Adam stvořitel/V

Free texts and images.
Jump to: navigation, search

 IV  Adam stvořitel
V
written by Josef Čapek, Karel Čapek
 VI 
Info Simple bw.png Adam stvořitel: Information and licence SemiPD-icon.png



V


Táž scenérie; ale místo obou domků na obzoru vlevo veliké město Alter Egovo, něco jako Manhattan. Vpravo romantické věžovité architektury města Adamova. Tam, kde bývala Hlína stvoření, je nyní hluboká díra. Na portálu festony a girlandy.

ADAM:

Ejhle den sedmý, hotovo je Dílo.

Teď můžeš, tvůrče, složit ruce v klínu;

hle, dobré jest, co vykonáno bylo.

Jen hlína došla. Nemáme už hlínu.

Já rozdělil ji ve dva stejné díly,

ať dělá každý podle vlastní hlavy;

my tvořili a slova nemluvili,

já tvoře jedince a on své davy.

Jsem spokojen. Teď není chvíle na to,

bych tvůrčí dílo hodnotil a pitval;

jen smlčet nemohu, že – celkem vzato –

ten Alter Ego hlínou příliš plýtval.

Jen já jsem tvořil; jeho fabrikace –

nu – nechci říci, že je pro kočky;

ale to není žádná tvůrčí práce,

chrlit to jako stroje na cvočky.

Bůh s ním! Jsem rád, že budu zase sám.

Bývala to s ním někdy otrava.

Rozejdem se jak Lot a Abrahám:

chce-li on vlevo, jdu já doprava.

Jsem jenom zvědav, zda sem dneska přijde;

měl by tu, chudák, na co dívat se:

zdá se, že moji dobří, drazí lidé

mně chystají dnes zvláštní ovace.

Má to být jaksi projev Stvořiteli,

adresa díků v tento velký den;

ti lidé jsou tak oddaní a vřelí...

Musím se ukrýt: mám být překvapen.

Bojím se skoro, že mne síla zradí;

v takové chvíli člověk bývá měkký.

Což mohu za to, že mne mají rádi?

Ať Alter Ego třeba pukne vzteky!

(Vstane a mne si ruce.)

Jaký to den je, v plném žhavém lesku!

Něco se chystá: Snad sem dají desku.

(Vstoupí Alter Ego.)

ALTER EGO: Hola starý, co tu hledáš? Včerejší den? Nebo nějakou práci? Nebo jetelový čtyřlístek? Nemáš co dělat, viď? Jsi hotov, aha!

ADAM: Jako ty, příteli, jako ty. Naše dílo je skončeno.

ALTER EGO: Co tě nemá! Já teprve začínám.

ADAM: Tvořit?

ALTER EGO: Organizovat. Tvořit, to je organizovat. Tvořit vyšší celky. To se ví, ty jsi hotov; nadělal sis lidí, a s lidmi se nedá už nic dělat, absolutně nic. Inu máš to jako zoologickou zahradu; jen když tě to baví! Ale odpusť, mám co dělat.

ADAM: Promiň, nemám pokdy tě poslouchat.

ALTER EGO: Pardon, nerad bych tě zdržoval.

ADAM: Bylo by to také zbytečné. (Odchází co nejdůstojněji.)

ALTER EGO (dívá se za ním):

Je mi líto; ale povím to krátce:

piplal se s tím a je to jen pro kočku.

To přece není žádná čistá práce

každý kus lepit tak jako vánočku.

(Usedne.)

Nemám ho nerad; nebýval zlý ten děda.

Přeji mu pokoj a tisíc zlatých let.

Dělal, co uměl; ale stokrát běda,

proč si jen umanul mít svůj vlastní svět?

Adame, pověz, jak se spolu snáší

tvůj svět a můj? Co na to řekneš mi?

Příteli, to už není v moci naší:

co tvoříme, je silnější než my.

Hm, mohl by vidět, kdyby tu zůstal déle,

jak mnoho, jak všecko v širších masách platím.

Chtějí tu slavně uctít svého Stvořitele...

Už nesou desku. Lépe, když se teď ztratím.

(Odejde. Scéna je chvilku prázdná.)

HLASY ZA SCÉNOU (vlevo): Pozor: Hej -rup! Hej – rup! Hej – rup! Pohov!

HLASY ZA SCÉNOU (vpravo): Člověče, pusť to! – Ne, zdvihni to! – Tramtarára ratata! – To je špatně! – Z cesty! – A dzum a dzum a tydlitadli! – Ať to nerozbijete!

HLASY ZA SCÉNOU (vlevo): Pozor: Hej- rup, hej- rup! Hej – rup! Pohov!

HLASY ZA SCÉNOU (vpravo): Jak to strkáš? – Měli jste vzít sochory! – Vozíček! – Popruhy! – Hevery! – Pozor, padá to! – Pozor!! – Pozor!!! – Tak honem! Pomalu! – Dopředu! – Dozadu! –

HLASY ZA SCÉNOU (vlevo): Pozor: Hej – rup! Hej – rup! Hej- rup! (Vejdou Alter Egovi lidé, krátce se nazývající AE, a nesou na popruhách velikou desku, na níž je vyryt nápis ZDE BYLO VYKONÁNO DÍLO STVOŘENÍ. Všichni jsou oděni stejně, všichni v khaki overalech, všichni s toutéž tváří, jež následkem jisté standardní idealizace je poněkud bezvýrazná.)

HLASY ZA SCÉNOU (vpravo): Ještě kousek! – Nechme to tady! – Víc napravo! – Víc nalevo! To je špatně! – Tahej! Strkej! – Pusť! – Já to udělám sám! (Na scénu se vyvalí chumel Adamových lidí, kteří nesou, tahají, strkají a pošupují velikou desku, na níž je vyryt nápis ZDE BYLO VYKONÁNO DÍLO STVOŘENÍ. Jsou ověnčeni, některý má v ruce thyrsus, jiný loutnu, jiný učený foliant, jiný mává svazkem básní; každý je jinak oděn, ten v antickém chitónu, onen v kroji minstrela, jiný jako Oněgin, jiný v moderních šatech; ten je holý, onen vlasatý, třetí s vlajícím vousem, ten plavý, onen ryšavý, jiný opět černý; zkrátka velmi pestrá a živá společnost,) Tak šup! – Tam ne! – Přerazíte to!

PRVNÍ AE: Hej vy, co to sem nesete?

PRVNÍ MUŽ ADAMŮV, podle všech známek Rétor: Cože? – Koukejte, tady jsou AE! (Křik a smích u lidí Adamových.)

DRUHÝ AE: Co tu chcete?

DRUHÝ MUŽ ADAMŮV, patrně Poeta: A co je vám po tom?

TŘETÍ MUŽ ADAMŮV, asi Vědátor: Co vy tu chcete?

ČTVRTÝ MUŽ ADAMŮV vypadající jako Romantik: Jděte odtud!

VŠICHNI AE: Jděte odtud!

PÁTÝ MUŽ ADAMŮV, nejspíše Hédonik: Až naprší!

ŠESTÝ MUŽ ADAMŮV, asi Filozof: Dovolte, já jim to vysvětlím! Pánové –

RÉTOR: Jménem národa Adamova –

ROMANTIK: Žádné řeči! Vyhodit je!

VĚDÁTOR: Prosím o slovo!

POETA: My tu máme mít slavnost!

HEDONIK: Dobří lidé –

ROMANTIK: Vy jste nás přišli vyprovokovat!

(Křik Adamových lidí.)

RÉTOR: Pánové z druhé země, jelikož tu pořádáme odhalení desky –

POETA: – s recitací –

FILOZOF: – a přednáškou –

RÉTOR: – žádáme vás, abyste se vzdálili!

ROMANTIK: Ven s nimi!

(Křik, troubení a pískání.)

AE: Pánové! (Hluk se utiší.) AE masy sem přicházejí konat AE manifestaci.

RÉTOR: Koukejme, a jakou?

PRVNÍ AE: AE lid sem přichází zasadit pamětní desku.

VŠICHNI AE: Zde bylo vykonáno dílo stvoření!

(Užaslá pauza.)

VĚDÁTOR: Ale dovolte, vás přece Adam nestvořil!

DRUHÝ AE: Ne. Nás stvořil Alter Ego.

VŠICHNI AE: Nás stvořil Alter Ego.

FILOZOF: Stvořil? Vás že někdo stvořil?

ROMANTIK: Oni si myslí, že jsou stvořeni!

HÉDONIK: Zač je vás tucet?

(Křik a výsměšné hohó.)

RÉTOR: Ale pánové, to je omyl! Vy přece nejste stvořeni!

POETA: Vy jste konfekce!

ROMANTIK: Vy nejste žádné originály!

HEDONIK: Vy jste jenom numera!

VĚDÁTOR: My s vámi vůbec nemluvíme!

ROMANTIK: Vy stádo!

POETA: Vy hliněné hrnky!

FILOZOF: Vy padělky!

PRVNÍ AE: Dost! A co jste vy?

RÉTOR: My jsme praví lidé.

ROMANTIK: Osobnosti.

FILOZOF: Duše.

POETA: Obrazy boží.

PRVNÍ AE: Vy jste prašivý přežitek.

RÉTOR: Cože jsme?

PRVNÍ AE: Maškary.

VŠICHNI AE: Blázni.

PRVNÍ AE: Stará veteš.

VŠICHNI AE: Humbuk.

PRVNÍ AE: My jsme Nový svět.

VŠICHNI AE: Nás stvořil Alter Ego.

PRVNÍ AE: My jsme tvůrčí revoluce.

VŠICHNI AE: My jsme Masa.

PRVNÍ AE: Adam je poražen.

VŠICHNI AE: Ať jde do háje!

(Strašlivý křik na straně Adamových lidí. Je slyšet výkřiky jako Na ně! Sprosťáci! Zabte je!)

RÉTOR (překřičí všechny): Ticho! Přátelé, stala se nám strašná urážka. Tady ty hliněné potraty –

POETA (překřičí ho): Alter Ego je fušer a podvodník!

VĚDÁTOR: Ať žije Adam!

VŠICHNI AE: Ať žije Alter Ego!

ROMANTIK: Řežte je! Mažte je!

RÉTOR: Pánové, jen klid! Přišli jsme sem zasadit naši desku –

DRUHÝ AE: Sem přijde naše deska!

VŠICHNI AE: Naše deska!

VĚDÁTOR: Adamova deska!

FILOZOF: A žádná jiná!

HEDONIK (dupne): Táhněte!

VŠICHNI AE (dupnou): Táhněte!

ROMANTIK: Hurá za Adama!

VŠICHNI AE: Hurá za Alter Ega!

NADČLOVĚK MILES (zjeví se nad nimi: má řecké opánky, kolem boků jeskynní kožišinu, v ruce kopí, husarský kabát a generálský klobouk s vlajícími péry): Teď! Na ně!

VŠICHNI AE (počnou hvízdat Alter Egovu písničku).

ADAMOVI LIDÉ (v zmateném bojovném ryku): Ha! Hurá! Na ně!

(Oba tábory se na sebe vrhnou, AE zprvu pískajíce v sevřeném šiku, Adamovi lidé pak s vítězným řevem, vždy jeden na jednoho. Mela, všichni se válejí a kutálej ípo zemi, navzájem se s velkým křikem rdousíce.)

NADČLOVĚK (dívá se na to se zřejmou nelibostí. Vyjme píšťalku a zahvízdá): Špatně! To není žádný boj! Přestaňte!

(Zápasící, zaraženi tímto zásahem, se pouštějí a povstávají, každý se vraceje na svou stranu.)

PRVNÍ AE: Kdo je to?

RÉTOR: Co to znamená?

(Mručení a povyk.)

NADČLOVĚK (nad nimi): Ticho! Kolosálně špatně, pánové. Musím bohužel říci: to nebyla žádná válka, to byla rvačka. Tak se to nedělá.

ROMANTIK: Co vám je po tom?

NADČLOVĚK: Držte laskavě hubu. Vstupte do řady, pane! Zákryt! Vy nevíte, co je zákryt? A potom chcete bojovat pod praporem vlasti?

POETA: My nejsme žádní vojáci!

NADČLOVĚK: Protože nejste řádně ozbrojeni. Musíte dostat uniformy. Musíte se ozbrojit.

VĚDÁTOR: Ale my jsme sem přišli jen zasadit desku!

NADČLOVĚK: Zasadíte sem jinou desku. Památník vítězství. Pomník padlým. Položili život na poli cti nebo něco podobného. Tak se to dělá.

ROMANTIK: To je pravda! Běžme se ozbrojit!

POETA: Do zbraně! Hurá!

ADAMOVI LIDÉ (s velikým křikem): Hurá! My jim dáme! Do zbraně! (Běží k svému městu.)

NADČLOVĚK (k AE): A vy nic? Musíte se ozbrojit. Každý desátý bude šarže. Rovnost se zrušuje! Rozuměli?

VŠICHNI AE: Rozuměli!

NADČLOVĚK: Tedy čelem vzad! Pochod! Levá! Levá! Levá!

(Všichni AE pochodem vlevo.)

NADČLOVĚK (sám): Uf, páchnou jaksi. (Vyndá zpod kabátu vějíř a ovívá se.) Je dusno, bude bouřka. Já přináším poselství síly.

(Vzdálené hřmění.)

ADAM (vrací se zprava): Jak se ten krásný den zakalil! Zvedají se mraky a začíná hřmít. Kde jsou moji lidé? Proč mne nehledají? Aha, tady přinesli desku, mé drahé děti; čekal jsem to. (Čte.) “Zde – bylo – vykonáno – dílo – stvoření.” Jak je to krásně a prostě řečeno! A co je tohle? Druhá deska! Copak mně chtějí zasadit dvě desky? (Čte.)

“Zde – bylo – vykonáno – dílo – stvoření.” – To je zvláštní!

NADČLOVĚK: Zde byl stvořen boj.

ADAM: Cože?

NADČLOVĚK: Ta druhá deska není pro tebe.

ADAM: Pro koho tedy?

NADČLOVĚK: Přinesli ji ti druzí.

ADAM: Ti druzí? To je nesmysl. Ti druzí mně přece nepostaví desku!

NADČLOVĚK: Tobě ne, ale tomu druhému.

ADAM: Komu? Alter Egovi? To je žvast. Alter Ego přece nic nestvořil! Kdo jsi? Proč tu jsou pošlapané věnce? Co se stalo?

NADČLOVĚK: Toho dne, kdy bylo vykonáno dílo stvoření, vypukla válka. Já jsem stál na prahu dějin. Pod mým osobním dohledem se zrodila historie.

(Hřmění.)

ADAM: Co to znamená?

NADČLOVĚK: Začátek. Tvoji lidé se bili špatně; žádný výcvik, žádná disciplína a prozatím žádný padlý.

ADAM: Cože? Moji lidé se utkali s... těmi druhými? Došlo k nějakému boji? Kdo tím byl vinen? Kdo je v právu?

NADČLOVĚK: V právu je ten, kdo vyhraje. Ti druzí měli ovšem slabou převahu; je to lepší materiál.

ADAM: Lžeš! Moji lidé jsou lepší! Jsou schopnější! Jsou dokonalejší!

NADČLOVĚK: Žádný zákryt. Každý stojí, jak chce, a každý má své mínění.

ADAM: Protože každý z nich je osobnost!

NADČLOVĚK: To se dá napravit. Jen je nandat do uniforem! Dát jim společnou myšlenku! Strčit jim do ruky prapor! Dostanou zbraně a heslo. Hotovo. Tak se to má dělat, Stvořiteli!

ADAM: A tomu ty říkáš tvoření?

NADČLOVĚK: Tomu já říkám abrichtung. Musí se stvořit národ. Musí se stvořit říše. To je smysl této války.

(Hřmí.)

ADAM: Jaké války? Kdo vlastně jsi?

NADČLOVĚK: Já nesu poselství síly.

ADAM: Aha... ty jsi... jakže se jmenuješ? Už to mám, Miles.

NADČLOVĚK: Müller. Nadčlověk Müller mé jméno. Muž činu. Instruktor heroismu.

ADAM: Už vím. A co dělá... Eva?

NADČLOVĚK: Tělesnou kulturu. Rytmickou gymnastiku.

ADAM: A moji lidé že byli napadeni těmi fanatiky? Já vím, to je ten Kain na nás poštval! Ale já si to s nimi vyřídím!

NADČLOVĚK (čistí si kopím nehty): Nedají se.

ADAM: Tak na ně pošlu své lidi!

NADČLOVĚK: Tomu se říká válka!

ADAM: Ne, tomu se říká obrana! Já nechci válku!

NADČLOVĚK: Jest válka. Můžeš jít domů, Stvořiteli!

(Rostoucí hřmění.)

ADAM: A myslíš, že já to dovolím?

NADČLOVĚK: Stvořitel tu nemá co poroučet. Tebe se nikdo neptá.

ADAM: Kdo tu tedy bude poroučet?

NADČLOVĚK: Ten, kdo tu bude vládnout. Ten, kdo vyhraje. Stvořit svět, to nic není. Světa se musí dobýt. Ukaž, kdo s koho! Teď zkus, co dovedeš!

ADAM: Co dovedu?

NADČLOVĚK: Nic. Být Stvořitelem, to je pasívní a odbytá role. Jsi vyřízen, starý fosile! Zalez do pravěku, Stvořiteli: právě vypukly dějiny.

ADAM (rozzuřen): Cože? Já ti ukážu dějiny! (Vyskočí nahoru, vyrve mu z ruky kopí a mlátí jím do něho.) Já že jsem vyřízen? Chceš vidět, co dovedu? Tumáš! Na! (Žene ho před sebou.) Že tu nemám co poroučet? Ty lenochu! (Žene ho za scénu.) Já ti vyženu válku! Na! Na! Tumáš! (Křik se vzdaluje.)

(Bouře se rozpoutá. Počíná pršet.)

HLAS ADAMŮV (opět blíže): A pozdravuj Evu, ty tatrmane!

(Hřmí.)

ADAM (vrací se, opíraje se o kopí): Uf, dostal! Jak je to krásné, někoho zmlátit! To je zvláštní: nikdy při tvoření jsem se necítil tak silný. (Usedne v dešti a oddychuje.) Deska Alter Egovi! Moji lidé napadeni! A to si mám nechat líbit?

(Blesk a zaburácení hromu.)

ADAM:

– Jakže! Tož vojna? Mně z toho hlava puká.

Osvěž mi čelo, dešti přesladký!

Pro stvořitele jsou to přece jen jistá muka,

své vlastní dílo posílat na jatky.

(Hřmí.)

Stvořil jsem, ano; ale těžší by bylo

koukat, aby se všechno zas nerozbilo,

chránit své dílo... Ale copak mohu?

Vždyť to se nepovedlo ani žádnému bohu!

(Blesk a hrom.)

O slávu kdybych stál, mohl bych válčit směle,

dobývat říší a tvořit dějiny.

Ale mně stačil prostý úděl stvořitele,

schýlen a tiše tvořit ze hlíny...

Ulev mi, bouře!

(Hrom burácí.)

ALTER EGO (vřítí se na scénu): Kde je? Kde jsou? – Aha, tady je! A ozbrojen! Teď je vidět, kdo se chystal k válce! Tady je důkaz, kdo začal!

ADAM (vstane): Alter Ego, žaluji tě, že jsi napadl mé nevinné lidi. Moji lidé sem přišli s pamětní deskou –

ALTER EGO: To je lež! Moji lidé sem přišli s pamětní deskou, a ta tvá horda se na ně vrhla –

ADAM: To je lež! Ty jsi na nás poštval ty své mameluky –

ALTER EGO: Adame, ty jsi starý padouch!

ADAM (hodí mu kopí pod nohy): To si vyřídí naše národy!

ALTER EGO: My vás vypráskáme!

ADAM: My vás rozsekáme!

ALTER EGO: My vám opovídáme válku!

ADAM: A tak my také! Hrom do vás!

(Udeří hrom, liják.)

ALTER EGO: Adame, tím okamžikem s tebou přerušuji styky!

ADAM: Já také. A kvůli tobě tu moknout nebudu. (Běží do díry, která zůstala v zemi na místě Hlíny stvoření.)

ALTER EGO (za ním): To není tvá díra! Já mám na ni stejné právo jako ty! Ven z ní!

ADAM (v díře): Až naprší!

ALTER EGO: Ven! Já se chci schovat!

ADAM: Co mně je po tom? Schovej se!

ALTER EGO: Když je tu jen jedna díra, musí jeden z nás ven!

ADAM: Když je tu jen jedna díra, můžeme v ní být oba.

ALTER EGO: Oba dva? Jak to?

ADAM: Tady je místa dost.

ALTER EGO (leze do díry): Abys tedy nemyslel, že se tě bojím.

(Blesky, burácení a liják.)

ADAM: To je ale bouřka!

ALTER EGO: Je.

(Hromový rachot.)

ADAM: Taková ještě nebyla.

ALTER EGO: Však už se dlouho chystala.

(Vichr a liják.)

ADAM: Sedni si tuhle, tady je sucho.

ALTER EGO: Ale to už je na tvé půlce.

ADAM: To je jedno, jen si sedni.

ALTER EGO (usedá): Já bych tě nerad obtěžoval.

ADAM: Hlouposti. Mně vůbec nepřekážíš.

(Slabší zahřmění.)

ALTER EGO: To je ale příval!

ADAM: Je. To dělá dobře žitům.

ALTER EGO: Nesmysl. Žito už má dost, ale řepa potřebuje.

ADAM: Žádná řepa. Brambory.

ALTER EGO: Brambory taky.

ADAM: A řepa taky.

(Bouře se vzdaluje.)

ADAM: Hm. A jak se daří u vás?

ALTER EGO: Děkuji. Ujde to.

ADAM: Jen když nespadly kroupy.

ALTER EGO: Zrovna jsem si to myslel. Už prší míň.

(Bouře doznívá.)

ADAM: Ale pěkně se ochladilo.

ALTER EGO: Však už bylo příliš dusno.

ADAM: To jde na nervy. Protos byl tak podrážděný.

ALTER EGO: Dovol, já že jsem byl podrážděný? Tys přece začal!

ADAM: Nemluv! Já přece proti tobě nic nemám.

ALTER EGO: To jsem rád; vidíš, já myslel – Koukej, už svítí slunce.

(Ptačí zpěv.)

ADAM: Nepůjdeme trochu ven?

ALTER EGO (vstává): Až za tebou, Adame.

ADAM (vyjde z díry): Podívej se, Alter Ego, duha! (Odstrkuje nohou kopí pohozené na zemi.)

ALTER EGO (odstrkuje kopí ještě dále): A nahoře druhá! Koukej, dvě duhy nad sebou!

ADAM (nad Alter Egovou deskou): Tak tohle je tvá deska?

(Ohmatá ji.) Solidní. Z čeho je?

ALTER EGO: Ze žuly myslím. Ale tvá je vkusnější, taková umělecká.

ADAM: Tvá zase víc vydrží. To je dílo! Můžeš mít ze svých lidí radost, Alter Ego.

ALTER EGO: To mne opravdu těší, Adame. Když to řekne takový odborník jako ty...

ADAM: Víš, často si říkám, že to není zlé, udělat všechny lidi stejně. Když jich je víc pohromadě, tak to prokoukne, víš? A pak je to rychlejší práce. Má to něco do sebe.

ALTER EGO: To má; ale udělat každého jinak, to také není zlé. Je v tom tolik rozmanitosti a nápadů... Ty jsi vlastně umělec, Adame, to je to. Máš to pěkné!

ADAM: Což o to; ale ta tvá standardizace má také svou krásu. Je v tom řád, je to praktické a je to moderní. Tys na to šel zkrátka vědeckou metodou. Inu je to pokrok.

ALTER EGO: Ale tvůj ideál byl zase takový kulturní, víš? Řekl bych antický. Ty jsi vlastně splnil věčný sen lidstva. Já jsem rád, že se ti to tak povedlo.

ADAM: Můj drahý Alter Ego!

ALTER EGO: Můj drahý Adame! (Obejmou se.)

ADAM: Počkej, já ti něco řeknu.

ALTER EGO: Ne, já ti to řeknu. My jsme se vlastně měli spojit.

ADAM: Právě; my jsme měli tvořit společně.

ALTER EGO: Ty, takový umělec, básník a sochař, pravý tvůrce –

ADAM: A ty, takový vědecky mozek a organizátor! Představ si, co jsme mohli stvořit –

ALTER EGO: – kdybychom si do toho navzájem mluvili!

ADAM: To se rozumí. Diskuse, to je základ všeho.

ALTER EGO: Ale ne; hlavní je vzájemná kontrola.

ADAM: Ale nejdřív by musel být společný program.

ALTER EGO: Nesmysl. Nejdřív by musel být kontrakt, a dost.

ADAM: Prosím tě, hádáme se vlastně, nebo jsme zajedno? Já říkám, že jsme měli tvořit spolu, svorně a v souladu.

ALTER EGO: To je právě to, co říkám já. Ty bys tvořil –

ADAM: – a ty organizoval –

ALTER EGO: – náš společný svět.

ADAM: Můj dobrý Alter Ego!

ALTER EGO: Můj drahý Adame! (Obejmou se.) Poslyš, nemohli bychom to ještě jednou zkusit?

ADAM: Tvořit společně? Mohli. Jenže já už nemám hlínu.

ALTER EGO: Já také ne. Ani špetku.

ADAM: To je škoda.

ALTER EGO: Je. Víš, kdybychom tak aspoň jednoho člověka mohli stvořit společně.

ADAM: Oba stejným dílem.

ALTER EGO: Právě. Aby měl něco od tebe a něco ode mne.

ADAM: Aby to byl takový prostředník mezi tvým a mým světem.

ALTER EGO: Aby byl doma u nás obou. Já bych chtěl, aby měl tvé oči.

ADAM: A já zase, aby uměl tvou písničku.

ALTER EGO: Předobrý Adame! (Obejmou se.) Byl by to takový anděl lásky, viď?

ADAM: A posel míru, krásný jako Ariel –

ALTER EGO: Když na něj nemáme hlínu! Opravdu už nemáš ani krtinu?

ADAM: Nemám. Jen takový zbyteček v jeskyni. Víš, tu hromádku, cos na ní seděl.

ALTER EGO: Ty, snad to stačí na drobet menšího člověka?

ADAM: Co tě nemá! Stěží na slabou třetinu. Pojď se podívat.

(Oba vstoupí na kraj jeskyně.)

ALTER EGO: Máš pravdu; z téhle hromádky bys ani psa nestvořil. (Kopne do hromádky.)

HROMÁDKA (zařve): Au!

ALTER EGO (uskočí): Co je to?

ADAM (ustupuje): Kdo je to?

ZMETEK (vyvstává z hromádky): To jsem jenom já, vašnosti. (Kýchá.)

ALTER EGO: Kdo jsi?

ZMETEK: Já mám hlad.

ADAM: Kde ses tu vzal? Kdo tě stvořil?

ZMETEK: Nikdo, blahorodí. Prosím já jsem se stvořil sám.

ADAM: To je drzost! Nikdo se nemůže stvořit sám!

ZMETEK: Já za to nemůžu, vašnosti. Když von ten kopanec bolel.

ALTER EGO: Ale kde se v něm vzal dech života?

ZMETEK: Tady, vaše milosti. (Uhodí se do břicha.) Zakručelo mně v žaludku, a bylo to. Hlad mám, prosím pěkně.

ADAM: Je to ale bídný zmetek! Vem si ho, Alter Ego; je tvůj.

ALTER EGO: Děkuju, jen si ho nech; beztoho vylezl z tvé hromádky hlíny!

ADAM: Ano; ale tys na ní seděl! Tys ho stvořil!

ALTER EGO: Vyprošuju si podobné narážky! Já netvořím blechy a jedince jako někdo! Zmetku, půjdeš tady s tím pánem, rozumíš?

ZMETEK: Prosím, vašnosti.

ADAM: Opovaž se, Zmetku! Jdi si s ním! On je tvůj pán, protože on byl první, kdo ti dal kopanec.

ZMETEK: Zrovna do žeber, blahorodí.

ALTER EGO: Dostane druhý, nepůjde-li, kam patří! Já s ním nemám co dělat. A ostatní urážky, Adame, si vyřídíme jinak! (Rychle odchází vlevo.)

ADAM: K službám, pane! My vás už vyplatíme za vaše nestydatosti! (Odchází vpravo.)

ZMETEK (Sám): A najíst mně nedá žádnej? (Drbe se.) Zmetku, starej se sám!


Opona