Biblické příběhy/Mojžíš

Free texts and images.
Jump to: navigation, search

Příběh Josefův Biblické příběhy
Mojžíš
written by Ivan Olbracht
Desatero Božích přikázání
Info Simple bw.png Biblické příběhy: Information and licence SemiPD-icon.png


Mojžíš


Pokolení Jákobovo setrvalo v zemi egyptské čtyři sta třicet let. A bylo to pokolení velké. Všech duší Jákobových, které přivedl ze země kananejské, bylo s rodinou Josefo­vou sedmdesát. Tenkrát, když s nimi přecházel egyptské hranice a modlil se, zjevil se mu Bůh a řekl: „Já jsem Bůh silný, Bůh otce tvého. Neboj se sestoupit do Egypta, neboť učiním tam z tebe velký národ.“ Tak se stalo. Synové izraelští se rozmnožili a zesílili nadmíru.

Od dob Josefových se vystřídalo mnoho vládců země, zapomněli již na dobrodiní, které jim prokázal syn Jákobův, a vidouce růst jeho národa, báli se, aby Bůh jeho nevy­pudil bohy jejich. Řekl tedy farao: „Lid synů izraelských jest mnohý a silnější nad nás. Počínejme si opatrně, aby se nerozmohl.“ A ustanovil nad ním úředníky, aby od něho vybírali platy a trápili jej břemeny. Nadělal z Židů otroky a učinil jim život trpkým, sužuje je těžkými robotami v cihelnách, na polích, při stavbách průplavů a měst, i v díle takovém, jehož nebylo potřebí; jen aby je trápil. Ale čím více je utiskoval, tím více rostli a rozmáhali se. Tedy poručil král, aby každé novorozeně z lidu izraelského, které by bylo chlapec, bylo vhozeno do řeky a utopeno.

V té době žili muž a žena z pokolení Léviho, to jest z potomků Léviho, jednoho z dvanácti synů Jákobových. Těm se narodil chlapec, který byl velmi krásný. Matka ho ukrývala tři měsíce před královskými biřici, obcházejícími, aby vraždili děti. A když synáčka už déle schovávat nemohla, vzala ošatku, vymazala ji smolou, dala tam dítě a položila je do rákosí u břehu řeky. Opodál postavila svou starší dceru, aby zvěděla, co se s nemluvnětem bude dít.

Děvče vidělo, jak v průvodu svých dívek jde k řece faraónova dcera, aby se tu vykoupala. Dcera královská, vidouc mezi rákosím ošatku, rozkázala jedné ze svých dívek, aby ji vytáhla. Když ji otevřela a viděla plačícího chlapce, byla jata lítostí.

„Jistě je to jedno z hebrejských dětí.“

Vtom přistoupila sestra nemluvněte a pravila: „Mám jít a zavolat ti chůvu z hebrej­ských žen, která by ti to dítě odchovala?“

„Jdi!“ řekla faraónova dcera.

A chytrá dívka šla pro svou matku. A když ta přiběhla, řekla jí faraónova dcera:

„Vezmi toto dítě a odchovej mi je, dám ti mzdu, kterou zasloužíš.“

Tak matka zas dostala svého synáčka a královští biřicové nad ním už neměli moci.

Když chlapec odrostl, dovedla ho do paláce k dceři faraónově, jsouc smutná, že se s ním musí rozloučit, a blažená, že hoch bude jako syn královský. Dcera faraónova ho přijala za svého, dala ho vychovat a pojmenovala ho jménem Mojžíš, to jest: z vody vytažený.

V těch dobách se nátisk na Izraelské ještě zesiloval a oni umírali pod těžkými robotami. Mojžíš však nikdy nezapomněl na své hebrejské bratry, navštěvoval je a hleděl na jejich trápení. Stalo se jednou, že uzřel egyptského dozorce, jak bije muže hebrejského, jednoho z bratří jeho. Mojžíš se rozohnil prudkým hněvem, a vida, že nablízku nikdo není, Egypťana zabil a zahrabal ho v písku. Neboť maje volit mezi pohodlím ve faraónově paláci a mezi svým lidem, rozhodl se pro protivenství a utrpení se svým národem.

Druhého dne vyšel a viděl, jak se dva Hebrejští vadí a jak jeden z nich druhého uhodil.

„Proč biješ člověka, který jest tvým bratrem?“ řekl mu Mojžíš.

Ale ten se na něho obořil: „Kdo tě ustanovil soudcem nad námi? Chceš mne snad zabít, jako jsi zabil Egypťana?“

Z toho poznal Mojžíš, že jeho včerejší skutek nezůstal utajen.

A opravdu se věc donesla k faraónovi a on chtěl Mojžíše usmrtit. Ale Mojžíš uprchl do krajiny madiánské, žil tam a oženil se s dcerou knížete té země.

Stalo se, že křik sužovaného lidu izraelského pronikl až nebesům a že se Hospodin rozpomněl na smlouvu svou s Abrahámem, Izákem a Jákobem. A shlédl na svůj lid.

Mojžíš pásl stáda tchána svého Jetra, knížete madiánského, a dal je hnát hluboko do pouště, až přišel k hoře Oreb. Tam se mu zjevil Bůh v plameni keře, který hořel, oheň však jej nestravoval. Když Mojžíš spatřil podivný ten zjev a šel blíže, aby se přesvědčil, proč keř hoří a neshoří, uslyšel zprostředku ohně hlas: „Mojžíši! Mojžíši!“

„Zde jsem.“

Hlas pravil: „Nepřistupuj sem a zuj obuv, neboť místo, na kterém stojíš, jest země svatá. Já jsem Bůh otce tvého, Abrahámův, Izákův a Jákobův.“

A zakryl Mojžíš svou tvář, aby nespatřil Boha.

Hospodin mluvil: „Viděl jsem trápení svého lidu, slyšel jsem jeho křik pro ukrutnost úředníků a znám jeho bolest. Proto jsem sestoupil, abych jej vysvobodil z rukou egypt­ských a odvedl jej odtud do země oplývající mlékem a medem, do země kananejské, jak jsem slíbil. Pošlu tě k faraónovi a vyvedeš syny izraelské z Egypta.“

Řekl Mojžíš: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl syny izraelské ze země?“

„Budu s tebou. Až vyvedeš lid ten z Egypta, budete mi obětovat na této hoře.“

Mojžíš odpověděl: „Půjdu-li k nim a řeknu: ,Posílá mě Bůh našich otců,' řeknou mi: Jak se jmenuje? Co jim odpovím?“

Pravil Hospodin: „Jsem, který jsem. A ty řekni synům izraelským: ,Ten, který jest, mě poslal k vám.'„

A Bůh mluvil dále: „Vyvedu vás z trápení egyptského. Jdi se staršími lidu k faraónovi a pověz mu: ,Potkal se s námi Hospodin, Bůh hebrejský; chceme jít na poušť a Hospodi­novi tam obětovati.' Vím, že vám to král nedovolí, ale vztáhnu ruku, budu bít Egyptské a propustí vás.“

„Neuvěří mi,“ řekl Mojžíš, „a řeknou: ,Neukázal se ti Hospodin.'„

„Co máš v ruce?“

„Hůl,“ odpověděl Mojžíš.

„Hoď ji na zem!“

Učinil tak a proměnila se v hada. A Mojžíš před ním utíkal.

„Vztáhni ruku svou a chyť ho za ocas!“

Když se tak stalo, obrácen jest had zase v hůl.

„Aby věřili, že se ti ukázal Hospodin,“ pravil Bůh.

Ale Mojžíš se vymlouval dále: „Prosím, Pane, nejsem muž výmluvný, má ústa jsou zpozdilá a jazyk neobratný.“

„Budu v tvých ústech.“

Hospodin domluvil a hořící keř zhasl. A Mojžíš se vrátil k tchánu svému Jetrovi. Rozloučil se s ním, a jsa poslušen hlasu Hospodinova, vydal se s ženou a svými syny do Egypta. Ti cestovali pouští na oslech, Mojžíš pak v ruce nesl Boží hůl.

Bůh mu poslal vstříc Áróna, jeho bratra; oba se potkali a políbili. Šli spolu a shromáž­dili všechny starší synů izraelských. A ti uvěřili, že Mojžíš mluvil s Hospodinem a Bůh že viděl jejich soužení.

Potom šli Mojžíš s Árónem k faraónovi. A byl to již jiný farao než onen, který hleděl Mojžíše usmrtit, neboť ten zemřel.

Bratři faraónovi řekli: „Bůh izraelský praví: ,Propusť lid můj, aby mi na poušti oběto­val!'„ Král se však na ně obořil: „Kdo je Hospodin, abych uposlechl jeho hlasu? Neznám ho a Izraelské nepropustím. Zdržujete lid od práce! Jděte k svým robotám!“

Rozkázal naopak, aby hebrejský lid byl ještě více soužen. Poněvadž se v té zemi vyráběly cihly z hlíny a slámy, nařídil, aby od dnešního dne izraelským otrokům žádná sláma dávána nebyla, nýbrž aby si ji k práci musili sami hledat; ale počet cihel, které mají denně narobit, aby zůstal týž. Rozběhli se tedy lidé po vší zemi, trhali strniště místo slámy, ale se svým denním úkolem hotovi být nemohli; a byli dozorci mrskáni. Vyslali své starší k faraónovi, aby za ně prosili, ale ten řekl: „Zahálíte, zahálíte, a jen proto mluvíte: ,Pojďme a obětujme Hospodinovi!' Sláma se vám dávat nebude a počet cihel se nezmenšuje.“ A Izraelští reptali. Ne však proti svým trýznitelům, nýbrž proti Mojžíšovi a Árónovi, říkajíce jim: „Od té chvíle, co jste vešli k faraónovi, vede se nám ještě hůře.“

Tehdy poslal Hospodin Mojžíše a Áróna k faraónovi znova. Árón hodil svou hůl před krále a jeho dvořany a obrátila se v hada. Farao povolal mudrce a čarodějníky. Ti pomocí čárů udělali totéž a také jejich hole se proměnily v hady. Ale hůl Árónova je všechny pozřela. Král zatvrdil své srdce a Izraelské nepropustil.

Bůh začal bít Egypt těžkými ranami. A bylo těch ran deset.

Árón vztáhl ruku s holí a voda v řece se proměnila v krev. Ryby pomřely a lidé kopali okolo řeky, hledajíce vody k pití. Ale egyptští čarodějníci učinili totéž. A farao Izraelské nepropustil.

Árón vztáhl ruku s holí a z řeky vylezlo množství žab, které vnikly do polí, do všech domů, do lože faraónova, do pecí i těsta. Učinili čarodějníci totéž, ale vyhubit žáby nedovedli. Farao tedy zavolal bratry: „Modlete se k Hospodinovi, ať odejme žáby, a propustím ten lid, aby mu obětoval.“ Ale když se tak stalo a metla byla od Egypta odňata, okřálo faraónovo srdce a slibu nedostál.

Tehdy udeřil Árón holí v prach a ten se všecek proměnil v hmyz a soužil lidi i dobyt­čata. Chtěli to učinit také čarodějové, ale nemohli. Farao však neposlechl.

Pak bil Hospodin zemi egyptskou množstvím všelikých červů, kteří zaplavili celou zemi kromě krajiny gesenské, kde bydlili synové izraelští. Povolal farao Mojžíše a Áróna a řekl jim: „Obětujte tedy svému Bohu, ale tu v zemi, a nikoli na poušti.“ Ale Mojžíš odpověděl: „Nemůžeme tak učinit, Bůh nám přikázal, abychom šli cestou tří dnů na poušť a obětovali mu tam.“ Odpověděl farao: „Propustím vás. Dále však neodcházejte. Modlete se za mne.“ Červi byli ze země odňati, ale farao, vida, že nastalo ulehčení, slovo porušil.

Poslal tedy Bůh na dobytek těžký mor a hynulo mnoho koní, oslů, velbloudů, volů a ovcí, ale ze stád synů izraelských nezašlo zvíře ani jediné. Ale farao zatvrdil své srdce a lid nepropustil.

Řekl Hospodin oběma bratrům: „Vezměte plné hrsti popela a ať jej Mojžíš před faraó­nem hází k nebesům.“ Šli ke králi a učinili tak, jak Bůh přikázal. A padly na lidi a hovada ohavné vředy, a když poslal farao pro čarodějníky, nemohli přijít, protože byli sami plni vředů. Avšak farao hlasu Hospodinova neuposlechl.

Vztáhl tedy k Božímu rozkazu Mojžíš ruku k nebi a nastalo strašlivé hřímání, déšť a krupobití, jakého v zemi egyptské nikdy nebylo, a pomřelo na polích mnoho dobytka a lidí, rané obilí bylo potlučeno a stromoví zpřeráženo. Toliko v zemi Gesen krupobití nebylo. Povolal tedy farao Mojžíše a Áróna a řekl: „Hospodin váš jest Bůh mocný a zhřešil jsem proti němu. Modlete se, ať přestane krupobití, a já vás propustím.“ A když rozprostřel Mojžíš ruce k nebesům, bouře ustala; ale farao Izraelské nepropustil.

Přišli znova bratři k faraónovi a řekli mu: „Takto praví Hospodin Bůh hebrejský: Jak dlouho mi chceš vzdorovat? Propusť můj lid, ať mi obětuje! Neučiníš-li tak, uvedu zítra na kraj kobylky. Přikryjí povrch země, snědí, co zůstalo po krupobití, ohryžou každý strom na poli a naplní všechny vaše domy, jak to nezažil nikdo z předků tvých od počát­ku, co bydlíte v této zemi.'„ Když to promluvili, Mojžíš s Árónem od faraóna rychle odešli. Jeho dvořané pak ke králi mluvili: „Dlouho-li nás budou soužit? Což nevidíš, že jest Egypt zničen? Propusť ty muže, ať slouží svému Bohu!“ Mojžíš a Árón byli znova povoláni před faraóna a ten jim řekl: „Jděte a služte Hospodinu!“ A otázal se: „Kdo jsou ti, kteří mají jít?“ Odpověděl Mojžíš: „Půjdeme se svými rodinami i stády.“ Král se na něho obořil: „Ne tak! Smějí jít toliko muži!“ A vyhnal je od sebe. Tehdy vztáhl Mojžíš hůl a Bůh uvedl na zemi východní vítr a ten vál celý den a celou noc, k ránu pak přinesl kobylky, které přikryly povrch země, že jej nebylo vidět, sežraly vše, a v celém Egyptě nezůstalo nic zeleného ani na stromech, ani na poli. Farao spěšně povolal Mojžíše s Árónem a slíbil propustit lid, jen bude-li tato rána od něho odňata. Ale když Bůh na modlitby bratrů obrátil vítr od západu, který zachvátiv kobylky, uvrhl je do Rudého moře, takže nezůstala ani jediná, znova se zatvrdilo srdce faraónovo.

Řekl Hospodin k Mojžíšovi: „Vztáhni ruku k nebi a bude tma na zemi egyptské, že ji budou hmatat.“ A stalo se tak a přehustá tma byla po tři dny, že neviděl jeden druhého; ale všichni Izraelští měli v příbytcích světlo. Farao, poslav pro Mojžíše, řekl: „Jděte a služte Hospodinu! Děti smějí jít s vámi, váš dobytek zde zůstane.“ Mojžíš odpověděl: „Dobytek s námi půjde a nezůstane tady ani kopyto, neboť právě z něho budeme oběto­vat Hospodinu, a dokud nepřijdeme na poušť, nevím, co bude žádat.“ Rozzlobil se farao: „Odejdi ode mne a varuj se ještě uvidět mou tvář, jinak zemřeš.“ Pravil Mojžíš: „Dobře jsi řekl; neuzřím už tvou tvář.“ A na zemi egyptskou přišla desátá rána, nejhorší.

Bůh ústy Mojžíšovými nařídil lidu izraelskému, aby na čtrnáctého dne toho měsíce každý hospodář připravil k jídlu beránka a jeho krví aby pomazal dveře příbytku. Večeři pak nechť všichni jedí rychle, ať jsou přepásáni, mají obuv na nohách a hůl v ruce, neboť té noci je Hospodin vyvede z Egypta.

A o půlnoci toho dne šel anděl Hospodinův po zemi egyptské a pobíjel všechno prvo­rozené od syna faraónova, jenž sedět měl na jeho stolci, až do prvorozeného děvečky obsluhující žernov a až do prvorozeného všech zvířat. Vstali všichni Egyptští a vzešel velký křik v zemi, neboť nebylo domu, kde by nebylo mrtvého, kromě příbytků izrael­ských; beránčí krev na dveřích byla andělu znamením, aby tam se smrtí nevcházel.

Té noci vyšel Izrael z Egypta s rodinami i stády počtem šestkrát sto tisíc mužů starších dvaceti let a schopných bojovat, ženy a děti nepočítajíc.

A šlo s nimi také mnoho lidu jiného, prchajícího z otroctví. Všichni nesli nevykvašené těsto do šatů zabalené, poněvadž nemohli prodlévat a na cestu si připravit pokrmů, a z toho těsta napekli cestou placek a jedli. Vyšli vojensky spořádáni a v čele s Árónem a Mojžíšem, který do země zaslíbené vzal i kosti Josefovy.

Bůh je vedl cestou přes poušť, která je při Rudém moři. Předcházel je ve dne sloupem oblakovým, aby věděli kudy jít, a v noci v sloupu ohnivém, aby jim svítil, takže mohli být na pochodu dnem i nocí.

Když v Egyptě pominula hrůza ze záhuby všeho prvorozeného, oznámili faraónovi, že lid prchá ze země. A faraónovi bylo líto takového množství otroků, které ztrácí, a tolika dobytka, který jde s nimi, takže řekl: „Co jsme to učinili, že jsme propustili lid Izraele, aby nám už nesloužil?“

Rozkázal zapřáhnout svůj válečný vůz, postavil se v něm, dal osadit šest set jiných vozů válečných a s hejtmany svými a množstvím jezdců pronásledoval Izraelské. A jeho vojsko bylo jako mrak ženoucí se pouští.

Izraelští právě tábořili na břehu Rudého moře. Když vpodvečer pohleděli a seznali, že se blíží farao, pojal je strach a začali reptat jako tenkrát, když Mojžíš, opustiv pohodlí královského paláce, zastal se bitého otroka, jednoho z bratrů svých. Říkali:

„Což nebylo dosti hrobů v Egyptě, že jsi nás potřeboval vodit sem, abychom zemřeli na poušti? Co jsi nám to učinil, že jsi nás vyvedl z otroctví? Lépe nám bylo sloužit Egyp­ťanům než umírat.“

Ale Mojžíš jim pravil: „Nebojte se, Hospodin bude bojovat za vás.“

A večer, dříve než se mohlo faraónovo vojsko přiblížit, postavil se oblak, ten, který je vedl cestou pouští, mezi ně a Egyptské, takže se nemohli k sobě přiblížit. Egyptským ukazoval svou temnou stranu a byl jim nocí, Izraelským však osvěcoval temnotu.

„Zdvihni hůl svou a vztáhni ruku nad moře!“ řekl Hospodin Mojžíšovi.

Učinil tak a Bůh rozdělil moře horkým větrem východním, prudce vanoucím po celou noc, a když se rozestoupily vody, byla na jejich místě suchá země. Tudy přešli synové izraelští.

Za prvního rozbřesku jitra všechna jízda faraónova, vozy i jezdci, jali se honit Izrael­ské a vešli za nimi do moře.

Tehdy řekl Hospodin Mojžíšovi: „Vztáhni ruku nad vody!“ Stalo se tak a moře se hned na úsvitě vracelo v místa, kde bylo předtím, a Egyptští se hnali proti němu. Vrazil Hospodin Egyptské doprostřed vod a ty se zavřely nad nimi a zatopily vozy a jezdce se vším vojskem faraónovým, takže nezůstal z nich naživu nikdo.

Tak vysvobodil Hospodin v ten den Izraelské z poroby egyptské, a uvěřil lid, že jest Hospodin větší nad ostatní bohy, a uvěřil Mojžíšovi, jeho služebníku.

A byl jásot a plesání veliké a Maria prorokyně vzala do ruky buben a vyšly za ní všechny ženy s bubny a píšťalami a zpívaly:

„Síla má a píseň jest Hospodin, neboť vysvobodil mě. On jest Bůh můj silný, proto stánek sdělám jemu, on jest Bůh otce mého, proto velebit ho budu. Vozy faraónovy i vojsko jeho uvrhl do moře, propasti přikryly je a vpadly do hlubiny jako kámen. Pravice tvá, Hospodine, oslavena jest v síle, pravice tvá, ó Hospodine, potřela nepřítele.“