Biblické příběhy/Příběh Josefův

Free texts and images.
Jump to: navigation, search

Prvorozenství za misku čočky prodané Biblické příběhy
Příběh Josefův
written by Ivan Olbracht
Mojžíš
Info Simple bw.png Biblické příběhy: Information and licence SemiPD-icon.png


Příběh Josefův


Jákob putoval pak po zemi kananejské. Měl dvanáct synů, neboť po Josefovi se mu ještě narodil Benjamín, a tyto dva měl Jákob rád nad ostatní, hlavně však Josefa, jenž mu připomínal svou matku Ráchel, která zemřela u Efraty a pochována byla na místě, které sluje Betlém. Také oba nejmladší bratři se milovali.

Josef, když byl v sedmnácti letech, pásl s bratry dobytek. Bratři ho však neměli rádi, žárlíce na něho pro otcovu lásku, a když mu Jákob daroval suknici proměnlivých barev, byli přesvědčeni, že jim tím bylo ukřivděno, a nenáviděli Josefa tak, že s ním ani nedovedli laskavě promluvit.

Jednou měl venku na pastvě sen a bratrům jej vypravoval: „Vázali jsme snopy na poli a můj snop povstal. Zvedly se také vaše snopy a tomu mému se ukláněly.“ Bratři se na něho obořili: „Chceš snad kralovat nad námi, nebo budeš naším pánem?“ A pro ten sen ho nenáviděli ještě více.

Jindy měl doma zas sen a vypravoval jej otci a bratrům: „Zdálo se mi, že slunce, měsíc a jedenáct hvězd se mi klanělo.“ Otec mu domlouval: „Jaké divné sny to máš?! Což já, matka a jedenáct tvých bratrů máme přijít a klanět se před tebou až k zemi?“ Jákob o synových snech přemýšlel. Bratři však mu záviděli.

Stalo se, že s otcovými stády odešli od sídliště u Hebronu a pásli až u Sichemu. Miláč­ka Josefa si však Jákob nechal doma.

Řekl mu jednou: „Jdi a podívej se, jak se mají tví bratři a co se děje s dobytkem, vrať se a pověz mi to!“

Josef se vydal na cestu a šel až do Dothainu.

Bratři ho viděli přicházet již zdaleka a řekli: „Aj, mistr snů jde!“ A radili se na něho, jak by ho zahubili. „Zabijeme ho,“ řekli, „hodíme jeho tělo do nějaké studnice a řekneme, že ho roztrhala divoká zvěř. Uvidíme, nač mu vyjdou jeho sny.“ Nejstarší Ruben je však káral: „Neodnímejte mu hrdla!“ A když ostatní trvali na svém, pravil: „Neprolévejte krev! Vhoďte ho do cisterny, která jest na poušti!“ Neboť zamýšlel Josefa po odchodu bratrů odtud vysvobodit, aby se navrátil k otci.

Když přišel Josef ke svým bratrům, strhli z něho suknici proměnlivých barev, kterou mu daroval otec a spustili ho do cisterny, aby tam zahynul. Ta studnice byla létem vy­prahlá a nebylo v ní vody.

Pak se usadili a jedli chléb. Ale Ruben od nich odešel.

Když pohlédli na rovinu, viděli, že se k nim blíží množství izmaelitských kupců, kteří na velbloudech vezou do Egypta vonné věci, kadidlo a myrhu.

Řekl Juda, jeden ze starších bratrů: „Jaký zisk z toho budeme mít, zabijeme-li bratra? Nezabíjejme ho, jest to přece naše krev! Pojďte, prodejme ho Izmaelitským!“

Uposlechli ho, a když kupci jeli mimo ně, vytáhli Josefa z cisterny a prodali ho Izmae­litským za dvacet stříbrných.

Bratři odešli a Ruben se tajně vrátil k studnici, aby Josefa vysvobodil. Ale Josefa v ní už nenalezl. Tehdy roztrhl na znamení žalu své roucho. Pospíchal za bratry.

„Chlapec tam není,“ řekl jim, „jak se objevím před otcem?“

Bratři zabili kozla, smočili v jeho krvi Josefovu suknici a poslali s ní k otci posly, aby řekli: „To jsme našli. Pohleď, je-li to sukně tvého syna či není.“

A Jákob ji poznal. Zastřel si v bolesti tvář a hořekoval: „Divoká zvěř rozsápala a sežra­la mého Josefa!“

V žalu si roztrhl roucho, oblékl si oděv žíněný a truchlil po svém synovi mnoho dní. A když se sešli všichni synové, aby ho těšili, utěšit se nedal, nýbrž řekl: „V zármutku sestoupím za synem svým do hrobu.“ A plakal velice.

Mezitím putoval Josef, otrok izmaelitských kupců, s nimi do Egypta a do největšího jeho města, kde seděl farao, panovník té říše. Josefa koupil Putifar, dvořenín faraónův a velitel jeho osobní stráže.

Josef byl jinoch ušlechtilé postavy a krásného vzezření, a proto ho Putifar neposlal ven na otrocké práce na polích, nýbrž nechal ho v svém domě. A tam sloužil mnoho let. Byl pak Hospodin s ním a všechno, co činil, přivedl v jeho rukách k prospěchu. Vida to Putifar, učinil ho představeným celého hospodářství i všech věcí, které měl, takže se sám o nic nestaral a o ničem nevěděl kromě jídla, které jídal. A hned jak ho ustanovil správ­cem svého majetku, přál Hospodin domu toho Egypťana a bylo požehnání na všem, cokoli měl doma i na poli.

Ale Putifar měl za manželku ženu nešlechetnou a zlou. A ta se snažila Josefa svést, aby učinil zle jejímu muži. Josef, odpíraje jí, však odpověděl: „Hle, pán můj dal vše, co jest jeho, v mé ruce. Kterak bych kdy mohl učinit takovou nešlechetnost a hřešit i proti Bohu?“

A přestože ho přemlouvala ke zradě na pánovi den ke dni, nepovolil jí. Jednou, když pobýval v domě za prací, přistihla ho žena Putifarova samotného. Chopivši se ho za oděv, naléhala na něho velice. Ale on, vytrhnuv se jí, zanechal své roucho v jejích rukách a utekl od ní ven. Tehdy v hněvu vyběhla za ním, a mávajíc Josefovým šatem, svolala služebnice a služebníky:

„Pohleďte,“ křičela, „jakého hebrejského muže nám přivedl můj manžel! Přepadl mě a chtěl mi ublížit. Když jsem volala o pomoc, nechal toto roucho v mých rukách a uprchl!“

Schovala Josefův oděv u sebe, a když se od faraónova dvora vrátil Putifar, předložila mu roucho na důkaz; a slova, která promluvila k služebníkům, opakovala.

Uslyšev to Putifar, své ženě uvěřil.

Dal Josefa svázat a vsadit do vězení, do žalářní věže, v místo, kde seděli královští vězňové. Ale Hospodin neopustil Josefa ani zde.

Když pobyl ve věži nějakou dobu, poznal vrchní pán nad vězni, že jest Josef muž dobrý, pilný a zkušený, a jako Putifar dříve, svěřil mu vše, co měl pod mocí, takže se sám o nic nestaral a k ničemu nedohlédl. A zas se pod rukou Josefovou vše dařilo, protože byl Hospodin s ním.

Stalo se potom, že číšník krále egyptského, ten, který bděl nad faraónovými nápoji a pánu svému při hostinách podával číši, a královský pekař, ten, který panoval nad dělní­ky připravujícími pokrmy z mouky, se proti svému pánu provinili a že upadli v nemilost. Farao dal oba úředníky vsadit do vězení, do věže žalářní, v které byl vězněm i správcem Josef. Byli tam dlouhý čas.

Jedné noci se jim zdál sen, královskému číšníku i pekaři, každému podle povahy jeho úřadu, a když k nim ráno přišel Josef, viděl, že jsou smutni.

„Proč jsou dnes vaše tváře smutnější?“ otázal se jich.

Odpověděli mu: „Měli jsme sen, a není, kdo by nám jej vyložil.“

Rozpomněl se Josef na sny, které míval doma, dokud žil s otcem a bratry, a řekl: „Zda výklad nenáleží Bohu? Vypravujte mi!“

Nejvyšší číšník tedy mluvil: „Zdálo se mi, že jsem před sebou viděl vinný keř a na jeho kmenu tři ratolesti. Réva jako by pučela pupenci a ty se rozvily v květ a ten se vyvinul v plod, který uzrál. A já, maje v ruce faraónovu číši, jsem do ní vytlačoval hroznovou šťávu a podával ji faraónovi k pití.“

Řekl mu Josef: „Tento jest výklad tvého snu: Tři révové ratolesti jsou tři dny. Po třech dnech vztyčí farao tvou hlavu, vrátí ti tvůj úřad a ty zas budeš podávat číši do jeho rukou, jako jsi dříve činil. Ale vyložil-li jsem ti tvůj sen dobře, nezapomeň na mne! Prosím tě, až vyjdeš z vězení, abys o mně učinil před faraónem zmínku a vysvobodil mě odtud. Byl jsem úkladem odveden z židovské země a zde jsem neučinil nic, proč bych měl být v žaláři.“

Když viděl nejvyšší pekař, že Josef úředníku nad nápoji vyložil sen v dobré, vyprávěl také: „Mně se zdálo, že jsem na hlavě nesl tři pletené koše. Ve vrchním z nich byly všeli­ké pokrmy ustrojené faraónovi pekařskou prací, a přilétali ptáci a z koše jedli.“

Jeho však Josef zarmoutil: „Tři koše jsou tři dny. Po třech dnech vezme ti farao hlavu, oběsí tě a slétnou se ptáci a budou z tebe jíst.“

Třetího dne byly faraónovy narozeniny a on, sedě u hostiny a nenalézaje mezi služeb­níky ani nejvyššího číšníka, ani pekaře, rozpomněl se na ně. I poručil, aby číšník byl dosazen znova v svůj úřad a vládce nad pekaři aby byl oběšen. Stalo se tak, jak předpo­věděl Josef.

Ale číšník, když zase nabyl před faraónovýma očima milosti, v štěstí svém na doby zlé nevzpomínal a na Josefa nadobro zapomněl. Josef zůstal v žaláři.

Stalo se pak po dvou letech, že také farao měl sny. Zdálo se mu, že stál nad potokem. A z toho vycházelo z vody sedm krav tlustých a pěkných, které se pásly na dobré louce. Ale hned za nimi vystupovalo sedm krav jiných, churavých, hubených a velmi šeredných, že takových není vidět v celé egyptské zemi. A ty krávy ohavné sežraly ony krávy tučné, a ačkoli je pozřely, neztloustly o nic. Po tomto snu farao procitl.

Když usnul zas, zdálo se mu podruhé: Viděl, jak z jednoho stébla vyrostlo sedm klasů dobrých a plných. Za nimi vycházelo sedm klasů drobných, tenkých a uvadlých žhavým východním větrem. A pohltily ty klasy ubohé ony pěkné. I procitl farao podruhé a viděl, že to byl sen.

Ráno dal povolat všechny hadače egyptské a všechny mudrce země, vyprávěl jim, co se mu zdálo, ale žádný z nich nedovedl sny vyložit. Teprve tenkrát se rozpomněl nejvyš­ší číšník na Josefa. Pravil faraónovi:

„Vzpomínám na provinění své, když pán můj, rozhněvav se na mne a na pekaře, dal nás vsadit do žaláře. Jedné noci jsme měli oba sen, každý podle poslání svého. A byl tam s námi hebrejský mládenec, který nám sny vyložil, a stalo se tak, jak předpověděl: já jsem byl navrácen k úřadu a pekař oběšen.“

Když to farao uslyšel, rozkázal ihned propustit Josefa ze žaláře a povolal ho k sobě. Josef, oholiv se a změniv roucho, přišel. A farao mu vypravoval své sny.

Odpověděl Josef: „Bůh ukázal faraónovi, co učiní. Oba sny jsou stejné. Sedm krav tučných a klasů plných jest sedm let blahobytu, sedm krav šeredných a klasů uvadlých jest sedm roků hladu. Přijde sedm let hojnosti a po nich sedm roků bídy, která pohubí království a v níž bude zapomenuto všeho, čím země egyptská oplývala. Že pak stejný sen faraónovi byl opakován, znamená, že jest od Boha a tím jistěji se vyplní. Ať tedy vyhledá farao muže opatrného a moudrého, kterého by ustanovil nad celým královstvím, a jeho úředníci ať v letech přebytku berou pátý díl vší úrody a shromažďují jej v rukách faraónových. Tyto zásoby budou v dobách hladu pokladem a země nezahyne.“

Líbila se ta řeč faraónovi i všem jeho dvořanům.

Řekl jim: „Což najdeme muže podobného tomuto, v němž jest duch Boží?“ A Josefovi pravil: „Poněvadž Bůh ti dal to všechno znát, ustanovuji tě vladařem nad vší zemí egyptskou a nad domem svým a kromě mne nikdo nad tebou nebude.“

Sňal z prstu prsten a dal jej na ruku Josefovi, oblékl ho v roucho kmentové a vložil mu na hrdlo zlatý řetěz. Rozkázal ho vozit ve svém druhém voze po zemi a drabantům, kteří běželi před ním, volat na všechen lid: „Klaňte se!“

Tehdy bylo Josefovi třicet let, neboť tak dlouho pobyl na poušti s izmaelitskými kupci, v službách Putifarových a v žaláři.

Josef tedy byl správcem Egypta. Farao ho oženil s dcerou knížete onského a dal mu jméno Safenat Paneach; tak se Josef napříště jmenoval. Po sedm let vydávala země hojnost obilí a Josef shromažďoval polní úrodu ve skladištích všech měst v takovém množství, že jeho úředníci přestali už i počítat.

Ale sedm let hojnosti v Egyptě pominulo a počalo přicházet sedm roků bídy. Půda vyprahla žárem východních větrů, ztvrdla v kámen a nerodila. V zemi se rozmáhala nouze a lid počal volat k faraónovi o chléb. Ale ten řekl: „Jděte k Josefovi, a cokoli vám přikáže, učiňte!“

Tehdy otevřel Josef všechny obilnice, sytil zemi egyptskou a zachránil lid od smrti hladem. A obyvatelé všech království sousedních také přicházeli k Josefovi, aby kupovali obilí. Neboť neúroda a hlad se rozšířily po vší zemi a všude byla bída veliká.

Tenkrát řekl také Jákob ke svým synům: „Co hledíte jeden na druhého? Slyšel jsem, že v Egyptě potravu mají. Jděte tam a kupte, abychom zůstali naživu.“ Neboť hlad byl také v zemi kananejské a nevyrostla ani tráva, kterou by mohl dobytek spásat.

Vzalo tedy deset synů Jákobových osly a vydalo se spolu s jinými do Egypta pro obilí. Nejmladšího Benjamína si otec ponechal doma, protože se bál, aby se mu na cestě nepři­hodilo něco zlého.

A když po dlouhé pouti došli, odebrali se bratři k Josefovi a skláněli se před ním tváří až k zemi. Neboť ho nepoznali.

Ale Josef je poznal a rozpomenul se na sen ze svého mládí, ve kterém se snopy jejich klaněly snopu jeho.

„Odkud jste přišli?“ otázal se jich přísně.

„Jsme všichni synové jednoho otce ze země kananejské a přišli jsme nakoupit potravy.“

„Je zdráv váš otec, o němž jste mluvili? Jest živ?“ A nedal na sobě znát pohnutí.

„Zdráv jest služebník tvůj, náš otec,“ odpověděli a znova se mu hluboko klaněli.

Ale Josef, dověděv se, po čem toužilo jeho srdce, se stal tvrdým. Pravil jim: „Nemluvíte pravdu. Jste vyzvědači a přišli jste, abyste zjistili nepevná místa země.“

Polekali se: „Nikoli, pane náš, služebníci tvoji nebyli nikdy zvědy. Bylo nás dvanáct bratrů v zemi kananejské, ale nejmladší zůstal doma u otce a jednoho už není.“

„Vyzvědači jste!“ řekl jim Josef. „Budete zkoušeni vlastními slovy. Vyšlete jednoho ze svého středu, ať se vrátí a přivede vašeho nejmladšího bratra.“ (Neboť Benjamína Josef velmi miloval.) „Ostatní zůstanete ve vězení. Přesvědčím-li se, že jste nemluvili pravdu, zemřete.“

A dal je všechny do vězení.

Třetího dne však je k sobě povolal znova.

Řekl jim: „Jsem spravedlivý muž a bojím se Boha. Jen jeden z vás zůstane ukován v žaláři a ostatní dovezte domů obilí, aby otec váš a vaše rodiny netrpěly hladem. Přiveďte ke mně svého nejmladšího bratra, a bude-li prokázáno, že jste mluvili pravdu, nebude vám ublíženo.“

Tehdy, stojíce před Josefem, mluvili spolu bratři židovsky. Dorozumívali se totiž s Josefem prostřednictvím egyptského tlumočníka a myslili, že jim nerozumí. A říkali toto: „To jest trest za bratra, proti kterému jsme se provinili. Viděli jsme soužení jeho duše, když nás pokorně prosil, a nevyslyšeli jsme ho. Proto na nás přišlo toto soužení.“ Nejstarší Ruben jim pravil: „Zda jsem vám tenkrát neříkal: ,Nehřešte proti chlapci!?' Neposlechli jste a nyní jeho krev volá o pomstu.“

Ale Josef jim rozuměl. Odešel od nich a tajně zaplakal.

Pak rozkázal správci svého domu, aby jim dal na cestu potravin, aby jim odměřil zrní a každému z nich aby do pytle dal zavázat také měšec s penězi, za které obilí koupili. Bratra Simeona pak dal před jejich očima spoutat a odvést do vězení.

Bratři, naloživše na osly zásoby, odešli.

Ale stalo se na cestě, když v hospodě nocovali, že jeden z nich rozvázal pytel. A našel tam svůj měšec s penězi. Všichni se velmi poděsili, a bojíce se, že budou podezíráni z krádeže, řekli si: „Čím nás to Bůh trestá?“

Navrátivše se pak k otci svému Jákobovi do země kananejské, vypravovali mu, co se jim přihodilo. A když mluvili o uvěznění Simeona a o rozkazu přivést do Egypta také nejmladšího Benjamína, otec se zarmoutil:

„Josefa již není, Simeona nemám a teď mi chcete vzít i Benjamína?“

Ale Ruben mu řekl: „Svěř mi ho! Nepřivedu-li ti ho zpět, zabij mé dva syny!“

Ale otec neustoupil: „Nepůjde s vámi. Josef zemřel, a kdyby se stalo něco ještě tomuto, přivedli byste mé šediny do hrobu.“

Když pak bratři vyprazdňovali pytle, každý z nich našel uzlík svých peněz. Polekal se toho otec i oni.

Tak zůstal Simeon v žaláři a oni se doma živili tím, co přivezli z Egypta.

Leč žhavé východní větry neustávaly, z vyprahlé země zrno nevzcházelo a hlad byl větší než prve. Jen v Josefových zásobárnách ještě bylo, a tak žádal Jákob své syny, aby se vypravili do Egypta znova a nakoupili potravy.

Ale řekli mu: „Pošleš-li s námi Benjamína, půjdeme, pakli nepošleš, nepůjdeme. Neboť muž ten egyptský Safenat Paneach nám přikázal: ,Přiveďte mi ho!' Neučiníme-li tak, zemřeme.“

Jákob se ještě dlouho bránil, ale vida, že by všichni zemřeli hlady, povolil jim. Vzali tedy dvojí peníze, na nákup i ony, které jim byly vloženy do pytlů, a ženouce osly, vydali se všichni do Egypta.

Zas stáli před Josefem a hluboce se mu klaněli. A Josef, vida mezi nimi Benjamína, nařídil svému správci, aby je uvedl do jeho domu a připravil hostinu.

Správce tak učinil. Když tam byli vedeni, báli se, neboť nevěděli, proč se tak děje. Řekli si: „Jistě je to pro peníze, které jsme našli, a až přijdeme k němu, oboří se na nás, vezme nám osly a nás si nechá za otroky.“

Proto ve vratech domu přistoupili k správci a pravili mu:

„Našli jsme v pytlích své peníze a nevíme, kdo je tam dal. Neseme je zpět a vzali jsme také ty, za které chceme koupit potravu.“

„Nestarejte se o to a nebojte se!“ řekl správce. „Já jsem od vás za obilí peníze řádně přijal. A byly-li v pytlích, nemůže být jinak, leč že vám je tam vložil Bůh váš a vašeho otce.“

Vešel s nimi do domu a přivedl k nim z vězení Simeona. Dal jim také vody, aby si umyli nohy, a nakrmil jejich soumary.

V poledne přišel Josef domů a oni se mu poklonili.

„Je zdráv váš starý otec?“ zeptal se jich.

„Zdráv jest tvůj služebník.“

A vida Benjamína, miláčka svého, dlouho se na něho díval a řekl:

„To jest váš nejmladší bratr, o kterém jste mi vypravovali?“ A jemu: „Bůh ti žehnej, můj synu!“

Ale déle se ovládat nedovedl a vyběhl, hledaje, kde by mohl plakat. Vešel do pokojíka a plakal, neboť srdce jeho bylo pohnuto.

Umyl si tvář, vešel zas k bratrům a poručil služebníkům nosit jídlo.

A seděli bratři podle stáří svého proti Josefovi a jeho dvořanům, kteří jídali s ním, a on podával bratrům jídlo. Benjamínovi se pak dostalo pětkrát více než ostatním. I hodovali a hojně se s ním napili.

Příštího rána rozkázal Josef správci svého domu, aby naplnil jejich pytle obilím, co by jen zvířata mohla unést, aby jim navrch zas vložil jejich peníze a nejmladšímu z nich kromě toho ještě stříbrný Josefův pohár.

Tak se také stalo a mužové kananejští se vydali na zpáteční cestu.

Ale když vyjeli z města a nemohli být ještě daleko, řekl Josef správci: „Pronásleduj ty muže, a až je dohoníš, řekni jim: ,Proč jste oplatili zlým za dobré? Číše, kterou jste odcizili, jest ta, z níž pívá můj pán.'„ Správce tak učinil, a když je na cestě dostihl a pověděl jim, jak rozkázal Josef, klidně mu odpověděli: „Proč mluví náš pán taková slova? Nic podob­ného jsme neučinili. Když jsme ze země kananejské přinesli peníze, které jsme v pytlích našli, jak bychom měli krást z domu tvého pána stříbro nebo zlato? Bude-li číše u něko­ho z nás nalezena, nechť zemře a my všichni ostatní půjdeme k tvému pánovi do otroctví.“

Řekl správce: „Dobře, ať se stane podle vašich slov!“

Každý z nich rychle složil svůj pytel na zemi a rozvázal. On pak prohledával. U nejstaršího začal, u nejmladšího přestal. A pohár byl nalezen u Benjamína.

Tehdy v zármutku roztrhli svá roucha. Vloživše pak náklad znova na osly, šli zpět do domu Josefova.

Když byli znova předvedeni před něho a před jeho dvořanstvo, padli na zem.

„Co jste to učinili?“ zeptal se Josef.

A jeden z nich, Juda jménem, odpověděl: „Co můžeme říci svému pánovi? Čím se ospravedlnit? Trestá nás Bůh. Jsme tvými otroky, i my, i ten, u něhož byla nalezena číše.

Josef však pravil: „Odstup ode mne, abych to učinil! Otrokem mým zůstane toliko ten, u něhož byla nádoba nalezena, vy jděte v pokoji k svému otci.“

I přistoupil k němu Juda a pravil: „Slyš mě, pane můj, který jsi jak sám farao, dovol, ať promluví tvůj služebník, a nehněvej se! Otec náš měl dva syny, které nade vše miloval, jednoho, který zemřel, a tohoto, který se mu narodil, když sám byl již stár. Rozkázal jsi nám, abychom ho přivedli, a otec, bojící se o něho, byl donucen hladem svolit k tomu. Pravil však: ,Vezmete-li mi i tohoto a přijde na něho něco zlého, uvedete mé šediny do hrobu!' Přijdeme-li domů bez chlapce, s jehož duší jest spojena duše jeho, zemře. Prosím tě, pane můj, ať smím u tebe zůstat jako otrok místo hocha a jemu ať je dovoleno vrátit se. Jak bych mohl předstoupit před starého svého otce? Leč bych chtěl vidět trápení jeho.“

Zde se již Josef nedovedl ovládnout.

„Všichni ven!“ vykřikl.

Egyptští dvořané pospíšili z komnaty, takže Josef zůstal s bratry sám. A rozvzlykal se.

„Jsem Josef,“ řekl svým rodným jazykem. „Živ jest ještě můj otec?“

Ale nemohli dát odpovědi, neboť se velmi ulekli.

Josef padl na šíji svého bratra Benjamína a oba plakali. A líbal se se všemi bratry.

A mluvil k nim jejich řečí: „Jsem Josef, kterého jste prodali do Egypta. Ale nermuťte se proto. Nebyli jste to vy, kteří jste mě sem poslali, nýbrž Bůh mě sem přivedl před vámi, aby byly zachovány vaše životy. Dvě léta hladu jsou v zemi a ještě pět roků přijde, kdy se nebude ani orat ani síti. Pospěšte proto k mému otci a řekněte mu, co praví jeho syn Josef: ,Učinil mě Bůh pánem všeho Egypta, přijď ke mně a neprodlévej. Budeš bydlit v zemi Gesen a budeš blízko mne, ty i synové tvoji i vnukové a stáda tvá. Budu o tebe pečovat, abys snad pro hlad nezahynul, ty i dům tvůj a cokoli máš.'„

A znovu se s bratry objímal.

Avšak dvořané, které Josef z komnaty vyhnal, slyšeli ještě venku hlasité volání Josefo­vo a příhodu donesli faraónovi. A zalíbila se mu. Také on pozval Jákoba do Egypta, dal bratrům vozy, aby sem mohli dopravit své rodiny, bohatě je obdaroval, na jejich soumary rozkázal naložit tolik, co jen unesli, a Jákobovi kromě toho poslal deset oslů, kteří vezli nejlepší věci egyptské, a deset oslic s pokrmy na cestu.

Tehdy bratři, rozloučivše se s Josefem, brali se z Egypta do země kananejské ke svému otci.

Zvěstovali mu: „Josef jest živ a panuje ve vší zemi egyptské.“

A Jákobovo srdce bylo zachváceno mdlobou, neboť uslyšev to, nevěřil jim.

Vypravovali tedy o všem, co zažili, a opakovali mu Josefova slova. A když viděl egypt­ské vozy a dary faraónovy, uvěřil. Okřál jeho duch a zaplesal radostí velikou:

„Půjdu a uzřím ho, prve než umru.“

Obětoval pak Jákob Bohu.

A vypravil se do země egyptské se vším, což bylo jeho.