Adam stvořitel/IV

Free texts and images.
Jump to: navigation, search

 III  Adam stvořitel
IV
written by Josef Čapek, Karel Čapek
 V 
Info Simple bw.png Adam stvořitel: Information and licence SemiPD-icon.png



IV


Táž scenérie; jen vzadu přibylo obydlí Alter Egovo. Je zřejmo, že svět je rozdělen na dva díly.

Adam na své straně píše do notesu. Alter Ego sedí zachmuřen.

ADAM: Hm. Dobře to mám. (Pauza.) Hm, hm. Ale je dost chladno. (Ještě delší pauza.) Nechtěl bys, abych ti to přečetl? Řekneš mi pak, je-li to dobře.

ALTER EGO: Není. (Pauza.)

ADAM: Ty si nezapisuješ své myšlenky?

ALTER EGO: Ne. (Pauza.) A nepřej si, abych napsal, co si tak myslím.

ADAM: Jen to napiš, ulehči si.

ALTER EGO: Proč bych si měl ulehčovat? Prosím jen žádné osobní narážky!

ADAM: Dovol, copak já dělám nějaké osobní narážky?

ALTER EGO: Zlomyslné a nejapné narážky. To je babský klep, že mně utekla žena. Odešla prostě. Odešla s mým svolením, abys to věděl.

ADAM: Ale tos jí neměl dovolovat, kamaráde.

ALTER EGO: To se řekne, neměl! Tak to zkus ji udržet! A abys věděl, je to tvá vina. Proč jsi stvořil toho Nadčlověka? To bych rád věděl! A pak ještě děláš uštěpačné narážky, že za ním má žena utekla!

ADAM: Odešla.

ALTER EGO: A co na tom? Já jsem raději sám. Rodina je beztoho přežitek. Pokrok světa se nezastaví u takové opičí instituce, jako je rodina. Vůbec tady to vypadá –

ADAM: Poslyš, schází-li ti něco... třeba něco zašít nebo tak, Lilitka ti to udělá.

ALTER EGO: Ne, děkuji... ale... není třeba. Co dělá paní Lilith?

ADAM: Ani nevím. To víš, já mám tolik své práce –

ALTER EGO: Tomu ty říkáš práce? To je nějaká práce, pořád tady obcházet a hlídat? Já nevím, co tak přede mnou schováváš.

ADAM: Ale nic! Docela nic! Co bych před tebou schovával? Já sem chodím psát. To víš, doma člověk nemá klid...

ALTER EGO: Proč jsi ji vlastně stvořil?

ADAM: Koho? Lilitku?

ALTER EGO: Ne, ale tu druhou.

ADAM: Tvou paní? Vždyť jsi ji sám chtěl!

ALTER EGO: Já že jsem ji chtěl? Já jsem si ji představoval docela jinak, stvořiteli!

ADAM: Já také, člověče, já také! Já se v ní nevyznám. Mně ti připomíná jednu, kterou jsem znal... ještě ve starém světě, víš? Takový zajímavý typ, ta ženská tehdy –

ALTER EGO: A utekla za někým?

ADAM: Myslím že ano.

ALTER EGO: Aha, tak tys mně ji stvořil podle nějaké ženské, kterou jsi znal dřív? A pak chceš dělat nový svět, když jsi znal starý! Všecko, co stvoříš, uděláš podle něčeho, co tu už bylo! Stvořitel nesmí nic znát, člověče! Kdo chce udělat něco nového, nesmí se ohlížet na to, co tu už bylo!

ADAM: A to se moc mýlíš. K tomu, abys tvořil, musíš mít spoustu znalostí.

ALTER EGO: Blbost. K tomu, abys tvořil, stačí jasně a vědecky myslet.

ADAM: Ale abys mohl myslet, musíš mít ohromné zkušenosti.

ALTER EGO: Nesmysl. Zkušenosti jsou stará veteš. Zkušenost tě jen zatěžuje tím, co tu už bylo. Ty jsi člověk staré generace, Adame; ty nemůžeš stvořit nic nového. Na to by musel přijít zbrusu nový duch.

ADAM: Nakonec ty sám, ne?

ALTER EGO: To se rozumí, že já! Proč bych to neměl být já? To bys koukal, co bych udělal! Proč ty už nic netvoříš? Protože se bojíš! Protože nevíš kudy kam! Jen tady lelkuješ a hlídáš, aby ti nikdo nevzal hrst hlíny – Máš strach, aby nezačal tvořit někdo jiný, viď?

ADAM: To není pravda! Myslíš, že tvořit je nějaká zábava? Tvořit, to jsou muka, člověče; to je těžší než lámat kámen!

ALTER EGO: Tak toho nech.

ADAM: Nemohu. Alter Ego, mně je uloženo tvořit.

ALTER EGO: A kdo ti to uložil?

ADAM: Nejvyšší hlas.

ALTER EGO: A máš na to svědky? – Aha, nemáš. Jednoduše nechceš jiného pustit k práci. Bojíš se nových myšlenek, to je to.

ADAM: Já že se bojím? Jen mně pověz ty své nové myšlenky!

ALTER EGO: Já nechci mluvit; já chci tvořit. Každý má právo tvořit, ne?

ADAM: To by tak hrálo! Tvořit, to není dělat experimenty! Zapřísahám tě, příteli, neber si to do hlavy; chceš-li tvořit, piš, piš, ale nechtěj to uskutečnit. Můžeš to napsat tak krásně; napsat můžeš, co chceš, ale jakmile to začneš provádět –

ALTER EGO: Jen mne k tomu pusť, a uvidíš!

ADAM: Ale tak počkej! Jakmile začneš tvořit, dopadne to docela jinak, než jak sis představoval. Říkám ti, to nejlepší je vymýšlet a psát, jak by měl svět vypadat. Já už jsem si napsal návrhy na pět různých světů; každý z nich je báječný, jenomže teď nevím, který by byl ten nejlepší a do kterého se dát...

ALTER EGO: To je právě nesmysl, mít pět myšlenek! Kdo chce něco udělat, má mít jenom jednu myšlenku.

ADAM: Ale kterou právě?

ALTER EGO: Tu svou. Nech mne jen jednou tvořit! Adame, dej mně hlínu!

ADAM: Ty chceš pracovat? Příteli, ty se trápíš, viď? Ach jak často člověk tvoří jen proto, aby přehlušil svou bolest! Alter Ego, to přebolí; zapomeneš na tu, která ti odešla...

ALTER EGO: Co je ti po ní? Dej mně hlínu, nebo –

ADAM: – nebo?

ALTER EGO: – nebo ti ten starý svět rozbiju! Abys to věděl.

ADAM (zasažen): Starý svět? To že už je starý svět? – Budiž. Raději než rozbít... Běda, proč jsi to řekl? Alter Ego, stvoř si, co chceš, ale jen protentokrát, slyšíš? Zaklínám tě ještě jednou, nech toho! Tvořit je strašná odpovědnost; i tvoře, člověče, můžeš svět zničit!

ALTER EGO: Já vím. Tak pusť, stvořiteli! Necháš mne tvořit?

ADAM: Ano! ano! Raději tvořit než rozbíjet!

ALTER EGO: Tak dobrá. (Klekne k hromadě hlíny.) A jak se to dělá?

ADAM: Uděláš prostě z hlíny figuru, a pak do toho dechneš dech života.

ALTER EGO: Aha. To vím dávno. Má se začít hlavou nebo nohama?

ADAM: Začni, kde chceš, ale –

ALTER EGO: Děkuju, není třeba, aby mne někdo poučoval. Jdi dál, stvořiteli! Nepleť se mi tu! (Hněte v hlíně.)

ADAM: Alter Ego, co to bude?

ALTER EGO: Budeš koukat. (Mlčky pracuje.)

ADAM: Bude to mít dvě nohy?

ALTER EGO: Co je ti po tom?

ADAM: Poslechni, nebude to zase ženská?

ALTER EGO: Prosil bych, abys mně do toho nebrejlil.

ADAM: Dobrá, nebudu rušit. (Vrtí hlavou.) Ale vypadá to zas jen jako člověk. (Odejde.)

ALTER EGO: Tak, pryč je. A teď do práce!

Má velká myšlenko, nyní tě hnětu,

ať znavím se prací, ať zapomenu!

Úsilí muže náleží světu –...

(Zarazí se.)

Či měl bych si raději udělat ženu?

(Znovu se vrhá do práce.)

Nesmysl! Hlíno, teď tě mám

a tisknu tě dlaní i koleny!

Buď mužem a tvoř! Buď silen a sám!

(Ruce mu klesnou.)

Ach, blbě je člověku bez ženy!

ALTER EGOVA ŽENA (vyšla zpozadí a váhá): Alter Ego!

ALTER EGO (znovu se dává do práce): Nemám kdy.

ŽENA: To jsem já, Marie z Magdaly.

ALTER EGO: Cože? (Vstane.) To jsi ty? Kde se tu bereš?

ŽENA: Já se vracím.

ALTER EGO: Táhni! Tady nemáš co hledat!

ŽENA: Alter Ego, ale co ze mne bude?

ALTER EGO: Zůstaň si s ním, s Nadčlověkem!

ŽENA: Já ho už nechci ani vidět!... On mne nepochopil!

ALTER EGO: Aha. Tak proč jsi za ním šla?

ŽENA: Když se na mne tak božsky podíval! Kdybys věděl, jaké má ocelové oči! A ty jeho hrdinské ruce! Alter Ego, já jsem tak nešťastná!

ALTER EGO: Já ti nemohu pomoci. Proč se sem vlastně vracíš?

ŽENA (vrhá se na kolena): Abys mne zabil!

ALTER EGO: Já? Co tě to napadá!

ŽENA: Já věděla, že mne zabiješ! A proto, víš, jen proto jsem to udělala, abych poznala, jak mne miluješ! Zab mne!

ALTER EGO: Ale ne, dej pokoj! Nemám kdy. Nu vstaň, co klečíš?

ŽENA: Klečím před tebou! Ty jsi tak dobrý a veliký! Já věděla, že mně odpustíš; já ti přísahám, že jsem to udělala jen proto, abys mohl ukázat svou dobrotu!

ALTER EGO: Dobrotu? Nařezal bych ti!

ŽENA: Ty jsi tak krásný, když se zlobíš! Bij mne!

ALTER EGO: Prosím tě, nehraj komedii!

ŽENA: Vidíš, ty jsi jediný člověk, který mne dovedl pochopit. Podej ruku své hříšné Anně; chce se s tebou rozloučit.

ALTER EGO: Kam chceš jít?

ŽENA: Neptej se. Já vím, kde teče hluboká voda. Tam za horami v černé rokli –

ALTER EGO: Hm, jdi raději domů.

ŽENA: Já jsem tak unavena! A víš, že Eva byla Adamova žena? Považ, utekla mu s tím Nadčlověkem.

ALTER EGO: Ale jdi!

ŽENA: Utekla; a vidíš, nevrátila se. Vsaď se, že o tom Lilith neví; ale já jí to povím. Řekni, nestýskalo se ti po tvé zbloudilé Luize?

ALTER EGO: Ale ne. Ale ano. Já jsem neměl kdy.

ŽENA: Já jsem tak ráda, že jsem zase doma! To ti je tak krásné, vracet se domů. Nevypadám staře?

ALTER EGO: Ale ne. Tak vstaň už! (Pomáhá jí.)

ŽENA: Mne ti tak bolí nohy! Vidíš, to je z lásky k tobě.

ALTER EGO: Ke mně?

ŽENA: K tobě. Mne rozbolely až cestou zpátky.

ALTER EGO: Tak pojď honem; já tu mám rozdělanou práci.

(Odvádí ji.)

ŽENA (opírá se o něho): Škoda že se na nás nedívá Lilith, viď? Ta by koukala!

ALTER EGO: Pojď!

(Zajdou. Z druhé strany přichází Adam.)

ADAM: Tak co, jsi hotov? – Aha, nechal toho! Vida, kamaráde, tvořit není jen tak snadné. To se lehko řekne, stvořit něco nového – (Nad začatým dílem.) Vždyť jsem si to myslel: začal si dělat ženskou! Ti mladí vždycky chtějí rozházet svět, a zatím jde jenom o ženskou. Ale což, jen když nevyhrabal Kanón negace; už jsem měl strach... Cože, já že nevím kudy kam? Budeš koukat! (Klekne k Hlíně stvoření a vyhrne si rukávy.) Já ti ukážu, jak se to dělá! Ale proč říkal, že už nestvořím nic nového? Jen počkej!

Nového něco, honem! Ale kde to vzíti?

Což hlína může v sobě nového co chovat?...

To je to nejhorší, když tvůrce náhle cítí,

sám o sobě že začal trochu pochybovat.

(Vrhá se do práce.)

Že bych to nedovedl? To se uvidí!

Nemysli na sebe a dej se do tvoření!

(Zarazí se.)

Ale což i sám tvůrce něco pořídí,

jestliže vůbec vlastně nového nic není?

(Vyskočí.)

Myšlenko, odstup! Přivedeš mne vepsí!

Vším stvořitel smí trpět, jen ne skepsí!

ALTER EGO (přichází, nesa starou Adamovu tabuli s vyhláškou SVĚT MUSÍ BÝTI ZNIČEN): Hola, co tu máš co dělat?

ADAM: Nic. Tvořím.

ALTER EGO: Tady nemáš co tvořit! Pusť, teď je řada na mně!

ADAM: Jakápak řada? Vždyť jsi tvořil teď. Ukaž, cos udělal?

ALTER EGO: Já jsem jen na chvilku odběhl; tvořím, kdy chci, či ne? Pusť, já spěchám!

ADAM: To máš tak naspěch, aby sis udělal novou ženu?

ALTER EGO: Za prvé ti po tom nic není a za druhé si nepotřebuju dělat žádnou ženskou.

ADAM: Ale jdi, tvá paní se vrátila? To se divím!

ALTER EGO: Přišla. Proč by nemohla přijít? To bych rád věděl, co je na tom divného.

ADAM: Nic. A cos jí řekl?

ALTER EGO: Co jsem jí řekl? Řekl jsem jí: Vítám tě. Můžeš přijít i odejít, kdy je ti libo; jsi svobodný člověk.

ADAM: Jdi, to žes jí řekl?

ALTER EGO: Nu ovšem. Teď je, stvořiteli, poměr muže a ženy docela jiný. Ty už nerozumíš novému životu.

ADAM: Dovol, na tom přec není nic nového, když někomu uteče panička!

ALTER EGO: To je zásadní rozdíl. Nová žena neutíká. Nová žena jde, kam chce. Tak pusť, teď budu tvořit já!

ADAM: A co chceš tvořit?

ALTER EGO: Víc než ty!

ADAM: Má to být člověk?

ALTER EGO: Víc než člověk.

ADAM: Má to být bůh?

ALTER EGO: Žádný bůh. Něco víc! Něco nového!

ADAM: Co může být nového?

ALTER EGO: Pustíš mne k tomu, když ti to řeknu?

ADAM: Pustím, ale dřív řekni –

ALTER EGO: Tak sláva! (Vyskočí na Hlínu stvoření.) Víš, Adame, co chci stvořit? Masu! To je můj objev: stvořit davy! (Svléká kabát.)

ADAM: Davy lidí?

ALTER EGO: Žádných lidí. Lidé jsou překonané stanovisko. Teď je řada na zástupech. (Vyhrnuje si rukávy.)

ADAM: Na jakých zástupech? Davy jsou přece složeny z lidí!

ALTER EGO: Nesmysl. Z lidí nikdy neuděláš davy. Z cesty, Adame!

ADAM: Tak z čeho je proboha chceš dělat?

ALTER EGO: To je otázka! Jednoduše z hlíny. Abys věděl, já jsem objevil docela nové metody tvoření. Můžeš jít za pec, starý břídile! Nebo zkus, kdo z nás udělá víc! Vsaďme se!

ADAM: Kdo víc umí?

ALTER EGO: Kdo víc stvoří!

ADAM: Ne, já se nevsázím!

ALTER EGO: Aha, máš strach.

ADAM: Oho!

ALTER EGO: Tak co, chceš se se mnou měřit?

ADAM: Dobrá.

ALTER EGO: Dobrá. (Plivne si do dlaní,) Soutěž starého a nového světa! Závody v tvoření o světový rekord! (Seskočí z kupy hlíny.) Platí?

ADAM: Platí!

ALTER EGO: Tak nazdar! (Zvedne tabuli, kterou byl přinesl, a nese ji k Hromadě tvoření.)

ADAM: Co to máš? Propána, kdes to vzal?

ALTER EGO: Ale našel jsem to tamhle v roští. (Připevňuje tabuli u Hromady tvoření tak, aby jí byl kryt jako ohradou.)

ADAM (čte): “Svět – musí – býti – zničen!” Má tabule! – Dej to pryč! Co s tím tady chceš?

ALTER EGO: Abys mně nekoukal do práce. To je také můj vynález: zdravá konkurence.

ADAM (pro sebe): Svět musí býti zničen! – To je špatné znamení! – Alter Ego, nedávej sem tuhle tabuli!

ALTER EGO: Proč? Prkno jako prkno.

ADAM: Ale ten nápis se sem nehodí!

ALTER EGO: Hodí. Je zrovna dost veliký. – Tak hotovo. (Vyjde k Adamovi a podává mu ruku.) Nu, starý, podejme si ruce. Život je boj.

ADAM (poněkud dojat): Děkuju. Mnoho zdaru!

ALTER EGO: Bez starosti. Tak jedeme?

ADAM: Ne, ještě ne! Já se musím připravit. Jdi na své místo a počkej, až řeknu “teď”.

ALTER EGO: Dobrá, jen dělej. (Zajde za svou zástěnu.)

ADAM: Tak, a teď mu ukážu! – Ale to nejde, slyšíš? Musíš tleskat rukama, abych věděl, žes ještě nezačal!

ALTER EGO: Nu dobře, jen si pospěš. (Tleská.)

ADAM (pro sebe): Teď stvořit to nejlepší! Zvol si tu největší z největších myšlenek... Ale kterou?

ALTER EGO: Tak začneme?

ADAM: Hned, hned! – Musím se soustředit – Ale tak nevyrušuj mě pořád tím protivným tleskáním!

ALTER EGO: Vždyť jsi sám chtěl, abych tleskal.

ADAM: Ano, ano, jen tleskej! Honem! Něco velikého! Vždyť už bylo tolik velikých myšlenek! Proč mě nic nenapadá? – Něco, co musí být! (Dívá se na tabuli.) Svět musí býti zničen! Zlořečená tabule! Jak mám před ní tvořit?

ALTER EGO: Tak už?

ADAM: Ještě ne! Hrome, co teď?

ALTER EGO: Sláva!

ADAM: Cože?

ALTER EGO: Že jsi konečně řekl “teď”.

ADAM: Ale já jsem neřekl “teď”! To neplatí! Co tam děláš?

ALTER EGO: Tvořím.

ADAM: Ale to nejde! Já jsem ještě nezačal!

ALTER EGO: Tak začni a nemluv. (Počne hvízdat.)

ADAM (vrhne se k hlíně na své straně): To se řekne, začni! Ale co? Co je dokonalé? Co lidského je bez vady? (Nechá práce.) Hej, ty tam, proč hvízdáš?

ALTER EGO: Aby se mi líp dělalo.

ADAM: Jak můžeš při tvoření hvízdat?

ALTER EGO: Proč bych nehvízdal? Hvízdej také.

ADAM: Poslechni, tvořit, to je přímo náboženský obřad! A ty si pískáš jako švec. Jakpak mám tvořit, když mně do toho pískáš?

ALTER EGO: Tak tvoř a nehudruj pořád, starý krocane!

ADAM: Cože jsem?

ALTER EGO: Starý vypelichaný krocan.

ADAM: To bych si vyprosil! (Volá rozhořčen.) Až ty toho tolik natvoříš jako já, budeš také starý krocan, ty holobrádku!

ALTER EGO: Ty už jsi hotov?

ADAM: Ne. (Vrhá se do práce.) Začnu od pupku. Břicho to musí mít, ať je to co je. A pak se z toho udělá... Už to mám! Ale ne, proč by to musel být Balzac? Ať je to spíš nějaký génius činu. Nebo raději Einstein! – Hej, budeš už hotov?

ALTER EGO: Kdepak!

ADAM: Aha, nejde mu to! Ale co s Einsteinem? Svět se nespraví, je-li v něm jeden Einstein! Proč se mi posmíval, že dělám jen lidi? Že on tvoří nějaký společenský řád! Vždyť já mám svůj notes! Já mám pět návrhů na příští řád světa! Honem! (Vyndá notes a horečně listuje.) Zlatý věk –? Ale ne, spíš číslo dvě: Platónova republika. To on jistě nemá! Ale on řekne: Jdi někam, to má být něco nového? Raději sociální stát! Hergot, kde to mám? Proboha jen aby mi nevzal některou z mých myšlenek! (Listuje.) Bakunin – Marx – Ale tak přestaň hvízdat!

ALTER EGO: Proč bych nepískal, když to umím?

ADAM: Tak aspoň pískej zas něco jiného!

ALTER EGO: Načpak. Každý má svou písničku.

ADAM: Alter Ego, slyš: Pamatuj, že na tom, co tvoříš, závisí osud světa; že každá chyba, každá idea, které se teď dopustíš, – halo, posloucháš?

ALTER EGO: Jen mluv, mně to nevadí!

ADAM: Rozvaž dobře, co děláš: můžeš za to ručit? Cítíš-lijenom stín pochybnosti, zapřísahám tě: nech toho! Odlož to! Slyšíš, jen hlupák nepochybuje! Mysli a pochybuj!

ALTER EGO: To bych byl blázen. Když má člověk nějakou ideu, nemusí myslet.

ADAM: Já mluvím k tvému svědomí!

ALTER EGO: Kdo má svou ideu, nemusí mít žádné svědomí. (Hvízdá.)

ADAM: Kdybych jen věděl, co on tam dělá! Stvořil bych pak pravý opak; vždycky je dobře udělat zásadní opak. Honem, co mám tvořit? A proč vůbec tvořit? Mně praskne hlava!

ALTER EGO: Haha, to se mně povedlo!

ADAM: Co to tam má? (Vrhá se na kolena.) Bože, stvoř něco místo mne! Ukaž ještě jednou, že jsi! Udělej něco! Vždycky tě nazývali Stvořitelem; tedy stvoř něco velkého, nebo to aspoň zkaz tomu druhému!

ALTER EGO: Hotovo!

ADAM (vyskočí): To neplatí! Já jsem ještě nezačal! Počkat!

ALTER EGO: Doba nečeká. (Vyjde ze své ohrady, nesa v náručí dutou formu člověka.)

ADAM: Co jsi to stvořil?

ALTER EGO: Tohle, panečku. (Ťuká na formu.) Tohle jsem stvořil, vidíš?

ADAM: Co je to?

ALTER EGO: Kadlub. Nová metoda tvoření. Tvoření ve velkém. Adame, Adame, překonal jsem tě!

ADAM: K čemu to je? Co to znamená?

ALTER EGO: Můj patent! Nacpeš do toho hlíny, foukneš, hotovo. Znovu nacpat, fouknout, hotovo! Sériová výroba! Tucet za pět minut! Takhle se to dělá, stvořiteli! Koukej! (Porazí tabuli; za ní vyskočí dvanáct sériových stvořenců.)

ADAM: Bože na nebi! Cos to udělal?

ALTER EGO: Adame, před tebou stojí Masa.

ADAM: Proč jsou tak stejní? Proč jich je tucet?

ALTER EGO: To je to veliké, stvořiteli. To je právě to nadlidské. Já jsem stvořil Zástup!

ADAM: Tohle že jsou lidé?

ALTER EGO: Žádní lidé. Dav. Koukáš, co? Jeden jako druhý. A všichni mají stejnou myšlenku.

ADAM: Kterou?

ALTER EGO: To se ukáže. Ať je která chce, jen když je stejná. Myšlenka davu je něco velebného.

PRVNÍ STVOŘENEC (počne se drbat; všichni ostatní po něm se drbou na témže místě).

ALTER EGO: Vidíš je? Neříkal jsem ti to? Dav se probouzí!

ADAM: Ale proč tu tak stojí? Proč nic neřeknou?

ALTER EGO: Tiše, tiše, rodí se v nich myšlenka. Masa přichází k vědomí. Sestupuje na ně Duše davu. Hle, hle, teď zvedají hlavy! Teď otevrou ústa – slyš –

DAV (počne unisono hvízdat).

ADAM: Co to pískají?

ALTER EGO (v šílené radosti): To je má písnička! Pískají mou písničku! Stvořiteli, překonal jsem tě! Já jsem jejich Vůdce! Já jsem se stal Vůdcem!

ADAM: Proč tak křičíš?

ALTER EGO: Protože být Vůdcem je tisíckrát víc než být Tvůrcem, ty blázne!

Opona