Biblické příběhy/Judit

Free texts and images.
Jump to: navigation, search

O moudrosti Šalamounově Biblické příběhy
Judit
written by Ivan Olbracht
Jonáš a ryba
Info Simple bw.png Biblické příběhy: Information and licence SemiPD-icon.png


Judit


Král asyrský povalil říši médskou a dobyl jejího hlavního města Ekbatany, tvrze pevné a hrazené zdmi z šíři sedmdesát a zvýši třiceti loktů z tesaných kvádrů a s věžemi velmi vysokými. Tehdy jeho srdce zpychlo. I rozeslal z města Ninive, kde sídlil, do všech okol­ních krajin a také za Jordán k pokolením judským a izraelským posly, aby se mu všechny národy poddaly. Ale všude královské vyslance odmítli, propustivše je s prázdnýma ruka­ma a bez čestných darů.

Král se velmi rozhněval a přísahal při svém trůnu a království, že na těchto zemích vykoná pomstu.

Sezval proto do svého paláce všechny starší, vévody a bojovníky, konal s nimi tajnou poradu a oznámil jim, že chce potrestat neposlušné kraje a že zamýšlí podrobit svému panství celý svět. Poněvadž všichni souhlasili, povolal knížete svých vojsk Holoferna a rozkázal mu:

„Vytáhni proti všem zemím na západě a zvlášť proti těm, které pohrdly mým rozka­zem. Nechť tvé oko žádnou zemi nepřehlédne! Dobuď mi všech hrazených měst!“

Holofernes dal svolat všechny vůdce a hejtmany vojska a shromáždil sto dvacet tisíc mužů pěších a dvanáct tisíc jízdních lučištníků. Před vojskem táhlo množství velbloudů se zásobami a stáda skotu i ovcí bez počtu. Vzal s sebou z královské pokladnice také hojnost zlata a stříbra. Jeho vojsko, válečné vozy a lučištníci na koních pokryli zemi jako kobylky.

Dobyl všech měst v Cilicii, vyloupil obyvatele Tarsu a pokolení Izmaelovo, odvedl do zajetí Madiánské a pobil ostrostí meče všechny, kdož se mu postavili na odpor. Přede žněmi vpadl do krajiny Damašku a dal zapálit na polích obilí a posekat všechno stro­moví a révu.

Obyvatele země zachvátil velký strach a králové a města syrská, mezopotamská, sobalská, lybijská a cilicijská posílali k Holofernovi posly, aby řekli: „Přestaň se hněvat na nás! Je lépe, zůstaneme-li naživu a budeme-li sloužit velkému králi asyrskému, než abychom se dostali do otroctví a zahynuli. Podrobujeme se ti a dáváme ti všechna svá města, zemi, stáda, otroky a vše, cokoli máme. My i naše děti jsme tvými služebníky. Vejdi k nám jako mírumilovný vládce a nalož s námi podle libosti.“

Tak se zmocnil Holofernes všech měst a strach před ním byl tak velký, že mu obyvate­lé se svými knížaty a staršími lidu vycházeli vstříc a vítali ho s věnci a pochodněmi, tanci, bubny a píšťalami. Ale jeho ukrutnosti neunikli. Města zbořil a všechny silné muže od­vedl do svého vojska, takže vzrostlo velice. Dal zničit také jejich posvátné háje, neboť král mu rozkázal zahladit všechny bohy, tak aby národy, které mu Holofernes podrobí, uctívaly za boha jen jeho.

Když se o tom dověděli Izraelští, pojaly je bázeň a hrůza, aby Holofernes nenaložil s Jeruzalémem a se stánkem Hospodinovým stejně jako s ostatními městy a svatyněmi. Opevňovali proto města zdmi a sbírali obilí, aby byli připraveni k boji. Obsadili výšiny a údolí, kudy se dá jít do Jeruzaléma, a do úzkých průsmyků v horách postavili zvědy. Pak se všechen lid, mužové a ženy, postil a volal k Hospodinovi, aby nedopustil, aby byly jejich děti uloupeny, města vyvrácena, lidé vyvražděni, chrám znesvěcen a Izrael aby byl k posměchu pohanům.

Holofernovi bylo oznámeno, že se Izraelští chystají k odporu a že obsadili průsmyky. Rozpálil se prchlivostí velikou a hněvem mocným. Svolal všechna knížata moábská a ammonitská a mluvil k nim takto:

„Řekněte mi, jaký je to lid, který obsadil hory? Jaká má města? Jací jsou a mnoho-li jest jich? Jakým vojskem vládnou a jak velkým? Kdo jest jejich pánem? Proč oni jediní ze všech, kdož bydlí na východě, námi pohrdají a nevyšli nám vstříc, aby nás v míru uvítali?“

Odpověděl mu Achior, vůdce Ammonitských: „Dovolíš-li, můj pane, a vyslechneš mě, podám ti o lidu, který bydlí v horách, věrnou zprávu a z mých úst nevyjde slovo nepravdivé.“ A vyprávěl mu o původu Izraele a o jeho Hospodinovi, o vyvedení z Egypta a o vítězstvích, která jim, bezbranným a nepočetným, vybojoval jejich Bůh nad všemi jejich nepřáteli. Pravil: „Nikdo tomuto lidu neodolá, leč by se snad zpronevěřil Hospodi­nu, svému pánovi. Kdykoli totiž kromě svého Boha uctívali ještě některého jiného, byli vydáni za kořist loupeži, meči a hanbě. Protož nyní, pane můj, vyptej se, zda se proti svému Hospodinovi dopustili nějakého bezpráví, a je-li tak, potáhněme proti nim; neboť pak je jejich Bůh vydá a budou podmaněni pod jho tvé moci. Jsou-li však před svým Bohem bez viny, nebudeme se jim moci ubránit, budeme celému světu na posměch.“

Po těchto slovech se knížata rozhněvala a chtěla Achiora zabít.

„Kdo se opovažuje tvrdit,“ křičeli, „že Izraelští, lidé bez vědomostí, bez statečnosti a bez znalosti válečného umění, odolají Holofernovu vojsku?“

Holofernes se pak na Achiora obořil: „Prorokoval jsi nám, že lid izraelský bude ochrá­něn svým Bohem. Proto ti ukážu, že kromě asyrského krále žádného jiného boha není. Ještě tuto hodinu budeš dopraven do hor a vydán Izraelským, a až je do jednoho pobije­me, zahyneš asyrskou rukou také ty a meč mých vojáků ti protkne boky. Myslíš-li však, že se má slova nevyplní, není třeba, abys byl sklíčen, a bledost, která ti pokrývá líce, může zmizet. Věz však, že budeš sdílet stejný osud s Izraelskými a že spravedlivý trest tě stihne spolu s pomstou na nich.“

Pak rozkázal Holofernes svým služebníkům, aby se chopili Achiora, dopravili ho do města Bethulie a vydali ho do rukou Izraelských. Vzavše ho tedy, šli přes pole. Ale když se přiblížili k horám, vyšli proti nim prakovníci a Asyrští, vyhnuvše se hoře, přivázali zajatce za ruce a za nohy ke stromu a navrátili se k svému pánu.

Synové pak izraelští vyšli z Bethulie a přišli k Achiorovi. Rozvázali mu provazy, dovedli ho do města, a postavivše doprostřed lidu, tázali se, proč ho Asyrští opustili spou­taného. A Achior vypravoval vše o hněvu Holofernově a o tom, že ho chce zahubit společně s Bethulskými, protože řekl, že izraelský Bůh svůj lid ochrání.

Když dopověděl, veškeren lid padl na tvář a s pláčem se modlil, aby Hospodin neopouštěl těch, kdož v něho doufají, a aby ponížil pýchu Asyrských. Pak potěšili Achiora, řkouce mu: „Hospodin, o jehož moci jsi vypravoval, ti odplatí a uvidíš zahynutí jejich. Až dá Bůh svým služebníkům svobodu, bydli se všemi svými uprostřed nás.“

A Oziáš, který byl tehdy knížetem města, vzal Achiora pohostinnou do svého domu.

Druhého dne přikázal Holofernes svému vojsku, aby postoupilo proti Bethulii. Bylo jich sto dvacet tisíc bojovníků pěších a dvaadvacet tisíc jezdců, nepočítaje mladé muže, které zjímal v krajinách a městech, kudy protáhl, a jež připojil k svému vojsku. Rozložili se na vrchu, který leží proti Bethulii, a lid v městě, vida tu ohromnou sílu proti sobě, bál se velice a sypal si na hlavu popel. Bojovníci pak izraelští ve dne v noci střehli místa, která vedou k úzké stezce mezi horami.

Když dal Holofernes obhlížet okolí města, našli potrubí, kudy byla vedena do města voda. Rozkázal je tedy zpřetínat a ke studnicím, které byly blíže městských hradeb, postavil po sto ozbrojencích, aby nikdo nemohl vodu čerpat ani zde.

V městě nebylo co pít. Vodu, která tu ještě byla, rozdíleli denně rodinám v dávkách, které nestačily ani na ukojení žízně jednoho člověka a všem ani na svlažení rtů. Po dvacetidenním obležení bylo utrpení Bethulských tak velké, že raději chtěli zemřít, než déle snášet muka žízně.

Šli tedy k městskému knížeti Oziášovi, muži, ženy, mládenci a děti, a všichni spolu křičeli: „Zle jsi nám udělal, že jsi nechtěl pokojně mluvit s Asyrskými!“ A pak mluvili: „Padáme žízní a mdlobou. Protože není, kdo by nám pomohl, svolej všechny, kdož jsou v městě, a poddej se dobrovolně Holofernovi. Je lépe, abychom se dostali do zajetí, než abychom viděli umírat své ženy a děti. A pobijí-li nás Asyrští, bude smrt mečem kratší než skomírání žízní.“ A všichni plakali a kvíleli.

Když se utišili, odpověděl jim Oziáš slzeje: „Počkejme pět dní, snad Hospodin od nás odejme svůj hněv a dá jménu svému slávu. Nepřijde-li do pěti dnů pomoc, učiním, jak jste řekli.“

O tomto jednání s Oziášem a o jeho slovech dověděla se také vdova Judit. Byla pak to žena velmi krásná a ušlechtilá, která byla všemi vážena, takže nebylo nikoho, kdo by o ní promluvil zlé slovo. Před půlčtvrtým rokem jí zemřel při ječmenné žni muž, neboť parné slunce mu ožehlo hlavu, když byl na poli při vázání snopů. Od té doby se uzavírala se svými služebnicemi v pokojíku v hořením dílu svého domu, a majíc žíněný oděv kolem beder, truchlila po svém muži a postila se. Když se tedy dověděla o pětidenní lhůtě, poslala pro dva starší města. Když přišli a s nimi Oziáš, pravila jim:

„Kdo jste, že pokoušíte Pána? Určili jste Hospodinu čas smilování a uložili jste mu den. Což nevíte, že Bůh náš ponížil všechny národy, které proti nám povstávaly, a že je učinil bezectnými? Naše trápení jest menší než naše hříchy a Hospodin nás trestá, abychom se napravili, ne abychom zahynuli.“

„Všechno, co jsi řekla, jest pravé,“ odpověděl jí Oziáš.

Judit pak pravila: „Poznáváte-li, že jest od Boha, co jsem mluvila, zkoumejte, je-li od Boha také to, co jsem si umínila učinit. Stůjte této noci u městské brány a já vyjdu se služkou. Nevyptávejte se, co zamýšlím, a dokud vám neoznámím, nic nepodnikejte, jen se modlete, aby v pěti dnech, jak jste řekli, shlédl Hospodin na svůj lid!“

Řekl jí kníže Oziáš: „Jdi v pokoji a Pán budiž s tebou k pomstě nepřátel našich!“

A odešli od ní.

Pak vešla Judit do modlitebny svého domu, a obléknuvši se v roucho žíněné, posypala svou hlavu popelem, padla na tvář a modlila se. A poprosivši za zkažení moci asyrské, pravila: „Učiň, Pane, aby vlastním mečem Holofernovým sťata byla pýcha jeho. Nechť uvízne v léčkách svých očí na mně a půvabem mým zemře. Dej mi, Hospodine, pevné srdce, ať ho potupím, a sílu, abych ho mohla zahubit. Neboť bude to sláva jména tvého, když ho zničí ruka ženy.“

Když přestala volat k Bohu, vstala z místa, na kterém ležela, sešla dolů do domu, sňala žíněné roucho a svlékla šat svého vdovství. Pak se umyla, namazala se vonnou mastí, rozčesala vlasy, ozdobila si hlavu, oblékla se v nejkrásnější šat, obula se v střevíčky a okrášlila se náramky, sponami, náušnicemi, prsteny a všemi svými šperky.

Pak v noci se služebnicí vyšly.

Když kráčely k městské bráně, uviděli zde čekajícího Oziáše a starší města. A ti všichni užasli a divili se nevyrovnatelné její kráse. Pustili ji z pevnosti, na nic se netázajíce, a jen řekli: „Bůh našich otců posilniž srdce tvé!“ A všichni, kdož tu stáli, pravili: „Staň se tak, staň se!“

Vyšla Judit s děvečkou bránou a sestupovala z hory. A když svítalo, potkali se s ní vyzvědači asyrští a chytili ji, řkouce: „Odkud jdeš a kam se ubíráš?“

„Jsem dcera židovská,“ odpověděla jim, „a odcházím od nich, protože vím, že vám budou dáni za kořist. Chci jít před tvář knížete Holoferna, abych mu oznámila tajné věci, jak by mohl opanovat město, aniž by padl z jeho vojska jediný muž.“

Asyrští zvědové poslouchali, nespouštějíce z Judit pohledu. Neboť tak krásnou ženu posud neviděli.

„Zachovala jsi svůj život, že ses tak rozhodla,“ řekli a dovedli ji k Holofernovi.

Ten seděl ve svém stanu před šarlatovou oponou, protkávanou zlatem, smaragdy a jiným drahým kamením. Když přivedli Judit, padla před ním na zemi. Ale Holofernes byl pohledem na ni již jat do osidel svých očí a ihned rozkázal služebníkům, aby ji zdvih­li.

„Buď dobré mysli,“ řekl jí, „a nestrachuj se, nikdy jsem neublížil člověku, který chtěl sloužit mému králi. Řekni mi, proč jsi odešla od svého lidu a přišla jsi ke mně?“

Judit odpověděla: „Přijmi slova služebnice své, neboť uposlechneš-li řeči děvky své, dokonalou věc s tebou učiní Pán. Jest známo, že jest náš Bůh tak rozhněván našimi hříchy, že vzkázal po svých prorocích lidu, že ti jej vydá. A protože to synové izraelští vědí, pojal je strach. Kromě toho na ně přikvačil hlad a pro nedostatek vody se počítají už mezi mrtvé. Rozhodli se již sáhnout na svaté věci určené za oběť Hospodinu, na obilí, olej a víno, jichž by se neměli ani dotknout, a chtějí zabíjet dobytek, aby mohli pít jeho krev, již požívat jest zakázáno. Hospodin tedy poslal služebnici tvou, aby ti tyto věci oznámila. Já, děvka tvá, ctím svého Boha také, jsem-li u tebe; budu vycházet a modlit se, a Pán mi poví, kdy jim odplatí za jejich hříchy. Oznámím ti to pak a provedu tě nejen Bethulií, nýbrž i prostředkem Jeruzaléma a budeš mít veškeren lid izraelský jako ovce, které nemají pastýře, a nezaštěkne na tebe ani pes. Ty věci mi byly oznámeny Bohem a byla jsem jím poslána, abych ti to zvěstovala.“

Ta řeč se líbila jak Holofernovi, tak i jeho služebníkům a pravili jeden druhému: „Takové ženy už není na světě ani v půvabu, ani v kráse, ani v moudrosti řeči.“

Holofernes jí pak řekl: „Dobře učinil tvůj Bůh, že tě poslal, abys dala Izraelské v naše ruce. Splní-li mi tvůj Bůh, co mi slibuješ, bude také mým Bohem a ty budeš v domě králově velká a jméno tvé bude vyhlášeno po vší zemi.“

Dal Judit uvést do jednoho z nejkrásnějších stanů ležení a rozkázal, aby směla odcházet k modlitbám, kam jí libo. I vycházela se svou děvečkou v noci do údolí bethulského a u pramene se umývala. Když se vracela a vystupovala do tábora, modlila se, aby jí Hospodin upravil cestu k vysvobození lidu izraelského. Ze svého stanu pak už nevychá­zela, postíc se až do jídla večerního.

Čtvrtého dne po jejím příchodu uspořádal Holofernes svým dvořanům večeři a nařídil komorníkovi, aby přivedl Judit.

Oblékla se tedy, ozdobila se všemi šperky a vešla k hostině. A Holofernovo srdce se rozpálilo nad její krásou.

„Pij, hoduj a vesel se,“ řekl jí, „nalezla jsi přede mnou milost!“

„Budu pít, můj pane,“ odpověděla mu, „neboť poctěna budu dnes jako nikdy předtím.“

A zůstala s hodovníky.

Holofernes, raduje se z ní, pil příliš mnoho vína, že ve svém životě ještě tolik nepil.

V noci se dvořané zemdlení vínem rozešli do stanů a Judit a služebnice její zůstaly samy s Holofernem. Holofernes spočíval na loži, neboť z přílišného pití usnul. I řekla Judit děvečce, aby šla před stan a střežila jej. Sama se pak postavila před lože a s pláčem se modlila mlčky, jen pohybujíc rty.

Potom přistoupila k sloupu, který stál u hlavy lůžka, a odvázala Holofernův mečík, který na něm visel. A když jej vytrhla z pochvy, chopila Holoferna za kštici a vykřikla: „Posilni mě, Pane, v tuto hodinu!“ Udeřila dvakrát v jeho šíji a sťala mu hlavu. Sňala ze sloupů šarlatovou oponu a bezhlavé tělo shodila z lože.

Po malé chvíli vyšla před stan, dala Holofernovu hlavu děvečce a rozkázala, aby ji vložila do svého pytlíku. A vyšly z ležení, jak to činívaly každého dne, jakoby k modlitbě. Sestoupily do údolí, a obešedše je, přiblížily se k městské bráně. Judit již zdaleka volala na strážce zdí: „Otevřete, neboť s námi jest Bůh, který ukázal Izraeli svou moc!“

Stráže, poznavše ji po hlasu, volaly starší města. A když ji vpustili bránou, vybíhalo z domů všechno obyvatelstvo od nejstaršího do nejmladšího a všichni Judit obstoupili, neboť se domnívali, že už nepřijde. Ona však vystoupila na vyvýšené místo a rozkázala jim, aby mlčeli. A když utichli, mluvila k nim:

„Chvalte Hospodina, který neopouští těch, kdož v něho doufají. Skrze mne, děvku svou, naplnil milosrdenství, které slíbil domu izraelskému. Této noci zabil mou rukou nepřítele svého lidu.“ A vyňavši z pytlíku hlavu Holofernovu, pozdvihla ji před očima všech: „Hle, hlava Holofernova, knížete vojska asyrského, hle, opona jeho, za níž ležel v svém opilství a kde ho rukou ženy zabil náš Bůh.“

Tehdy se všechen lid v svaté hrůze poklonil před Hospodinem a velebil Judit, která nešetřila života svého, aby národ svůj vysvobodila z úzkosti a zármutku. Achior pak, spatřiv hlavu toho, který ho vydal Izraelským, aby ho společně s nimi usmrtil, zděšením omdlel. A když opět okřála duše jeho, padl Judit k nohám a žehnal jí. Velebil a žehnal jí on i Oziáš a velikou radostí byla naplněna srdce všech.

Judit řekla svému lidu: „Slyšte mě, bratři! Zavěste tuto hlavu na hradební zdi, a až vyjde slunce, vezmi každý zbraň svou a vyrazte k útoku; nesestupujte však do údolí, čiňte jen tak, jako byste se k tomu chystali, a když poznáte, že utíkají, běžte za nimi beze strachu, neboť Hospodin je pod našima nohama rozdrtí!“

Když vysvitlo slunce, učinili Bethulští, jak jim kázala Judit, a vyšli ve zbraních s velkým křikem a hřmotem z města.

To když uviděli vyzvědači, běželi k stanu Holofernovu, aby mu oznámili, že Izraelští chtějí útočit. Strážci pak, kteří hlídali stan, hlučeli před vchodem, aby Holofernes procitl od těch zvuků a nikoli od buzení, neboť nikdo nesměl k pánu asyrského vojska vstupovat. Ale když přišli jeho vůdcové, tisícníci a všichni starší vojska, řekli komorníkům: „Vejděte a vzbuďte ho, neboť myši vylezly z děr a osmělují se vyzývat nás k boji.“

Tehdy hlavní komorník vešel do stanu, stál před oponou a tleskl do rukou, domnívaje se, že pán jeho spí. Ale když nepozoroval, že by se byl někdo pohnul, přistoupil k oponě a poodhrnul ji. A uzřel krví zbrocené tělo Holofernovo bez hlavy. Vykřikl a s pláčem roztrhl své roucho. Běžel do stanu Juditina, a když ji tam nenalezl, vyskočil ven k lidu a křičel:

„Jedna hebrejská žena potupila dům asyrského krále! Holofernes leží v stanu na zemi a jest bez hlavy.“

Tehdy se všech zmocnilo strašlivé zděšení a padla na ně hrůza a strach a po celém ležení se vzmohl neslýchaný křik. A pozbyvše rozumu i rozvahy, hledali v zmatku spásu jedině v nohách, takže nikdo nikoho neposlouchal a s nikým nemluvil, nýbrž všeho nechal, a sklopiv hlavu mezi ramena, utíkal před Izraelskými, o nichž se domníval, že je po horských stezkách zaskočili.

Vidouce pak Bethulští, že nepřátelé prchají, sestoupili do údolí, křičíce a troubíce na trouby, a pustili se za nimi. A poněvadž Asyrští běželi v zmatku a každý, kam ho nohy nesly, a synové izraelští je pronásledovali v spořádaných oddílech, poráželi všechny, které dostihli.

Oziáš pak, rozeslav rychlé posly po všech městech a krajinách izraelských, podal jim zprávu o prchajícím nepříteli a ty shromáždily ozbrojenou mládež, která čekala na asyrské houfy a pobíjela je a honila až k hranicím.

Jiní, kteří zůstali v Bethulii, vpadli do asyrského ležení a odnesli odtud vše, co tu Asyr­ští na zmateném útěku zanechali. A ti, kteří se vítězně vrátili z pronásledování, přivedli bezpočtu dobytka a pokladů, opuštěných prchajícím vojskem, takže v třiceti dnech byla ledva sebrána všechna kořist. Vše, co bylo Holofernovo, bylo dáno Judit. Ona pak zbroj Holofernovu a zlatem a drahými kameny prošívanou oponu, kterou odnesla z jeho stanu, obětovala chrámu Hospodinovu.

Všechen lid izraelský jásal a radoval se, slavě po třicet dní slavnosti s poutěmi do Jeruzaléma, s bohoslužbami, s veselím a hrou na harfy, bubny a kytary. Do Bethulie přišel Joakim, nejvyšší kněz jeruzalémský, se všemi kněžími, aby viděl Judit. A když byla před ně a před veškeren lid přivedena, blahořečil jí Joakim:

„Tys sláva Jeruzaléma, tys radost Izraele, tys čest lidu našeho, budiž požehnána navěky.“

A řekl veškeren lid: „Staň se tak, staň se!“

Judit pak se opět uchýlila do domu svého a žila zde v pokoře a prostotě jako dříve a nepojala již manžela.