Boží bojovníci/Kapitola 1. (VI.)

Free texts and images.
Jump to: navigation, search

VI. Předmluva vydavatelova Boží bojovníci
Kapitola 1.
written by Josef Svatopluk Machar
Kapitola 2. (VI.)
Info Simple bw.png Boží bojovníci: Information and licence SemiPD-icon.png


KAPITOLA 1.**



[ 117 ] – – – – – – – – – – – – – – – – –
a těžké vozy dunivě se vlekou
po prachovité šedé smutné cestě,
jež míří k Táboru. Je časně ráno.
Do krajiny jen zarudlý svit padá,
jejž vydechuje purpurový východ.
Nad rybníky se mráčky bílé mlhy
v kotoučích rozvalují; tráva lučin
polehá tíhou rosy; listoví lip,
jež alejemi stojí podle cesty,
je svěšeno a vlhko; blízké chlumy
své černé hlavy zahalují parou;
je nebe světle šedé; skřivanů pár
trylkuje hlasně v chladném svěžím vzduchu.

___________
** Rozumí se odílu VI.
_________________________________________________

[ 118 ] Na vozech ticho. Boží bojci spějí
snem spravedlivých. Vozkové též dřímou.
A moudří koně bez pobídek klušou
jak za formanských starodávných časů
tou známou cestou k Vídni. Bratří
stráž konající do plášťů se choulí
a dívají se ospalými zraky
k hasnoucím bílým chvějícím se hvězdám.
Na východě nad hlavou holé skály
se vyhoup sytě rudý proužek slunce
a sedí na balvanu jednom tmavém
jak kardinalská čepička.

A stoupá
a roste, žloutne zářnou barvou zlata
a miliony jeho světlých šípů
probíjí mlhy, hoří v kapkách rosy,
luk květy otvírají, na vodách se
slnivě lámou. Krajina teď leží
v svých sytých barvách. Dvojnásobnou silou
skřivani pějí, koně božích bojců
řehtají radostně, a spící bratří
se probouzejí.

Sybilla též vstala
a roztáhnuvši široko své ruce,
leb zahalenou točí k tváři slunce,
že zdála se být Hebrejem kýms starým,
jenž do pramene zářivého světla
svůj vrhá zdrav. Též Turkem mohla zdát se.

Však pozdrav ne, ne modlitby či prosby,
než velké věštby hřímajícím hlasem
Sybilla pěla, bratří poslouchali:
„Rodáci, bratří, Češi, slyšte mně!

[ 119 ] Svou duši vydech už pán z Nalžova,*
a my, jež ceníme i nepřítele,
chcem věnovat mu posmrtných pár slov.
Chcem pohřbíti jej a ne velebit.
Co lidé zlého činí, žije po nich,
čin dobrý bývá s kostmi pochován,
tak budiž s Nalžovským. A requiescat!

Snad jednou příště šířeji zmíníme se
o tom a onom, dnes však s Gladstonem
na nebožtíka zvolat musíme:
Ruce pryč! Neboť zářné komety
a rudé hvězdy zhoubu věštily,
a k ránu noci jsou vždy nejtmavší.
Jak nezalkat tu veršem Vergila:
fuimus Troës, fuit Illion!...
Než vůči klepům, bídným pomluvám
jdem cestou svojí klidně, pevně dál.
Kdo štěká, pes je, musí do boudy!
A svatý hlahol velkonočních zvonů
nám Allelujah v srdce nasype,
a buďme svorní, neboť kapka malá
svým častým pádem kámen proráží,
a tré to prutů podal Svatopluk
svým synům ničemným. Též dějepis
o recích mluví, kteří na počet
ne četní byli; také diamant
má nejvyší vždy stupeň tvrdosti.

___________
* Domnívám se, že pán z Nalžova, hejtman nepřátelských vojsk, umřel na rány v boji s našimi předky utržené. A Sybillina řečnická tryzna za něj svědčí nejen o humanitě, ale i rytířském duchu našich bojovníků.
_________________________________________________

[ 120 ] My slibme si, že svatý zápal ten
chcem ochraňovat v srdcích horlivých,
než zavřem k poslednímu spánku zrak,
buď heslem naším: Excelsior! vždy.
Nox erat, Horác pěl, však autor týž
též spasné napsal: Nonum prematur,
a proto živlům a zlým mocím vzdor
na hlavu šlápnem svého osudu,
v prach zdeptavše noc černou srdcí svých.
Nám věru trudný los pad za podíl,
my neuzřeli ohnivý ten vůz,
jenž Eliáše odvez k nebesům,
nám egyptských těch sedm tučných let
je pohádkou. Však pyšní andělé
pod mečem zhynou Gabrielovým,
a pokolení toto rouhavé
již nezná Josefa. Jak velký náš
a bohem pomazaný poet pěl:
Kde že mám prvně pluh svůj zasadit?
tak vzdycháme dnes. Ale naději
přec máme tu, že mrak se rozdělí
a modrým nebem svitne jitřenka!“

Pohnutí bratří potakali hlavou.
Jen hejtman roháč jaksi zamrače se
(on nebyl přítelem žen, věřit nechtěl
ve proroctví a čáry, kouzla skrytá),
svůj historický vytáh kolovrátek
a zkoumal válce. Dobrý hejtman roháč
jak jiný kdos psa, papouška neb ženu,
po leženích a bitvách vlekl s sebou
svůj ruční flašinet (jej odebral kdys
padlému druhu) věčně, vytrvale
a v krutých bitvách na podiv všem vrahům

[ 121 ] a svojim k hrůze hrával chladnokrevně
vše, co jen mohl. A moh to, co měl jen.
Dva válce: jeden o sbratření s Rusy
(to fantastická byla melodie)
a druhý: jazyková nařízení
(hromová hudba plna přesvědčení).
Ach, hejtman roháč míval kdysi kdysi
též třetí válec... „Pražákem“* jej zvali...
však v jedné bitvě zlostný jeden shrapnel
pad vypočteně, „Pražáka“ mu rozbil.
A tehdy hejtman rval si vztekem s hlavy
kučery bujné, truchlil pro „Pražáka“,
nejedl, nepil, třetí den by býval
už pošel jak lev Heřmana kdys z Bubna
v baladě Macháčkově, než hlas povinosti
jej volal k žití. Časem uklidnil se
a spokojil se těmi, jež mu zbyly.)
Trnuli bratří, že snad přehraje jim
prvý či druhý (z paměti vše znali),
než hejtman prohlíd, vyfoukal je trochu
a zavřel v kufřík.

Za to Sybilla se
rozpřáhla k novým průpovědím věšteb:
„Je nového cos... Bratří, slyšte mě!
Vstoup nový hejtman v čelo cizích vojsk,
Kazimír Neplaval! On z dálné země

___________
* „Pražák“ – co tím básník míní – nevíme. Snad jest to metafora, jež chce naznačiti, že hejtman měl na nějakého Pražáka svrchu. Ve „Slovníku naučném“ našel jsem sice: Dr. Alois Pražák – ale ten byl rakouským ministrem v XIX. století, a je vyloučeno, že by byl totožným s Pražákem ze století XV.
_________________________________________________

[ 122 ] sem přišel, srdce jeho bílý list,
kde není záští k vojům Tábora –
než lid náš boj chce, neústupný boj
a proto bojem odpovíme jen!
Nám svatá práva uznal Neplaval,
ne proti nám, on s námi chtěl by jít,
má za první nás bojce v Evropě,
a s nimi styk byl by mu jen ctí –
než boj, boj! volá dobrý český lid,
a my musíme boj ten bojovat!
Na minulost, kdy přezírali nás
a zvali bandou žhářů, lupičů,
kdy urážka a hanba, ústrky
všem božím bojcům dány za úděl –
na minulost tu pevně Neplaval
chce hodit závoj zapomenutí,
tabula rasa má teď ona být, –
než český lid chce boj až do krve,
a proto veďme boj ten krvavý!
I podhejtmana Albu* Neplaval
chce v usmířenou dáti nyní nám –
a víte, bratří, čímže ten nám jest,
a čím byl všemu lidu českému!
On ani dítek školních nešetřil,
on mládež naši věznil v okovech
vlast naši jako Vandal spustošil
a marianskou svatou houfnici
byl by nám málem býval vzal už v plen!
Než Neplaval cit maje pro právo

___________
* „Alba“, oblíbené historické přízvisko nepřátelských hejtmanů. V Nizozemsku zvali tak Nizozemčané španělského vévodu, u nás ještě v XIX. století předci naši místodržitele, hraběte Thuna.
_________________________________________________

[ 123 ] chce v dobré vůli vydati ho nám –
však lid náš bojem odpovídat chce
a bojem Neplaval zví odpověď“...

Jak hrách veliké slzy řinuly se
Sybille z očí... Rokycana houk však:
„Pak ale sláva Neplavalovi!“
a bratří všichni řvali: „Sláva, Sláva!“

A hejtman Pacák tiše zabručel si:
„Tak vida tuhle mršku sybillinskou!“*
A bratr Schulz zře tajně do Brandesa
zamumlal zlostně: „Vždyť jsem tušil hnedle,
že proroctví to zas je plagiátem
a docela pak anachronismem. Tu
je pramen: Caesar, třetí akt a druhá scéna,
řeč Antonia; to však napíše přec
až za dvě stě let asi básník Shakespeare.
Sybilla hloupě kompromituje nás –
bůh naprav to i ji – –“

V tom temný dusot
sem zaleh z dáli. V konci horizontu
se skryla cesta v ohromný sloup prachu,
jenž rost a rostl do šířky i hloubky
a blížil se. A z mraku toho duní
krok statisíců, hromná jakás píseň,
jež odrážena skalami i zemí
až k nebes klenbě doletati zdá se.

___________
* Svědčí o neoblomnosti a věhlasu hejtmana Pacáka, že poznává diplomatickou léčku Syblllinu... Nebyla Sybilla ostatně jedním z původců kompaktat basilejských? Místo toto by něco podobného nechávalo aspoň hádat.
_________________________________________________

[ 124 ] Strach před neznámem pad na boží bojce.
To jistě není vojsko Sigmundovo!
Však za to koně hlučně řehtajíce
své svaly vzpjaly, pádily teď s vozy
radostně vstříc do sloupového mraku.

Zem duní. Kraj je naplněn též prachem.
I slunce září už jen jak kus plechu.

„Kdož jste boží bojovníci
a zákona jeho,
prostež od boha pomoci
a doufejte v něho –
že konečně s ním
vždycky zvítězíte.“

A hrozné neznámé se blíží. Z mračna
už vystupuje statisíce postav.

„Nepřátel se nelekejte,
na množství nehleďte;
pána svého v srdci mějte,
proň a s ním bojujte
a před nepřátely
neutíkejte.“

A v čele jich kdos jede na bělouši
v kyrysu lesklém, v pravé ruce palcát,
helm s hřebenem mu kryje velkou hlavu.
Praporce rudé nad zástupem vlají –
ach, otče Žižko!

Úzkostí řev z hrdel
vzlet božích bojců... Jak blesk hejtman roháč
mladistvým skokem shoup se na zem s vozu,

[ 125 ] odvrhl helm i palcát, pravou rukou
si přidržoval havraní svou kštici
a pádil jako rychlonohý zajíc
zpět prašnou branou ku matičce Praze.

A zástup stanul. Moře hlav se vlní
širokým prostorem. To muži, ženy, děti
zažloutlých lící, vpadlé zraky plají
hrozivým ohněm, hrubé silné pěsti
se pozdvihují, červenými cáry
na holích nesenými vlaje vítr.
Povyjel Žižka. Sivým jedním okem
na vozy pozřel: „Kdo se odvážil z vás,“
hněvivým hlasem ptá se božích bojců,
„mé vozy vzíti?“

Ticho, hrozné ticho.
Štouch Rokycana drkotaje zuby
do bratra Grégra, bratr Grégr leže
přitisknut tváří k tuhé fošně vozu
ukázal ani nehýbaje sebou
na bratra Adama, jenž tiše skrčen
oběma rukama si drže ústa
úzkostným okem hledl po Sybille.
Obrovská panna schoulena však v klubko
měřila zrakem vytrženým výšku,
již skokem před tím prolet bratr roháč
a šeptla s děsem: „Krvavý ať Tůma!“

Tu křikem, kterým ten řve, jenž se bojí,
řve Tůma Krvavý své tělo týče:
„Hrdino boží, bratře, Gambetta jen
a Boulanger se smějí rovnat trochu
tvé slavné výši. Vozy tvé jsme vzali

[ 126 ] co dědictví, jež zanechals svým dětem.
Jsme krev z tvé krve. Bojujeme za vlast
a rozbíjet chcem, jak ty lebky vrahům.
Je národ s námi. Svobodu mu chceme
a dobré časy nazpět vydobýti
jak Unie má nebo Uhři –“

„Dosti
pustého žvastu!“ zahřměl Žižka znovu.

„Ne, otče, dosti,“ Tůma Krvavý dál
jal mluviti se, „nutno říci tobě,
že v nepravém ses táboře teď ocit;
kdož s tebou jdou, to ničemná je chasa,
to Milotové z Dědic, Catilini“
(„a filosofi samovraždy,“ Schulz šept)
„a filosofi samovraždy, lotři,
to proletariát, jenž hlučně hlásá,
že vlasti nezná; sedláci pak hloupí,
již nerozumem o své statky přišli;
a rýpalové nedoučení, již
dokázati chtějí, že víc platí chleba
než ideální národnostní statky –
ničemná to rota, čeládka to pustá,
jež probít, zničit hodlá velký odkaz,
národní statek, otci zanechaný,
a zbabělost svou ověšuje cárem,
pláštíkem hloupé ovčí humanity –
jsi zklamán, otče, vstup do naší řady!“

Modravá žíla vystoupila v čele
Žižkovi. Zástup hněvně hlučel za ním.
„Jak, papeženci, vy že moje děti?
Vy tyranové desetkrát horší

[ 127 ] než nepřítel náš, vy že moje děti?
Vy krev má? Kdy já lísal jsem se k Římu?
K jednotě panské? Kdy já kompaktata
jsem nosil v kapse? Kdy já odháněl jsem
hladové, bídné od svých čestných vojů?
Šosáci břichopasní, cože vlast vám?
Vy, moje děti! Hromy boží do vás!“

V návalu dopálení Tůma kývl
na svoji káru. „Tož věz, starý slepče,
i bez tebe že dovedeme býti!“
A pravicí hráb do plného kalu
a zdvih ji – –

Palcát Žižkův švihl vzduchem
a děsný křik se rozhlaholil krajem,
sta a sta postav vydralo se vzhůru
na vozy, a teď
zaduněly rány,
praštění kostí, srdce lomné řevy –
pak bylo ticho.
„Mrtvé shoďte dolů!“

Bezduší bojci prolétali vzduchem
s rozraženými klátivými údy
a dopadali na zem jako žáby.

Tak leželi tu. Špikovaní šípy
v mohutných břichách, s všemi nadějemi,
vší slávou, velebou a důstojností –
a velké mouchy sedaly si na ně,
a to byl konec... Ó ty princi dánský,
ó Hamlete, jen ty bys moh tu řečnit,
nad těmi Polonii historie –
já nemám slov, ni nadšení, ni chuti...

[ 128 ] – – – – – – – – – – – – – – – – –
„A jmenem páně ku předu teď, děti!“

Řad vozů dal se v pochod. Prach se zved.
Z hluboka píseň rozhlaholila se
a rozlévala v šíři se i dáli
po chlumech, lukách, nivách, po vesnicích
a městech, lesích – hlučné echo všude
ji vracelo a chytalo zas znovu
až celá zem jí dýchala a pěla...*

Boží bojovníci, page 113.jpg

___________
* Netroufali jsme si a netroufáme dosud poznamenati k této katastrofální kapitole ničeho. Jsme totiž na rozpacích. Každou poznámkou zničili bychom architekturu, kterou jsme vystavěli pro zpěvy předešlé. Ani jediné domněnky netroufáme si pronésti – prozatím. Neboť teprve později – až naši dějepisci a odbornící pronesou své posudky, řekneme i my svůj definitivní soud. A doufáme tak učinit v díle, které vydáme nákladem naší slavné Akademie. Jen malou, neakcentovanou otázku: nepřihodil se dávnému básníkovi našemu veliký historický omyl? Nevzal snad zúmyslně pobití Adamitů Žižkou (u Tábora!) za dramatické a ovšem trochu násilné ukončení své básně? Či naráží na katastrofu lipanskou? Či je podkladem nějaká jiná událost historická, která zůstala historii neznáma? Či mluví tu jen pouhá animosita básníkova a připravuje – unuděná dlouhým veršováním, rekům svým mohutný skon?
_________________________________________________