Adam stvořitel/I

Free texts and images.
Jump to: navigation, search

(Osoby) Adam stvořitel
I
written by Josef Čapek, Karel Čapek
 II 
Info Simple bw.png Adam stvořitel: Information and licence SemiPD-icon.png



I


Předměstí. V pozadí vpravo i vlevo zadní strany nových a přece už špinavých činžáků a lešení novostaveb. V popředí nezastavěný pozemek s vysokým břehem, Napřed hromada hlíny, na níž stojí jakýsi předmět zakryty plachtou. Nad tím veliká tabule s rudým a černým nápisem volajícím SVĚT MUSÍ BÝTI ZNIČEN!

Vedle zahalené věci stojí Adam a dívá se na hodinky.

ADAM: Za šest minut poledne; ohlásil jsem to tabulemi a letáky po celém městě, a vida, nepřijde ani noha. Dobrá; stane se i bez vás. (Dívá se na hodinky.) To je to: bylo už tolik bláznů a šarlatánů, kteří chtěli svět spasit, že ani pes už nebere vážně člověka, který chce svět zničit. Ano, dámy a pánové, bude to jedinečná produkce; úderem dvanácté se předvede poprvé a naposled kratochvilná historie nazvaná Konec světa; složil a scénoval zneuznaný veliký autor a vynálezce jménem Adam. (Ukloní se.) Veliký člověk je vždycky sám. Mně je to jedno. (Dívá se na hodinky.) Chtěl bych, aby tu stálo celé to malé a bídné lidstvo a já mu vmetl ve tvář svou strašlivou žalobu i ortel. Však byste padli na kolena a prosili: Adame, zachraň nás! Ale já, já, stoje u tohoto děla, bych jenom řekl: Je konec. Svět musí býti zničen. (Dívá se na hodinky.) Nepřijdou. Tím hůř pro ně. Svět nestojí za to, aby byl zachráněn. Kanón negace je nabit až po ústí. (Strhne plachtu z Kanónu negace.) Můj krásný Kanóne, co je prach a ekrazit proti lidskému Ne? Co jsem se nasbíral vší negace a nastřádal všech rozumů! Co vše jsem přečetl a co debat jsem svedl, než jsem se stal pánem záporu! (Dívá se na hodinky.) Začněme! Ale dřív ještě přečtu svůj Manifest, když už jsem se s tím psal. (Vyjme z kapsy složený Manifest, odkašlá a čte:)

“Ve jménu jediné osvobozující Anarchie –”

– to zní dobře; je to stručné a silné.

“– ohlašuje se zničení světa. Důvody: Každý řád je násilí. Náboženství je podvod. Soukromý život je předsudek. Zákony jsou otrocká pouta. Každá vláda je tyranie. Jediná odpověď na tento stav je hromové Ne!

My –”

– vlastně bych měl říci “já”, protože jsem mezi těmi šosáky nenašel jediného schopného učedníka; ale “my zní vždycky lépe.

“My prohlašujeme veškerý řád, všechny zvyky a instituce za špatné a nulní; prohlašujeme, že každá snaha o nápravu a převrat světových řádů je zbabělý kompromis; prohlašujeme, že všechno je špatně; život je zlozvyk; humanita je slabost; trpělivost je zločin; ze všeho pak nejhorší je soucit a tolerance.”

STRÁŽNÍK (který se zatím pomalu přiblížil): Hej, pane!

ADAM (vzhlédne): Co je?

STRÁŽNÍK: Nekřičte tak, nebo vás seberu.

ADAM: Dovolte, jako svobodný člověk mohu mluvit, co chci. Ostatně jsem to psal a kázal už tisíckrát: bylo to marné. Zbytečně bych se opakoval. (Zastrkuje zmačkaný Manifest do kapsy.)

STRÁŽNÍK: Říkat to můžete, ale hulákat ne. Co to tady máte?

ADAM: Kanón negace.

STRÁŽNÍK: A máte povolení?

ADAM: Nač? Na negaci?

STRÁŽNÍK: Ne, ale abyste to postavil na tenhle pozemek.

ADAM: Já se vykašlu na povolení.

STRÁŽNÍK: Tak to spakujte a koukejte, ať vás už tady nevidím. Nebo budete platit pokutu. Za hodinu ať je to pryč!

ADAM: Za hodinu? Řekněte za půl minuty! Všecko bude za minutu totam, strážče světa! Nezeptáte se, co tím míním?

STRÁŽNÍK: Jděte raději domů, pane! (Zajde.)

ADAM: Poslední okamžik světa, a takhle to zkazit! Fuj! Kdyby byl aspoň řekl něco velikého! Všecko je špatně! Špatně! Špatně! Já popírám všecko! (Bijí hodiny.) Poledne! Bim! Bam! Teď je konec! Teď to praskne! Jedna! Dvě! Teď stisknout – Bim! Počkejte chvilku! Bam! – (Zarazí se.) Už dotloukly? A já jsem nemohl vystřelit! To je špatně! (Bijí jiné hodiny.)

ADAM: Sláva! Světe, bídný světe, teď se odbíjí tvá poslední hodina! Bim! Bam! A teď! (Stiskne knoflík u děla. Ohromná rána, řinčení a rachot, Adam padá na zem, úplná tma. Dlouhé vytí meluziny, ryk a burácení. Všecky divadelní zvuky jsou v činnosti.)

ADAM: Ježíšmarjá, já jsem mrtev! Pomoc!


(Dunění se utišuje a náhle ustane. Pauza. Slabě a šedivě svítá. V ošklivém polosvitu se zjevuje, že veškerá scenérie zmizela. Je jen pustá země s vysokým břehem a zoufale pustý obzor.)


ADAM (posadí se): Já nejsem mrtev? Tak to nebyl konec světa? (Vstává.) Kde to jsem? Tady je Kanón negace... Ale tady dřív stály domy! A tady viselo prádlo! Domy jsou pryč! Všecko... všecko je pryč! Tak tedy přece je konec světa! A já jsem živ? Aha, já jsem zapomněl popřít sebe sama! Ale jinak je konec světa: to je zřejmé. (Padne na kolena.) Spasil jsem svět, neboť jsem jej zničil! (Pauza.) Blbost: bylo mně, jako bych se měl modlit. (Vstává.) Raději se podívám, jak to vypadá... po konci světa! (Rozhlíží se koldokola.)

Tak! to je všechno?... Vždyť tu vůbec schází

tragicky čadící a šílený obraz zkázy:

čekal bys cyklóny, potopu, komety, lávu a – jářku –

upřímně řečeno, také víc křiku a nářku.

Já myslel, že to bude bůhsámvíjak krásné,

že svět musí zajít v hrůze velkolepé,

a zatím to jen bylo, jako když lampa zhasne.

I konec světa jsem si představoval lépe.

Takhle to zkazit! Hanba! Zhaslo to – a nic dál,

jako by konec světa nestál za drobet parády.

To bych já, holenku, byl jinak zrežoval,

přidal bych děsu, vřavy a tragické nálady,

ohňostroj siných blesků a nějaké plameny rudé...


(Hledá.)


Tak vida, já jsem myslel, že kdovíco vidět bude,

trosky, rumiště, rozvrat, dým ohořelých trámů,

rezivé vraky strojů nebo sloupoví chrámu,

a zatím nic, nic, nic, docela prázdné nic –

Fuj, člověk by přece jen čekal, že zůstane něco víc!

Z toho je jasně vidět, že nic za nic nestálo:

kdyby co za něco stálo, tak by to zůstalo,

nu nemám pravdu?


(Hledá.)


Pusto a prázdno dokola,

ani střep, ani popel, ani hadřík či mrtvola,

nikde nic lidského, co by se ptalo, co by žalovalo:

Co se to, člověče, co se to s námi stalo?

A já bych řekl: Ano, to jsem já učinil a já se ti zodpovím,

já popřel svět, já zničil svět kanónem strašlivým,

a sice z těch a těch drtivých důvodů muselo se to stát –

Škoda že tady to nemám komu povídat.

Tohleto nesmírné Nic je přece jaksi chudé.

Čekal jsem vlastně, že něco snad po lidech zbude,

řekněme aspoň sloup, abych se o něj opřel,

či něco tak trochu lidského, abych to znovu zas popřel –

Hu, zrovna to mrazí v tom prázdném prostoru šedém.

Můj zápor byl asi silnější, nežli jsem mínil předem.

Člověku by se věru nebylo ani snilo,

že široké slovanské Ne udělá takové dílo.

Byla to odvaha, co? – Haló! Slyšíte, haló! –

Nikdo se nehlásí! Konec! Triumf! Vesmír bez lidí!

Jen škoda, že nikdo neviděl, jak se to rychle stalo.

Taková věc se, panečku, každý den nevidí.

– Halohaló! Ne, nikdo. – Jak by se jiný chlubil,

hleďte, já popřel svět, vizte, já jsem svět zhubil,

haló, já to byl, slyšíte přece, hola!

Ech, člověk se ani toho diváka nedovolá.

To jsou ty malé poměry. Tupý svět, prázdný a líný.

K čemu máš potom dělat nadlidsky velké činy?

Haló! Ne, nikdo. Svět je mrtev. Negace hotova.

Byla to vlastně blbost, brát ji tak doslova.

Mrtev je svět. Byl udělán špatně, a já jej zmařil.

Škoda jen, že se ten konec trochu líp nepodařil.


(Rozsvítí se nahoře boží oko. Zahřmění.)


HLAS BOŽÍ: Adame, co jsi to učinil?

ADAM: Co prosím? – Kdo mluví? Je tu někdo?

HLAS BOŽÍ: Co jsi to učinil?

ADAM (pyšné): Vždyť vidíte, ne? Já jsem popřel svět.

HLAS BOŽÍ: Co jsi to učinil, Adame?

ADAM (pohlédne vzhůru): Ježíšmarjá, to mluví bůh! (Padá na kolena, zakrývaje si tváře.)

HLAS BOŽÍ: Proč jsi to učinil?

ADAM: Já... já jsem myslel...

HLAS BOŽÍ: Adame, proč jsi to učinil?

ADAM: Protože byl svět udělán špatně a nespravedlivě! Například...

HLAS BOŽÍ: Stvoříš jej znovu ty sám.

ADAM: Já? Jak to? Proč?

HLAS BOŽÍ: Ukaž, co umíš.

ADAM: Proč bych já měl tvořit?

HLAS BOŽÍ: Za trest.

ADAM: Tvořit? Ale jak? A z čeho?

HLAS BOŽÍ: Z hlíny, na které klečíš.

ADAM: Jímá mne hrůza!

HLAS BOŽÍ: Hrozno je tvořit. Vstaň!

ADAM: Pane, smiluj se nade mnou!

HLAS BOŽÍ: Adame, tvoř!


(Zahřmění, světlo zhasne.)


ADAM: Cože? (Vstává a oprašuje si kolena.) To se řekne, stvořit nový svět: ale jak? Haló, jak se to má dělat? – Nehlásí se. Už je tentam. – Hm, mnoho řečí nenadělá. Představoval jsem si ho vlastně docela jinak. Myslel jsem, že prostě není: ale když už jednou je, mohl říci o něco víc. Byl bych mu dokázal bod za bodem, co bylo špatného ve světě. Haló! Otče náš! Pryč je.

To by dovedl každý, přijít a kázat, teď uděláš svět znova, a pak po anglicku zmizet. Copak jsem tady na to, abych tvořil? Já prosím jsem přišel svět soudit a popírat: to je mé právo, a k tomu mám rozum v hlavě, ne? Ale tvořit, to je jiná: leda bych byl blázen. To se rozumí, že bych stvořil svět od základu jinak, a líp! Já bych mu vyložil bod za bodem, jak by měl svět vypadat. Ale když to nechtěl slyšet, dobrá. Mně je docela po chuti, že nic není. (Usedne na hromadu hlíny.)

Nesmysl. Něco se mi jen zdálo. To se rozumí, byla to jen halucinace. Copak se může tvořit život z hlíny? Je vidět, že nemá ponětí o moderní biologii. Z hlíny se nemůže zrodit žádný organism, stejně tak jako se blechy nerodí z prachu; to jsou babské pověry. Okamžik, malý experiment. (Vezme do obou dlaní po hrsti hlíny a dělá s ní kouzelnická gesta.)

Čáry máry bufry fáry fuk! (Dechne do dlaní.) Buďte blechy! (Otevře dlaň.) Tak co? – Jemine, ono to skáče! (Vyskočí.) Blechy!!! Vždyť do mne nalezou! (Zavře dlaně a drží je daleko od těla, křiče.) To jsou divné vtipy, stvořit mně plnou hrst blech! Co teď mám s nimi dělat? Haló – Neozývá se. Hrome, nakonec jsem ty blechy stvořil já sám! (Spráskne ruce.) Já umím tvořit! Já jsem stvořil živé blechy! (Drbe se.) Už je to tak, prve jsem neměl žádné. Já jsem se stal tvůrcem! Tvůrcem z vlastní vůle a moci! Kdo má sílu ničit, dovede i tvořit. (Drbe se.) Mají se k světu. Celkem vzato, taková blecha je div stvoření: dovede podivuhodně skákat – Ať to někdo udělá po mně! A pomysleme si, že jich mohu stvořit, co chci! (Stoje nad hromadou.) Ne, ne, počkejme. Umím-li tvořit blechy, dovedu také jiné věci, mouchy a myši a slony – Nebo megatherium! Kolik noh mělo megatherium!? To je jedno. Mohu je udělat třeba s třinácti nohami. Nebo okřídlenou krávu. Nebo mohu stvořit... Mně jde z toho hlava kolem! (Drbe se.) To je ohromný pocit, být stvořitelem!

(Všímocí se soustředí.) Adame, uvažuj! Co stvoříš, musí být něco lepšího než ta bývalá rachota. Ukaž, jak to mělo být! (K nebi.) Pane, pověz, co bych měl stvořit? Neodpovídá. Patrně si už netroufá! Kdyby mně byl aspoň přenechal větší hromadu hlíny! Tahle kupka nestačí na všechno, co bych mohl udělat. Jen kdybych věděl co!

Nene, lidi já nechci! To tak! Popřel jsem je, a konec! Člověk je odbytá věc. Něco vyššího! Něco nového! Ať je to například... Ne. Představme si něco, co není podobno člověku. Oddejme se inspiraci. Zamhuřme oči a neomezenou tvůrčí silou si vyvolejme obraz něčeho, co není bídný člověk. Tak. (Zavře oči a stojí jako sloup. Pauza.)

To je pitomé. Pořád mi tane na mysli klokan. Klokan nad knihou. Nebo klokan na motocyklu. Fuj, to by bylo jako cirkus, zvláštní číslo, Stvořitel světa se svými cvičenými klokany. Ne, to prostě nejde. Začněme znovu. Pozor! (Pauza.)… To je jako z udělání. Teď zase vidím tuleně, jak balancují, na nosech lampy a míče. Neměl jsem si vzpomenout na cirkus. Něco jiného!... (Pauza.) To je zatracený úkol, stvořit něco nového! (Kopne do hlíny.) Udělej něco sama, Hlíno stvoření! Nu? Já se jen budu dívat, co z tebe vyleze. – Nic, ani se nehne. Ani žížalu nevydá, mizera jalová!

(V náhlé inspiraci.) Už to mám! Překročme, přeskočme opičí stadium člověka! Udělejme bytost vyšší: stvořme Nadčlověka! Ať nezná slabosti ani soucitu; ať je prost předsudků, pout, strachu a otrockých pudů. Hergot, to je ohromná chvíle! Ať je silný a svrchovaný; orlího pohledu do slunce; kníže vrcholů a ne už člověk nížin! Staniž se, amen! (Klekne k hromadě hlíny.)

Ostatně je to jen pokus, no ne? Aspoň uvidíme, co se dá dělat. (Vrhá se do práce.)

Do práce! Do díla! Toť okamžik historický.

K výšinám nadčlověka! Ó jaké božské dílo!

Překonat nízký, zvířecí, otročí úděl lidský!

Výše! Vystoupit výš! Překonat vše, co bylo!

Člověk je člověka syt a počíná tvořit bohy.

– Jen kdybych věděl, jak mu mám udělat nohy!

Budeš velký a volný. Popřeš boha. Silnou dlaní

zlomíš starého života kruh zavřený a úzký.

Zmocníš se vlády nad sebou hrdě a bez váhání.


(Ustane v práci.)


– Ale proč, u všech všudy, má to být zrovna mužský?

Mužem mohu být já, alespoň pro začátek;

bude-li třeba dalšího, to člověk ještě neví.

Stvořením ženy zahájím svůj veliký tvůrčí svátek,

já, nový Adam, klekám k stvoření Evy.

(Svlékne si kabát a modeluje v hlíně.)

Ó rozkoši stvořitele!

Nadlidský Nadživot tvořím,

v úchvatné tvůrčí říji

své ruce do jílu nořím.

Sám zázrak života, ejhle,

se rýsuje ve hlíně,

ne ubohá pohlavní loutka,

ne žena, leč Bohyně.

Nebudeš poddána muži,

budeš svou vlastní paní,

nebudeš dána mu v plen,

ale k uctívání –

– sem přidat hodně hlíny a dobře to uhladit.

Hrome, to budou boky, co bude ta ženská mít!

Prolhané morálky bab

zlom pouta malicherná,

nepřijmeš jařmo chtíče,

nebudeš otrocky věrná,

nebudeš líhnout děti

ani se ohánět hadrem,

rozrazíš předsudků krunýř

nádherným volným ňadrem –

– a aby bylo hned vidět, že je nadčlověčí,

musím jí dotyčná ňadra udělat trochu větší.

Ó extázi muže a tvůrce!

V té božské úrodě vnad

v úžasu nalézám, tvoře,

tajemný vyšší řád –

Vida, k čemu jsou dobré ty pletky s ženskými kdysi:

Člověk teď aspoň ví, jaké dát Bohyni rysy.

Buď plavá jako lvice, jako ryšavé obilí.

– Mně aspoň se ty plavé vždycky víc líbily.

Budeš bez pout a slabin, bez kazu a chyby.

Hotovo! (Vstane.) Evo, vstaň! – Mně se ta ženská líbí.

– Bohyně, ožij! Vstaň, ženo nová a jiná!

Člověk by nevěřil, že tvořit je taková dřina.

Hej, no tak vstávej, socho! – Nic, leží bez hnutí.

Aha, já zapomněl dát jí života dechnutí.

(Obléká si kabát, a poklekaje, dechne na ni.)

Evo, kráso, sílo, ženo, zázraku boží,

stvořitel políbil tě dechem života. Ožij!


(Pustý kraj se ozáří sluncem.)


EVA (pozvedá se): Ach!

ADAM (v úžasu): Ono to žije! Tedy přec to umím! Evo, ty jsi opravdu živa?

Eva (vztyčí se): Kdo mne volá?

ADAM: Já, stvořitel. Zdravím tě na kolenou, božské stvoření!

EVA: Zůstaňte klečet.

ADAM: Ano, v úžasu nad tebou. Jak jsi krásná!

EVA: Kdo jste? Jste zamazán od špíny země.

ADAM: To je Hlína tvoření. Já jsem Adam, otec života. To je ohromný okamžik. Evo, podej mi ruku!

EVA: Až se umyješ. Jdi dál!

ADAM (vstává zmaten): Cože? Ty mně nemáš co říci?

EVA (ukazuje): Slunce!

ADAM: Co mám na něm vidět?

EVA: Je vysoko.

ADAM: To vím dávno.

EVA: Nejsi hoden k nám pozvednout oči.

ADAM: Ke komu to, prosím?

EVA: Ke mně a k slunci, ubohý netvore.

ADAM: Ubohý net- – Evo! Víš, kdo já jsem?

EVA: Nějaká nečistá bytost. Máš křivé nohy a špinavé ruce. Jsi asi nějaký otrok.

ADAM: A co jsi prosím tě ty?

EVA: Já jsem zázrak života.

ADAM: Kdo ti tohle řekl?

EVA: Vnitřní hlas. Já jsem Bohyně.

ADAM: Hleďme, i ten vnitřní hlas má ode mne!

EVA: Tvůj hlas je odporný. V mém nitru zpívá hlas vyšší.

ADAM: A co zpívá?

EVA: Tomu ty nerozumíš, nízký rabe. Zpívá, že jsem plavá jako lvice, jako ryšavé obilí.

ADAM: Ale jdi!

EVA: Že jsem bez pout a slabin, bez kazu a chyby.

ADAM: Koukejme!

EVA: Že nebudu líhnout děti ani se ohánět hadrem, že rozrazím předsudků krunýř nádherným volným ňadrem.

ADAM: Ano, takovou jsem tě chtěl! Evo, budiž moje!

EVA: Kliď se! Pro tebe tady nejsem.

ADAM: Jak to?

EVA: Já nebudu poddána muži, budu svou vlastní paní, nikomu dána v plen, ale k uctívání.

ADAM: Prosím tě, kdo ti tohle napovídal?

EVA: Vnitřní hlas.

ADAM: Zcela správně, ale nesmíš to brát tak doslova, víš? Já jsem tě stvořil pro sebe; budeš mou ženou, Evo.

EVA: Já nepřijmu jařmo chtíče.

ADAM: To není žádné jařmo, ty hloupá. Počkej, budu tě nosit na rukou –

EVA: Já nejsem pohlavní loutka.

ADAM: Ne, ne, já vím. Evo, jsme sami dva na světě; a samota je strašná. Buď ke mně hodná; co ti to udělá?

EVA: Já neznám slabosti ani soucitu.

ADAM: Ani já. (Vypne se.) Víš, kdo zničil svět? Já! Víš, kdo tě stvořil? Já! Víš, kdo je teď pánem světa? Já! Mohu jen poručit, a budeš má. Ne, ne, počkej! To já jen tak říkám; já vím, že jsi volná. Ale jsou jisté ohledy... Já ti dal život, a to tě zavazuje. Žena se může tak snadno odvděčit!

EVA: Jsem žena nová a jiná.

ADAM: No tak už s tím přestaň! Řekni, co tedy chceš? Co mám s tebou dělat?

EVA: Můžeš se mi klanět, otroku!

ADAM: Budu, budu! A co uděláš ty?

EVA: Klekni, já odcházím na hory.

ADAM: Na hory? Co na horách? Co tam chceš hledat?

EVA: Vrcholy a volnost, tvore nížin!

ADAM: Ne, zůstaň, prosím tě, tady! Já teď nemohu jít na hory; musím tadyhle, vidíš, tvořit na té hromadě hlíny. Sedni si u mne a dívej se; já mohu tvořit co chci, blechy a bohy, hrdiny, nač si vzpomeneš. A ty mne budeš inspirovat – to je ten největší úkol ženy! Co ti mám stvořit? Poruč si!

EVA: Mne nezajímá tvé špinavé patlání v hlíně.

ADAM: Špinavé patlání? Copak je něco většího než tvořit?

EVA: Být volný! (Odchází.)

ADAM: Hej, počkej přece! Kam jdeš?

EVA: K vrcholům. (Zachází.)

ADAM: Jdi k čertu s vrcholy! Zůstaň se mnou, slyšíš? Nenechávej mne tady jen tak! Počkej, já tu musím stvořit svět! Evo! Hrom do ní! Jde si, a mne tu nechá, abych se mazal s tou zatracenou hlínou! Člověk je tak sám, když tvoří! – Ale tak počkej na mne, Evo! Já jdu za tebou!

EVA (za scénou): Výše! Vystoupit výš!

ADAM: Kam chceš! Počkej na mne! Evo! Už běžím! (Uhání za ní.)


Opona