Biblické příběhy/Lid nestatečný

Free texts and images.
Jump to: navigation, search

Desatero Božích přikázání Biblické příběhy
Lid nestatečný
written by Ivan Olbracht
Mojžíšova smrt
Info Simple bw.png Biblické příběhy: Information and licence SemiPD-icon.png


Lid nestatečný


Mojžíš vedl Izraelské nejprve do pouště u moře Rudého, pak na poušť Sur a potom na poušť Sin. A na neobydlených místech žili čtyřicet let, putujíce se svými stany a stády z místa na místo, neboť obilí zasévat nemohli, píce byla brzy spasena a vody tu bylo málo. Do úrodných krajů jim pak králové těch zemí vejít nedovolovali, vysílajíce proti nim svá vojska a bojujíce s nimi. Ale neubývalo jich, a když na poušti sinajské Hospodin Mojžíšovi rozkázal, aby sčetl svůj lid, napočítal 603 550 mužů starších dvaceti let a schopných bojovat. Do země kananejské, kterou pro ně přislíbil Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi, je však Bůh nepouštěl, neboť vyvoliv si tento lid, aby rozšířil jeho jméno, chtěl jej mít statečný a nejdříve z něho vymýtit vše slabé.

Neboť to byl lid bojácný a navyklý otročit těm, kteří mu panovali. Ale proti Mojžíšovi, který je vedl do země zaslíbené, reptali stále a bouřili se.

„Dej nám vody, abychom pili!“ volali k Mojžíšovi, když se položili táborem v Rafidim, kde nebylo pramenů. A radili se, aby proti němu povstali.

„Proč se na mne umlouváte? Proč pokoušíte Hospodina?“ řekl jim Mojžíš.

Ale křičeli: „Proč jsi nás vyvedl z Egypta? Abys nás s našimi syny a stády umořil žízní? Jest Hospodin uprostřed nás, či není?“

A Mojžíš šel na rozkaz Hospodinův s několika staršími lidu do hor a udeřil holí o skálu Oreb. A vyšel z ní pramen.

Jindy se lid proti Mojžíšovi bouřil: „Nemáme chleba. Proč jsme nezemřeli v zemi egyptské, kde jsme sedávali nad hrnci masa a najídali se chleba do sytosti?!“

Řekl Hospodin Mojžíšovi: „Dám jim chléb.“

Ráno spadla rosa okolo tábora a na povrchu pouště se ukázalo něco kulatého a drob­ného jako jíní na zemi. „Co je to?“ říkali si, neboť nevěděli. A řekl jim Mojžíš: „To jest chléb, který vám dává Hospodin.“ Sbírali tedy, jedli a dávali do košů a nazvali pokrm ten mana, neboť se tázali: „Man hu?“ A to značí: „Co je to?“ Mana chutnala jako koláč s medem a sbírali ji po celý ten čas každého jitra, dokud nepřišli do země kananejské.

Pak se bouřili proti Mojžíšovi a naříkali: „Kdo nám dá, abychom se najedli masa? Vzpomínáme na ryby, které jsme v Egyptě zadarmo jídali, na okurky, melouny, pór, cibu­li a česnek. A zde nic nemáme, kromě té many před očima.“

Tehdy se Mojžíš, zoufalý nad vrtkavostí toho lidu, modlil k Hospodinovi: „Zplodil jsem já všechen tento lid, že mi rozkazuješ, abych jej nesl na rukách, jako nosí chůva děťátko, do země, kterou jsi zaslíbil jejich otcům? Kde mám nabrat masa? Prosím, raději mě usmrť, abych nehleděl na své trápení.“

Rozzlobil se Hospodin a pravil: „Řekni lidu: ,Zítra budete jíst maso. Ale ne toliko den, ani dva, ani pět, ani dvacet, ale po celý měsíc, až vám chřípěmi poleze a zoškliví se, protože jste plakali před Hospodinem a říkali mu: Proč jsi nás vyvedl z Egypta?'„

A strhl se vítr, a zachvátiv křepelky od moře, spustil je na stany tak široce a dlouze, co by mohl ujít za den cesty, a bylo jich všude kolem tábora zvýši na dva lokty nad zemí.

Celý ten den a noc a ještě druhý den sbíral všechen lid křepelky a zavěšoval je okolo stanů, aby je sušil. A tak se jimi přejedl, že až onemocněl a mnoho lidí pomřelo.

Odtud putoval Mojžíš na poušť Hazerot a odtud na poušť Fáran. A tak se přiblížili Kanaánu, který Bůh slíbil dát synům izraelským.

Z Fáranu poslal Mojžíš do země kananejské zvědy, a to z každého z dvanácti pokolení Jákobových po jednom. Z pokolení Judova šel Kálef, z pokolení Efraimova pak Ozeáš, kterému dal Mojžíš jméno Jozue, a on to byl, kdo po letech uvedl národ do země zaslíbené.

Zvědům Mojžíš pravil: „Jděte ke straně polední, přestupte hory a zhlédněte, jaká jest ta země, zda úrodná či neúrodná, se stromovím nebo bez něho, jaký lid v ní bydlí, zda silný či mdlý, je-li jich mnoho nebo málo a přebývají-li ve stanech či v hrazených městech. Buďte udatné mysli a přineste nám ovoce té země!“

Odešli tedy, aby prohlédli zemi. Vrátili se za čtyřicet dní. V údolí nazvaném Eškalot uřízli ratolest s hroznem tak velkým, že jej dva musili nést na sochoru; přinesli s sebou také granátová jablka a fíky toho kraje.

Řekli Mojžíšovi a Árónovi a všemu shromážděnému lidu: „Zhlédli jsme zemi, která opravdu oplývá mlékem a medem, a toto jest její ovoce. Ale její lid jest silný, města jsou pevná a potkali jsme tam také obry.“

A tehdy, když shromáždění uslyšelo o hrazených městech, obrech a o lidech vysoké postavy, počalo se opět proti Mojžíšovi bouřit.

Ale Kálef z pokolení Judova na lid volal: „Pojďme přec, zmocněme se té země a opanujme ji!“ S Kálefem pak souhlasil Jozue.

Leč ostatní vyzvědači zhaněli lidu tu zemi, mluvíce o obrech, proti nimž byli jako kobylky, a říkajíce: „Nebudeme moci vystoupit proti tomu lidu, neboť jest silnější a početnější než my.“

Toho dne a po celou noc se v táboře bouřilo všechno množství a zazníval odtud velký křik a pláč.

Příštího dne pak obklopili Mojžíše a Áróna a volali na ně: „Proč jsme nezemřeli v zemi egyptské? A proč nás Hospodin vede do země, abychom padli mečem a naše ženy a děti aby se staly kořistí?“ A vadíce se mezi sebou, rozhodli: „Ustanovme si vůdce a vrať­me se do Egypta!“ A velmi křičeli.

Tehdy padli Mojžíš a Árón před vším shromážděním na tváře. Jozue pak a Kálef roztrhli svá roucha.

A mluvili ti dva k množství: „Země, kterou jsme zhlédli, jest velmi dobrá, a bude-li Hospodin na nás laskav, dá nám ji. Jen se nepozdvihujte proti Hospodinovi a nebojte se lidu té země, protože nám bude dán jak chléb. Nemají ochránce, a s námi jest Bůh.“

Ale zástupy volaly: „Ukamenujte je!“ a chtěly je uházet kamením.

A zatímco se lid bouřil a křičel, vstal Mojžíš a odešel do svatostánku, který dal v táboře vystavět Bohu, aby se tu modlil.

Ale Hospodin se rozzlobil hněvem strašlivým.

Mluvil k Mojžíšovi takto: „Nikdo z vás neuzří země té, kterou jsem přísahou zaslíbil otcům, jedině Kálef a Jozue. Na poušti této padnou mrtvá vaše těla a všech, kteří jste starší dvaceti let. Jen vaše malé děti, o nichž jste řekli, že se stanou kořistí, tam uvedu, aby užívaly země, kterou vy jste pohrdli. Synové vaši budou na této poušti tuláky, dokud všichni nevyhynou. Podle počtu dnů, v nichž jste procházeli Kanaánem, totiž čtyřiceti, jeden den za rok počítaje, ponesete své nepravosti a poznáte trest za to, že jste se odtrhli ode mne.“

Stalo se tak, jak mluvil Hospodin. A nikdo starší dvaceti let do země zaslíbené nevešel, jen Jozue a Kálef. A byli Izraelští na poušti čtyřicet let.