tam v monstranci skvoucí.

A tisíce pohledů celuje něžně
to bílé Tvé Tělo, ó, Kriste,
a tisíce bolestí hojí zde rány
a tisíce smutků hledá zde těchu
a tisíce úzkostí slétá se sem
jak za bouře zděšení ptáčci,
když hledají skrýš a útulek jistý.

A tisíce nadějí vyslaných k Hrobu
hle, s jásotem jistoty vrací se zpět
do srdcí lidí...

Och, naděje, veliká naděje v Krista!
Och, jaké to bylo třeba veliké Smrti,
aby byl vykoupen člověk!
A jakého Vítězství bylo pak třeba,
jež přemohlo Smrt!

Hle, nad Smrtí Vítěz!
On v Život proměnil Smrt
a ve věčný proměnil Den
Noc tohoto světa.

Hle, nad Smrtí Vítěz!
On z mrtvých vstal –
my z mrtvých vstaneme s Ním!

Och, veliká naděje v Krista,
naděje v Krista Spasitele,
naděje v Krista Vzkříšeného,
naděje v Krista Křísitele,
jenž vzkřísí nás v poslední den...

– – – – – – – – –

Ty malý hrobe, tam v Jerusalemě,
ty měl jsi tu slávu,
nad kterou ustrnul svět!
Ty viděl jsi slávu Zmrtvýchvstalého,
ty viděl jsi Život –
ty jsi i našeho života slib!...



Personal tools