Boží bojovníci/Úvod vydavatelův

Free texts and images.
Jump to: navigation, search

(tiráž 2) Boží bojovníci
Úvod vydavatelův
written by Josef Svatopluk Machar
I.
Info Simple bw.png Boží bojovníci: Information and licence SemiPD-icon.png


Úvod vydavatelův



[ 19 ] Ruka se třese, krev buší v žilách a oko vlhne pohnutím...

Odevzdávám drahému národu českému poklad ceny nehynoucí, odkaz slavných časů, památku heroických předků, dědictví velikého XV. století – Rukopis Vinohradský – báseň „Boží bojovníci“.

„Slavme slavně slávu Slávů slavných“, pěl na začátku XIX. století básník Kollár. O velicí předkové naši! Jak neoslavit Vás i dnes, ve století XXIII., jak nepohlížet okem zaroseným na svědky Vašeho nadšeného života! A básní přítomnou, Rukopisem Vinohradským, hovoří k nám Vaše ústa, Vaše srdce, krev i duše hlaholy nad jiné výmluvnými!

– – Než povinost volá. Jest mi potlačiti přenesmírný hymnus nadšení v rozvlněné hrudi a nutkán časem, místem a nakladatelem, chápu se skladby přísné vědecké prosy, abych označil a) historii nálezu Rukopisu Vinohradského; b) estetickou, dějepisnou a kulturní jeho cenu; c) poměr, v němž stojí Rukopis Vinohradský k Rukopisům Královédvorskému a Zelenohorskému; d) pronesl některé poznámky, kterých společným titulem tuto označiti nelze z mnoha a mnoha důvodův.

Historie nálezu Rukopisu Vinohradského. Přistupuje ke spisování VII. dílu (jejž bohdá na podzim odevzdá naše staroslavná Česká Akademie v ruce čtenářstva) svého díla „O prevétech starých Čechů“,* jal jsem se putovati po knihovnách a archi-
___________
* Odkazuji tuto na hluboký a věcný posudek této své práce od slovutného německého učence ve Vídni p. F. Schmarna (Mittheilungen LV. p. 468–766.), jenž vrcholí ve slovech: „Jest to jediné dílo, jež folkloristické literatuře české dosud scházelo.“
_________________________________________________

[ 20 ] vech, jichž jsem dosud neprohlédl a nebyl opsal. V museu Vinohradském padl mi do ruky balíček starých žlutých lístků, popsaných po prastarém způsobu tužkou, málo čitelných, místy seškrtaných – na pohled jakoby rukopis některého z těch četných neznámých básníků z XIX. a XX. století, které leží v Českém Museu. Ale nadpis mě zarazil: „Boží bojovníci, Vlastenecká historie“. Jakže? „Božími bojovníky“ byli zváni Husité. „Vlastenecká historie“? V století XIX. psal jediný člověk básně vlastenecké, žena-lev, Eliška Krásnohorská. Ostatní byli všichni nevlastenci, nihilisti, cynikové – – – a co můj mozek horečně takřka kombinoval, jal jsem se čísti...

Jak tě vítat slzou čili zpěvem?! zplesal jsem slovy Kollárovými... Nebylo na dále pochyby: v mých rukou se chvěla památka ceny nehynoucí, odkaz dávné doby, důstojný bratr a soupeř Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského – přítomný poklad, jejž tuto vydávám na světlo – Rukopis Vinohradský! Zahloubal jsem se ihned v tuto památku celou duší: odnesl jsem tajně Rukopis domů, seděl nad ním dnem i nocí, a výsledky poněkud obšírnější podám, popřeje-li bůh zdraví, drahému národu v celé řadě mohutných svazků nákladem naší České Akademie. Tuto omezuji se jen na nejstručnější fakta, na nejnutnější poznámky: Lístky jsou stejnoměrné, velikost 24–16 cm, žlutý papír s jemnými modrými žilkami, tuha, jíž bylo psáno, prastará. Místy je písmo nečitelné, místy
[ 21 ] mezery. Těchto je zvláště mnoho v zpěvu V. Ptal jsem se musejního sluhy, neví-li o ostatních částech tohoto Rukopisu, odpověděl mi, že bral sám časem tyto lístky a dával je svému chlapci, který prý si po zadní prázdné straně kreslil vojáčky! Ó barbarství! Ó nešťastný český národe! Královédvorským Rukopisem zapaloval sakristián kostelní svíce, na Vinohradský Rukopis čmáral kluk své klikyháky! Plakal jsem bolestí a vztekem. Poslal jsem sluhu ihned pátrat po drahocených lístcích – přišel, že prý „to“ žena hodila do plotny! Od dob Koňasových nemohla stihnouti českou literaturu pohroma děsivější! Máme nyní (díky usilovnému boji Mladočeské delegace před 300 lety ve Vídni) českou vládu, české ministerstvo – což se nemohl ministr kultu postarati již, aby se podobnému vandalismu předešlo? Nemohl se již dávno na postavení sluhy musejního klásti ten nejmírnější požadavek: vykázati se studiemi gymnasialními, maturitou, kvadrieniem filosofickým a aspoň dvouletou návštěvou Institutu pro vědy archivální? Pak by snad naše drahé památky byly jisty před nerozumem a hlupstvím!

Estetická, dějepisná a kulturní cena Rukopisu Vinohradského. I zde odkazuji čtenáře na řadu knih svých, v nichž bohdá objasním a vymezím tyto body. Zde podávám jen hotové resultáty: „Boží bojovníky“ mohl napsati jen současník válek husitských v XV. století. Básní touto pošinula se naše literatura hned po bok italské, která tehdy byla prvou v Evropě. V dějepisu pak nejen českém, nýbrž i rakouském značí Rukopis náš hotovou revoluci, převrácení hodnot, zničení všech dosavadních autorit. Palacký, Tomek byli nedbalí
[ 22 ] skribenti. Vše, co psáno od nich o Husitech – je brakem bezceným. Rovněž tak v ohledu dějin kulturních a z části i literárních. Každá řádka této básně svědčí o hlubokém vzdělání našich předků, otevírá filosofické perspektivy na záhady života, celou řadu osobností, které by jinak byly klesly v propast nepaměti – zkrátka, báseň tato by se měla tisknouti ne na papír, ale v srdce i duše všech věrných Čechů. A to se, dá bůh, stane.

Poměr Rukopisu Vinohradského k Rukopisům Královédvorskému a Zelenohorskému. Známo, jaké nezřízené útoky byly podnikány v století XIX. na drahocené naše paladium RKZ. Známo též, jak skvěle byly odraženy. Geniální estetik, kritik a dramatik Zákrejs přečetl dvě slova – a již dokázal pravost RKZ; ale pádnější důkaz ještě podal Hattala. Učenec tento celý život snášel úštipky, kdy prý vydá svou dávno čekanou obranu, byl podezříván, že prý ani o žádné knize nepracuje – a hle, po jeho smrti čtverospřeží koní formanských musilo být zapřaženo k odvežení rukopisu „Obrany“. Akademie ji vydala tehdy v 60 svazcích, každý po 4000 stranách! Tímto nejobsáhlejším dílem nejen české ale i světové literatury, v němž quantitu předčí jen qualita, dokázána nad slunce jasněji pravost Rukopisů. Zalezli pochybovači a nebudou míti následovníků. Náš Rukopis Vinohradský podobnými boji jistě neprojde, ale proto přece nebude nám méně drahým. Vždyť vyniká v každém ohledu nad své předchůdce. Tam řada básniček, někdy ceny dosti pochybné, zde hotové a cené umělecké epos, jež hrdě se hlásí k zpěvům Homerovým a Nibelungům. Tam podivná archaistická řeč, zde vše
[ 23 ] jasno, jak studánka; tam nepatrné doby z české historie a opěvání titěrností (jako skřivánka, jelena, Tatarů), zde nejslavnější doba našich předků: války husitské. A jaké skvostné detaily! Jaká zvukomalba, jaká epitheta! Jak by as zaplesal dobrý Voborník (vlastenecký kritik na sklonku XIX. století) nad těmi epithety! Muž jenž v RK ve rčení „silný Záboj“ viděl tolik krásy a síly, jako nikdo jiný z jeho současníků! Co by on řekl dnes čta v rukopisu našem: Krvavý Tůma! Malý Adam! Frivolní čert! Liška podšitá! Atd. atd. Šířeji ostatně rozvedu i tyto výklady v řadě knih většího díla a proto spěchám dále.

Poznámky. O osobě autorově nelze říci ničeho. Neznáme ho. Nevíme, kdo byl. Nelze ani určitě říci, kdy žil. Jenom tolik: nehleděl asi ke všem Husitům okem laskavým, jak vysvitne z celé řady poznámek pod čarou a z knih, které chystám. Byl současníkem válek husitských, líčí vše z autopsie. Zvolil pro své epos rámec snu a uvedl v ně čerta – jenž je příznačným momentem středověkého básnictví. Tolik o autorovi.

Báseň sama nebyla dřívějšímu věku neznáma. Ale trudno připomínati, co se s ní dělo. Na sklonku XIX. století, v roce 1895–6 žil jakýs člověk, jmenem Machar, lotr nějaký, jenž (jak dosvědčují vědci, jako Vrchlický, E. ryt. z Čenkova, O. Seykora-Kostelecký a jiní lidé řádní a zachovalí) potupoval mrtvé, ničil a mazal náhrobky a p., a tento zloduch patrně měl ještě celý rukopis této básně a vydal ji v „Rozhledech“ (nějaký obskurní časopis) – ale vydal ji tuze ledabyle, nepodotknuv ani – – že je to báseň ze století XV.! A prošlo mu to. Aspoň se nedočítáme, že by byl někdo protesto-
[ 24 ] val. A přece byly tu žurnály vlastenecké. Akademie, český sněm, přece tehdy žili učenci a znalci rukopisů, jako Zákrejs, Dolejška, Stěhule – – nikde ani slova. Takové poměry ovšem ilustrují podivně netečnost doby, kdy opovážlivci vystupovali proti RKZ, proti Jungmannovi, Nár. Listům atd.

Vydávám vzácný skvost náš (jehož nám, bohdá, nejen Evropa, ale i celý svět záviděti bude!) s obrázky. Nalezl jsem je vzácnou náhodou (o níž se šířeji v zmíněných již spisech svých rozhovořím) založené v albu náčrtků a kreseb zachovaných z XIX. století. Jak se tam dostaly, ví bůh. Za to mohu dosti přesné zprávy podati o malíři, což mi – žel – o spisovateli možné nebylo. Malíř, jak několikrát z podpisu vidno, zval se Panuška. Kvetl v století XV., což je velmi důležito akcentovati, neboť byl současníkem událostí, které kreslí. Mládí své ztrávil při dvoře královny Žofie, jak kořen jmena jeho již ukazuje (panoš). Při vypuknutí válek husitských dal asi vale pohodlnému životu dvorskému a šel kreslit výjevy válečné – zvyk to některých malířů, který se zachoval až do dneška. V husitském táboře mu pak přezděno: panošek, později: Panuška, pod kterýmžto jménem jej známe. Zdá se ostatně, že Husité měli pro koncovky „ška“, „čka“ a „žka“ zvláštní oblibu (viz: Panuška, Kašička, Žižka).

Odkazuji dále na poznámky pod čarou a řadu poznámek a dokumentů vzadu.

A nyní, kniho velebná, jdi jako světlonoš, jako fenix povstalý z popela minulosti po vlastech českých a hlásej slávu Slávů slavných!