Biblické příběhy/Prvorozenství za misku čočky prodané

Free texts and images.
Jump to: navigation, search

O velké poslušnosti Biblické příběhy
Prvorozenství za misku čočky prodané
written by Ivan Olbracht
Příběh Josefův
Info Simple bw.png Biblické příběhy: Information and licence SemiPD-icon.png


Prvorozenství za misku čočky prodané


Boží požehnání bylo s Abrahámem ve všech věcech po celý čas jeho života. Měl stáda velbloudů, skotu, ovcí i koz a Hospodin je obdařil plodností, takže se stále množila. Abra­hám s nimi putoval za žírnou trávou z kraje do kraje a uzavíral smlouvy s králi těch zemí. Po smrti své manželky Sáry pojal ve vysokém věku novou ženu a také zde mu Bůh požehnal, dav mu celkem osm synů. Dědictví však odevzdal jedinému prvorozenému Izákovi, nevlastní pak jeho bratry velmi obdaroval a poslal je s jejich stády do země východní. Abrahám umřel, jsa velmi stár, a byl pohřben v jeskyni, kterou kdysi v zemi kananejské za čtyři sta lotů stříbra koupil pro tělo své manželky Sáry.

Požehnání Hospodinovo bylo také s Izákem. Také on putoval se stany a stády, zaklá­daje studnice a vcházeje ve smlouvy s drobnými králi těch krajů, kteří ho ctili. Byl ženatý již za časů otcových a jméno jeho ženy bylo Rebeka.

Izák a Rebeka měli dva syny, dvojčata, Ezaua a Jákoba. Ale Ezau přišel na svět o několik chvilek dříve a byl tedy prvorozeným, a to znamená, že on jest určen být dědi­cem a pánem svého rodu. Když se Ezau narodil, rodiče se ho polekali, neboť byl všecek rezavý a srstnatý jako plášť z ovčí vlny.

Když dorostly ty děti, stal se z Ezaua statečný lovec, který líčil na zvěř a pronásledoval ji v polích, Jákob pak byl jinoch mírný, bydlil s rodiči ve stanech a pásl stáda. Otec byl nakloněn divokému Ezauovi a rád jídal pokrmy ze zvěře, kterou mu syn nosil, ale matka nadevše milovala bílého Jákoba, a protože byla přesvědčena, že jest lepší, litovala, že prvorozeným není on. Ale také Jákob na ryšavého bratra žárlil.

Jednou si doma vařil z čočky jídlo. A stalo se, že právě v té chvíli přišel Ezau z lovu, uřícený a vyčerpaný.

„Prosím tě,“ pravil, „dej mi toho pokrmu, jsem k smrti unaven.“

„Prodej mi za něj své prvorozenství!“ odpověděl Jákob.

„Umírám hladem, k čemu mi tedy prvorozenství?“

„Odpřisáhni mi to!“

Ezau přísahal, prodal své prvorozenství a Jákob mu za ně dal chléb a jídlo z čočky.

Najedl se a napil a zas s lehkou myslí vyběhl do polí.

Za léta pak, když Izák zestárl, oslepl na obě oči. Poznav, že už nebude dlouho živ, povolal k sobě do stanu Ezaua, staršího svého syna, a ten přišel.

„Synu můj!“ pravil, protože ho neviděl.

„Jsem zde,“ ozval se lovec.

A Izák k němu mluvil: „Jsem již stár a neznám dne své smrti. Vezmi toulec a lučiště, vyjdi do pole a ulov mi zvěř. Připrav mi pokrm, jak jej rád jídám, přines mi, já pojím, a až se posilní má duše, požehnám ti, dříve než umru.“

Ale Rebeka, stojící před stanem, jejich rozmluvu slyšela.

Když Ezau vyšel se zbraní do pastvin, aby otci vyhověl, běžela k Jákobovi:

„Otec poslal Ezaua, aby mu přinesl zvěřinu, a až pojí, chce mu před smrtí požehnat.

Poslechni, co ti přikazuji: Jdi hned k stádu, vyber dva pěkné kozlíky, abych z nich mohla připravit dobrý pokrm, jaký rád jídá. Doneseš mu jej a on v domnění, že jsi Ezau, dá požehnání prvorozeného tobě.“

Odpověděl Jákob matce: „Víš, že bratr můj jest člověk srstnatý a já jsem hladký. Ohmatá-li mě otec, zjistí podvod a uvedu na sebe zlořečenství místo požehnání.“

„Ať padne jeho zlořečení na hlavu mou, a nikoli na tebe, synu můj!“ zvolala matka. „Ty mne však poslechni, jdi a přines!“

Šel tedy k stádu, vybral dva kozlíky a Rebeka z nich připravila chutný pokrm. Pak vzala nejlepší Ezaovy šaty a oblékla do nich Jákoba. Přinesla kůzlečí kožky, ovinula mu jimi ruce a hladkou část jeho hrdla, dala mu jídlo a chléb a poslala ho do otcova stanu.

„Kdo jsi, synu?“ ptal se slepý Izák, když ho mladší syn oslovil.

„Jsem Ezau, tvůj prvorozený,“ odpověděl Jákob. „Učinil jsem, jak jsi mi poručil. Prosím, abys pojedl a aby mi tvá duše požehnala.“

„Aj! Tak brzy jsi nalezl zvěř?“

„Že mi tak brzy přišla do rány, způsobil Hospodin, tvůj Bůh.“

„Přistup blíže, ať se tě dotknu, jsi-li můj syn Ezau, či nejsi.“

Přistoupil tedy Jákob k otci a on ho ohmatal; ale když cítil pod prsty srst kůzlečích kopí, nepoznal ho. Řekl:

„Hlas jest jistě Jákobův, ale tyto ruce jsou Ezaovy. Opravdu jsi můj syn Ezau?“

„Jsem,“ odpověděl Jákob.

Podal otci oblíbený pokrm a Izák jedl. Přinesl mu také vína a on pil.

„Přistup nyní a polib mě!“ rozkázal po jídle otec.

Jákob tak učinil, a když ucítil vůni roucha Ezaova, řekl: „Hle, vůně syna mého jest jako pole, jemuž požehnal Hospodin.“

A vyslovil nad Jákobem požehnání:

„Dej ti Bůh rosy nebeské a tučnosti zemské, hojnost obilí a vína. Nechť ti lidé slouží a národové se před tebou sklánějí. Budiž pánem bratrů svých a podrobeni ti buďte synové matky tvé. Kdo by ti zlořečil, nechť jest zlořečen, a kdo by dobrořečil, ať jest požehnán.“

A když Izák dokonal požehnání, a sotvaže vyšel Jákob ze stanu, hle, tu již přicházel Ezau, nesa zvěř.

Také on připravil pokrm a přinesl jej otci.

„Kdo jsi?“ ptal se slepý.

„Tvůj prvorozený syn Ezau.“

Izák se zhrozil.

„Kdo je ten,“ zvolal, „který mi prve přinesl zvěřinu? Požehnal jsem mu a bude požehnaný.“

Když Ezau uslyšel otcova slova, rozhořčil se strašlivě a křičel hlasem velikým. A z jeho nesouvislého křiku bylo možno rozumět jen slovům: „Požehnej mi!“ A znova: „Také mně, můj otče!“

„Požehnání určené tobě uchvátil tvůj bratr. Ustanovil jsem ho pánem nad tebou a jeho bratry jsem mu dal za služebníky, obdařil jsem ho obilím a vínem. Co tedy ještě pro tebe mohu učinit, synu můj?“

Ezau ve své zuřivosti volal, až se to rozléhalo po stanech:

„Už dvakrát mě podvedl, odňal mi moje prvorozenství a teď také požehnání. Mně jsi žádné nezanechal? Což máš jen jedno požehnání? Požehnej mi! Také mně, můj otče!“

A v hněvu svém plakal. Tehdy vztáhl Izák ruce a žehnal mu: „V tučnosti země budeš bydlit a v rose nebeské shůry. A mečem budeš živ a sloužit budeš svému bratru; ale přijde čas, že také ty budeš panovat a svrhneš ze své šíje jho.“

A Ezau odešel ze stanu.

Ale od těch dob nenáviděl Jákoba a v zuřivosti své si v srdci říkal:

„Na otce přijdou dny smutku; zabiji Jákoba.“ A poněvadž své vyhrůžky pronášel i u otcových stád a před pastýři, donesly se Rebece. Polekala se a zavolala si mladšího syna.

„Tvůj bratr se utěšuje tím, že tě zabije,“ mu řekla. „Poslechni mě a uteč do Háranu, k strýci Lábanovi. Až Ezau zapomene, co jsi učinil, a přejde ho hněv, pošlu pro tebe.“

Tak Jákob tajně prchl do Háranu k Lábanovi, bratru své matky.

Také Ezau, když poznal, že ztratil prvorozenství a že nemůže ani vykonat na bratrovi pomstu, odešel hněvivě z domova. Odebral se k nevlastnímu strýci Izmaelovi, muži stej­ně divoce žijícímu, který kočoval v kraji směrem k zemi egyptské. Oženil se s dcerou Izmaelovou a zůstal zde.

Jákob putoval z Bersabé do Háranu, hovoře cestou s Hospodinem a prose ho o pomoc.

Přišel jednoho odpůldne ke studnici, kam pastýři sehnali stáda, aby je napojili. „Odkud jste?“ ptal se Jákob. „Z Háranu,“ odpověděli a on poznal, že se přiblížil k cíli své pouti. „Znáte Lábana, syna Náchorova?“ „Známe,“ řekli. Jákob čekal s pastevci, až bude všechen dobytek pohromadě, a aj, blížila se sem krásná dívka se stádem ovcí. Jákob odvalil kámen svrchu studnice a napojil dívčino stádo. A byla to Ráchel, dcera Lábanova. Když si jinoch a dívka pověděli, kdo jsou, Jákob ji políbil a radostí zaplakal. A doved­la ho k otci. Tam zůstal, slouže Lábanovi.

„Dej mi za manželku Ráchel, budu ti sloužit sedm let,“ řekl jednou strýci, neboť neměl nic, zač by ji koupil, a přišel sem chudý jako žebrák, toliko s holí, s kterou přebrodil řeku Jordán. Tak sloužil za Ráchel sedm let a bylo to v jeho očích jako něco málo dnů, proto­že ji měl rád. Ale když ten čas minul, lakotný strýc ho oklamal. „Služ mi ještě sedm let!“ řekl mu a svou dceru mu dal teprve tehdy, když se k tomu Jákob zavázal. Leč nechtěl ho od sebe propustit ani po druhých sedmi letech, neboť viděl, že Izákovo požehnání jest s Jákobem, že se pod jeho rukama vše daří, stáda vzrůstají a to maličko, co Lában měl před jeho příchodem, že velmi vzrostlo. Když však Jákob naléhal na odchod, uzavřel s ním Lában novou smlouvu, podle níž se měli o přírůstek stád dělit tak, že vše, co bude mít srst jednobarevnou, bude Lábanovo, cokoli strakatou, Jákobovo. A hle, rodilo se od té chvíle více dobytka strakatého a tak také Jákob zbohatl.

Jákob sloužil u Lábana celkem dvacet let a měl jedenáct synů, z kterých nejstarší Ruben, hoch silný a statečný, již dospíval a nejmladší Josef byl dítě. A toho otec nad ostatní miloval. Potom tedy Jákob shromáždil vše, co bylo jeho, rodinu, služebníky i velká stáda, a vydal se s nimi na dlouhou pouť k otci, aby se uvázal ve své dědictví.

Avšak na své cestě do země kananejské musil za Jordánem projít krajem, kam se od strýce Izmaela přestěhoval Ezau. A Jákob se obával, že nezkrotný Ezau nezapomněl ani za dvacet let.

Poslal tedy před sebou posly k Ezauovi do země Seiru v kraji idumejském, aby se bratrovi ohlásil a poprosil za vlídné přijetí sebe i své výpravy.

Ale poslové se vrátili se zprávou, nad níž se Jákob zhrozil: Ezau se již dověděl, že Jákob přichází, a sebral čtyři sta mužů stejně divokých jako on sám a jde s nimi proti bratrovi.

Jákob se velmi bál, že Ezau povraždí jeho, rodinu, děti i všechen lid. Rozdělil tedy vše na dva houfy, aby snad alespoň jeden zůstal zachován, kdyby bratr druhý pobil. Vzal také dvě stě koz s dvaceti kozly, dvě stě ovec s dvaceti berany, třicet velbloudů, čtyřicet krav, deset volů, dvanáct oslic a deset oslátek a vše to poslal před sebou, přikázav lidem, kteří stádo doprovázeli: „Potkáte-li mého bratra Ezaua, řekněte mu: Jsme služebníci služebníka tvého Jákoba a toto ti posílá. Neboť náš pán řekl: Usmířím ho darem a potom uzřím jeho tvář; snad přijme i tvář mou.“ Pak přepravil rodinu, služebníky i dobytek přes řeku Jordán a zůstal sám po celou noc, modle se k Hospodinu, aby ho zachránil.

Sotva se probralo ráno, Jákob již zdálky spatřil, jak rovinou proti němu postupuje Ezau a čtyři sta mužů s ním.

Shromáždil tedy svou rodinu, šel mu vstříc, jda napřed. A všichni se velice báli.

Když došli proti zástupu až na malou vzdálenost, Jákob se zastavil a poklonil se bratru sedmkrát až k zemi.

Divoký Ezau, muž rudě zarostlý, vyběhl se zbraněmi svými proti Jákobovi. A srdce toho, který vytrhl z domova, aby mstil starou křivdu, se náhle obměkčilo, on padl na šíji bratrovu, objal ho a líbal. A oba plakali.

Přišla rodina Jákobova a poklonila se. Přistoupila Ráchel s Josefem, miláčkem otco­vým, kteří šli v houfu poslední, aby byli od nebezpečí nejdále, a také se poklonili.

„Kdo to jsou?“ tázal se dojatý Ezau.

„Dítky, které Bůh milostivě dal služebníku tvému,“ odpověděl Jákob.

„A jaké to bylo stádo, které jsme prve potkali?“

„Dar tobě, abych nalezl milost před tvýma očima.“

„Mám hojně, bratře můj, ponech si, co jest tvého.“

Avšak Jákob naléhal: „Nezdráhej se, prosím. Přijmi dar z mé ruky, poněvadž jsem viděl tvář tvou, jako bych viděl tvář Boží, a laskavě jsi mě přijal.“

Teprve pak Ezau svolil vzít dar.

A oba bratři se usmířili a rozešli se v lásce.

Ezau se vrátil do Seiru, Jákob, který se stády nemohl tak rychle postupovat, došel ve zdraví k městu Sichemu, které jest v zemi kananejské.

Později koupil pole, na němž zde rozbil tábor, a postavil tu oltář, jemuž dal jméno: Bůh silný, Bůh izraelský.