Boží bojovníci/Předmluva k II. vydání

Free texts and images.
Jump to: navigation, search

(tiráž 1) Boží bojovníci
Předmluva k II. vydání
written by Josef Svatopluk Machar
(tiráž 2)
Info Simple bw.png Boží bojovníci: Information and licence SemiPD-icon.png


Předmluva k II. vydání




[ 7 ] Na sklonku roku 1896 vyšlo první vydání této grotesky. Několik fixních literárních kritiků usoudilo, že to politická satira není, politikové pak prohlásili, že knížka nemá básnické ceny, několik zelených mládenců odbylo ji povzneseným kavárenským pošklebkem, Váceslav Vlček odkryl v ní – captatio benevolentiae pro domo sua – „špinění zasloužilých mužů vlasteneckých“ – a všelijací opatrní známí moji, kteří si troufali dříve stavěti ji vedle „Křtu sv. Vladimíra“, začali i knihu i své horkokrevné úsudky přikrývati šetrným mlčením. A tak jsme si zas rozuměli jen se svými čtenáři.

Ty úsudky a to mlčení nebolelo, kniha bolela sama jinak a hlouběji. Myslil jsem, že podržuji našemu českému životu vypouklé zrcadlo, jež ukazuje hlavy a postavy groteskně roztažené – zatím během několika roků jsem se přesvědčil, že zrcadlo moje je rovné, normální, a groteskou že je celý ten život, jenž se v ní obrazí. A ten chudák český život patrně čekal špásy, vtipy – a dostal svou dení pravdu, svůj obraz, který ho nepřekvapil, který mu nebyl nikterak nový a nikterak ho už nezajímal.

Dnes vydávám knihu tu po druhé. Už ne groteska, ale groteskní pravda, už ne satira, parodie, úsměšky – ale dějiny posledních let, diagnosa nešťastné, zmrzačené duše české...

Proděláváme krisi. Do stadia krise dostal se náš horečný život. Vyrostli jsme z kořenů, které necítíme, neboť tak, jak jsme dnes, jsme národ bez tradice minulosti, bez dějiné páteře. Ale ani přítomnosti si neujasňujeme. Ženeme se někam, ale
[ 8 ] nevíme kam – přání a cíle naší budoucnosti jsou nám nejasny, jak jsou nám nejasny a temny potřeby naší přítomnosti. Instinktem žijeme ji a jenom tam si pomáháme, kde se ozve okamžitá bolest. Londýnská mlha leží na našem životě. Mezi lidem a národem leží propast, jeden se o druhého nestará, jeden druhému nerozumí. Máme literaturu, na kterou jsme tuze pyšni, ale nevíme, co v ní vlastně je. Mluvíme o boji až do těch hrdel a statků – ale, kyne-li kde groš výdělku, prodáme nejen zájem národní, ale i vlastní přesvědčení. Groš je naší dení modlitbou, groš je snem budoucnosti – jediným snem – groš je cílem života. Zanecháme-li ten svým dětem, míníme, že je o ně postaráno. Ostatní všecko je deklamací, samolibým krasořečněním, sportem. I zájem o umění, kulturu a národní existenci. Pojem národní cti se stal prázdným slovem, pojem osobní cti zahrádkou, ohraženou paragrafy a hlídanou policajty, aby tam nikdo nevkročil, pojem lidské důstojnosti totožný s představou dobře situovaného člověka, ozdobeného tituly, šperky a řády. – – Při tom otročíme Římu, otročíme Vídni a jsme uraženi, kdykoli cítíme, že se s námi jedná jako s otroky. Do té mlhy a konfuse padlo všeobecné hlasovací právo – a ejhle: lid a národ přijímá T. G. Masaryka a dra Hrubana, přijímá prof. Drtinu a hraběte Šternberka, Ant. Hajna a Staročecha Srba – – chaos, chaos, mlha! A nesmí se namítat, že u jiných národů je tomu na vlas tak. Ne, tisíckrát ne. Byla by to zbabělá vytáčka, ničemné utišování vlastního svědomí. Ah, svědomí! Kdyby v nás byl hlas svědomí vůbec! Mít všecky chyby velkých národů, není omluvou národa malého, a docela
[ 9 ] ne národa, který musí tolik dohánět, kolik musíme dohánět my.

Kdo vinen?

Naši otcové. Ti, kdož byli před námi. Kdož stáli na zodpovědných místech. Staročeši, Mladočeši, jedním slovem: naši staří.

Ano, až tam, kam dovlekla Mladočeská strana Staročechy za vlasy, tam vlečeme my je. Jenže jim se jednalo o teplá místa po nich, my voláme jen o soud dějin. Za ztracené iluse naší mladosti, za zoufalost dnů přítomných, za ubité naděje v budoucnosti, za marně žitá a bez výsledku ztracená leta našich sil, které jsme nemohli věnovati positivní práci, protože jsme byli odsouzeni k negaci, kritice a hořkým úsměškům. Proto že jsme je musili vyplýtvati na kácení model, které nám naši otcové chtěli vnutiti jako bohy. A taková byla posice naše, že jsme už volali – ne po lepším, ale po novém, ať už je jakékoli, neboť vše, co by přijíti mohlo, nezdálo se nám být tak schátralé a podlé, jako to, co bylo v přítomnosti.

Byla to revoluce literární, politická, národní, společenská...

Ale groteska zdá se být vůbec naším Osudem. Řada revolucionářů na začátku cesty objevila náhle v sobě krev otců, obrátila, padla jim k nohám a zhofrátila.

– – – Ale já chtěl vlastně napsat jen malou retrospektivu k novému vydání této knihy. Nechtěl jsem vyvolávat duchy minulosti, kteří ostatně chodí u nás stále ještě za bílého dne...

Groteska moje byla psána, když vedoucí strana mladočeská vyloučila dělnictvo z národa, právě to uvědomělé dělnictvo, jehož si měla vážiti jako
[ 10 ] mostu mezi lidem a národem, a když unavená krátkým oposičním postavením – to je symptom: v oposici je každá strana poctivá, nezištná, ideální – prodala svou českou poctivost hr. Badenimu za čočovici jazykových nařízení. Faktorem a sprostředkovatelem obchodu byl nebožtík Eim – vídeňský redaktor Národních Listů. Ten moment zachytila báseň moje. V těchže Nár. Listech vyslepičil p. dr. Pacák (s nebožtíkem Sehnalem, zakladatelem „Českého Listu“, orgánu, jenž jenom v pověstném „Brousku“ a Tůmových „Šípech“ měl důstojné bratry) celé jednání s hr. Badenim, jež mělo zůstati pro Němce tajemstvím. Nyní vyburcoval se německý Michl k odporu, zahrál v parlamentě bandurskou, a Čech to byl, dr. Kramář, jenž chtěl zlomit odpor obstrukce – pomocí policajtů. Přepočítal se ovšem tento státník – Badeni byl propuštěn jako nepotřebná děvečka, a po krátkém intermezu ministerstva Thun-Kaizlova (tento velmi populární předák mladočeské partaje zavedl daň z cukru a udělal redaktora Národních Listů, Penížka, císařským radou – jiné památky po něm nezůstalo) byla čočovice jazykových nařízení českému národu vzata. Stalo se 17. října 1899. Přišel dr. Körber. Byl benevolentní. Chtěl nám dát druhou universitu, a to a ono – ale naši bojovníci udělali hrozný slib: dokud nebude křivda ze dne 17. října 1899 odčiněna, dotud – – dali si však říci, když jim Körber slíbil regulaci vod, návštěvu císařovu a milion na zemskou galerii. Jednání to vedl nebožtík Kaizl, který zkušeností a poznáním poměrů vídeňských i vlastního tábora věděl, jak daleko se smí napnouti luk... Kaizl zemřel. Vody se neregulovaly, milion byl
[ 11 ] dán, ale Němci se přihlásili o svůj díl – v mladočeské straně vypukla nespokojenost. Něco musíme chtít – ale co? Advokáti mínili: vnitřní úřadní českou řeč – nebo budeme dělat obstrukci. Dr. Engel, čestný člověk každým coulem, odešel z jeviště, a na kapitánský můstek české lodičky postaven byl dr. Pacák, neblahý diplomat z dob hr. Badeniho, ke kormidlu pak zasedl dr. Kramář, ještě nešťastnější figura politická. A lodička plula. Plula ve vodách konopišťské politiky ve Vídni, co zatím doma se uspořádalo křížové tažení proti evangelíkům a uspořádalo se s vědomím zodpovědných lidí v partaji mladočeské. – A dr. Körber prohledl kymácející se lodičku a poznal lidi, kteří ji řídili, i ty, kteří na ní byli. Hrál si s nimi, frocloval je a pohlavkoval je, jak se mu líbilo. Konečně je – státníka Pacáka i sentimentálního Kramáře – pojal vztek. A není bědnějšího divadla, než jako když se hrstka lidí zbabělých a zdemoralisovaných vzchopí k rozhodnému činu. Vypověděli Körbrovi boj na život a na smrt. Přinutili dra Rezka k demisi, dr. Rezek šel, a nevěděl proč – zbylo po něm kus české techniky v Brně, několik hofrátů na pražské universitě, Vrchlický v panské sněmovně a několik řádů na kabátech mladočeských předáků. – Körber na posměch vzal za to do kabinetu dobráckého a v politice jako děcko naivního dra Randu. A hra šla dál. Mladočeská státnická Salome už nechtěla nic jiného, než hlavu dra Körbra, a když mimoparlamentní vlivy zlomily Körbrovi vaz, jásala nad tím partaj jako nad vítězstvím svým a svým úspěchem. Přišel Gautsch, byrokratická figura a nejodanější nástroj vídeňského hradu, a nadšeným hymnem ze stísněných
[ 12 ] prsou pozdravil jej dr. Kramář. Dal mu projev plné důvěry dřív, než dr. Gautsch vůbec ústa otevřel. Nastala éra volební reformy. Pan Gautsch řekl sice zprvu rozhodné ne – ale když se nahoře poznalo, že všeobecné hlasovací právo v Cis mohlo by býti politickým tahem proti Trans, obrátil pan Gautsch též. A jako věrný služebník svého pána byl by provedl ještě jiné věci, ale znelíbil se Polákům a byl odstraněn. Následoval baron Beck, nejmazanější ze všech dosavadních rakouských byrokratů. Sentimentální dr. Kramář byl ovšem zas nadšen, nedočkaví dři. Pacák a Fořt posadili se ihned beze všeho rozmýšlení na nabídnutá ministerská křesla, a první čin nové vlády bylo uzákonění volební reformy. Oba čeští ministři a nový náčelník partaje, jímž byl dr. Kramář nyní již i nominelně, uznali, že 140 Čechů platí tolik, jako 100 Němců, vzali nadšeně vtisknutou jim pečeť inferiority, uzákonili ji, po kteréžto tragické grotesce následovala v Čechách groteska komická: všelijací ti sloupové a sloupečkové české kultury, která byla právě takovým způsobem v nové volební reformě oceněna, přešli s pyšným titulem „česká inteligence“ – do tábora mladočeské strany. A partaj šla do voleb s předtuchou vítězství, navlas tak, jak Rakušané v r. 1866, dr. Kramář, Benedek této armády, po mnohých úvahách, v kolikaže a v kterých okresech má vlastně kandidovati, rozhodl se pro dva – ale z voleb se vrátila partaj právě zas tak, jak Rakušané od Králové Hradce... Dr. Kramář prošel jen v jednom okrese, v užší volbě a ještě jen paktem s jinými stranami – čemuž se as ten velmi sebevědomý státník podivil sám předem nejvíce.


[ 13 ] Poslední naděje partaje upjaly se na „Ausgleich“ s Uhry. Dávno hlásal „neochvějný“ Pacák, „prozíravý“ Kramář, všichni lvi a kde jaký list strany, že „Ausgleich“ bude „Filippi“, „kde se sejdeme“, tam že se „svede rozhodná bitva“, a při účtech s Uherskem že předložíme i svůj účet atd. Nu a bar. Beck sformuloval vyrovnání, dva mladočeští ministři, důvěrníci strany v kabinetu, se na ně podepsali, a když bylo vše hotovo, šel státník Kramář k Beckovi, zda prý hodlá vyplnit šestadvacet požadavků partaje... A baron Beck prohlásil, že nedá nic, buď že je vyrovnání dobré, pak že je poviností mladočeské jako stát udržující strany pro ně hlasovat, nebo že je špatné, pak ať hlasují proti němu... Dr. Kramář se rozčilil, mladočeští ministři musili dát demisi – a baron Beck si mne ruce. Dorazil partaj, která svou nevypočítavostí, neupřímností, donquijotstvím a věčným hladem, nevědoucím nikdy po čem, ohrožovala stále chod cislajtánské mašiny – ale ne že by mohla být nebezpečna z úmyslu, nýbrž právě tak asi, jako všetečný pasažér, jenž z nevědomosti zatrhne za šňůru výstražného signálu... Vzal jim morální basis politické existence. Postavil je na stanovisko, kde každý výstřel, každé bodnutí jejich půjde do vlastního těla. Ani proti vládě nebudou moci mluvit, proto že v ní měli účast, ne proti vyrovnání, proto že důvěrníci jejich, dva ministři je potvrdili svými podpisy, nemohou žádat o poctivé zastoupení národa v parlamentu, proto že si vlastní jeho inferioritu pomáhali uzákoniti – a ani by toho všeho už nedovedli: opotřebovali se, aniž by byli sloužili svému národu. Nebylo v nich kardinální vlastnosti zástupců lidu – pocitu zodpovědnosti.


[ 14 ] Komedie je skončena.

Po obou posledních ministrech nezbylo nic, než rozčarování doma a podpisy jejich na smlouvě uherského vyrovnání...

A baron Beck šel dále. Dal ministerstvo krajanské vůdci strany agrární, která mu, početně nejsilnější, mohla být z českých stran nejvíc nebezpečna, Mladočeši sestoupili se s agrárníky a klerikály v Národní klub, a baron Beck hodil jim novou kost, z které nic nebude, ale na které se dá hlodat: vyrovnání Čechů s Němci. Neboť „Ausgleich“ s Uhry je hotov, a dr. Kramář, který tak obětavě při něm spolupracoval, bude prý co nejdřív odměněn hodností tajného rady a titulován „Excellencí“... Což by byl jediný výtěžek, jejž si český národ odnese od „Filippi“.

Chtěl jsem říci, že kniha moje tohle všechno ukazovala již tenkrát s věrností zrcadla. Vypouklého zrcadla, kde tváře a postavy jsou zkarikovány – ale jak doba dokazuje, jedině správný obraz. Groteska je skutečností.

Řada lidí, o nichž se na listech následujících jedná, je mrtva.

Diplomatické stanovisko pohodlného svědomí, jež o mrtvých mluví jen dobře – chtíc patrně, aby i o něm bylo jednou dobře mluveno, pro mě ovšem platit nemůže. Básník musí být zastancem oné vyší spravedlnosti, která jest a vládne, tím více vládne, že upadlo náboženství, které jí advokátem býti chtělo. Co dobrého v nich bylo a po nich zbylo, uznala jejich strana a jejich přítomnost, čím byli přítomnosti a co značili pro budoucnost, patří soudu výší spravedlnosti. Ostatně tohle „jen dobré o mrtvých“, je naší českou kletbou, jsme blaho-
[ 15 ] volni k mrtvým, blahovolní k živým a hlavně ovšem k sobě – pak arci se jaktěživi nedopatřeme původu svých chyb a příčin svých nemocí.

A proto neulamuji hroty, neseslabuji invektivy.

Ostatně nebylo nikomu ublíženo. Nedávno zemřelý dr. Engel se srdečně smál, když knihu četl, dr. Stránský mi vypravoval, že bylo v rodině haló, když mu děti citovaly verše o něm při obědě, nebožtík Eim mínil, že bych si to měl rozmyslit a místo, které mi v Národních Listech opatří, vzít, s drem Vašatým stýkával jsem se v jedné trafice, chodívali jsme procházkou a dobrý muž ten mínil, že bych si měl „zasednouti na oportunisty, kteří jsou vládou přímo koupeni“ atd. atd.

I groteskní momenty měla tato groteska: nebožtík Kaizl četl ji v „Rozhledech“ velmi pilně a po každém čísle přišel zřejmě rozčilen – ten studený Kaizl! – ke mně a ptával se vyčítavě: „Proč tam není Kramář? Rád bych věděl, proč tam není Kramář?!

Nu, už ho tam také má. A škoda, že se toho nedožil – snad by měl nyní radost nejen z Kramáře, že tam už je, ale i z toho, „jak to dopracoval“...

Jednou zase přišel mladočeský poslanec se svou chotí, která mi chtěla mermomocí děkovat, že jsem jejího muže přece tak „nezostudil“ (ipsissimum verbum) jako ty druhé.

A Albert prohlásil knihu za urážlivou blasfemii – proto urážlivou, že „taková čeládka, jako jsou Mladočeši, je přirovnávána k Husitům“.

A zase atd. atd.

Dosti. Když začala representativní strana české buržoasie hnít, vyšla tato kniha po prvé a prorokovala jí doslova to, co se dostavilo: tradice hu-
[ 16 ] sitské, oživlé v dělnictvu, rolnictvu (ne ovšem v sedlácích-kavalírech, kteří zastupují rolnictvo na venek a jsou už i ministry) a pokrokových lidech, ji zabily. Co proniklo vedle těchto na povrch, klerikálové a Sternberg, rozháranost národa, netečnost, omrzelost, skepticismus – jsou dílem jejím, které nějaký čas přetrvá svého původce.

Dnes vychází groteska tato po druhé – ne groteska, ale dějiny posledních let našeho politického živoření...

A padne-li po letech zrak šťastnějšího syna šťastnější doby v stránky této knížky – pak snad uzná, že v takových časech žít bylo jistě věcí tak málo závidění hodnou, jako o takových poměrech psát...


1908.