Balady (1939)/Luna

Free texts and images.
Jump to: navigation, search

Zaklínač Balady
Luna
written by Karel Dewetter
Klekánice
Info Simple bw.png Balady (1939): Information and licence SemiPD-icon.png



Luna


Hlubokým nebem luna plá,
noc plna je kouzelné záře –
V nejčistší stříbro stopeno
podkroví samotáře.
Tu každý kout se v jasu skví
a tam, kde chorý v lůžku sní,
jediná lilie svítí –

Teď otvírá se zmdlelý zrak
a okénkem do výšin těká,
kde z luny číše zářící
čarný svit na zemi stéká –
Dívá se – dívá – ó, blahý cit!
Zrak záře té nemůž’ se nasytit,
a duši jak kouzlo když spíjí –

Ó, jaká to bytost líbezná,
nad všechny pozemské krasší,
po luny bělostných paprscích
s nebeských výšin se snáší?!
A splývá stále níž a níž,
teď okénkem se mihla již
a k chorému jak sen se blíží –

Má roucho jako z démantů,
a čelenku ze zlatých květů,
tvář sladká věčný věští ples,
jež cizí je tomuto světu –
Plá bílou hvězdou její zrak
a její hlas zní něžně tak,
jak stříbrných strun znění –

– „Pojď, opusť navždy hoře své,
já v lunné kraje tě vznesu,
kde život, jako sladká báj,
ve věčném plyne plesu!
Daleko stinných lidských cest,
tam budeš bratrem zářných hvězd
a světlých duchů druhem.

– Tam v zlatý azur, jako pták
se jasnými povzneseš křídly
a duši svoji očistíš
křišťálovými zřídly –
Tam, zla kde není, ani vin,
ty splyneš se mnou, světla syn,
ve věčném souzvuku duší.“ –

A vzdušnou jala ho náručí
a líbá v žhoucí skráni,
a z lůžka ho vede – a chorý hoch
již v okénko stoupá za ní –
Teď obejmout chce ji v sladkých snách -
Ó, běda, ráme v prázdno vztáh
a v temnou hloubku se řítí -

{{PoemOffCs}