Boží bojovníci/VI. Předmluva vydavatelova

Free texts and images.
Jump to: navigation, search

2. Boží bojovníci
VI. Předmluva vydavatelova
written by Josef Svatopluk Machar
Kapitola 1. (VI.)
Info Simple bw.png Boží bojovníci: Information and licence SemiPD-icon.png


VI. Předmluva vydavatelova



[ 111 ] Kapitola tato označena jest v manuskriptě p. autorově vlastně jako šedesátá pátá. (LXV.) Laskavý čtenář vida ji však označenu číslicí VI., zeptá se snad, kde že je oněch šedesát kapitol, znamenaných čísly VI. až LXIV.? Nejsou tady, odpovídáme. Jsou pryč. Škrtli jsme je. Ano, škrtli. Ale ohražujeme se slavně předem, že se tak nestalo z nevážnosti, z nepiety, ba docela snad z bagatelního pozírání k rekům, které autor opěvá. Akcentujeme výslovně toto ohrazení dnes, kdy i z přátelské nám strany hází se slovy o „starých modlách“, „fetiších“ a p. Nepatříme k táboru „filosofií nasáklých“ modernistů, o nichž se patřičně a s porozuměním proslovili slovutní pp. dři Herold, Čelakovský a j. Naše důvody jsou jiné.
a) Ekonomické. Šedesát vynechaných zpěvů značí šedesát sešitů „Rozhledů“, čili: „Boží bojovníci“ by vycházeli plných pět roků. Jsou sice mnohé objekty na světě, které přežily a přežijí verše, je opěvající: jmenujeme jen Bosňáky, Hercegovce, Bulhary – a sbírku básní „K slovanskému jihu“; český národ – a legiony knih vlasteneckých poe-
___________
* Rozumí se, ne moje, prof. dra C. Folklora, ale onoho národního škůdce z devatenáctého století, jenž vydal památku naši – ovšem tuze libovolně a zkomoleně a nedokonale v „Rozhledech“ (1895 až 1896).**
** K této poznámce viz moji „Předmluvu“ na začátku knihy!
_________________________________________________

[ 112 ] sií atd. atd.; než při „Božích bojovnících“ se může tuze lehce státi opak: mohou zajíti během pěti let šlechetní reci této básně bez památky – a vlastenecké epos vlálo by ve vzduchu bez postamentu, hřmělo by, nevědouc proč, letělo by jako větrem s hlavy urvaný klobouk na posměch mládeže i dorostlých.
b) Ohledy k slávě autorově. Žádný spisovatel v Čechách není jist, že se nestane „nesmrtelným“. Totiž členem Akademie. Stali se jimi již autoři, jichž činost a jména byly mythem. Stane-li se však básník takovým „nesmrtelným“, stanou se „nesmrtelnými“ i jeho díla, resp. reci jím stvoření, jím opěvovaní. Vzhledem k nejistotě těchto speciálně českých poměrů není vyloučeno, že aféra „nesmrtelnosti“ potká i našeho poetu. A nehledě k tomu, že počet a váha jeho reků byly by samy o sobě snad nepohodlnou přítěží v balonu slávy, vrhala by i duchovní jejich podstata nepěkný stín na nesmrtelnost autorovu. Neboť spisovatel je zodpověděn za hrdiny své. Don Quijote, Faust, Ahasver, don Juan, Latinská babička, Zuřivý Roland, Odysseus, Motýlek z norské pohádky, Achilles jsou jistě k chloubě a ozdobě každému akademikovi u nás i v cizině. Náš autor však neměl šťastnou ruku. Jeho „Boží bojci“ jsou reci malí, nepatrní, liliputánští. O některých, jak historie učí, je dokázáno, že mimo stereotypní podpis svůj neznali kabalistiky psaných liter. O jiných se praví, že neviděli vůbec v životě tištěné české knihy. (Ovšem tisk byl vynalezen hezkou řadu let po válkách husitských!) Byli to prostí palcátníci, cepaři, mužové nevtipní, a jen stranický pošklebek mohl žádati od nich, aby byli kulturními vůdci v životě
[ 113 ] národa.* A byla to veliká zásluha apologety tohoto hnutí, hejtmana karlínských, že vyznal otevřeně nemožnost, aby ruka vládnoucí cepem psala traktáty, a oči, zvyklé na kouř a krev, stopovaly tajemnou hru písmen, spřáhajících se ve slova a věty s jakýmsi smyslem. My tedy, škrtnuvše oněch šedesát kapitol v zájmu autorově s ohledem na Akademii (v případě, že by se stalo něco lidského pro „nesmrtelnost“ našeho přítele), doufáme, že jsme konali jen svou povinost. Vždyť „více, bylo by méně“. A báseň byla by dvanáctkrát delší nežli je nyní. Ostatně upozorňujeme, že tento důvod náš byl zbytečným. Autor se na své dílo nepodepsal, patrně se styděl za své hrdiny hned na začátku.
c) Máme však i důvod usuální, praecendenční. Ten však nutno vysvětliti historickým faktem. „Národní Listy“ jsou orgánem, to uzná každý, jakého lze našemu lidu jen přáti. „Lidová universita“ řekněme. Bylo to – rok určitě nevíme – ale brzy potom, kdy kompetentní pero umělecké dokázalo v nich jakémusi Alešovi, že to, co on vydává za ilustrace k Rukopisu Královédvorskému, je pouhá, trestuhodná mazanice, tedy brzy potom objevila se v literárním světě neuvěřitelná zpráva, že v románové příloze řečené „lidové university“ bude vycházeti původní český román. A román vycházel. Nadepsán byl: „Anděl míru“. Ano, vůči všem skeptikům a nepamětlivcům tvrdíme apo-
___________
* Očividné znehodnocování a snižování vlasteneckých bojovníků národních! A neslušné a nemístné žertování o lidech velmi zasloužilých!
Poznámka moje, totiž vydavatelova, rozumí se prof. dra Č. Folklora.
_________________________________________________

[ 114 ] dikticky: Původní český román v příloze „Nár. Listů“! Snad chtěly do řady líbezných idylických prací francouzských, jako: „Hledá se vrah“, „Na krvavé stopě“, „Princezna a kardinál čili prostopášnosti kláštera sv. Mauricia“ pustiti drsný český ton a ukázati českému lidu přirovnáním práce původní k cizím nevyspělost románu českého. Na „lidové universitě“ musí se ovšem demonstrovati i literární pojmy dle zásad Komenského: příklady, důkazy ad oculos. Roman „Anděl míru“ líčí život asi 50 šumavských vesničanů, kteří se složí na nějaký velký státní los. A na jedné stránce skutečně vyhrávají. Než zatím s tímto životem v románu střetla se jistá událost kdesi na severu Čech ve voličské schůzi, která – incredibile dictu – měla neblahý vliv na osudy lidí v příloze „Národních Listů“. Jistý volič interpeloval totiž svého poslance, je-li pravdou, že on, svobodomyslník a oposičník, objevil se při té a té příležitosti – ve fraku a cylindru a když milý poslanec odpřisáhl, že jaktěživ fraku a cylindru neměl, že by jich také ani za poklady světa neoblékl, šel volič domů rozjařen, nadšen a spokojen sám sebou, prvým svým rázným oposičním a svobodomyslným výstupem. A v této rozvířené náladě padla mu „lidová universita“ s „Andělem míru“ do ruky. Odporem naplnil jej zdlouhavý život vesnických patronů... Chtěl mít ruch, vření, kolotání, pohyb. I napsal korespondenční lístek slavné redakci do Prahy, že chce, aby se v „Anděli míru“ něco dělo. A hlas prostého muže z lidu byl respektován. Svolána celá redakce, každý podělen několika vesničany a dán rozkaz, aby se s nimi něco dělo. Tu najdeme scény, jimž rovné nenajdeme jen ve dnech dítko-
[ 115 ] bijce Herodesa, v Noci bartolomějské, Nešporech sicilských a řádění Turků mezi ubohými Bulhary. Krvavý Tůma, koule zle očima a ceně v příšerném chechtotu zuby, cpal hlavy ubohých vesničanů do oprátek, házel je se skal, tisk jim do rukou nabité revolvery a spouštěl kohoutky. A když byl ohavným způsobem povraždil svoje, rozpálen krví bral bezohledně i ty, kteří připadli pp. Anýžovi a Kuffnerovi. Když pak se ho útlocitný bratr Kalaš dumavě ptal, neměl-li by své oběti aspoň před smrtí převést na víru svatých bratří Cyrilla a Methoděje, zachechtal se divoce a pobral je i jemu. Bratr Schulz pitval za živa nitra sobě přisouzených kritickými nožíky z Německa (před tím byly se mu výtečně osvědčily na Zolovi), při tom však spletl několika osobám žaludky a plíce, načež ubohé skonaly v strašných mukách a ostatní pak mřely zase hrůzou nad nimi. Bratr Holeček mínil nejdříve, že by je převlekl za Černohorce, že se mu těch pravých sokolíků beztoho už nedostává a že by tak naplnil nějakých nových 15–25 svazků „Černohorských povídek“, „Černé Hory v míru“, „Za svobodu“ atd. – (a podotkl kousavě, že p. E. Jelínek měl šťastnější ruku, sáhnuv po Polácích a Polkách, že z těch ještě 50 roků může býti živ a ještě je všechny nevyčerpá!) – ale Krvavý Tůma vrhl v tom lakotivý pohled po jeho svěřencích, a bratr Holeček s resignací začal je bodat smrtelně handžárem, který prý mu dal vojvoda Mašo Vrbica, než se vzájemně nad sebou pohoršili. Bratr Ryba odnesl své oběti na osamělý stůl v redakci a provedl na nich svůj zamilovaný experiment: vybil na nich všechny vtipy, nápady a sentence, které by jinak byly přišly do nedělního
[ 116 ] feuilletonu „Národních Listů“. A hle, to byla pak jediná neděle, kdy si český národ z hloubi duše odychl – ale byla vykoupena draze; ubozí přidělenci bratra Ryby, neostřílení, nerafinovaní, klesli po několika prvých prskavkách vtipů jako pod výdechem pohádkové saně. Bratr Heller byl jediný, jenž nechtěl poskvrnit rukou svých touto krví – ale ne z nějakých důvodů humaních, vyších, nýbrž jedině proto, že prý má v práci doma roman, kde nutno povraždit 70–80 lidí všech věků a obojího pohlaví, že tedy má dost na svých a nebude ještě cizím dělat kata – a tehdy po prvé jako zástupce jeho vystoupilo na jeviště práče Hořica, které doposud v řečené redakci jen jaksi posluhovalo. Vzalo vesničany bratra Hellera a působilo na nich pojmy společenské, morální, vlastenecké, literární atd. Nemusíme snad podotýkati, že ubozí při páté větě již mřeli deliriem. Tleskali práčeti všickni, zvláště bratr Schulz. – Mrtvých by byl nepohřbil nikdo, kdyby nebylo zbožného bratra Kalaše. Redakce byla plna krve, kterou Tůma prstem setřel do svého kalamáře. (Zde nemůžeme potlačiti jednu poznámku: když byl vyhlášen výjimečný stav, a „Národní Listy“ křičely do světa, že je to vlastně jen a jen proti nim, domnívalo se několik zasvěcenců, že snad na vyších místech tento pustý masacre lidí neviných byl pohnutkou a důvodem výjimečného stavu – než my víme určitě, že na vyších místech o tomto masacre nebylo a není ničeho známo, že tedy odpadá i ten důvod poslední, z něhož by bylo možno soudit na nějakou tehdejší animositu míst vyších proti „Národním Listům“.) A závěrek této historie? Redakce „Národních Listů“ skládá se z mužů, z nichž
[ 117 ] každý by (jak z uvedeného patrno) mohl starému Dumasovi-otci říci bratře – než do toho nám nic není, my chceme říci, že stalo-li se toto na „universitě lidové“, můžeme i my škrtnouti šedesát kapitol p. autorových; tím spíše, že žádnému z jeho reků se tím neublíží ani na těle, ani na duchu, ba, pokud jsme do rukopisu nahlédli, spíše prospěje. A to je tedy náš důvod usuální, praecedenční.*
___________
* Podotýkám ještě jednou, že, co jsem tuto otiskl, je předmluva z „Rozhledů“ r. 1896. Psal-li ji onen zlopověstný Machar či jiná ruka zločiná, aby zakryta byla starobylost básně, nechávám nerozhodnuto.
Prof. dr. Č. Folklór.
_________________________________________________