Biblické příběhy/Královna Ester

Free texts and images.
Jump to: navigation, search

Hodokvas Belsazarův Biblické příběhy
Královna Ester
written by Ivan Olbracht
Návrat do Jeruzaléma
Info Simple bw.png Biblické příběhy: Information and licence SemiPD-icon.png


Královna Ester


Mezi Židy, kteří žili v zajetí babylónském, byl také Mardocheus z pokolení Benjamínova a ten se usadil v Susanu, městě královském. U něho žila dívka jménem Ester, sirotek bez otce i matky, dcera strýce jeho, kterou přijal Mardocheus za vlastní, smilovav se nad její sirobou. A byla to děvečka velmi krásná, pěkné postavy a půvabné tváře.

Stalo se pak, že se král Asverus chtěl znova oženit a nařídil úředníkům ve všech sto dvaceti sedmi krajinách svého království, aby shromáždili do ženského domu v Susanu všechny krásné panny, kdekoli je najdou. Nechť je dají pod stráž komorníka nad ženami a ten ať jim vydá ozdoby a myrhový olej. Která z nich se pak Asverovi nejvíce zalíbí, tu že učiní královnou.

Když shromažďovali do Susanu krásné dívky, byla pod stráž královského komorníka dána také Ester. A našla milost před očima královýma, daroval jí klenoty a přidělil jí sedm panen z královského domu. Ale Ester neřekla ani jemu, ani komukoli jinému, z jakého národa pochází, ani jakého Boha má. Neboť tak jí přikázal její pěstoun. Mardo­cheus však denně přicházíval před ženský dům a obcházel tu, zda by snad mohl s Ester mluvit nebo ji alespoň vidět, aby se dověděl, co se s ní děje.

Ester byla z domu žen přesídlena do domu královského, král Asverus jí vsadil na hlavu korunu a učinil ji svou manželkou. Uspořádal všem svým knížatům a dvořanům velké hody, ulehčil na počest Esteřinu v daních zemím, kterým panoval, a obdaroval je tak, jak sluší na krále.

Ale Mardocheus zas denně chodíval před palácem nebo vysedával tu u brány, aby něco o královně zvěděl, a také Ester, bylo-li to možno, na chvilku k němu vycházívala, aby s ním promluvila.

A stalo se, že jednou, nejsa pozorován, Mardocheus před branou paláce vyslechl hovor dvou komorníků, strážců prahu královy ložnice, kteří se na Asvera rozhněvali a radili se, aby ho zabili. Mardocheus, jakmile měl možnost s královnou mluvit, jí to sdělil a ona to oznámila králi. Když byla věc vyšetřována, objevilo se, že vše bylo tak, jak řekl Mardo­cheus. Oba komorníci byli popraveni a událost byla před očima Asverovýma zapsána do královských letopisů.

Potom za čas si oblíbil král Asverus jednoho ze svých úředníků, Amana agagského, a povýšil ho tak, že vyzdvihl stolici jeho nad všechna knížata své říše. A všichni královští dvořané, kteří vstupovali do brány Asverova paláce, klaněli se a padali před Amanem na zem, neboť král tak přikázal. Ale Mardocheus, kdykoli sem přicházel, tak neučinil.

Proto se ho ptali strážcové brány: „Proč přestupuješ královský příkaz?“

Odpověděl jim: „Jsem Žid a můj Bůh mi to nedovoluje.“

A mluvili s ním o tom každého dne, ale neposlechl je, a strážcové, chtějíce se přesvědčit, zda bude ve svých slovech stálý, oznámili to Amanovi. A on, který ve své hrdosti nikdy na ty, kdož se mu koří, ani nepohleděl, vskutku zpozoroval, že se Mardocheus před ním ani neklaní, ani nepadá na zem. A rozpálil se zlostí velikou.

Ale ve své pýše pokládal za nehodné sebe, aby se pomstil jen tím, že dá Mardochea popravit, neboť tento trest považoval za příliš malý. Proto přemýšlel o tom, jak by zahu­bil národ Mardocheův, totiž všechny Židy, kteří byli v celém království Asverově.

Když pokládal dobu za vhodnou, řekl Aman králi Asverovi: „Ve všech krajinách království jest mezi tvými národy rozptýlen a roztroušen jakýsi lid, jehož zákony jsou rozdílné od zákonů ostatních národů a který nedbá královských rozkazů. Proto není užitečné nechat je. Uznáš-li za dobré, nechť se rozkáže, aby jej potřeli, a já za to dám deset tisíc centů stříbra do královské komory.“

Král Amanův úmysl schválil a odpověděl mu: „To stříbro ti odpouštím a ten lid ti dávám, abys s ním naložil, jak se ti líbí.“

A král sejmul z ruky prsten a dal jej Amanovi.

Hned byli svoláni písaři a napsali a královským prstenem zapečetili listy knížatům, vévodům a hejtmanům všech sto dvaceti sedmi zemí, každému národu v písmu a jazyku jeho, a v těch listech se jménem krále Asvera nařizovalo: Ať jsou vyhubeni, vyvražděni a vyhlazeni všichni Židé od mladého až do starce, děti i ženy, a to jednoho dne, totiž 13. dne dvanáctého měsíce. Nechť se to oznámí národům, aby byli připraveni, neboť loupeže budou rozděleny mezi ty, kdož budou vraždit.

Poslové se rozjeli do všech krajin a královský rozkaz byl vyhlašován také v Susanu.

Mezi Židy nastalo velké kvílení, všude byl pláč a nářek, postili se, oblékali se do žíně­ných rouch a seděli v popelu. Také Mardocheus roztrhl svůj šat, vzal na sebe oděv žíně­ný, posypal si hlavu popelem, a jda po městě, křičel hlasem žalostným. Až přišel k bráně královského paláce. Ale do paláce nesměl nikdo v žíněném rouchu.

Děvečky Esteřiny a její komorníci oznámili královně, že před bránou stojí její pěstoun a pláče. Královna mu poslala po služebnicích šaty, aby se do nich oblékl a mohl vejít. Ale on odmítl vzít je na sebe. Tehdy poslala královna jednoho z královských komorníků, aby zvěděl, co se stalo a proč pláče. Komorník vyšel na ulici, Mardocheus mu vše ozná­mil a dal mu také listinu s královským rozkazem, aby ji odevzdal Ester a aby jí kázal jít ke králi a prosit u něho za svůj lid. Komorník se vrátil ke královně a pověděl jí slova Mardocheova. Ona však poručila vyřídit pěstounovi toto:

„Všichni královští služebníci a všechen lid vědí, že kterýkoli muž nebo žena by vstou­pili před krále do vnitřní síně, nejsouce povoláni, propadají hrdlem, kromě toho, proti komu by král vztáhl svou zlatou berlu. Já pak jsem již nebyla po třicet dní povolána, abych ke králi vešla.“

Když se tedy komorník znova odebral před bránu a oznámil slova královnina, vzkázal jí Mardocheus toto:

„Nemysli si, že ze všech Židů můžeš být zachována ty jediná. Budeš-li v takovéto době mlčeti, přijde spása a vysvobození Židům odjinud, ty však a dům otce tvého zahynete. A kdo ví, nestala-li ses královnou právě proto, abys v tento čas pomohla svému lidu?“

Ester tedy poslala královského komorníka k Mardocheovi potřetí, aby mu řekl její slova: „Jdi a shromáždi všechny Židy, cokoli jich jest v Susanu, a postěte se za mne; po tři dny nejezte a nepijte v noci ani ve dne! Já a panny mé učiníme stejně, a teprve pak, třebaže je to neobvyklé, vejdu ke králi. Zahynu-li, nechť zahynu!“

Mardocheus šel a učinil všechno tak, jak mu poručila Ester. Třetího dne, ukončivši půst, se Ester oblékla v královské roucho a postavila se v síni vnitřního domu naproti dveřím trůnního pokoje, kde seděl na stolici král.

Ten spatřiv ji, jak stojí v síni, vztáhl k ní zlatou berlu, kterou držel v ruce. A Ester přistoupila a dotkla se konce berly.

Řekl jí král: „Co jest ti, královno Ester? A jaká jest tvá prosba? Až do polovice králov­ství vše ti dám.“

Odpověděla Ester: „Svoluje-li král, nechť přijde dnes s Amanem na hody, které jsem králi připravila.“

Asverus dal rychle zavolat Amana a rozkázal mu, aby vyplnil královninu prosbu.

A přišli oba na hostinu.

Když se Asverus u Ester hojně napil vína, svůj slib opakoval: „Jaká jest tvá žádost? Vyplním ji, kdybys i žádala polovinu království.“

Ona však odložila svou prosbu na zítřek a krále jen požádala, aby k ní zítra přišel s Amanem znova.

Aman odcházel toho dne od královny vesel a jsa dobré mysli. Ale když spatřil v bráně Mardochea, že ani nepovstal, ani se před ním nepohnul, byl zachvácen velkým hněvem. Avšak zdržel se.

Když přišel domů, povolal své přátele a těm i své ženě mluvil o svém bohatství a slávě a jak ho poctívá král a že ho povýšil nad všechna knížata a dvořany. A vypravoval také, že královna k sobě nepozvala nikoho kromě krále a jeho a na zítřek že jest k ní pozván zas.

Ale dodal: „Ale to všechno mě nemůže těšit, pokud vídám Mardochea, toho Žida, sedat u královské brány.“

Jeho žena a přátelé mu radili: „Dej udělat šibenici zvýší padesát loket, ráno požádej krále, aby na ní oběsili Mardochea, a jdi s králem vesele na hody ke královně.“

Amanovi se rada líbila, rozkázal ještě toho dne postavit před svým domem šibenici.

A druhého rána pospíšil ke králi Asverovi a čekal zde v síni, až ho král povolá, aby mohl přednést svou prosbu.

Ale v noci předtím se stalo, že Asverus nemohl usnout a že dal přinést pamětní knihy a letopisy, aby mu z nich předčítali. A našli v nich zapsáno, jak Mardocheus zachránil krále před smrtí, prozradiv dva komorníky, strážce prahu, kteří ukládali o život svého pána.

Tak se stalo, že ráno, sotva zasedl král na svůj stolec, se otázal dvořanů: „Čím byl

odměněn nebo poctěn Mardocheus za to, že mi zachránil život?“ :

„Nic mu nebylo dáno,“ odpověděli dvořané.

Potom se král zeptal: „Kdo jest v síni?“

Odpověděli dvořané: „Aman tam čeká.“

A král poručil: „Nechť vejde sem!“

Když Aman přišel, řekl mu Asverus: „Co se má učinit mužovi, kterého by chtěl král poctít?“

A nadutý dvořenín, domnívaje se, že mužem, kterého chce král poctít, nemůže být nikdo jiný než on sám, odpověděl: „Ať ho obléknou v roucho, kterým se odívá král, posa­dí na koně, na kterém jezdí král, a ať mu vloží na hlavu královskou korunu. Uzdu toho koně nechť dají do rukou některého z nejznamenitějších knížat, ten ať ho vodí městem a ať provolává: ,Tak se děje muži, kterého král ctí.“

Král řekl Amanovi: „Tedy pospěš, vezmi roucho a koně a učiň vše, o čem jsi mluvil, Mardocheovi, Židu, který sedí v bráně! Nezapomeň nic z toho, co jsi říkal!“

Vykonal tedy Aman vše, jak král nařídil. Mardocheus byl oblečen v královské roucho z látky modré a bílé, v šarlatový plášť a na hlavu mu byla vsazena velká zlatá koruna. Před ním klusali běžci, razíce mu místo mezi jásajícím zástupem, a Aman, veda Mardocheova koně, provolával: „Tak se děje muži, kterého král ctí.“

Když Aman vyplnil královský rozkaz, vrátil se domů sklíčen a zahalil si v bolesti hlavu.

Ale ještě dříve, než mohl vše o svém hněvu vypovědět své ženě a přátelům, již tu byli komorníci, aby ho odvedli k hostině, kterou připravila Ester.

A zde, když se rozveselil, opakoval král svůj slib potřetí: „Jaká je tvá prosba, královno Ester? Co žádáš, stane se, a byť to byla polovice království.“

Tehdy odpověděla Ester: „Nalezla-li jsem milost před očima tvýma, ó králi, ať jest darován život mně a mému národu. Neboť byli jsme prodáni, já i můj národ, abychom byli zničeni, povražděni a vyhlazeni.“

Král se podivil a rozhněval: „Kdo je člověk, jehož srdce jest tak naduté, že se opovažuje zamýšleti to?“ Neboť Asverus, dávaje Amanovi pod moc jakýsi rozptýlený a roztroušený lid, ani nevěděl, že jest to lid Esteřin, ani to, co s ním Aman zamýšlí.

Ester manželu odpověděla: „Protivník a nejhorší nepřítel jest tento Aman.“

Aman se slov královniných zhrozil. Král pak v hněvu vyskočil od hostiny a vyběhl do zahrady.

Když se Asverus vracel k Ester, jeden z komorníků, vida královu tvář rozpálenou prch­livostí, řekl: „Před Amanovým domem ještě stojí padesát loktů vysoká šibenice, kterou Aman připravil pro Mardochea.“

„Oběste ho na ní!“ vykřikl Asverus.

Jak to slovo vyšlo z králových úst, běželi pro Amana, zakryli mu tvář a vykonali, co jim bylo uloženo.

Téhož dne byl povolán před krále Mardocheus, neboť nyní již oznámila Ester manže­lovi, že jest to její strýc a pěstoun. A padnuvši k nohám Asverovým, pokorně a s pláčem prosila:

„Nalezla-li jsem milost před tváří tvou a jsem-li příjemná tvým očím, nechť jest psáno, aby byly zrušeny rozkazy Amana agagského. Neboť jak bych se mohla dívat na zlo, které by potkalo lid můj? A jak bych mohla hledět na zhoubu rodiny své?“

Tehdy vydal Asverus Mardocheovi prsten, který odňal Amanovi a kterým se pečetí rozkazy královské. Byli svoláni královští písaři a psáno jest všechno tak, jak přikázal Mardocheus, Židům, knížatům, vévodům a hejtmanům, do sto dvaceti sedmi zemí, které jsou od Indie až do země Mouřenínské, do každé krajiny písmem jejím a každému náro­du jazykem jeho. A rozkázáno bylo v těch listech, že král povoluje Židům, aby směli žít ve všech městech a aby se bránili všem, kdož by útočili na ně, na jejich ženy a děti.

A když to bylo jménem královým napsáno a zapečetěno jeho prstenem, rozeslal Mardocheus listy po poslích, kteří jezdívají na koních rychlých a na mezcích mladých, a ti vyjeli prudkým klusem.

A bylo mezi Židy plesání veliké.

Tak den třináctý měsíce dvanáctého, který jim měl být hrůzou a smrtí, obrátil se jim v radost a veselí.