Balady (1939)/Krysař

Free texts and images.
Jump to: navigation, search

Balady
Krysař
written by Karel Dewetter
Čarodějův sluha
Info Simple bw.png Balady (1939): Information and licence SemiPD-icon.png



Krysař



Jak město by stihla kletba zlá,
tu krysy řádí a zuří,
kam padne zrak jich tmí se mrak,
od sklepa po cimbuří.
Marně je hubí past i jed,
za jednu mrtvou – sto živých tu hned,
jak strašné a žravé to plémě
by z hlubin svých chrlila země.

Pln myší kout každý, i chatrč i dům,
a komora, sýpka i spíže,
tu všude zlá havěť ta nese jen zmar,
vše zhltá a zžírá a zhryže.
Je po všem hned veta, kam krysí vnik rod,
tu na padrť prohlodán práh je i schod,
a krov, jejž myší zub drtí,
den ze dne víc v troskách a v ssuti.

Tu stejně v děsu a v strádaní
živ chuďas je i s pánem,
ten, onen bled a úzkostný hled
se v cáru tu potácí zdraném.
Je město jak hřbitov a každý v něm duch,
a nikde tu radost a píseň a ruch,
a pod věže zborcenou bání
zvon spadlý nevyzvání.

Jaký to podivný, cizí muž
do města cestu měří?
Má ryšavý vous a zelený zrak
a za čapkou kohoutí peří.
Zarudlý plášť mu s beder vlá,
za pasem trčí píšťala,
škorně, jak zobce ptačí –
Odkud se vzal, kam kráčí?

V radnici vešel. – „Pozdrav vám,
počestní, moudří vy páni!
Z daleka jdu a kouzla znám,
o nichž vy nemáte zdání.
Dobrou-li dáte odměnu,
myši vám z města vyženu,
dím: luna, než k jitru dnes zbledne,
nebude myšky tu jedné!“ –

– „Buď vítán z dálky, muži ctný,
ač rod tvůj nám neznám, ni jméno!
Věz, vše, co dobrého prokážeš nám,
buď štědře ti odměněno.
Myší když kletby zbavíš nás,
měj vděčnost naši po všechen čas,
a tolik zlata k tomu,
že bohat se navrátíš domů!“ –

Je půlnoc – jako duchů tvář
zří luna v spící kraje.
Jde pustým městem cizí muž
a na píšťalu hraje – –
Jsou podivné to zvuky, slyš!
A kde jaká jen v městě myš,
ať v podkroví, v síni, či v sklepě,
vše za pištcem žene se slepě.

A ze všech koutů to hrne se ven
a kvičí to, vříská a piští,
a píšťala nocí kvílivě zní,
jak vítr když pustinou sviští –
A krysař dál hude a kam stočí krok,
tu myši hned za ním, spěch a skok,
a jak mocným kouzlem by hnány,
za hudcem řítí se z brány.

Dál a dál vede myší spřež,
v kraj pustý, jenž v temno se halí,
tam k břehu, kde pod vrbou trouchnící
své vlny řeka valí –
A v píšťalu, vichru jak dul by mu dech,
a myši hned do vody, skok a spěch,
a jitřní van sítím když kývá,
ni jediná není z nich živa.

Je veselo v městě – tu s lucernou, věř,
bys myšky našel teď stěží!
Zní v ulicích zvuky houslí a dud
a fanfáry pozounů s věží.
Tu každý, jak s beder by balvan si svrh,
a líbá a objímá s druhem se druh,
a kde co jen k tanci tu zazní,
vše křepčí hned, výská a blázní.

– „Nuž, vzácní páni, já splnil svůj slib,
mně zlatem teď pospěšte splatit!“ –
– „Zlý čaroděj jsi a ďábel tvůj druh,
hleď v peklo, kam patříš, se vrátit!
Ty zdráháš se, spíláš? Tož psovodi
tě z brány města zprovodí!“ –
Tu krysař se s pošklebkem sklání:
– „Sám půjdu, vzácní páni.“ –

A jak stín z brány vychází –
Tu v trávě, pod hradbami,
dav dětí skotačí, ples a smích,
a družnými těší se hrami.
Jsou v kole tu hoši i děvčátka
a dovádí, jako ta kůzlátka,
a jak kvítí do věnce v máji,
se v tanci tu proplétají –

Tu krysař si píšťalu přitiskne k rtům
a sladká z ní hudba se line,
a každý tón pohádku vypráví,
a stále zní jiné a jiné – –
Tam zlatý zámek věží se v mrak,
tam stříbrný jelen a duhový pták,
kraj vil tam věčným plá květem –
Ó, na věky blaze tu dětem!

Hned hoši i děvčátka zastaví rej –
„Hrej dál jen, kouzelný muži!“
A k pastýři, jak věrných oveček dav,
se k hudci hned tulí a druží.
A jdou za ním, kam jen pokyne,
jak ve snu a v myšlence jediné:
– Jak krásně as v čarovném kraji,
o němž jim píšťalka bájí! –

V té s rachotem náhle se otevře vrch
a tajemnou kyne jim branou,
a sotva tam krysař a drobná s ním druž,
sluj s hromovou zavře se ranou –
Tu poslední z dětí, nejmenší všech,
zpožděno, pod horou staví svůj spěch,
a v touze tu zavzlyká marné:
– „Chci za vámi v kraje ty čarné!“ –

Než, skála se nehne. Tu k domovu sám
se zpozdilec navrací – chvatem,
a o pištci žvatlá a o druzích svých,
a o hoře, o zámku zlatém – –
Tu máť mnohá rukama zalomí
a vše spěchá z brány, kde vrch se tmí –
Ó, slzí těch marných a vzdechů!
O dětech nikdy ni slechu.