Adam stvořitel/VI

Free texts and images.
Jump to: navigation, search

 V  Adam stvořitel
VI
written by Josef Čapek, Karel Čapek
Epilog
Info Simple bw.png Adam stvořitel: Information and licence SemiPD-icon.png



VI


Táž scenérie s oběma městy na obzoru. Vpředu díra v zemi, jež zůstala po Hlíně stvoření; ale jsou některé zevní známky, že díra je obývána. Trochu prádla na šňůře, něco smetí na zemi; vedle díry kozí ohrada, jejíž stěny jsou jednak z pamětních desek s nápisem ZDE BYLO VYKONÁNO DÍLO STVOŘENÍ, jednak z Adamovy tabule s nápisem SVĚT MUSÍ BÝTI ZNIČEN.

První ranní úsvit před slunce východem.

ALTER EGO (zleva s kufříkem v ruce): Nikdo mne neviděl. (Rozhlíží se.) Už jsem tu tolik let nebyl...

ADAM (zprava s kufříkem v ruce): Tak jsem tu zas. Celý svět ještě spí. Jen stvořitel bdí –

ALTER EGO: Hola, je tu někdo?

ADAM: Stůj, kdo tu?

ALTER EGO: Snad to nejsi ty, Adame? (Schová kufřík za zády.)

ADAM: Alter Ego? Co tu hledáš tak časně? (Rovněž schovává svůj kufřík.)

ALTER EGO: Hm, já jen tak. Trochu se nadýchat vzduchu. A ty?

ADAM: Já mám špatné spaní. A tak trochu bloumám – (Pauza.) Ty už jdeš domů?

ALTER EGO (sedne si na kufřík): Ale ne; tady je tak svěží vzduch...

(Pauza.)

ADAM (rovněž si sedne na svůj kufřík): Já jsem tu totiž... hledal samotu. (Vzdychne.)

ALTER EGO (odsedne kousek dál): Já tě nebudu rušit. (Pauza.) Adame, máš snad nějaké starosti?

ADAM: Ale ne. Všechno v pořádku... (Hluboce vzdychne.) To už víš, že mně odešla Lilitka?

ALTER EGO: Slyšel jsem. Upřímnou soustrast, Adame. A co se jí stalo?

ADAM: Nic vlastně. Chtěla jen zhubnout... Pořád si myslela, že jsem ji stvořil příliš tlustou. A řekni: byla tlustá, nebo ne?

ALTER EGO: Nijak příliš. Naopak.

ADAM: Tak vidíš, a nedala si říci. Hubla, hubla, až jednoho dne zhasla.

ALTER EGO (vzdychne): Lidé jsou věčně nespokojeni. Moje žena... také odešla.

ADAM: Zemřela?

ALTER EGO: Ne, je živa.

(Pauza.)

ADAM: Víš, snad je to náš osud. Každý stvořitel musí být nakonec sám a sám.

ALTER EGO: Je to tak, Adame. Sám a sám. Je to nevděčné povolání.

ADAM: Máš pravdu. Lidé jsou nevděčni.

ALTER EGO: A vrtkaví. Jednou chtějí to a podruhé pravý opak –

ADAM (přisedne blíž): – a nikdy se jim nezachováš. To je to nejhorší. Já sice si nemohu naříkat...

ALTER EGO: Já také ne, Adame. Naopak.

ADAM: Já ti jsem u svých lidí nesmírně populární. To bys ani nevěřil: do ohně za mne půjdou. Vždyť to víš sám: tolikrát bojovali s tvým národem... a s takovým nadšením...

ALTER EGO: Ovšem posledně jsme zvítězili my.

ADAM: To je jedno. Předtím zase my a jindy zase vy; to máš pořád pět. Nakonec to je, jako by nikdo nevyhrál a nikdo neprohrál; jenom se lidé za něco bili.

ALTER EGO: A vždycky za něco velikého: za čest, za víru, za tebe, za vlast...

ADAM: Pokud se za něco bijí, uznávají něco velikého. To je to, Alter Ego; a proto jsem jim nebránil, když troubili do boje...

ALTER EGO: Ba, byly to veliké doby.

ADAM (vzdychne): Zlaté časy. Ale co chceš? Svět se musí vyvíjet. Chtějí-li teď něco jiného, dobrá; to je logika dějin.

ALTER EGO: Víš, je to vlastně pokrok: nejdříve se naše národy perou, a pak se chtějí sbratřit. Ale proč to u čerta dělají za našimi zády?

ADAM: To je to. Copak my bychom jim v tom překáželi? Vždyť je to naše stará myšlenka, spojit se! Pamatuješ se? Bylo to právě tady –

ALTER EGO: Jak bych se nepamatoval, dobrý Adame!

ADAM: A teď se tu sejdou oni, aby to provedli jako převrat! Mimochodem, tebe prý při tom chtějí jaksi sesadit.

ALTER EGO: Totiž já nevím, jsi-li dobře informován. Jde prý hlavně o tebe.

ADAM: To je omyl; já už se dávno držím v ústraní... ovšem dobrovolně. Já jim jako stvořitel naprosto nestojím v cestě.

ALTER EGO: Docela jako já. A pak, mně jde o princip. I kdyby mne prosili, abych zůstal, řeknu: Ne. Vládněte si sami. Já už jsem své vykonal.

ADAM: Správně. Ale já se jen bojím, aby se nezhroutila všechna autorita, až my tu nebudeme. Něco by tu mělo zůstat.

ALTER EGO: Právě. Něco, co by je vázalo.

ADAM: Něco, co by ctili.

ALTER EGO: Nechceš k nim promluvit, až se sejdou?

ADAM: Ne. Já se jim chci zjevit.

ALTER EGO: Jako volební kandidát?

ADAM: Ne, jenom jako Stvořitel. Tady, v té jeskyni, na Svaté půdě stvoření!

ALTER EGO: Abys věděl, já jsem si to také připravil. Mám to s sebou.

ADAM: Nějaký proslov?

ALTER EGO: Ne, ale šaty. Převlek, víš? Abych se jim zjevil v rouše Stvořitele. Ještě nikdy jsem to na sobě neměl.

ADAM: A jakou látku sis vybral?

ALTER EGO: Modré hedvábí. Je to prosté a důstojné. Jen sem tam pár stříbrných hvězd... A ty?

ADAM: Červený brokát. Purpur se zlatem, to je takové slavnostní. A pak jsou to jaksi barvy života.

ALTER EGO: To není zlé. Modrá se stříbrem snad působí trochu smutně.

ADAM: Ale zato je to hodně nadpozemské. Ty se jim zjevíš dřív, že?

ALTER EGO: Já nevím, já bych raději počkal –

ADAM: Poslyš, měli bychom se jim zjevit současně! Jako spojení Stvořitelé spojenému světu!

ALTER EGO: Držíce se za ruce.

ADAM: A já řeknu: Pokoj s vámi.

ALTER EGO: A já: Věčný mír vám neseme.

ADAM: Toto je poslední akt stvoření: svět budiž sjednocen!

ALTER EGO: Buď dovršeno tvůrčí dílo. Lidstvo je vykoupeno.

ADAM: Amen! – Alter Ego, to bude velebné. Myslím, že by tu pak mohli... a přímo měli... postavit chrám.

ALTER EGO: Chrám Stvoření.

ADAM: A my bychom v něm dožili v klidu své dny –

ALTER EGO: – a někdy bychom se jim zjevili –

ADAM: – ale jenom zdálky, víš? Zblízka to není tak – já nevím, jak bych to řekl.

ALTER EGO: Právě. Čím budeme od nich dál, tím se jim budeme zdát větší.

ADAM: A tohle místo musí být posvátné a zapovězené. Sem se budou smět přiblížit jen určití zasvěcení lidé –

ALTER EGO: – a za určitých obřadů.

ADAM: Tím ovšem nemyslím, že by to měli býti kněží. Já nemám rád popy.

ALTER EGO: Já také ne; ale bude to něco podobného.

ADAM: A my musíme být něco jako vyšší a nadzemské bytosti. Já tím ovšem nemyslím bohy.

ALTER EGO: To se rozumí; ale něco podobného.

ADAM: Právě. Já to, věř mi, nemíním z nějaké osobní ješitnosti.

ALTER EGO: Já také ne. Prostě je to v zájmu lidstva.

ADAM: Tak jest. Aby měli k čemu se modlit.

ALTER EGO: A aby byli dětmi božími. Ale už se tu brzo sejdou; měli bychom se přestrojit.

ADAM: Tady v té jeskyni. A pak se zjevíme v jejím ústí –

ALTER EGO: – ruku v ruce. Pojď, pomohu ti strojit se.

ADAM: A já tobě.

(Jdou k jeskyni.)

ALTER EGO: Ale tady to nějak divně páchne.

(Vejdou dovnitř.)

ADAM (uvnitř): Někdo tu je!

ALTER EGO (uvnitř): Nějací lidé!

ADAM (uvnitř): To nejsou lidé!

(Oba prchají ven zřejmě zmateni.)

ALTER EGO: Viděl jsem tam něco ohromného. Bylo to asi sedmkráte tak velké jako člověk.

ADAM: Hemžilo se to nad ohněm. Viděl jsem sedm hlav. Je to příšerné.

ALTER EGO: Viděls, jak tomu jiskřily oči?

ADAM (volá): Hej, netvore, ať jsi co jsi, vyjdi ven!

ALTER EGO: Vylez, stvůro podzemní! Ven, obludo!

ADAM (tiše): Slyšíš? Něco se tam hýbe!

ALTER EGO: Už se to valí ven. – Vystup na světlo, behemote!

(Vyjde otrhané klouče.)

ADAM: To není to, co jsem tam viděl. Co jsi?

ALTER EGO: Neumíš mluvit? Jak se jmenuješ?

(Vyjde druhé dítě.) .

ADAM: A co je tohle?

(Vyjde třetí dítě.)

ALTER EGO: Ještě jeden kus?

(Vyjde čtvrté dítě.)

ADAM: Tak už dost!

(Vyjde páté dítě.)

ALTER EGO: To už přestává všecko!

(Vyjde šesté dítě.)

ADAM: Hola, je tam ještě někdo?

HLAS: Já, vašnosti.

ADAM: Jaký já?

HLAS: Zmetek. (Zmetek vystoupí z jeskyně.) Brýtro, páni. Děti, utřete si nos a pozdravte.

ADAM: To jsi ty, Zmetku? Ty jsi živ? Co tu děláš?

ZMETEK: Co mám dělat, blahorodí. Živím se.

ALTER EGO: A co je tohle?

ZMETEK: Haranti, milostpane.

ADAM: Tolik dětí? Kdes to vzal? A kde máš ženu?

ZMETEK: Prosimich, chudej má dycky mladý, že jo.

ADAM: Vždyť jsme ti žádnou ženu nestvořili!

ZMETEK: Vašnosti, chudých nikdo nestvořil, kdepak! Ten je jen tak.

ALTER EGO: Ale kdes našel ženu? Ty děti přece musels mít se ženou!

ZMETEK: No, něco seženou ty děti a něco seženu já prosím.

ALTER EGO: Ubožák, je to idiot.

ZMETEK: Hned, vašnosti, jen co se postarám vo ty zmetky. (Pár rychlých pohlavků.) Tak ty vem tohohle a pudeš na brambory. Ty hlídej tohohle a ty natrháš koze trávu. Ty deš na houby a ty na roští. Tak sypte!

(Děti se rozběhnou s hurónským křikem.)

ADAM: Zmetku, jaks přišel k tolika dětem?

ZMETEK: Ani nevím, milostpane. Vona je tam tma.

ALTER EGO: Kde? Tady v té díře? Copak vy tam žijete?

ZMETEK: Jo, nás nechtěj tam ani tam. (Ukazuje na obě města.)

ADAM: A čím se vlastně živíš?

ZMETEK: Jak se co najde, blahorodí. Zmetek udělá všecko. Mám vozit hnůj? Mám štípat dříví? Mám zakopat mrtvýho psa? Hned to bude.

ADAM: Ne, nepotřebujeme nic. Nebo počkej, sejdou se tu lidé z obou měst, rozumíš? Měl bys tu trochu poklidit.

ZMETEK: Jo. Já zametu.

ALTER EGO: A my se zatím uchýlíme do jeskyně –

ADAM: A potom vyjdeme na práh –

ALTER EGO: – a v tu chvíli, Zmetku, zapálíš před námi hrst prášku. Je to jenom bengál.

ZMETEK: To bude moc krásný, vašnosti.

ALTER EGO: Právě. Dones naše zavazadla do jeskyně.

ZMETEK: Jo. (Chopí se obou kufrů a odnese je do jeskyně.)

ADAM: To je strašné! K čemu je na světě taková holota?

ALTER EGO: K ničemu. To ani nepatří do díla stvoření.

ZMETEK (vrací se z jeskyně): Už je to tam.

ALTER EGO: Dobrá. Až sem přijdou lidé, zmiz do jeskyně, rozumíš? – Pojď, Adame!

(Oba zajdou do jeskyně.)

ZMETEK (chápe se koštěte): Ukliď, zameť, dones, zmiz! Zmetek má dycky co dělat. (Drbe se.) Jen kdyby tu nebylo tolik blech. – Aha, už dou; Zmetku, zmiz! (Zaleze do jeskyně.)

(Zprava vejdou rázně Adamovi lidé.)

PRVNÍ MUŽ Rétor: Je čas.

DRUHÝ MUŽ Vědátor: Kde jsou?

(Zleva vejdou Alter Egovi lidé.)

PRVNÍ AE: Je čas.

DRUHÝ AE: Zde jsme.

ADAMOVI LIDÉ: Zdar, kamarádi!

VŠICHNI AE: Zdar!

RÉTOR: Jste všichni?

PRVNÍ AE: Všichni. Začněme.

RÉTOR: Dobře. (Vystoupí na zvýšené plató.) Všem revoluční zdar.

VŠICHNI: Zdar!

RÉTOR: Kamarádi! Delegáti! Táži se vás, máme-li tuto historickou schůzi zahájit obvyklými formalitami, jako je zkoumání plných mocí, volba prezidia a tak dále.

ADAMOVI LIDÉ: Není třeba!

VŠICHNI AE: Začněme!

RÉTOR: Souhlasím s vámi. Kamarádi, nepřišli jsme debatovat. Přišli jsme stvořit nový svět. Vše je domluveno, zbývá jednat.

PRVNÍ AE: Podávám návrh: Aby padly hranice. Aby se obanaše osvobozené národy spojily. Aby bylo smeteno vše, co je dělí.

VŠICHNI: Přijato.

VĚDÁTOR: Podávám návrh: Aby byl sesazen Adam, vulgoStvořitel. Nebude žádného Stvořitele. Bajka o stvoření budiž prohlášena za pošetilý a babský mýtus. Budiž odhlasováno a nařízeno, že svět vznikl podle přírodních zákonů.

VŠICHNI: Přijato.

DRUHÝ AE: Podávám další návrh: Aby byl suspendován Alter Ego, vydávající se za stvořitele. Aby byl zbaven všech hodností a práv. Aby byl vypověděn za hranice.

RÉTOR: Věcná poznámka: Jelikož všechny hranice byly právě zrušeny, nelze nikoho vykázat za hranice. Vážený delegát ať podá jiný návrh.

PRVNÍ AE: Aby byl zatčen!

TŘETÍ AE: Aby byl oběšen!

DRUHÝ AE: Aby byl konfinován!

RÉTOR: Je podán návrh, aby bývalí stvořitelé byli konfinováni.

VŠICHNI: Přijato!

RÉTOR: Tím okamžikem je zlomen starý režim. Vztyčte desku!

(Je vztyčeno velké černé prkno s hrubým nápisem

ZDE BYLO POPŘENO DÍLO STVOŘENÍ.)

RÉTOR: To je provizorní deska. Pak sem dáme věčnou.

VĚDÁTOR (slavnostně): Tím byl zahájen věk rozumu. Rozum vyvrací pověry. Rozum vyvrací násilí. Rozum vyvrací všechno.

TŘETÍ MUŽ Filozof: Podávám návrh: Aby slavnou, nezrušitelnou a velikou přísahou byl vyhlášen věčný mír, jakož i jednota všech názorů a veškerého mínění.

VŠICHNI: Přijato!

RÉTOR: Přísaháte?

VŠICHNI: Přísaháme!

HLAS V JESKYNI: Zmetku, zapal!

(V tom okamžiku se rozžehne v jeskyni bengál a zjeví se Adam a Alter Ego, oba v nádherných úborech a držíce se za ruce.)

RÉTOR: Co tu chcete? Nebyli jste předvoláni!

ADAM: Pokoj s vámi.

PRVNÍ AE: Prosím neračte vyrušovat! Vzdalte se!

VĚDÁTOR: Tady nemáte co mluvit!

ALTER EGO: Věčný mír vám neseme.

DRUHÝ AE: Vyhoďte je! Pryč s nimi!

(Hluk.)

RÉTOR: Občane Adame a občane Alter Ego, ohlašuji vám, že tento Výkonný Výbor Delegátů Obou Dílů Světa vás oba sesadil a popřel a prohlásil vaše dílo stvoření, jakož i vaše nároky, tituly a úřady za zrušené, anulované a neplatné. Máte k tomu co podotknout?

ADAM (vykročí rozčilen z jeskyně): Ano! Můžete se mnou udělat co chcete; můžete mne ubít nebo ukřižovat; ale nemůžete popřít, že jsem vás stvořil!

VĚDÁTOR: To je pověra!

PRVNÍ AE: My jsme odhlasovali opak!

ADAM: Pravda se nedá odhlasovat!

DRUHÝ AE: Lžeš! Pravda je, co je odhlasováno! Stačí prostá většina, aby se cokoliv stalo pravdou!

ALTER EGO (pokročí vpřed): Slyšte mne: Já dosvědčuji, že Adam stvořil svět!

FILOZOF: To je lež!

ALTER EGO: Kdo tě tedy stvořil?

FILOZOF: Nikdo. Já jsem povstal z opice.

VŠICHNI: My také! My také!

RÉTOR: Ticho. Občane Adame, trváte na tom, že jste stvořil svět?

ADAM: Já jsem stvořil vás!

RÉTOR: Beru vás za slovo. Proč jste to udělal? Kdo se vás o to prosil? Stvořil-li jste svět, byli bychom nuceni vás volat k odpovědnosti. Táži se vás podruhé: Jste stvořitelem světa?

ADAM: Ano. Jsem.

RÉTOR: Tedy na vás žaluji delegátům světa, že jste se dopustil zločinu tvoření. Proč jste netvořil lépe? Proč jste nám nedal čtyři nohy, proč jste nás nepokryl srstí, proč nemáme křídel ani ploutví? Proč jsme smrtelní? Proč musíme pracovat? Jak ospravedlníte ten hanebný a neslýchaný šlendrián? Občane Adame, táži se potřetí a naposled: Přiznáváte se k stvoření světa?

ADAM: Ne! Ne! Ne!

(Křik a smích.)

RÉTOR: Tedy věc je odbyta. Můžete jít. (Adam se potácí stranou.) Občane Alter Ego, táži se vás: Stvořil jste svět?

ALTER EGO: Ano. Zčásti.

PRVNÍ AE: Proč jsi nás nestvořil lépe? Proč raději nejsme z kovu? Proč nejsme dokonalí jako stroje?

ALTER EGO: Na člověka je to až příliš dobré!

RÉTOR: Máte co uvést jako polehčující okolnost?

ALTER EGO: Ano. Lituji, že jsem vás stvořil.

RÉTOR: Je dobře. Můžete zatím jít.

ALTER EGO: S výrazem nejhlubšího odporu! (Odchází za Adamem. Oba zůstanou u proscéniové stěny.)

RÉTOR: Za to se odpovíte později. – Další návrh?

ČTVRTÝ MUŽ, dříve Poeta: Aby veškerá tvůrčí moc a tvůrčí práva přešla na svrchovaný a svobodný lid.

VŠICHNI: Přijato.

ČTVRTÝ AE: Aby nadále tvůrčím úřadem byl pověřen volený parlament, který bude zasedat v budoucím hlavním městě světa.

VŠICHNI: Přijato.

POETA: Ovšem s výhradou, že tím hlavním městem bude naše město.

ČTVRTÝ AE: Naopak! S výhradou, že jím bude naše město!

FILOZOF: Slyšte! (Křik Adamových lidí.) Žádám o slovo!

TŘETÍ AE: Žádám o slovo!

VĚDÁTOR: Žádám o slovo!

(Všichni křičí.)

POETA: Ticho! Buď to bude naše město, nebo z toho nebude nic!

TŘETÍ AE: Vy chcete rozbít jednání!

(Povyk.)

ADAM (postoupí kupředu): Slyšte nás, my vám neseme mír.

RÉTOR: Vy se do toho nepleťte!

PRVNÍ AE: My s vámi nemluvíme!

POETA: Oho! My nemluvíme s vámi!

DRUHÝ AE: A my s vámi! Pojďte domů!

(Křik a hrozby.)

RÉTOR: Žádám o ticho. (Hluk se utiší,) Jsou tu podány dva návrhy; než dám o nich hlasovat –

(Vběhne Červený hlasatel, snad dřívější Romantik.)

ČERVENÝ HLASATEL: Občanům revoluční pozdrav!

RÉTOR: Občane, neruš schůzi!

ČERVENÝ HLASATEL: Mlčet! – Občané, Výkonný Výbor Delegátů Obou Dílů Světa nařizuje všem toto: Předně –

RÉTOR: Co tu chceš? My sami jsme přece Výkonný Výbor!

ČERVENÝ HLASATEL: Zalez! Výkonný Výbor jsme my.

RÉTOR: My jsme byli zvoleni lidem.

ČERVENÝ HLASATEL: To je nám fuk. My jsme se zvolilisami.

RÉTOR: Vy nejste legální zástupci!

ČERVENÝ HLASATEL: Ne, my jsme revoluční zástupci. My jsme delegáti své strany.

POETA: Vyhoďte ho!

PRVNÍ AE: Zatknout!

(Veliký křik.)

ČERVENÝ HLASATEL (překřičí je): Ticho! Předně se nařizuje: Stvořitelé budou odstraněni. Svět bude stvořen teprve námi.

VĚDÁTOR: To není pravda! Námi!

DRUHÝ AE: Námi!

(Povyk.)

ČERVENÝ HLASATEL: Dost! My přejímáme všechnu odpovědnost za další tvoření. Starý svět musí zhynout. Výkonný výbor se ujal všech tvůrčích práv jménem minority. Ať žije revoluce!

(Vběhne Černý hlasatel.)

ČERNÝ HLASATEL: Revoluce! Revoluce!

RÉTOR: Jaká revoluce! Kdo vlastně jsi?

ČERNÝ HLASATEL (vyběhne nahoru): Občane, Výkonný Výbor Delegátů Obou Dílů Světa nařizuje –

RÉTOR: My jsme Výkonný výbor!

ČERVENÝ HLASATEL: My jsme Výkonný výbor!

ČERNÝ HLASATEL: A my vás dáme postřílet. (Vyndá dvě pistole a namíří na shromáždění.) Mimoto se ohlašuje: Dosavadní Stvořitelé jsou vyhozeni a bude s nimi naloženo podle práva. Výkonný výbor jmenoval Stvořitelem mne. Kdo s tím nesouhlasí, bude zastřelen. Tak co?

(Drtivá pauza.)

ADAM: Ty krvavý pse! Ty vrahu!

ČERNÝ HLASATEL (ukloní se): Díky! Pochopil jste situaci.

JEDEN V DAVU: Ďáblovo dílo je tento svět! Bůh jej proklel! Bůh jej obrátí v popel a poušť!

ČERVENÝ HLASATEL: Nesmysl! MY jej obrátíme v poušť!

POETA (k AE lidem): My vám to rozbijeme!

PRVNÍ AE: MY vám to rozbijeme!

ČERNÝ HLASATEL: Ticho! Pánové, je tu snad někdo, kdo nechce svět rozbít?

ČERVENÝ HLASATEL: My chceme svět spasit!

ČERNÝ HLASATEL: To je totéž. Vy všichni chcete svět spasit. Vy všichni chcete svět rozbít. Nudíte mne svým křikem. Cekne-li ještě někdo, střelím. (Natáhne kohoutky.) Tak co? – (Hluboké ticho.) – Ach, jak to ticho dělá dobře mým nervům! Vy řvoucí a poskakující opice, jak by byl svět krásný bez vás! Jen hvězdy by zvonily nad pouštěmi, moře by hučelo a tak dále. Funíte jako dobytčata. Zakazuji vám dýchat! Nikdo nesmí dýchat před tváří Diktátora!

(Hrobové ticho, do toho údery zvonů a vzdálená střelba.)

ČERNÝ HLASATEL: Slyšíte? Vítají mne střelbou a zvoněním. Ave, Caesar!

NĚKOLIK HLASŮ: Ať žije Diktátor!

HLASY ZA SCÉNOU: Hihihi! Haha! Hihihi!

(Dva opilci vrávorají na scénu; jeden je AE a druhý Hédonik.)

OPILÝ AE: To je švanda, co? Hup! Povídám, proč bych nechodil po čtyřech? Každý může dělat, co chce, no ne? A on řekl: Doraz mě!

HEDONIK: Hihi, to je tak krásné!

OPILEC: Lidi, tam je mela! A já jim povídám, jen ho! Jen mu uřízni nos! Nazdar, mládenci! A tamhle taky hoří, a támhle taky –

HEDONIK: Hihi, hoří tak báječně!

RÉTOR: Cože? Kde hoří?

ADAMOVI LIDÉ: Naše město hoří!

VŠICHNI AE: U nás hoří!

(Všichni se obrátí k oběma městům, jež hoří plamenem.)

ČERVENÝ HLASATEL: To udělali naši! Revoluce!

JEDEN V DAVU: Konec světa!

HLASY: Hoří! Pojďme hasit! Běžme rabovat! Utecme!

(Celý zástup se s křikem rozběhne.)

HEDONIK: Krásně! Všecko je tak krásně!

OPILEC: Haha! Haha! Pojď tam, to bude junda! (Vleče pryč Hédonika a zpívá.)

ČERNÝ HLASATEL: Myslím že na pozadí toho požáru se vyjímám velkolepě. Sluší mně to?

ALTER EGO: Kdo jsi, šílenče?

ČERNÝ HLASATEL (snímá černou masku: je to Nadčlověk!): Já. Uf, byl to zápach! Já nesnáším lidi, dělá se mi z nich špatně. Bohužel každý Nadčlověk je trochu neurastenik. Ale sehrál jsem to skvěle, co? Ovládl jsem situaci silou svého opovržení.

ADAM: Zlořečený, co tu chceš?

NADČLOVĚK: Já? Já chci jen jedinou věc, ale ta stojí za to. (Seskočí dolů a přistoupí k Adamovi.) Jen jedinou věc, Stvořiteli, jen jednu velikou věc: aspoň na chvíli... na okamžik... zahnat svou vlastní nudu. (Zahalí se černým pláštěm a odejde.)

(Požár, zvonění, střelba na obzoru.)

ADAM (čte): “Zde – bylo – popřeno – dílo – stvoření.” Toť vše, co zbývá.

ALTER EGO:

A na obzoru dým.

Proč jsme se tedy vlastně mučili s tvořením?

Ty jsi s tím začal! Adame, jak je ti?

Co tomu říkáš, tvůrče? Promluv!

ADAM:

Prokletí!

Já tvořivé síle klnu a klnu tvůrčí muce,

prokleté naše dílo, prokleté moje ruce!

Buď zlořečen člověk! Což proto s ním jsem se mořil,

aby mně nakonec všechno pokazil, popřel a zbořil

ten šílený kazisvět, jenž sluje člověk –

ALTER EGO:

– ten spratek,

jenž plodí jen hanbu a nevděk, rozvrat, vojnu a zmatek –

ADAM:

– ten břídil tragický, který si myslí, že tvoří,

když svět, který nestvořil, s ním hroutí se a hoří!

Ó za trest je nechat tvořit!

ALTER EGO:

Patřilo by jim!

Já se jich, Adame, děsím. My vklece a s nadšením

je tvořili, aby žili a podali život dál...

Kde se ten ničivý pud, kde se v nich, Adame, vzal?

ADAM:

Nikde! Je v nich! To znám! Já to byl, já to byl,

já jednou už popřel svět, já jsem jej zahubil,

já vím, jak se to dělá, já vím, jak laciné

je rozbít a zničit svět...

ALTER EGO:

Čím?

ADAM:

Tobě to říci? NE!

Co bys s tím dělal? Je to schováno v zemi

přede mnou samotným, před tebou, před všemi,

– co bys s tím dělal? Budiž to navěky pochováno,

nemluvme o tom! Či bys... ty bys chtěl svět...

ALTER EGO:

ANO!

ADAM:

... svět znovu zničit?!

ALTER EGO:

ANO! A neváhaje chvíli,

zrušit a zvrátit všechno, co jsme natvořili,

vyhladit, vymazat jak tabuli poškrábanou,

bít, bít a ještě bít je velikou tvůrčí ranou,

a raději stokrát než jednou!

ADAM:

I stokrát je příliš málo

za to, co se tu s námi, za to, co z nich se stalo!

Ó ztrestat je jako otec!

ALTER EGO:

A mstít se jako bůh!

ADAM:

A smýt je jako omyl!

ALTER EGO:

Smazat je jako dluh!

ADAM:

Jako skvrnu je setřít!

ALTER EGO:

Jako prach je smést!

Kde je to, kde je to, Adame, kde to jest,

to, čím ta ostuda tvůrčí může smazat se?

Adame, kde je, kde je tvůj Kanón negace?

ADAM:

Běda mně! Nesmím říci, neptej se, nepovím!

NE! Nechci už mít co dělat s tím Kanónem strašlivým!

ALTER EGO:

Proklatě! Tedy nech je, ať sami to provedou

tak pomalu a krutě, jak oni jen dovedou,

ať zničí se boji a bídou, pravdami nebo hlady –

Kde, KDE je tvůj Kanón?

ADAM:

Nech mne!

(Sklesle.)

Stojíš nad ním.

ALTER EGO (vítězně vzkřikne, padaje na kolena):

TADY?

ADAM: Běda! Nešťastní lidé, jak jsem vás měl rád! Teď tedy udělám pro vás to poslední: Zasadím vám ránu z milosti!

ZMETEK (vyjde z jeskyně, vyjídaje lžicí železný hrnec.)

ALTER EGO (hrabaje v zemi): Ne, to udělám já.

ADAM: Pusť, já to udělám se srdcem víc krvácejícím! (Klekne na zem a hrabe.)

ZMETEK: Vašnosti, mám pomoct? Hned to bude.

ALTER EGO: Kliď se, Zmetku! (Narazí na kámen.) Aha, tady je to! (Odvalí kámen.)

ADAM: Pusť mne k tomu!

ALTER EGO: Ne, já! Já!

ZMETEK: A já pomůžu.

ADAM: Po tom ti nic není. (Vstane.) Alter Ego! Je rozhodnuto?

ALTER EGO (rovněž vstane): Je rozhodnuto.

ADAM: Tedy svět bude zničen.

ALTER EGO: Svět musí býti zničen.

ADAM: Tím bude dokonáno dílo stvoření.

ALTER EGO: Staniž se.

ADAM: Počkej ještě. Alter Ego, je to strašlivá věc, rozbít svět! Jakmile zahřmí Kanón negace, zhasne slunce a nebesa zčernají; vše živé se rozpadne v popel, zajde i tráva a spálí se veškerý list.

ALTER EGO: To je dobře; tak nech kázání a dělej.

ADAM: Počkej, chci tě jen upozornit na všechny důsledky. Nastane tma, a vše, co rostlo a dýchalo, se obrátí v nic.

ZMETEK: Má koza taky?

ADAM: Ano, Zmetku, i tvá koza. Nezůstane nic.

ZMETEK: Ani brambory?

ADAM: Ani bramborv.

ZMETEK: A co mý haranti?

ALTER EGO: Nebudou.

ZMETEK: A co já?

ADAM: Neboj se, zajdeš bez bolesti a nebudeš už trpět hladem a opovržením.

ZMETEK: Ale já nechci.

ALTER EGO: Co nechceš?

ZMETEK: Já nechci zajít. Já chci bejt živ.

ADAM: Chudáku, proč ty bys chtěl být živ?

ZMETEK: Protože chci, aby se mně vedlo líp. A já chci bejt živ co nejdýl.

ALTER EGO: S tebou nemáme co mluvit! Tak hej rup, Adame!

ZMETEK: Nechat! Kdo na to sáhne, tak mu rozbiju hlavu tady tím hrnkem.

ALTER EGO: Cože, ty ničemo! Já ti nařežu!

ZMETEK: Nařežte mně, ale já vám ten svět nedám! (Mává útočně hrnkem.) Děte vod toho! Pozor, vašnosti! Pryč vocaď! (Zaklopí kámen.) Tak! Já vám dám, zničit svět! Tohle je můj kanón, tady ten hrnec! A tohle je můj svět, tohleto všecko! (Postaví se vítězně na kámen.) Nedám, nedám! Vy všecky byste chtěli rozbíjet svět pro samý velký myšlenky. Zmetek nemá žádný velký myšlenky. Zmetek chce bejt jenom živ. A proto vám nedá ten svět. Pro Zmetka je dobrej dost. (Zahvízdá mez iprsty.)

ALTER EGO: Vyhoď ho, Adame!

ADAM: Ano, jenže... pokud má v ruce ten hrnec, je silnější než my.

ZMETEK: Protože v tom hrnci je naše živobytí. Sem, chaso! (Ze všech stran se seběhnou Zmetkovy děti: jedno s otýpkou roští, druhé s náručí trávy, jiné s rybou, s košem, s uzlíky, páté s šestým dítětem na zádech; sesednou se na kameni.)

ZMETEK: Teď sme tu všecky. Hrnek chudejch stačí pro mnohý.

ALTER EGO: Komu to říkáš, otrapo?

ZMETEK: Takovejm dvěma, který nikdo nikde nechce. Tak se sem teda možete nastěhovat.

ADAM: Kdo? My dva? Kam?

ZMETEK: Vy voba. Dyž se drobet stlačíme, tak je v tej díře místa dost.

ADAM: Zmetku... ty náš zveš?

ZMETEK: Kampak byste šli? A dyž jich uživím i s tou kozou vosum, tak vo nějaký dva pánybohy víc, to už chudej taky unese.


Opona