Bruncvík/Zpěv VII., Na moři

Free texts and images.
Jump to: navigation, search

Zpěv VI., Boj s drakem a divotvorný meč Bruncvík
Zpěv VII., Na moři
written by Karel Dewetter
Zpěv VIII., Král Astriolus
Info Simple bw.png Bruncvík: Information and licence SemiPD-icon.png



Zpěv VII.

Na moři



Po moři sivém loď se plaví,
nic její dráhu nezastaví,
vichry jí, bouře nepoděsí,
nezhubí víry, skal jí tesy,
mlha jí v chvatu nezabrání,
mocné ji kouzlo vezdy chrání,
a den ať plane, noc se šeří,
pyšná loď směle vlny čeří,
zlatem se svítí, skví se sloní,
kovaná ráhna stříbrem zvoní,
v hedvábná lana bouř když duje,
harfové zvuky vyluzuje,
a stožár z cedrového kmene,
jak věže hrot se v mračna žene,
kde vlajka, na půl lilje skvělá,
jak by se v půli růží rděla,
a plachta z kmentu v šeru, v jase
labutě sněžným křídlem zdá se,
jež ať kol tiš, ať vichrů vřava,
vítězně šumí do modrava – –

Na lodi, jak když v boj se strojí,
kníže tam Bruncvík v jasné zbroji,
žerď vesla v ruce, orlím zrakem
v dál pátrá vlnou, mhou i mrakem,
co u nohou mu, zchystán k skoku,
lev mocné hlavy, silných boků,
jenž, zívne-li, jak bouře z mraku
vyplaší hejna bouřliváků,
a zařve-li a protáhne se,
v korábu každý hřeb se třese.
Chmurně se Bruncvík v dálku dívá,
jak v budoucnost, již mlha skrývá,
a jejíž rouškou přetajemnou
osud sám halí tvář svou temnou –

A jako mračna, bouř když duje,
za dumou duma přeletuje
kol pochýlené hlavy reka –
Kam spěje? Co ho v dálce čeká?
Los jaký z mlhy zítřku stinné
v neznámých zemích vstříc mu kyne?
Nové zda boje se tam strojí,
v nichž zkoušet musí sílu svoji,
nové zda strázně, nebezpečí,
strasti jež všechny hrůzou předčí,
muka zda nová, nezbadaná,
vítězství, zrádná soka rána,
zápasů bouře, sečí vřava,
porážka, bída, lesk a sláva,
či smrt zda hnátem kdes už chřestí,
by vyrazila meč mu z pěsti?

A tu se maně paže reka
na jílec meče těžce smeká,
železnou pěstí ocel svírá,
v níž jeho síla, moc i víra,
s níž neleká se hrůzy žádné,
s níž vítězí a s níž i padne.

„Kolikrát, meči divotvorný,
se mnou ses vrhal v zápas vzdorný,
kolikrát skvoucí ocel tvoje
hubila vrahů valné voje,
blesku se ohněm v slunci skvěla,
soupeře v útěk obracela,
tepala reků mocné šiky,
drtila obry, trpaslíky,
zkosila příšer, oblud řady,
hubila saně, hydry, hady,
stínala brány, hradby, sruby,
kácela skály, mocné duby –
vítězně svítě nad mou hlavou,
ved’s mě, můj meči, světa vřavou,
dobýval města, hrady, říše,
tyrany v zlaté deptal pýše,
přemnohý okov zdrtil rzivý,
v zjařmené volnost vznášel’s nivy,
mocných všech postrach, naděj lidu,
jak hydru hubils’ křivdu, bídu,
rabů všech spása, vrahů metla,
stal jsi se světu bleskem světla!

A jako vezdy, s pevnou vírou,
dál s tebou pluji v dálku širou,
beze všech pochyb, bez vší bázně,
s tebou že všechny zdolám strázně,
s tebou že orla smělým letem
vítězně zahřmím širým světem,
s tebou že, věrný meči, jednou
oči mé rodnou zemi shlédnou!“

Tak Bruncvík k meči hovor vede
a jasně do mlhy zří šedé,
dál a dál směle mořem pluje,
nedbá, že vichr v tvář mu duje,
nedbá, že skráň mu zamyšlenou
oceán stříbří vln svých pěnou,
v korábu bok že divě bije,
jak lvice řve, jak šakal vyje,
a dál a dál, kam hled až zírá,
strašlivou moc svou rozprostírá – –

Vychází slunce, v mrak se chýlí,
dál k neznámému loď hřmí cíli,
jasem i šerem plachtu vzpíná,
kde dálka mlžná, nehostinná,
až náhle, širém na obzoru,
zřít břeh se nořit, les i horu,
zelené nivy, slunné stráně,
cimbuří měst i hradů báně,
ryzím jež v slunci hoří zlatem –
Pohnut je Bruncvík, kleká chvatem,
křídlatou přílbu snímá s hlavy
a po zlé pouti zemi zdraví.