Adam stvořitel/III

Free texts and images.
Jump to: navigation, search

 II  Adam stvořitel
III
written by Josef Čapek, Karel Čapek
 IV 
Info Simple bw.png Adam stvořitel: Information and licence SemiPD-icon.png



III


Týž kraj ve světle radosti. V pozadí napravo Adamova chaloupka.

ADAM (zívá): Hrome, to jsem šťasten! Lilitka je rozkošná žena. Člověk se probudí – Adame, máš mne rád? Vyjdu ven – Adame, kde pořád běháš? Chci něco tvořit – Adame, dej mně pusu! Lehnu si a chci spát – Máš mne rád, Adame? Mám, miláčku, mám, u všech všudy! (Zívá.) Ani jsem si nepředstavoval, že může být člověk tak neskonale šťasten. Ahahah, to je otrava!

Tak tady stával Kanón negace. Dobře jsem jej zahrabal a zakryl. Lilitka je rozkošná, ale mohla by jej zkusit... z hravosti nebo ze zvědavosti... To tak! Nebo já sám bych mohl vystřelit, třebaže jsem tak šťasten. To je pravda. Třeba právě proto bych mohl vystřelit, že jsem tak nesmírně šťasten. Tady je zahrabán navždy. Nastal Ráj. (Zívá, div si nevypáčí čelisti.) Nu, co abych zase trochu tvořil?

– Teď spí, Lilitka, chudáček. Spí jako malé dítě. Abych se zatím podíval na své Základy Zlatého věku, který má býti stvořen. (Usedne a vytáhne notýsek.) Díl první, hlava první, paragraf druhý. Jakže, ještě nejsem dál? To dělá to, že jsem tak šťasten. A pak – Lilitku to jaksi nebaví. Když jí to začnu číst, našpulí se a řekne: Máš mě rád, Adame? Ale mám, hrom do toho, mám! Člověk by se zbláznil! Tak tedy paragraf druhý: “Zlatý věk nebude vázán –” Čím vlastně? Tady jsem přestal. Nebude vázán ničím, to se rozumí. Ničím, kromě mých zásad. Jen kdybych si vzpomněl, kterých vlastně. (Tluče se do čela.) Nu tak? Nic? K čertu, mám nějak prázdnou hlavu. Kdybych měl aspoň někoho, s kým bych si pohovořil! Člověka tolik věcí napadne, když debatuje! Bez debaty se nedá tvořit. Musí být někdo, koho přesvědčíš. Ano, ale kde ho vzít?

Škoda že to Lilitku nebaví. Ne, jen ji nechme spát a pišme dál. “Zlatý věk nebude vázán –” (Vyskočí.) Ale – vždyť já si mohu toho druhého stvořit! Než se Lilitka vzbudí, budu s ním už dávno hotov; a pak jí řeknu, že přišel z hor nebo že spadl z nebe – (Klekne k hromadě hlíny.) To je nápad! Stvořím si svého učně, svého apoštola; bude to první člověk, který mně bude rozumět; bude to největší myslitel a nejsmělejší duch, jaký kdy... A to tak, bodejť! Aby si pak myslel, že je chytřejší než já! Nene, holenku, to by nešlo. Stačí, když budeš jako já. Budeš navlas jako já, hloubavý a kladný jako já, ve všem rovný mně; jenomže já budu pánem a mistrem, protože já jsem, kamaráde, popřel svět a mám Hlínu stvoření. A Kanón negace. Tak. Ty budeš můj duševní soudruh. Budeš vypadat jako já a myslet jako já. Budeš Alter Ego. A my dva stačíme, abych já stvořil nejlepší ze všech světů. Hlíno stvoření, vydej muže mně rovného! (Dechne do hlíny.) Příteli, vstaň!

ALTER EGO (zvedá se): Nene! Nene! Tff, tfff, tfuj! Fuj! To je špatně!

ADAM: Vítám tě, můj druhu! Já jsem tě stvořil k svému obrazu a podobenství.

ALTER EGO: Pff, pff, pfuj! Vždyť mám v ústech plno hlíny! Fuj, to je nápad, nacpat člověku hlínu do úst! To je nějaká hygiena?

ADAM: Prosím tě, z čeho jsem tě měl stvořit, když ne z hlíny?

ALTER EGO: A umyl sis předtím ruce? Pasterizovals hlínu? Ne? No tak prosím! Tvořit, to není kydat hnůj!

ADAM: Dovol, já přece vím, jak se má tvořit!

ALTER EGO: Já také, holenku, já také. Tvořit se má podle moderních zásad, asepticky a v gumových rukavicích. Tohle je žabařství a žádné tvoření! Fuj! (Rozhlíží se.) No, mnohos toho nenadělal. Tohle má být nějaký svět? Vždyť tu zhola nic není!

ADAM: Já jsem teprve začal, kamaráde. Svět není ještě hotov.

ALTER EGO: Aha, není ještě hotov! A člověk má čekat tisíc let, až to tu bude lepší, ne? S tím si na mne nepřijdeš, člověče. Je, co je, a žádné straky na vrbě. Hergot, co mne to kouše?

ADAM: To je myslím nějaká blecha.

ALTER EGO: Blecha? Kde by se tu vzaly blechy?

ADAM: Inu, to je známo, že... že blechy se rodí z prachu, víš?

ALTER EGO: Nesmysl. Babská pověra. Blechy se nerodí z prachu. Ale to je skandál, že jsou na světě blechy! Který idiot je sem zavedl?

ADAM: To byl jen takový pokus, taková vědecká hříčka; nic víc.

ALTER EGO: Koukejme, pokus! A tos nemohl dělat jiné pokusy? Nemohls například stvořit raději polytechniku? Nebo sérologický ústav? A on místo toho začne s blechami!

ADAM: Počkej, nerozumíš ničemu. Svět se musí tvořit od začátku.

ALTER EGO: Od začátku! A to se musí začínat spíš s blechami nežli s docenty? Holenku, kdybych já měl tvořit svět, stvořil bych nejprve Vědecký ústav pro stvoření světa. To bych já udělal.

ADAM: A to je zrovna stará civilizace! Člověče, to už je dávno překonáno! Teď se začíná docela nový svět na úplně nových, prostých a přirozených základech. Tak je to. Zlaty věk, rozumíš?

ALTER EGO: A kde máš ty své nové základy?

ADAM: V notesu. Počkej, hned ti to přečtu.

ALTER EGO: Bah, teorie, plány! Co s tím? Ukaž mi ten nový svět v praxi: Cos udělal? Blechy!

ADAM: Není pravda; já už jsem stvořil daleko víc.

ALTER EGO: Co například?

ADAM: Například... například svou ženu, Lilitku.

ALTER EGO: Ty sis stvořil ženu? Koukejme! A to má být něco nového?

ADAM: Tys ji neviděl; je roztomilá.

ALTER EGO: To není nic nového.

ADAM: Jsem s ní nesmírně šťasten.

ALTER EGO: To není nic nového. Kde je? Já se teda jdu na ni podívat.

ADAM: Nech ji; spí teď.

ALTER EGO: Co ti je po tom? Já mám na ni stejné právo jako ty.

ADAM: A to bych si vyprosil! Je to má žena, nebo tvá?

ALTER EGO: To je jedno. Manželství už neplatí.

ADAM: Aby sis to nepletl: moje manželství platí.

ALTER EGO: A tohle má být nějaký nový svět? To bych se na to podíval, abys ty měl nějaká práva, a já ne!

ADAM: Nekřič! Vždyť ji probudíš!

ALTER EGO: A to bych rád věděl, proč bych neměl křičet! Myslíš, že si dám od někoho poroučet? A zrovna budu křičet: Hanba! Pereat! Fuj!

HLAS LILITHIN: Adame! A – da – me!

ADAM: Tak vidíš, probudils ji. – Ano, miláčku, tady jsem!

ALTER EGO (honem si čistí šaty): Nemáš nějaký kartáč? Takys mne mohl stvořit v nějakých lepších šatech! Vypadám jako šupák.

ADAM: Co zase chceš? Vypadáš nachlup jako já.

ALTER EGO: To je právě to! Já bych se byl udělal docela jinak a daleko líp.

LILITH (přichází z domečku): Adame, pročs tak křičel?

ADAM: Já? Ale ne, drahoušku – Ano, podívej se, Lilitko, dostali jsme hosta. Co mu říkáš?

ALTER EGO: Rukulíbám.

LILITH: Hu, ten je ošklivý! Co tu chce?

ALTER EGO: Prosím to on mne udělal tak ošklivého! Já protestuju!

ADAM: Ale vždyť jsi jako já! Že, Lilitko, že je, jako by mně z oka vypadl?

LILITH: Ne, ty jsi můj Adam a on je ošklivec. Máš mne rád? Dej mi pusu!

ADAM: Lilitko, před cizími lidmi – – –

LILITH: Jakpak se ten člověk jmenuje?

ADAM: Alter Ego.

LILITH: Jak? Altergo? Jdi, Alterko, vezmi konve a nanos vody.

ALTER EGO (zmaten): Já?... Totiž... Ano prosím. (Odejde k domečku.)

ADAM: Musím tě, Lilitko, upozornit, že... hm, že mu nemůžeme dávat takové rozkazy.

LILITH: Ale vždyť poslechl!

ADAM: Ano, ale nemusel by. Je to svobodný člověk, jako já, Lilitko.

LILITH: Ty také chodíš pro vodu a také posloucháš Lilitku.

ADAM: To je zásadní rozdíl, miláčku; já mohu poslouchat, protože jsem tady pánem, rozumíš? Kdežto on je jenom... Zkrátka musíš s ním jednat šetrně.

LILITH: Jdi, vždyť je to jenom černoch.

ADAM: Jaký černoch?

LILITH: Tys přece říkal, že mně uděláš černocha, aby mně sloužil!

ADAM: To není černoch, Lilitko; on je... eh, on je totiž jaksi... To má být totiž můj přítel, rozumíš?

ALTER EGO (vrací se rozhořčen): A teď bych rád věděl, jsem-li tady sluha nebo co. Prosím to je zásadní otázka! Já zásadně odmítám své postavení!

LILITH: A proč tak křičíš, Alterko?

ADAM: Protože mluví zásadně. Milý příteli –

ALTER EGO: To bych si vyprosil! Já nejsem žádný přítel! Vám udělám všecko, paní Lilith, ale jemu ne. Vám nanosím vody, kolik budete chtít. Vám přinesu všecko na světě.

ADAM: Prosil bych, aby ses nepletl do mé domácnosti.

ALTER EGO: Já se do ničeho nepletu. Já jenom zásadně protestuju. Paní Lilith, proč vám nestvořil vodovod s teplou a studenou vodou? Proč nemáte plynový sporák? A to má být nějaký nový svět? Musíte se dřít jako otrokyně!

LILITH: Máš pravdu, Alterko.

ADAM: Nesmysl. Řekni, Lilitko, schází-li ti něco. Nejsi šťastna?

ALTER EGO: Ale tady nejde o štěstí, jde o zásadu! Čert vem štěstí, jen když je tu pokrok! Tady by to vypadalo jinak, paní Lilith, kdybych já měl do toho co mluvit! Když tak pomyslím, jaké byste vy měla postavení –

ADAM: To si říkej své ženě, ale mé s tím dej pokoj!

ALTER EGO: Copak já nějakou mám? Jeden má ženu a dům a všecko, nač si vzpomene, a druhý nemá nic. To je nějaká rovnost? Já zásadně popírám, že Adam měl právo mne stvořit! Tak.

ADAM: Ale tak počkej –

ALTER EGO: Pravda nečeká. Pravda se nedá potlačit.

ADAM: Ale já ti vysvětlím –

ALTER EGO: Já vím všecko. Mám přece oči a rozum, ne? A ústa si zacpat nedám. Mluvit je mé nejsvětější právo, pane!

HLAS EVY (na horách): Hejajá!

HLAS MILESŮV: Hejajá!

LILITH: Kdo to je, Adame?

ADAM: To je... eh, to nic není. To je jen ozvěna, víš?

(Na výšině se zjeví Eva a Miles.)

ALTER EGO: Kdo jsou ti dva?

ADAM: Vždyť ti říkám, že to nic není. To byl jen takový pokus. Prostě nepovedli se a...

ALTER EGO: A co měli představovat?

ADAM: Nu, jaksi Nadčlověka.

ALTER EGO: Nadčlověka? A proč Nadčlověka? A kdo je stvořil?

ADAM: Já.

ALTER EGO: No tohle už přestává všecko! Já zásadně protestuju, aby byl nějaký Nadčlověk! To je privilegovaná třída! To je reakce!

EVA: Hejajá!

LILITH: Koukej, Alterko, ta je veliká! Že jí to nesluší?

ALTER EGO: Veliká! Proč by nebyla veliká? Ta se nemusí doma dřít a ohánět hadrem jako vy, paní Lilith! To se rozumí, Nadčlověk! Skandál!

MILES: Hejajá! Haliho!

LILITH: Ne, ten je krásný!

ADAM: Zatracený nestydo! (Chce hodit kamenem.) Jdeš, ničemo!

LILITH: Adame, proč mu nejsi podoben?

ALTER EGO: A proč já mu nejsem podoben? Protože tamten je Nadčlověk, a já jsem jenom chudák? Vidíte, paní Lilith, to on udělal ze žárlivosti, abych nebyl krásnější, než je on sám! A vy se máte spokojit s jeho ježatou bradou? To vám nemohl nalézt někoho lepšího a mladšího, než je sám? Já vás lituji, paničko, že jste si ho musela vzít.

LILITH: On ti je někdy takový divný, Alterko... (Moldánky.) Já jsem ti tak nešťastná...

ADAM: Ale teď už toho mám dost! Já si zapovídám, aby ses míchal do mého rodinného života!

ALTER EGO: Cože, ty mně chceš něco poroučet?

ADAM: Já ne, člověče, já ne, ale stvořím ti ženu. Zařiď se po svém a buď šťasten. Alter Ego, já ti dám družku: jsi konečně spokojen?

ALTER EGO: Jak to, spokojen? To je prostě mé právo, abych měl svou družku. A to bych se podíval, abys mně ještě upíral mé právo na družku! Proč bych měl být spokojen, když dostanu jen to, nač mám právo? Nene, holenku, to mně nestačí. Tak dělej honem!

ADAM: Co myslíš, Lilitko, mám mu stvořit ženu?

LILITH: Já nevím. Já bych chtěla být tak veliká, jako je ta na horách.

ALTER EGO: To je pravda, udělej ji trochu větší, hodně velikou. Tak začni!

ADAM: Jen co si umyji ruce.

ALTER EGO: Ale ne, může to být třeba bruneta. Jen rychle! To ti říkám, já nechci žádnou domácí slepici! Musí být zajímavá, musí být štíhlá a vysoká –

ADAM (kleká k hromadě hlíny a počíná tvořit): Počkej, ne tak rychle! Ženo, buď rozumná, buď tichá, buď cudná –

ALTER EGO: Ale to ne! Kdepak! Já nechci žádnou guvernantku!

LILITH: Jaké bude mít šaty? Lila?

ALTER EGO: Ať je temperamentní! Ať je to fešanda! Ať je krásná!

LILITH: Terakota! Nebo káro! Alterko, řekni, ať je károvaná!

ADAM: Buď silná! Buď vážná –

ALTER EGO: Já nechci, aby byla jako tuřín! Já chci takovou bledou, s velkýma očima –

LILITH: To by musela mít černé šaty. S úzkým výstřihem, víš?

ALTER EGO: To se rozumí, hluboký výstřih; a pleť jako matnou slonovinu.

LILITH: Ať není tak hloupá, aby seděla doma jako já!

ADAM: Lilitko, ty se do toho nepleť!

ALTER EGO: Ty se do toho nepleť! Ať je spíš hubená –

ADAM: Prosím tě, dělám ji já, nebo ty?

ALTER EGO: A bude to má žena, nebo tvá? Ať je strašně hluboká!

LILITH: To by byla blázen, aby byla takový otrok jako já! Vždyť já nic neužiju, a nikam nepřijdu –

ALTER EGO: Ať není fádní! Ať má tenké prsty, člověče!

ADAM: Ať není svéhlavá!

ALTER EGO: Tak do toho pořád nemluv! Já chci, aby měla alt a ducha a dlouhou šíji.

ADAM: Ať je počestná!

LILITH: To by byla hloupá! Co by z toho měla?

ADAM: Ať je poslušná!

ALTER EGO: Já nechci! Ať je, jaká sama chce!

ADAM: Tys tomu dal! Teď nevíme, jaká vlastně bude.

ALTER EGO: Na tom nezáleží. Já svou ženu v ničem neomezuju; ať je taková, jak je jí libo.

ADAM: To ne, kamaráde! Tvůrce má tvořit lidi, jací by měli být, a ne jak by se jim zachtělo. To by to vypadalo!

ALTER EGO: A to by byla pěkná svoboda, aby někdo člověku předpisoval, jaký má být! Já zrovna chci, aby byla taková, jak se jí zachce! Co se vůbec pleteš do mé domácnosti?

ADAM: Dovol, snad mám právo vědět, co tvořím!

ALTER EGO: To by tak hrálo! Kdyby tvůrce věděl, co dělá, tak by toho nechal. Nepleť se do toho a tvoř!

ADAM: A což stvořím-li něco – – – zrodí-li se mi pod rukou něco strašného?

ALTER EGO: To pak bude má věc, abych ti to vytkl. Tvůrce si už musí nechat něco líbit. Tak dělej! Copak tohle je nějaká práce?

ADAM: Já se s tebou nebudu hádat. Měj si, co chceš. (Dechne do hlíny.) Vstávej, ženo! Čiň, co ti libo!

ALTER EGO: To jsem zvědav, co vlastně...

(Žena vztýčí se.)

ALTER EGO: Koukej, ta je báječná!

ŽENA: Proč jste mne vzbudili? Snila jsem tak nádherný a purpurový sen!

ADAM: Vzbudili jsme tě k životu – eh, my jsme jí zapomněli dát jméno; jak jí máme říkat?

ŽENA: Jmenuj mne Hádanka.

ALTER EGO (k Adamovi): Tak co jí říkáš! Představ mne!

ADAM: To je Alter Ego, Hádanko.

ŽENA: Neříkej mi Hádanko. Já jsem Chiméra. To je zvláštní, kdo se na mne podívá, cítí, že je ve mně nějaké tajemství. Každý mi to říká.

LILITH (stísněně): Dobré jitro, paní.

ŽENA: Vy jste milá! Proč nosíte tak hrozné šaty? Musíme se spolu spřátelit, ano? Pohrdáte muži?

LILITH: Já? Ale ne, proč?

ŽENA: Protože jste žena, dušinko. Já vám povím tolik věcí, až budeme samy!

LILITH: Ale já mám Adama ráda!

ŽENA: Jak jste naivní! Já vás musím políbit!

LILITH: Ne, já se vás bojím! Adame, pojď domů!

ŽENA: Já vám ho nevezmu, dětino. To je zvláštní, jakou mám moc nad muži. Já už jsem tolik prožila...

LILITH: Vždyť jste se teprve narodila!

ŽENA: Jsem tak unavena! Chtěla bych jet někam daleko, do nových zemí, za novými dojmy... Nemáte tu zrcadlo? Já zbožňuju prostý život. Tady je tak rozkošná samota... Já bych se dovedla dívat celý den na jedno stéblo trávy.

ALTER EGO: To je ohromná ženská!

LILITH: Adame, pojď domů!

ADAM: Ale ano, Lilitko, můžeš jít.

ŽENA: Věříte v osud? Věříte, že jsou si někteří lidi souzeni? Táhne je to k sobě... na první pohled... To je zvláštní, že kdo mne miluje, musí zemřít.

LILITH: A proč?

ŽENA: Nevím, Ve mně je něco osudného; to vám strašně na každého působí. Tady je děsně nudno, nezdá se vám? Já bych tančila jako divá! Já bych tak něco chtěla!

ALTER EGO: Co?

ŽENA: Nevím, něco velikého. Ve mně je cosi neukojeného. Kdo mne pochopí?

ALTER EGO: Já!

ŽENA: Kdo spoutá Elzu? Kdo mne ovládne?

ALTER EGO: Já!

ADAM: To není pravda!

LILITH: Pojď domů, Adame, nech je!

ADAM: Pusť! Já říkám, že ji neovládne!

ALTER EGO: A ty ano? Myslíš, že ty ji pochopíš?

ADAM: Stvořil jsem ji já, nebo ty?

ALTER EGO: Já! Já jsem řekl, ať je, jaká sama chce!

ADAM: To není žádné tvoření!

ALTER EGO: A zrovna je! To je stvoření nové ženy!

LILITH: Adame, pojď! (Rozpláče se.)

ADAM: Ale u všech – No tak neplač, Lilitko! To už je nesnesitelné!

LILITH: Doveď mne domů-ů-ů!

ADAM: Už jdu, u čerta! – Ještě si to vyřídíme, pane! (Odvádí Lilitku.)

ŽENA: To je jeho žena? Proč si ji vzal?

ALTER EGO: Nevím. Já –

ŽENA: Ale on je strašně zajímavý člověk, že? Má něco v očích takového zvláštního, zeleného, neodolatelného...

ALTER EGO: Nevšiml jsem si; ale já –

ŽENA: Viděls to? Je do mne šíleně zamilován. Všiml sis, jak Lilith žárlí?

ALTER EGO: Ovšem, ale já –

ŽENA: Já, já! Vy muži byste pořád mluvili jen o sobě.

ALTER EGO: Já tě miluji, Elzo!

ŽENA: Já nejsem Elza, já jsem Laura. Já bych mohla milovat jen básníka. Ale tohle všechno patří jemu, že?

ALTER EGO: Komu?

ŽENA: Adamovi. On je tu pánem, viď? Proto je takový chladný. Mně ohromně imponují chladní muži. A všiml sis jeho rukou? Má takové královské ruce!

ALTER EGO: Lauro, já tě miluju!

ŽENA: Já bych mohla milovat jen silného muže. Muže, který by mně položil k nohoum všechno bohatství světa, víš, a řekl mi: “To je tvé, Marcelo, má paní!”

ALTER EGO: Já tě zbožňuju, Marcelo, má paní!

ŽENA: Nemluv! Kdybys mne miloval, nesnesl bys, aby taková Lilith byla víc než já, Izolda, rozumíš?

ALTER EGO: Ty jsi tisíckráte víc, Izoldo!

ŽENA: Copak jsi neviděl, jak se na mne podívala? Takhle svrchu, jako by říkala: Ty žebračko, tady je všecko mé.

ALTER EGO: Tohle že řekla?

ŽENA: Copak jsi to neslyšel? Řekla to! A ještě povídala: Adam je pánem všeho, a ten tvůj nápadník je nic, nic, nic! Já ji nenávidím!

ALTER EGO: Jakže? To řekla Lilith?

ŽENA: A on na to: To všecko patří mně. Budu-li chtít, je i Zaira moje. – Zaira, to jsem já. A přitom se na mne podíval tak násilně a rudě – To je vidět rozeného vládce.

ALTER EGO (vybuchne): Já mu dám vládce! Já mu ukážu, jsem-li nic! Adame, vyjdi ven! Hej, zbabělý despoto!

(Adam vyjde zřejmě schlíplý; měl asi domácí scénu.)

ADAM: Co chceš?

ALTER EGO: Pověz, komu patří všechno, co je?

ADAM: Nikomu. Země náleží všem, kdo budou. To je Zlatý věk.

ALTER EGO: A komu náleží teď?

ADAM: Teď náleží těm, kdo jsou.

ALTER EGO: Stejným dílem?

ADAM: Stejným dílem.

ALTER EGO: Tak ukaž, kam až jde můj díl!

ADAM: Tvůj díl je všude. Počkej, já ti to přečtu.

ALTER EGO: Nech si svůj notes! Vydej mně náš díl a pak si čti, co chceš. Já si také budu dělat, co chci, viď Zairo?

ADAM: Ty mi nerozumíš! Všechno bude společné! Základní zásada zní –

ALTER EGO: Ty máš své zásady a já mám také své. Já ti také nelezu za tvou Lilitkou.

ADAM: Ale počkej, nejdřív se musíme shodnout –

ALTER EGO: Já se nechci shodnout. Já chci dostat svou polovičku světa, a pak se můžeme shodnout přes plot.

ŽENA: Jenom polovičku? Tak málo?

ADAM: Musíme se shodnout, jak uděláme Zlatý věk. Máš-li lepší názory, dobrá, ustoupím. Ale to je nemožné, protože pravdu mám já.

ALTER EGO: Jakoupak pravdu? Já ji prostě popírám, a je to.

ADAM: Jak ji můžeš popírat, když jí neznáš?

ALTER EGO: Já ji popírám zásadně. Nego a limine. To by tak hrálo, abys ty měl pravdu, a já ne, viď Zairo?

ADAM: Počkej, nekřič! V našem Zlatém věku nebude –

ALTER EGO: Já se tě neprosím o tvůj Zlatý věk. Já si udělám svůj a ještě lepší. Děl, děl a nemluv!

ŽENA: Já chci tamto a ono! To je naše!

ALTER EGO: A ta hromada hlíny také.

ADAM: Hlína stvoření je moje!

ŽENA: Já nechci hlínu. Já chci květiny. Já chci oblaka.

ALTER EGO: Až po to místo, co stojím, je všechno naše. Tady je naše hranice.

ADAM: Já nedovolím, aby se trhal svět!

ŽENA: Já chci to, co je za obzorem. Já chci tu modřejší stranu.

ALTER EGO: Ano, má paní, to všecko je tvé. Jsi spokojena?

ŽENA: Mne tak bolí nohy!

ALTER EGO: Přinesu ti židli. (Běží k Adamovu domku.)

ADAM: Nechoď tam! Co tam máš co hledat? (Chce za ním.)

ŽENA (zadrží ho): Zůstaň!

ADAM: Co chceš?

ŽENA: Proč jsi mne nepochopil! Když jsem tě poprvé viděla, cítila jsem něco tak osudového... Alter Ego mne šíleně miluje. Viděls, jak na mne žárlí?

ADAM: Ano, snad... Počkej, já musím domů!

ŽENA: Mne ohromně vzrušuje, když někdo žárlí. Já mám strašně ráda hrdinství.

ADAM: Ale co tam u mne dělá?

ŽENA: Nemysli na to. Život je tak opojný! Milovat a nedbat ničeho... Pojď, prchněme!

ADAM: Pusť, já... Já tady mám tu hlínu... a Lilitku... a kanón... – Já nemohu odtud! Pusť!

ŽENA: Bojíš se, aby ti něco nevzal? Jak jsi malicherný!

ADAM: Malicherný? Ženo, byla to tak veliká myšlenka... Všechno mělo být společné... všechno mělo patřit všem...

LILITH (vyběhne z domku): Adame, on nám chce odnést židli!

ADAM: Necháš naši židli! (Letí k domku.)To je naše židle, ty bandito!

ŽENA: Já ji chci! Já ji chci!

ADAM: Ty zloději, to je naše židle! Naše! Naše!!!

Opona